předchozí
Kapitola 6 - DÍL TŘETÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 7

DÍL TŘETÍ
celkem kapitola: 50. ze 74
následující
Kapitola 8 - DÍL TŘETÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Petronius se odebral domů, kdežto Nero s Tigellinem přešli do Poppaeina atria, kde na ně čekali lidé, s nimiž praefekt předtím rozmlouval.

Byli tam dva rabíni ze Zátibří, odění do dlouhých slavnostních rouch, s mitrami na hlavě, mladý písař, jejich pomocník, a Chilón. Když kněží spatřili caesara, zbledli vzrušením, pozvedli ruce do výše ramen a sklonili hlavy až k dlaním.

"Buď zdráv, monarcho monarchů a králi králů," řekl starší z nich, "buď zdráv, vladaři světa, ochránce vyvoleného lidu, caesare, lve mezi lidmi, jehož panování je jako sluneční světlo a jako libánský cedr a jako pramen a jako palma a jako jerišský balzám!"

"Bohem mě nezvete?" zeptal se caesar.

Kněží zbledli ještě více a opět promluvil starší z nich:

"Tvá slova, pane, jsou sladká jako zrno vinné révy a jako zralý fík, neboť Jehova naplnil tvé srdce dobrotou. Avšak předchůdce tvého otce, caesar Gaius, byl ukrutník, a přesto jej naši vyslanci nenazývali bohem, protože dávali přednost smrti před urážkou Zákona."

"A Caligula je dal předhodit lvům?"

"Ne, pane. Caligula Caesar Gaius se ulekl hněvu Jehovy."

A zvedli hlavy, neboť jméno mocného Jehovy jim dodalo odvahy. Důvěřujíce v jeho moc, hleděli Neronovi do očí už směleji.

"Obviňujete křesťany, že spálili Řím?" zeptal se caesar.

"My je, pane, obviňujeme jen z toho, že to jsou nepřátelé Zákona, nepřátelé lidstva, nepřátelé Říma i tví a že odedávna vyhrožovali městu a světu ohněm. Ostatní ti poví zde tento člověk, jehož ústa se nepotřísní lží, protože v žilách jeho matky kolovala krev vyvoleného národa."

Nero oslovil Chilóna:

"Kdo jsi?"

"Tvůj ctitel, Osiride, přitom však chudý stoik..."

"Nenávidím stoiky," řekl Nero, "nenávidím Thraseu, nenávidím Musonia i Cornuta. Hnusí se mi jejich řeči, jejich pohrdání uměním, jejich dobrovolná chudoba a nečistota."

"Pane, tvůj učitel, Seneca, má tisíc citrusových stolů. Stačí, budeš-li chtít, a já jich budu mít dvakrát tolik. Jsem stoik z nezbytí. Ověnči, ó Paprsčitý, můj stoicismus věncem z růží a postav před něj džbán vína a bude zpívat Anakreonta tak, že překřičí všechny epikurejce."

Nero, jemuž se zalíbil přídomek "Paprsčitý", se usmál a řekl:

"Líbíš se mi!"

"Ten člověk stojí za tolik zlata, kolik sám váží," zvolal Tigellinus.

Avšak Chilón odpověděl:

"Doplň, pane, mou váhu svou štědrostí, protože jinak odvane odměnu vítr."

"To je pravda, Vitellia bys nepřevážil," poznamenal caesar.

"Eheu, Stříbrnoruký, můj důvtip není z olova."

"Vidím, že tvůj Zákon ti nebrání nazývat mě bohem."

"Ó nesmrtelný! Můj zákon je v tobě: křesťané se tomu Zákonu rouhali, a proto je nenávidím."

"Co víš o křesťanech?"

"Dovolíš mi plakat, božský?"

"Ne," řekl Nero, "to mě nudí."

"A máš třikrát pravdu, protože oči, které tě spatřily, měly by jednou provždy oschnout od slz. Pane, braň mě před mými nepřáteli!"

"Mluv o křesťanech," řekla Poppaea se stínem netrpělivosti v hlase.

"Stane se, jak rozkazuješ, Isido," odpověděl Chilón. "Od mládí jsem zasvětil život filozofii a hledal jsem pravdu. Hledal jsem ji u starých bohorovných mudrců, v Akademii v Athénách i v alexandrijském Serapeiu. Když jsem se doslechl o křesťanech, domníval jsem se, že je to nějaká nová škola, v níž budu moci najít několik zrnek pravdy, a ke svému neštěstí jsem se s nimi seznámil.

První křesťan, s nímž mě sblížil zlý osud, byl Glaukos, lékař v Neapoli. Od něho jsem se za nějaký čas dozvěděl, že křesťané uctívají nějakého Chrésta, který jim slíbil, že vyhladí všechny lidi a zničí všechna města na zemi, je však že nechá, jestliže mu pomohou vyhladit Deukalionovy děti. Proto, ó pane, nenávidí křesťané lidi, proto otravují fontány, proto na svých shromážděních chrlí kletby na Řím a na všechny chrámy, v nichž se uctívají naši bozi. Chréstos byl ukřižován, ale slíbil, že až bude Řím zničen ohněm, přijde podruhé - a odevzdá jim vládu na zemi..."

"Teď lid pochopí, proč byl Řím vypálen," přerušil ho Tigellinus.

"Mnoho lidí to už chápe, pane," odpověděl Chilón, "protože já chodím po zahradách, po Martově poli a učím. Ale jestliže mě chcete vyslechnout až do konce, pochopíte, jaké mám k pomstě důvody. Lékař Glaukos mi zpočátku neprozradil, že jejich učení přikazuje nenávidět lidi. Naopak, říkal mi, že Chréstos je dobrý bůh a že podstatou jeho učení je láska. Mé citlivé srdce nemohlo odolat takovým pravdám, a tak jsem si Glauka zamiloval a začal mu důvěřovat. Dělil jsem se s ním o každý kousek chleba, o každý groš - a víš, pane, jak se mi odvděčil? Cestou z Neapole do Říma mě bodl nožem a mou ženu, mou krásnou a mladou Bereniku, prodal obchodníkům s otroky. Kdyby tak znal mé osudy Sofokles! Ale co to jen povídám! Poslouchá mě přece někdo lepší, než byl Sofokles."

"Ubožák!" řekla Poppaea.

"Kdo spatřil tvář Afroditinu, není ubožák, paní, a já ji v tomto okamžiku vidím před sebou. Avšak tehdy jsem hledal útěchu ve filozofii. Když jsem přišel do Říma, snažil jsem se vyhledat křesťanské starší, abych prosadil proti Glaukovi spravedlnost. Domníval jsem se, že ho přinutí, aby mi vrátil ženu. Poznal jsem jejich velekněze, poznal jsem druhého kněze jménem Pavel, který tu byl vězněn, ale pak ho propustili, poznal jsem Zebedeova syna, poznal jsem Lina a Kleta a ještě mnoho jiných. Vím, kde bydlili před požárem, vím, kde se scházejí, mohu vám ukázat jedny katakomby ve Vatikánském pahorku a jeden hřbitov za Nomentánskou branou, kde konají své ohavné obřady. Viděl jsem tam apoštola Petra, viděl jsem Glauka, jak vraždí děti, aby měl apoštol čím skrápět hlavy shromážděných, a viděl jsem Lygii, odchovanku Pomponie Graeciny, jak se holedbá, že nemohla sice přinést dětskou krev, přináší však aspoň smrt dítěte, poněvadž uřkla malou Augustu, tvou dcerušku, ó Osiride, i tvou, ó Isido!"

"Slyšíš, caesare!" řekla Poppaea.

"Je to možné?" zvolal Nero.

"Mohl jsem odpustit křivdy, kterých se dopustila na mně," pokračoval Chilón, "ale když jsem uslyšel o těch, kterých se dopustila na vás, chtěl jsem ji probodnout nožem. Bohužel, překazil mi to urozený Vinicius, který ji miluje."

"Vinicius? Ona přece od něho utekla."

"Utekla, ale on ji hledal, protože nemohl bez ní žít. Za mizernou odměnu jsem mu ji pomáhal hledat; to já jsem mu ukázal dům na Zátibří, kde bydlila s křesťany. Vypravili jsme se tam spolu a s námi i tvůj zápasník Krotón, kterého najal urozený Vinicius, aby bděl nad jeho bezpečností. Avšak Ursus, Lygiin otrok, uškrtil Krotóna. Ten člověk má strašnou sílu, pane, býkům zakroutí krkem stejně snadno, jako druzí ukrucují makovice. Aulus a Pomponia ho za to měli rádi."

"U Herkula!" řekl Nero. "Smrtelník, který uškrtil Krotóna, je hoden pomníku na Foru. Jenže ty se buď mýlíš, anebo si vymýšlíš, starče, protože Krotóna zabil nožem Vinicius."

"Takhle obelhávají lidé bohy! Pane, já sám jsem viděl, jak se Krotónova žebra lámala v Ursově objetí a jak potom Ursus srazil k zemi i Vinicia. Byl by ho zabil, nebýt Lygie. Vinicius potom dlouho stonal, ale oni ho ošetřovali, protože doufali, že se pro svou lásku stane křesťanem. A on se také křesťanem stal."

"Vinicius?"

"Ano."

"A snad dokonce i Petronius?" zeptal se překotně Tigellinus.

Chilón se začal kroutit, mnout si ruce a nakonec řekl:

"Obdivuji se tvé prozíravosti, pane! Ó! Je to docela možné! Ba velmi pravděpodobné!"

"Teď chápu, proč se křesťanů tak zastával."

Ale Nero se dal do smíchu.

"Petronius křesťanem! Petronius nepřítelem života a rozkoše! Nebuďte hlupáci a nechtějte, abych tomu věřil, protože jinak budu ochoten neuvěřit ničemu."

"Ale urozený Vinicius se křesťanem stal, pane. Přísahám u jasu, který z tebe vychází, že mluvím pravdu a že se mi nic nehnusí víc než lež. Křesťankou je Pomponia, křesťanem je malý Aulus, křesťany jsou Lygie i Vinicius. Sloužil jsem mu věrně, ale on mě místo odměny dal na žádost lékaře Glauka zbičovat, ačkoliv jsem už starý a tehdy jsem byl nemocen a hladov. Přísahal jsem u Háda, že mu to nezapomenu. Ó pane, pomsti na nich bezpráví, které mi způsobili, a já vám vydám apoštola Petra a Lina, Kleta a Glauka i Crispa, a to všechno jsou křesťanští starší, a vydám vám i Lygii a Ursa, označím vám jich stovky, tisíce, ukáži vám jejich modlitebny, hřbitovy - všechny vaše věznice nebudou stačit! Beze mne byste je nedovedli najít! Dosud jsem ve své bídě hledal útěchu jen ve filozofii, kéž ji nyní najdu v dobrodiní, jímž mě obdaříte... Jsem už starý, ale život jsem dosud nepoznal, rád bych si konečně odpočinul!"

"Chceš být stoikem nad plnou mísou," řekl Nero.

"Kdo prokazuje službu tobě, naplňuje ji už touto službou."

"Nemýlíš se, filozofe."

Ale Poppaea nezapomínala na své nepřátele. Její záliba ve Viniciovi byla sice spíše jen chvilkovou choutkou, vyvolanou žárlivostí, hněvem a uraženou ješitností, avšak chladná nevšímavost mladého patricia se jí přes to přese všecko hluboce dotkla a naplnila její srdce zarytou zaujatostí. Už to, že se odvážil dát před ní přednost jiné, bylo v jejích očích přečinem volajícím o pomstu. A Lygii začala nenávidět hned od prvního okamžiku, od chvíle, kdy ji znepokojila krása té severní lilie. Petronius, hovořící o dívčiných příliš úzkých bocích, mohl namluvit co chtěl caesarovi, nikoli však Augustě. Znalkyně Poppaea pochopila hned při prvním pohledu, že v celém Římě s ní může soutěžit jediná Lygie, ba že by ji mohla i předčit. A od onoho okamžiku jí přísahala pomstu.

"Pane," řekla, "pomsti naše dítě!"

"Pospěšte si!" zvolal Chilón. "Pospěšte si! Jinak ji Vinicius ukryje. Ukáži vám dům, do něhož se po požáru opět vrátili."

"Dám ti deset lidí a půjdeš tam hned," řekl Tigellinus.

"Pane! Tys neviděl Krotóna v Ursových rukou: jestliže mi dáš padesát lidí, i pak ti ukáži dům jen zdálky. Ale jestliže neuvězníte zároveň i Vinicia, jsem ztracen."

Tigellinus pohlédl na Nerona.

"A nebylo by nejlépe, božský, vyřídit současně strýce i synovce?"

Nero se na chvíli zamyslil a odpověděl:

"Ne! Teď ne! Lidé by neuvěřili, kdybychom jim chtěli namluvit, že Petronius, Vinicius nebo Pomponia Graecina zapálili Řím. Měli příliš krásné domy... Dnes je zapotřebí jiných obětí, tihleti přijdou na řadu jindy."

"Dej mi tedy, pane, vojáky, aby mě hlídali," řekl Chilón.

"Tigellinus to zařídí."

"Prozatím budeš bydlit u mne," řekl praefekt.

Na Chilónově tváři se objevila radost.

"Vyzradím vám všechny! Jenom si pospěšte! Pospěšte si!" volal chraptivým hlasem.


předchozí
Kapitola 6 - DÍL TŘETÍ
Kapitola 7
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 8 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!