předchozí
Kapitola 21 - DÍL PRVNÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 22

DÍL PRVNÍ
celkem kapitola: 22. ze 74
následující
Kapitola 1 - DÍL DRUHÝ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Vinicius pochopil teprve v chodbě, jak nesnadný je to podnik. Byl to veliký, několikapatrový dům, jeden z těch, jakých se stavěly v Římě tisíce pro zisk z nájemného. A obyčejně se takové domy stavěly tak narychlo a ledabyle, že nebylo téměř roku, aby se jich několik nezřítilo na hlavy jejich obyvatel. Byly to opravdu úly, příliš vysoké a příliš úzké, plné komůrek a koutů, v nichž se mačkal nesmírný počet chudáků. V městě, kde neměla řada ulic jméno, byly takové domy bez čísel. Majitelé svěřovali vybírání nájemného otrokům, ale ti, protože neměli od městských úřadů nařízeno hlásit jména nájemníků, sami je často neznali. Doptat se v takovém domě na někoho, to bývalo někdy nesmírně těžké, už proto, že u vchodu nebyl vrátný.

Vinicius s Krotónem se dostali dlouhou chodbou, podobající se nějakému tajnému průchodu, na těsný dvorek, obestavěný ze všech čtyř stran, který byl jakýmsi společným atriem pro celý dům; uprostřed byla fontána, jejíž vody padaly do kamenné nádržky zapuštěné do země. Podél všech stěn vedly nahoru venkovní schody, zčásti kamenné, zčásti dřevěné, které vedly na ochozy, z nichž se vcházelo do bytů. Dole byly také byty, z nichž některé měly dřevěné dveře, kdežto některé byly odděleny od dvorku jen vlněnými závěsy, většinou roztřepenými, rozedranými nebo záplatovanými.

Bylo ještě brzy a na dvorku nebylo ani živé duše. Všichni v domě zřejmě ještě spali, až na ty, kdo se vrátili z Ostriana.

"Co uděláme, pane?" zeptal se Krotón a zastavil se.

"Počkejme tady; třeba se někdo objeví," odpověděl Vinicius. "Nemusejí nás vidět na dvorku."

Ale současně mu napadlo, že Chilónova rada byla praktická. Kdyby měl několik desítek otroků, mohl by obsadit bránu, která byla, jak se zdálo, jediným východem, a prohledat všechny byty, kdežto teď bude nutno, aby našli hned napoprvé Lygiin byt, jinak by ji totiž mohli křesťané, kterých je v tomto domě jistě dost a dost, varovat, že ji hledají. Proto by bylo nebezpečné vyptávat se cizích lidí. Vinicius chvíli uvažoval, nemá-li se vrátit pro otroky, když vtom vyšel z jednoho vchodu, krytého závěsem, člověk se sítem v ruce a přistoupil k fontáně.

Mladý muž poznal na první pohled Ursa.

"To je ten Lyg!" zašeptal Vinicius.

"Mám mu polámat kosti hned?"

"Počkej."

Ursus si jich nevšiml, protože stáli v tmavé chodbě, a začal klidně prát ve vodě zeleninu, kterou měl v sítu. Bylo zřejmé, že po noci strávené na hřbitově chtěl z ní připravit snídani. Když po chvíli skončil tuto práci, vzal mokré síto a zmizel s ním za závěsem. Krotón a Vinicius vykročili za ním, domnívajíce se, že se dostanou přímo do Lygiina bytu.

Nesmírně se tedy podivili, když spatřili, že závěs neodděloval od dvorku byt, nýbrž druhou tmavou chodbu, na jejímž konci bylo vidět zahrádku s několika cypřiši a myrtovými keři a malý domek, přilepený k slepé zadní zdi jiného domu.

Oba ihned pochopili, že je to pro ně příznivá okolnost Na dvorek by se mohli sběhnout všichni nájemníci, kdežto odlehlost domku usnadňovala celý podnik. Vyřídí rychle obránce, či spíše Ursa, pak se stejně rychle dostanou s Lygií na ulici a tam si už budou vědět rady. Nikdo je pravděpodobně nezastaví, a kdyby je zastavil, řeknou, že jde o uprchlé caesarovo rukojmí. V krajním případě se dá Vinicius poznat vigilům a požádá je o pomoc.

Ursus vcházel už téměř do domku, když jeho pozornost vzbudil skřípot kroků. Zastavil se tedy, a když spatřil oba muže, odložil síto na zídku a pokročil k nim.

"Copak tu hledáte?" zeptal se.

"Tebe!" odpověděl Vinicius.

Pak se otočil ke Krotónovi a rychle a tiše zvolal:

"Zabij!"

Krotón se vrhl vpřed jako tygr a v jediném okamžiku, ještě dřív než se Lyg stačil vzpamatovat nebo si uvědomit, že to jsou nepřátelé, sevřel jej svými ocelovými pažemi.

Vinicius si byl příliš jist Krotónovou nadlidskou silou, než aby čekal na konec boje. Proběhl kolem nich a skočil ke dveřím domku, strčil do nich a octl se v poněkud tmavém pokoji, který byl však ozářen ohněm hořícím na ohništi. Odlesk plamenů padal přímo do Lygiina obličeje. Druhý člověk sedící u ohniště byl onen stařec, který doprovázel dívku a Ursa cestou z Ostriana.

Vinicius vpadl dovnitř tak znenadání, že než ho Lygie mohla poznat, uchopil ji v půl těla, zvedl do výše a opět se vrhl ke dveřím. Stařec sice ještě stačil zastoupit mu je, ale Vinicius přivinul děvče jednou rukou k hrudi a druhou jej odstrčil. Kapuce mu spadla s hlavy a Lygii při pohledu na tu známou, ale v tomto okamžiku strašnou tvář ztuhla v žilách krev úděsem a hlas jí odumřel v hrdle. Chtěla volat o pomoc, a nemohla. Marně také usilovala zachytit se zárubně u dveří a vzepřít se. Prsty se jí sesmekly na kameni a byla by ztratila vědomí, kdyby ji nebyl ohromil strašný obraz, který spatřila, když se s ní Vinicius řítil do zahrady.

Ursus tu držel v objetí jakéhosi člověka, zakloněného zcela dozadu, s hlavou zvrácenou nazad a s ústy zbrocenými krví. Když je uviděl, uhodil ještě jednou pěstí do té hlavy a v jediném okamžiku skočil jako rozlícená šelma k Viniciovi.

"To je smrt!" pomyslil si mladý patricius.

A pak uslyšel jako ve snu Lygiin výkřik: "Nezabíjej!" Potom ucítil, že něco, jakoby hrom, rozpletlo jeho ruce, jimiž objímal Lygii, a nakonec se s ním zatočila země a světlo dne zhaslo v jeho očích.

Chilón, ukryt za rohem nárožního domu, čekal, co se stane, neboť zvědavost v něm bojovala se strachem. Myslil také na to, že podaří-li se jim unést Lygii, bude dobře být ve Viniciově blízkosti. Z Urbana už strach neměl, byl si totiž také jist, že ho Krotón zabije. Zato však počítal s tím, že kdyby se na dosud prázdných ulicích začali sbíhat lidé, kdyby se křesťané nebo kdokoli jiný chtěl postavit Viniciovi na odpor, pak by on k nim promluvil jako představitel vládní moci, jako vykonavatel caesarovy vůle a v nejhorším případě by požádal vigily, aby mladému patriciovi pomohli proti pouliční lůze, a tím by si zasloužil další projevy přízně. V duchu se domníval stále, že Viniciův čin je nerozumný, když ale uvážil strašnou Krotónovu sílu, připouštěl, že by se mohl podařit. "Kdyby šlo do tuhého, ponese děvče tribun a Krotón mu probojuje cestu." Čekání se však vleklo; znepokojoval ho klid v chodbě, kterou zpovzdáli pozoroval.

"Neobjeví-li její úkryt a ztropí hluk, vyplaší ji."

Tato možnost mu ostatně nebyla proti mysli, vypočítal si totiž, že pak by ho Vinicius potřeboval znovu a že on, Chilón, by z něho znovu dovedl vymačkat úctyhodné množství sesterciů.

"Ať udělají cokoli," říkal si v duchu, "udělají to v můj prospěch, i když o tom nikdo z nich netuší... Bohové, bohové, dovolte mi jen..."

A tu se pojednou odmlčel; zdálo se mu totiž, že z chodby něco vykouklo. Přitiskl se tedy ke zdi a zahleděl se tam, zatajuje dech.

Nemýlil se. Z chodby napůl vyhlédla jakási hlava a začala se rozhlížet kolem dokola.

Za chvíli však zmizela.

"To byl Vinicius nebo Krotón," pomyslil si Chilón, "ale jestliže ji unesli, proč to děvče nekřičí a proč oni vykukují na ulici? Lidi musejí potkat tak jako tak, protože než dojdou na Cariny, bude už ve městě rušno... Co to? U všech bohů nesmrtelných!"

A zbytky vlasů na hlavě se mu pojednou zježily.

Ve dveřích se objevil Ursus, přes rameno Krotónovo tělo, rozhlédl se ještě jednou a pak se rozběhl prázdnou ulicí k řece.

Chilón přilnul ke zdi jako kus omítky.

"Jestliže mě tu uvidí, je to můj konec!" pomyslil si.

Avšak Ursus proběhl rychle kolem nároží a zmizel za dalším domem. A Chilón nečekal a drkotaje zuby dal se do běhu příčnou uličkou s křepkostí, která by udivila i u mladíka.

"Jestliže mě uvidí z dálky, až se bude vracet, dožene mě a zabije!" říkal si v duchu. "Zachraň mě, Die, zachraň mě, Apollóne, zachraň mě, Herme, zachraň mě, Bože křesťanů! Opustím Řím, vrátím se do Mesembrie, jenom mě zachraňte z rukou toho démona."

A Lyg, který zabil Krotóna, zdál se mu teď skutečně jakousi nadpřirozenou bytostí. V běhu uvažoval o tom, že by to mohl být nějaký bůh, který na sebe vzal podobu barbara. Věřil v tomto okamžiku ve všechny bohy světa a ve všechny báje, z kterých si obyčejně tropil posměšky. Hlavou mu blesklo i to, že Krotóna mohl zabít Bůh křesťanů, a vlasy na hlavě mu opět vstaly hrůzou při pomyšlení, že si něco začal s takovou mocí.

Teprve když proběhl několika uličkami a spatřil několik dělníků, kteří šli z dálky proti němu, uklidnil se trošku. Dech v prsou mu už nestačil, usedl tedy na práh domu a začal si cípem pláště utírat čelo, pokryté potem.

"Jsem už starý a potřebuji klid," řekl.

Lidé jdoucí proti němu odbočili do kterési postranní uličky a opět bylo kolem něho prázdno. Město ještě spalo. Ranní ruch začínal právě v bohatších čtvrtích, protože tam musili vstávat brzy otroci z bohatých domů, kdežto ve čtvrtích obývaných svobodným obyvatelstvem žijícím na státní útraty, a tedy zahálčivým, vstávali, zvláště v zimě, dost pozdě. Chilón, proseděv nějakou chvíli na prahu, pocítil pronikavý chlad, vstal tedy, a když se přesvědčil, že neztratil měšec, který dostal od Vinicia, vykročil teď už pomaleji k řece.

"Snad někde uvidím Krotónovo tělo," říkal si. "Bohové! Ten Lyg, je-li to člověk, mohl by si do roka vydělat milióny sesterciů, neboť jestliže uškrtil jako štěně Krotóna, kdo se mu pak bude moci postavit? Za každé vystoupení v aréně by mu dali tolik zlata, kolik sám váží. Ten hlídá to děvče líp než Kerberos podsvětí. Ale kéž by ho to podsvětí pohltilo! Nechci s ním nic mít. Má příliš mohutné kosti. Ale co si teď počít? Vždyť se stalo něco strašného! Jestliže Ursus polámal kosti takovému Krotónovi, pak jistě i Viniciova duše úpí tam nad tím domem, očekávajíc pohřeb. U Kastora! Vždyť je to přece patricius, caesarův přítel, Petroniův příbuzný, pán známý po celém Římě a vojenský tribun. Jeho smrt jim neprojde tak lehce! A co kdybych například zašel do tábora praetoriánů nebo k vigilům?"

Tady se odmlčel a začal uvažovat. Ale po chvíli řekl:

"Běda mi! Kdopak ho zavedl do toho domu? Já přece! Viniciovi propuštěnci i otroci vědí, že jsem k němu chodil, a někteří vědí, proč. Co se stane, jestliže mě nařknou, že jsem ho úmyslně přivedl k domu, kde ho očekávala smrt? I kdyby se pak u soudu ukázalo, že jsem tu smrt nechtěl, stejně řeknou, že jsem ji zavinil... A on je přece patricius, to znamená, že mi to rozhodně neprojde beztrestně. Ale kdybych potichu opustil Řím a odstěhoval se někam daleko, uvalil bych na sebe ještě větší podezření."

Bylo zle tak i tak. Šlo jen o to, aby si vybral menší zlo. Řím bylo obrovské město, ale Chilón přesto pocítil, že mu v něm může být těsno. Kdokoli jiný by totiž mohl jít přímo k praefektovi vigilů, vyložit, co se stalo, a i kdyby naň padlo nějaké podezření, mohl by klidně čekat na vyšetřování. Ale celá Chilónova minulost byla taková, že jakékoli bližší seznámení ať už s praefektem města, nebo s praefektem vigilů musilo by ho přivést do značně nepříjemných nesnází a zároveň opodstatnit všechna možná podezření, která by úředníkům mohla napadnout.

Naopak zase utéci znamenalo utvrdit Petronia v domněnce, že Vinicius byl zrazen a zavražděn úkladně. A Petronius je mocný člověk, který může rozkazovat vigilům v celém impériu a který by se nade vši pochybnost vynasnažil, aby viníky našel, byť na konci světa. A tu napadlo Chilónovi, zda by se neměl vydat přímo k němu a vylíčit mu, co se stalo. Ano! Tak to bude nejlepší! Petronius je klidný člověk a Chilón si může být jist aspoň tím, že ho vyslechne až do konce. Petronius, který zná celý případ od počátku, uvěří také v Chilónovu nevinu snadněji než praefekti.

Aby se však za ním mohl vypravit, musil by vědět najisto, co se stalo s Viniciem. Ale Chilón to nevěděl. Viděl sice Lyga plížícího se k řece s Krotónovým tělem, ale nic více. Vinicius může být mrtev, ale může být také jen raněn anebo zajat. Teď teprve napadlo Chilónovi, že křesťané by se jistě neodvážili zabít tak vlivného člověka, augustiána a vysokého vojenského úředníka, protože takový čin by na ně mohl uvalit hromadné pronásledování. Je pravděpodobné, že ho násilím zdržují, aby dali Lygii čas znovu se ukrýt někde jinde.

Tato myšlenka naplnila Chilóna nadějí.

"Jestliže ho ten lygijský drak neroztrhal v prvním záchvatu, žije, a jestliže žije, dosvědčí sám, že jsem ho nezradil, a pak nejen že mi nic nehrozí, nýbrž (ó Herme, počítej znova se dvěma jalovicemi!) otevírá se přede mnou nové pole působnosti. Mohu upozornit některého propuštěnce, kde má hledat svého pána, a zda propuštěnec půjde k praefektovi nebo nepůjde, to bude už jeho věc, hlavní bude, nepůjdu-li k němu já... Mohu jít také za Petroniem a počítat s odměnou... Hledal jsem Lygii, teď budu hledat Vinicia a potom zase Lygii... Ale napřed musím vědět, zda žije anebo zda je mrtev."

Tu mu napadlo, že by mohl v noci zajít k pekaři Demovi a zeptat se na to Ursa. Ale hned tu myšlenku zavrhl. Raději si s Ursem nic nezačínat. Mohl se oprávněně domnívat, že nezabil-li Ursus Glauka, patrně ho někdo z křesťanských starších, jemuž se svěřil se svým úmyslem, varoval, že je to nečistá záležitost a že ho k ní chtěl přemluvit nějaký zrádce. Ostatně Chilónovi běhal po celém těle mráz už při pouhé vzpomínce na Ursa. Ale rozhodl se, že večer pošle do domu, kde se neštěstí stalo, Euricia pro zprávy. Teď se však potřeboval najíst, vykoupat a odpočinout si. Probdělá noc, cesta do Ostriana a útěk ze Zátibří ho skutečně nesmírně unavily.

Celou tu dobu ho však utěšovalo jedno: že totiž má u sebe dva měšce. Ten, který mu dal Vinicius doma, i ten, který mu hodil na zpáteční cestě ze hřbitova. Aroto se, jak s ohledem na tuto šťastnou okolnost, tak také s ohledem na všechny ty dojmy, které se přes něho převalily, rozhodl, že se nají více a napije lepšího vína než obvykle.

A když konečně nadešla hodina, kdy se otvírala vinárna, vykonal, co si předsevzal, tak důkladně, že zapomněl na koupel. Především se mu chtělo spát a ospalost ho zbavila sil natolik, že se do svého bytu na Subuře, kde ho čekala otrokyně koupená za Viniciovy peníze, vrátil krokem velmi nejistým.

Vešel do cubicula, tmavého jako liščí nora, vrhl se na lůžko a okamžitě usnul.

Probudil se teprve k večeru, vlastně vzbudila ho otrokyně, která volala, aby vstával, protože ho někdo hledá a chce s ním nutně mluvit.

Lehce spící Chilón se v okamžiku vzpamatoval, hodil na sebe narychlo plášť s kapucí, řekl otrokyni, aby ustoupila, a vyhlédl, napřed opatrně, ven.

A zhrozil se! Dveřmi cubicula totiž uviděl obrovskou Ursovu postavu.

Při tomto pohledu pocítil, že má najednou nohy a hlavu studené jako led, že mu přestává tlouci srdce v hrudi a po zádech mu běhají roje mravenců... Chvíli nebyl schopen slova, ale pak, drkotaje zuby, řekl, či spíše zasténal:

"Syro! Nejsem doma... Neznám ... toho ... dobrého člověka..."

"Pověděla jsem mu, že jsi doma a že spíš, pane," odpověděla dívka, "a on chtěl, abych tě probudila..."

"Ó bohové! Dám tě..."

Ale Ursus, ztrativ zřejmě trpělivost, přistoupil ke dveřím cubicula, sklonil se a vstrčil hlavu dovnitř.

"Chilóne Chilonide!" řekl.

"Pax tecum! Pax, pax!" odpověděl Chilón. "Ach, nejlepší křesťan! Ano! Jsem Chilón, ale to je mýlka... Neznám tě!"

"Chilóne Chilonide," opakoval Ursus. "Tvůj pán, Vinicius, ti vzkazuje, abys šel se mnou k němu."

&DÍL DRUHÝ
předchozí
Kapitola 21 - DÍL PRVNÍ
Kapitola 22
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 1 - DÍL DRUHÝ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Hradec Králové | Kraniosakrální terapie | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!