II

Sviť, měsíčku, polehoučku
skrz ten hustý mrak,
jakpak se ti Brixen líbí?
Neškareď se tak!

Nepospíchej, pozastav se,
nechoď ještě spát,
abych s tebou jen chvilinku mohl
diškurýrovat.

Nejsem zdejší, můj měsíčku,
toť znáš podle křiku,
neutíkej, nejsem treu und bieder,
jsem zde jen ve cviku.

Jsemť já z kraje muzikantů,
na pozoun jsem hrál,
a ten pořád ty vídeňské pány
ze sna burcoval.

By se po svých těžkých prácech
hodně vyspali,
jednou v noci kočár policajtů
pro mne poslali.

Dvě hodiny po půlnoci
když na třetí šlo, tu mi dával žandarm
u postele šťastné dobrýtro.

Se žandarmem slavný ouřad,
celý v parádě,
pupek kordem pevně obvázaný,
zlato na krágle.

"Vstávají, pane redaktor,
nelekají se,
jdeme v noci, nejsme však zloději,
jenom komise.

Od všech z Vídně pozdravení,
pan Bach je líbá,
jsou-li přej zdráv, a tuhleto psaní
po nás posílá."

Já jsem i na lačný život
vždycky zdvořilý:
"Odpusť, slavná císařská komise,
že jsem v košili!"

Ale Džok, můj černý buldok,
ten je grobián,
na habeas corpus tuze zvyklý
on je Angličan.

Málem by byl chlap přestoupil
jeden paragraf,
již na slavný ouřad zpod postele
uďál: Vrr, haf, haf!

Hodil jsem mu tam pod postel
říšský zákoník,
dobře že jsem měl ten moudrý nápad,
jižani nekvík.