předchozí
Lucká válka

DURYNK A NEKLAN

následující
Pověsti doby křesťanské

Staré pověsti české

(Z nejstarších dob)

Autor: Alois Jirásek

Zármutek padl na luckou zemi. Jako těžký, tmavý stín na ni ulehl. Nebylo rodu, nebylo dědiny, kdež by neplakali několik mrtvých. Všude v hoři a v pláči jmenovali Tursko pole, kdež zhynuli nejsilnější, nejudatnější z luckých mužů. Všude jich želeli, jejich smrti i toho, že těla jejich zůstala nespálena v poli na pospas dravcům.

Se žalem strach přikvačil. Rozneslať se letem novina, že Čechové vytrhli z Turska, že již přešli pomezí. Odtud šla hrůza po všech župách. Lidé prchali od hranic hloub do země ke hradům, k lesům a vyděšeni vypovídali, jak se teď Čechové mstí po všech dědinách.

Řeč ta nebyla planá a nešla jen z ustrašení. To svědčily za dne černavé sloupy a husté mraky požárů, za nocí zlověstné záplavy, jimiž se rděla nebesa. Dědiny hořely, než i nejeden lán hojného obilí zpráhl v jezeře plamenů a vítr roznášel dým z něho i čpavý zápach daleko krajinou.

A nebylo obrany. Silní zůstali na Tursku. Nepřítel rychle postupoval a zabíral župu za župou. I prosili všude o milost, žalostivě prosili a vzdávali se pražskému knížeti. Ten všude bořil hrady a v požeh dával, a nej prve Vlastislav hrad, pak jiné i pevné sídlo Vlastislavovo nad Oharkou v Lukách. Syna však Vlastislavova tam nestihl. Ale přišli a vyzradili, kde je, že se skrývá v chatrči u staré ženy, dále proti řece ve skalách. Ihned tam Neklan poslal své zbrojné, a než uplynuly dva dni, spatřil jediného syna Vlastislavova, sirotka mladičkého.

Chlapeček zlatých, hebounkých kadeří, jež čekaly na slavnost postřižin, byl pětiletý, dítě rozmilé. Když netuše svého neštěstí i nebezpečenství stanul před otcovým nepřítelem, upřel na něj prostomile své oči jasného pohledu a poklonil se, tak jakž byl naučen.

I slitoval se Neklan nad ním, nad jeho věkem, osudem i nad sličnou podobou. Ani vlásku mu nezkřivil a nevzal ho ani s sebou do zajetí. Ve vlasti ho nechal, i v samé lucké župě, a hrad mu tam dal vystavěti, aby měl vojvodský synek důstojné sídlo. Dragúš2 slul ten hrad. Pevný však nebyl, neb schválně jej dal Neklan vystavěti na místě přístupném, nezištném, aby se nestal Lučanům oporou, kdyby se snad někdy spikli a chtěli se v odpor dáti.

Neklan se pak vrátil do Čech a slavně, s mnohou kořistí vjel na pražský hrad. Tu obětoval hojné oběti, velebě bohy, že mu dali vítězství, že je potřen hrozný nepřítel, na nějž jen se strachem myslíval, jak se probudil, za dne, i večer, když na lože ulehl, a jenž jako můra kazil mu poklid i spánek.

Lučanů hrdé plémě bylo pokořeno, a ten, jenž by nad nimi jednou byl panoval, Zbislav, synáček Vlastislavův, žil tiše, v ústraní, na hradě Dragúši. S ním tu přebýval jeho vychovatel, muž cizího rodu, Srbín, jménem Durynk, jemuž Vlastislav velmi byl důvěřoval.

I Neklan mu věřil a svěřil opět Zbislava i Dragúš hrad. Minulo léto, přešla jeseň, nastala zima. První po turské bitvě, první po smrti Vlastislavově. Dny se krátily a víc a více se zasmušovaly. A také mysl Durynkova. Neklidný chodil hradem, jako by nikde neměl stání.

Zlá myšlénka byla s ním všude jako stín a nedala mu pokoje. Ctižádost a lakota mu ji vnukly. Pořád se mu ozýval vnitřní hlas:

"Zbav se toho chlapce, zbav! Neklan nemá jistě pokoje, dokud Vlastislavův syn žije. Ukliď toho synka, ulevíš knížeti a kníže se ti odmění, a hojně, hojně. Tento hrad, jejž spravuješ pro chlapce, bude tvůj vlastní a všechna krajina kolem. Budeš pánem a vladařem, a ne jen správcem a sluhou. Učiníš pražskému knížeti vděk, zbavíš-li jej toho chlapce nadobro, navždy –"

Tak mu šeptal běs, tak ho ta krvavá myšlénka mořila ustavičně, a nemohl ji zapuditi. Vracela se mu zas a zas, a nejvíce, když meškal o samotě. Než často, když i se Zbislavem seděl za zimních soumraků při planoucím krbu, chytlo ho náhle zlé myšlení. Chlapec pak žasl, co se děje, že se Durynk tak zamyslil, nebo jinak na něj hledí jeho zelenavé oči zpod hustého obočí.

Hned se však chlapec upokojil, když vychovatel vytrhnuv se z myšlení, pohladil ho po zlatých vlasech, když vlídně zas na něj promluvil.

Tak vlídně také vyzval jednou Zbislava, aby s ním šel dolů k řece, že budou rybičky chytat. I vyskočil radostně rozmilý chlapec a v čapce a v kožíšku vyběhl chutě ven. Durynk, maje zlý úmysl v srdci, vzal bradatici a řekl, tou že vysekají kus ledu, aby mohli na rybky. Zbislav těše se poskakoval vedle něho. Šli k řece stezkou ve sněhu vyšlapanou. Bylo pozdě odpoledne a bylo jasno a mrazivo.

Pusto krajinou, ticho u řeky. Nehnutě stály na březích staré vrby, kleny i tmavé, košaté olše holých ratolestí. Jen drobounké šišky se na nich černaly nebo dole na sněhu, jenž se mihotal kmitavým leskem jakoby plný křišťálů. I vysoká uvadlá tráva po břehu i křoviny bělaly se a svítily blesky sněhových jehliček. Řeka mlčela. Na lesklém, zelenavém jejím ledu bělaly se chumáčky zmrzlého sněhu jako bílé květinky vodní. Sem Zbislav bujně vběhl, chtěl ke druhému břehu, stanul však, když vychovatel mu řekl:

"Postoj, až vysekám díru."

A sekal. Chlapec zvědavě hleděl na každé seknutí, jak se led rozstřikoval, štípal a pukal, až se pak zamihla voda, až dobře bylo do ní viděti širokým otvorem. Tu Durynk lahodně pobídl:

"Ó, panáčku můj, podívej se, hle, jak plovou rybky pod vodou. Co jich je, jak se tam hemží!"

A chlapeček důvěřuje, nic netuše, po pacholetsku sklonil kolena a kleče díval se dychtivě do vody po rybách. A jak se nahnul, jak níže naklonil kadeřavou hlavičku, dostal sekerou do útlého krku. –

Krev rozlila se po čistém ledu a bělostném sněhu. Durynk odhodil sekeru, vytrhl z mošny u pasu ostrý nůž a dokonal ohavné dílo. Pak chvátal pryč, odtud. –

V olších, ve stromech počalo se již tmíti, za kmeny plál obzorem červený pruh po zhaslém dni. V tu chvíli teskného soumraku našli lidé na ledu chlapecké tělo bez hlavy. Po čapce, jež stranou sletěla, po kožíšku poznali, že to trup knížecího syna. Strnuli, zděsili se a hořce litovali nebohého chlapce. I odnesli jeho tělo na hrad.

Tam se však marně sháněli po Durynkovi. Řeklo se jim, že si před chvílí náhle dal osedlati koně a že na něm vyjel z hradu. Kam, nikomu neřekl, a nikdo nevěděl.

II

Na pražský hrad rovnou zamířil. Když sem přibyl, seděl kníže Neklan právě v radě s lechy. Durynk, chtěje přede všemi svůj skutek oznámiti, nečekal a vstoupil. Vstoupiv pozdravil, a když kníže překvapen jeho příchodem jemu pokynul, promluvil hlasem přede všemi:

"Býval jsem luckému vojvodovi věren, ale tobě, kněže, chci věren býti více. Věř tomu a věz, že jediným seknutím sekery toho jsem dovedl, abys ty, kněže, abyste vy všichni bezpečně spali na obě uši najednou. Pamatoval jsem, že kdo chce v domu škody zbýti, nedá jiskře ohněm býti. A tu jiskřičku jsem já předešel, uhasil, abych vás od budoucí zkázy zachránil."

Rozbaliv uzlík, který pod paží měl, vyňal z bílé rouchy uťatou hlavu chlapcovu, zlatě kadeřavou; byla ještě jako živá, jediné že nemluvila. I položil ji na stůl před knížete a lechy a zvolal ukazuje na hlavu:

"Hle, mstitel krve otcovy, který by vás jednou hubil, leží poražen bez vaší krve! Ten, věřte, kdyby byl došel mužného věku, mnohý z vás a z vašich měl by krvavou hlavu."

Zhrozil se kníže, odvrátil tvář, zhrozili se lechové. Hlasy hněvu, hrůzy, ošklivosti zvučely síní. Až kníže pak povstav, hněvem zarudlý, jiskře očima, prudce k Durynkovi promluvil:

"Skliď z našich očí svůj dar, nešlechetníče! Komus chtěl posloužiti? Mně? Což myslíš, že bych byl nedo vedl učiniti to, cos ty spáchal? A já bych byl svého nepřítele zhubil, ale tys zabil svého pána. Syna svého dobrodince, nevděčníku! Já ti ho zabíti nekázal, ale abys ho ctně choval. Tys ho měl stříci, a tys takto s ním udělal? A tys odměnu očekával? Nuž udělím ti ji, a věru veliký dar tobě dávám. Věz: ze tří smrtí sobě jednu zvol, kterou budeš chtíti. Buď po hlavě skočíš z vysoké skály, buď sám se oběsíš na kterémkoliv stromě, buď probodneš se vlastním svým mečem."

Durynk jako sníh bledý vyslechl rozsudek rozhněvaného knížete, pak hlavu sklopiv i zraky, bral se ze síně a třesa se povzdechl:

"Běda, toho jsem se nenadál. Běda!"

Ale nikdo ho nelitoval. I odešel Durynk z hradu a oběsil se na jedné vysoké olši, jež stála vedle cesty. Odtud té olši, pokud nebyla poražena, říkali Durynkova olše.

III

Za onoho času rozkládal se na Skalkách proti Vyšehradu posvátný, starý háj. V šeré jeho hloubi pod krytem mocných stromů stála na omšeném balvanu mračná modla Morany, strašlivé bohyně, jež vodila lidi k věčnému prahu. V šerém tom háji i kolem něho volnou výšinou bylo pole její neúprosné vlády. Početné mohyly travou zelené zvedaly se tu nad popely mrtvých.

Níže na svahu, opodál potoka Botiče, nad nímž se splétaly haluze košatých korun, byla menší "hrobka", ale vzácnější popely skrývala.

Tu ve stínu šumících stromů odpočívali ve hrobech kameny obložených, pod nasypanou mohylou vojvodové země. Moudrý Přemysl, jenž zemi dav zákony a řád, první byl sem uložen, a všichni, jak po něm ze stolce knížecího zemi vládli: Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl. Tu pochovali také knížete Neklana, když mu smrtí ztichlo srdce.

Pak sešli se lechové a starostové rodů v háji u Jezerky a zvolili sobě za knížete Hostivíta. Zvolivše vedli jej u hlučném průvodu na Vyšehrad, kdež jej posadili na knížecí stolec a knížecí, někdy Přemyslovu čepici na hlavu mu vstavili.

Když pak po letech sešel smrtí, uložili ho na dolejší hrobce vedle předků.


předchozí
Lucká válka
Durynk a Neklan
Staré pověsti české - obsah
následující
Pověsti doby křesťanské

Historická literatura - úvod Autoři děl Alois Jirásek

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
hr size="0" /> Poslední aktualizace: 1.II.2009   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!
s