Sny a plány pod sněhem	První výlet 4	Pěkné začátky
	Broučci
	Autor: Jan Karafiát

A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty a ti ptáčci tolik zpívali a ti cvrčci - ale ti se něco nacvrčeli! A Janinka už byla u Broučka, a kmotříček a kmotřička a Beruška, a čekali, až jen slunko zapadne. Brouček byl takový silný a veliký. Seděl vedle Janinky, radost mu zářila z očí, ale neříkal pranic. Maminka se nemohla zdržet, samou radostí až plakala. Ani snídaně by tak honem nebyla uvařená, kdyby jí Beruška nebyla pomohla. Měli čokoládu, - nevím, kde ji vzali, - a k ní smažené věnečky. Pomodlili se, nasnídali se, a - že už slunko zapadlo. Brouček byl první venku. Povznesl se do výšky, letěl třikrát dokola - jakoby nic! - a u Janinky se zase spustil na zem. Všichni si stoupli kolem něho, a tatínek, že má něco na srdci.

"Milý Broučku! Já mám radost, maminka má radost a my všichni máme radost, že už dnes poletíš. To je dobře, Pán Bůh to tak chce. Ale my nebudeme vždycky pohromadě, musíme se rozdělit, aby lidé všude viděli. A tu mám o tebe strach. Hodné broučky má Pán Bůh na starosti a nic se jim nestane. Ale jen jestli ty budeš hodný, a budeš-li pořád pěkně svítit, jak to Pán Bůh chce! Já bych měl velikou žalost a maminka také a kmotříček také, a my všichni, kdybys neměl pěkně poslouchat."

A přitom tatínek div neplakal, ale maminka opravdu plakala. Janince také stály slzy v očích, a i Broučka by byli honem rozplakali. Tu se ještě ozval kmotříček: "Milý Broučku, už máš přece rozum, a slyšíš, že si všichni přejeme, abys pěkně poslouchal. Já ti řeknu jen to, že kdybys neměl poslouchat, ty sám bys nejhůř přitom pochodil. A teď už ve jménu Páně poletíme." A letěli, ale jen nizoučko a pomalinku, aby jim mohla maminka i kmotřička a Janinka a Beruška stačit, - až přiletěli tam za potok a přes vrch, odkud bylo vidět daleko, daleko, do širého světa. Tu kmotříček, aby prý ony se už vrátily. A tak se vrátily a Brouček letěl pryč a pryč do širého světa. Ony ještě za nimi: "S Pánem Bohem!" "Provázej vás Pán Bůh!" "Šťastné navrácení!" "Sám Pán Bůh tě nauč poslouchat!" - ale Brouček už byl daleko, a už to snad všechno ani neslyšel. A tak se vracely a povídaly si, jaké má Brouček krásné světlo. Kmotřička myslila, že je krásně žluté jako zlato, mamince se zdálo být víc do běla, hodně jasné, Beruška tvrdila, že je do růžova, Janinka pak měla za to, že je takové, jaké mívají broučci, když ponejprv letí, a že jen aby Brouček poslouchal, že ona má strach, že poslouchat nebude.

Maminka však myslila, i že snad bude a kmotřička také, i že ano a tak už Janinka neříkala nic. Byly již daleko, daly si s Pánem Bohem a letěly každá domů. Maminka tam měla stát hromadu nádobí, dala se hned do práce, ale nešlo jí to jaksi od ruky. Myslila na Broučka a myslila na Janinku. "Že by měl být můj Brouček neposlušný?" To ji na Janinku skoro mrzelo.

Oni pak letěli, vlevo kmotříček, vpravo tatínek a Brouček v prostředku. Na západ se nebe rdělo, a Broučkovi se srdce v těle smálo. Ale tu se blížili k velikému dubovému lesu a Brouček si vzpomenul na žlunu. "Tatínku, tady jsou žluny." - "I neboj se. Vždyť my do lesa nepoletíme, jenom okolo. Tady je naše cesta." - Ale sotva to tatínek dořekl, už se to na ně z lesa řítilo a tolik to zvučelo a tolik to hučelo a hned se to sypalo na milého Broučka. Ach, ten křičel! "Tatínku, tatínku, - tatínku, tatínku!" - "I mlč, i mlč! Neboj se! Vždyť to není žluna, to je chroust."

Ale Brouček křičel a krčil se a schovával, až to přestalo bzučet. - "I Broučku, to se nesmíš bát," těšil ho kmotříček. "Vidíš ho tamhle, to je chroust. On se nás asi lekl, že jsme tři."

"Ale když to tak hučelo!" - "I to chrousti tak bzučí." A letěli a letěli, až tam na konci lesa bylo něco vidět. "Tatínku, podívejte se tamhle, copak to je? Takové velikánské." - "To je hajného chaloupka." - "Ta je veliká! A to jsou dveře tam nahoře v prostředku?" - "I ne, to je okénko." - "Ale to je veliké. A načpak jsou pod tím okénkem a kolem narovnány ty klády?" - "I to nejsou klády, to jsou polínka, aby měl hajný čím topit." - "Ale! A tatínku, kdopak to je ten hajný?" - "I vidíš ho, však jde tamhle naproti nám."

A hajný přicházel naproti nim: Takový veliký a měl široký klobouk s perem a po straně takovou tašku a přes rameno velikánkou pušku. "Ale tatínku, já se bojím." - "I neboj se! On je rád, že mu posvítíme." - A letěli a posvítili mu a on byl rád a díval se za nimi. - "A tatínku, copak, že ten hajný nespí? " - "I on musí dávat pozor." - "Načpak?" - "Tady na les, aby jej lidé neukradli." - "Tatínku; ti lidé kradou?" - "I kradou, a prý nic se nemají rádi:" - "Ale to já bych jim nesvítil. Ten hajný nekrade, viďte?" - "Ne, ten ne. Ale když Pán Bůh chce, abychom jim svítili, tak my jim svítíme, ať kradou nebo nekradou."

A letěli a dívali se a povídali. Ale tu to najednou před nimi strašně zahučelo. Bylo to takové veliké jako mračno, mělo to oči jako řeřavé uhly a zobák takový zahnutý a drápy až hrůza a Brouček už byl celý bez sebe. - "Tatínku, tatínku, - tatínku, tatínku!" - a už padal na zem, zalízal do trávy a myslil, že už ho žluna polkla. Tatínek hned za ním a kmotříček také. "I neboj se, Broučku, neboj se! Vždyť to není žluna, to je sova. Ta nám nic neudělá." - Ale Brouček jako by neslyšel. A když se přece trochu zotavil, počal plakat. "Tatínku, já půjdu domů, ach tatínku, já půjdu domů." - Ale tatínek a kmotříček mu to vymlouvali: "I ne, Broučku. Toto! Copak by si doma pomyslily, kmotřička a Beruška a Janinka! To se nesmíš bát! Broučci se nic nebojí. Vždyť to byla sova, a ta broučky nežere!" - "Ona broučky nežere?" - "Ne. Brouček je jí málo. Ona raději nějakou myšku nebo žabku."

A zase letěli. Dlouho ještě neletěli, a tu to tak zadunělo, že sebou všichni trhli. Ale tatínek honem Broučka těšil: "Slyšíš, to ten hajný asi tu sovu zastřelil." - A kmotříček také myslil, a tak byl Brouček rád, a letěl a svítil a svítil.

Les přestal a šlo to dolů do takového krásného údolí. Po stráních byly vinice s hezounkými chaloupkami, a ta vůně! - to byla vůně! -

A když tak letěli, tu viděli dva broučky. „Vidíš je, Broučku, tamhle!", ukazoval kmotříček. "Ten malý také dnes poprvé letí. Já je znám, jsou tam nedaleko od nás. Zůstávají v roští. Vidíš, on se nic nebojí." „Vždyť já se už, kmotříčku, také nebojím." A už se Brouček nebál. A když se potkali, volal tatínek a kmotříček: "Zdař Bůh!" a Brouček také řekl: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" a oni oba: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" Ten malý také. A když přiletěli dál, tam se broučci kmitali, jeden sem, druhý tam; staří a mladí, velicí i malí, a pořád: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" a zas: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" A kde vinice přestaly, tam počaly krásné zahrady a v těch zahradách krásné veliké domy, a zahrada vedle zahrady a krásný dům vedle krásného domu.

"Broučku, nebolí tě křidélka?" ptal se tatínek. Ale Brouček, že ne a ne. "I přece si trochu sedněme, abychom si odpočinuli," radil tatínek. Ale Brouček pořád, že ne a ne. Až když kmotříček pravil, že už ho křidélka bolí, tu teprve, že si drobátko sednou. A sedli si v zahradě na hrušku na samý vrcholek a dívali se.

Měsíček vykukoval z pod mraků, tu a tam se hvězdička třpytila a broučků všude plno. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil. Lidé pěkně spali, jen tam v tom jednom okně u samé střechy bylo světlo. Tu se najednou tam někde dole ozvalo: Kykyryhý! Kykyryhý! -"Tatínku, copak to!" - "To je kohout, tamhle někde v kurníku. Počkej, hned se mu některý ozve." A hned se tam vedle ozývalo: Kykyryhý! Kykyryhý! a hned zas tam dál: Kykyryhý! Kykyryhý! A pořád: Kykyryhý! Kykyryhý! až tam daleko, že už to nebylo ani slyšet. A tu se to okno otevřelo. Velká, silná paní s dvěma krásnými kaštanovými kadeřemi se dívala na všechny strany, vzhůru a dolů po celém nebi, po všech hvězdách a po všech broučcích. Něco povídala, ale nebylo jí rozumět. Pak se okno zas zavřelo, světlo zmizelo, ale hned vedle v okně se objevilo, a hned zas v třetím okně, a za chvilku ve čtvrtém okně, až se ztratilo. Myslím, že se maminka byla dívat po dětech.

A broučci zase letěli, vlevo kmotříček, vpravo tatínek a Brouček v prostředku. Ze zahrady do zahrady, až zahrady přestaly, a tu na návrší krásné město. Vysokánská věž a na ní čtyři malé věžičky, kolkolem samé domy a jenom domy, a okny jen jen poseté. Ale všecko spalo. Nikde ani človíčka, nikde ani světýlka. A když tak letěli a když byli na konci ulice, tu se ozývalo jakési šplechtání a bublání. "Tatínku, copak to?" - "I to je voda. Tady jsme hned na náměstí."

A byli na náměstí. Bylo takové čtyřhranné. V prostředku velikánská kamenná kašna, uprostřed kašny velikánský lev se dvěma ocasy. Tlamu měl otevřenou, a voda se z ní do kašny valila, až to hučelo. Brouček se toho bál, ale kmotříček řekl: "I pojď, nic se neboj, on je kamenný." A sedli lvovi na ucho a pěkně se dívali. Domy takové vysokánské, okno vedle okna a dveře vedle dveří, ale všechno zavřeno. Nedaleko kašny stál sloup a na něm lucerna. A tu Brouček vidí, že tam kdosi stojí zády o sloup opřený: přes pás veliký roh a v rukou takové dlouhánské kopí. "Tatínku, vidíte, tamhle někdo stojí." - "To je ponocný." - "Ponocný? Copak tu dělá?" - "Ponocuje. Dává pozor, aby se zloději nevloupali do domů a lidí neokradli. Vidíš, jaké má kopí? To na ty zloděje." - "Tady v městě také kradou?" - "Ó, moc prý kradou, jak jen mohou." - "Ale to já, tatínku, budu raději svítit tam, kde ti kohouti kokrhali. Viďte, tam nekradou?" - "Tam snad ne."

Ale tu se ten ponocný vztyčil, přiložil roh k ústům a hú, hú, hú, hú a tak dvanáckrát hú. "Tatínku, copak to?" - "I to on troubí půl noci, aby lidé věděli, jako dlouho mají ještě spát." - "A jakpak on ví; že už je půl noci?" - "I on to už dávno dělá, tak on to už ví. Však už musíme zase letět. Slunce bude brzy zas vycházet, a my jsme ještě nic nesvítili." - Kmotříček myslil, že když dnes Brouček poprvé letí, že se to nemusí tak přísně brát, ale přece letěli, z města ven, a tam do těch zahrad.

Broučka něco napadlo: "Tatínku, tam, kam jste letěli oknem, nepoletíme? Poleťme!" - "Tam, kde zpívají tu naši modlitbičku? To už teď nejde. Až někdy jindy. Je to tadyhle v jinou stranu za městem a museli bychom si přivstat, hned jak slunce zapadne." - A tak svítili a svítili, ze zahrady do zahrady, ale nejvíc tam v té, kde si ponejprv na hrušce odpočinuli. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil, a lidé pěkně spali. A ty hvězdy se třpytily a ti broučci se kmitali a pořád: "Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh" a ti kohouti, ó ti teprv začali: Kykyryhý, Kykyryhý! a pořád Kykyryhý! Jeden přestal a druhý začal, takže ani nepřestali. Ale hvězdy začaly jaksi blednout a tam na východě se tolik rdělo, že kmotříček radil: "Poleťme domů! Slunko už vychází a doma na nás beztoho čekají."

A letěli domů. Broučkovi se z těch zahrad ani nechtělo, ale přece letěli, vzhůru vinicemi, až tam k lesu. Tatínek už Broučka těšil: "Jen se neboj ! Slunko vychází a sovy už zalezly." - "A žluny, tatínku,: také?" - "I nic se neboj! Tady je naše cesta, zde se nám nic nemůže stát" A letěli. Tu stála chaloupka hajného, ale Broučkovi se zdála tak malounká, že ji ani nemohl poznat. A z komína se kouřilo. "Vidíš, Broučku," povídal kmotřiček, "tady už vstali a vaří už snídani." Dveře do chaloupky byly otevřeny, Na posteli ležel hajný a spal, tak neodstrojený. Puška visela na stěně na hřebíku a na zemi na dlážkách u samých dveří ležela velikánská zastřelená sova. - A letěli, pořád pěkně vedle lesa, až les přestal, a byli na vrchu. A s vrchu dolů a přes potok - a hned všichni tři tam pod jalovec.

Však už na ně čekaly, a když je viděly, vyběhly jim naproti, maminka a kmotřička a Beruška. "A Janinka tu není?" ptal se Brouček. "Není zde," pravila maminka. "Ona si myslí, že nebudeš poslouchat. A jestlipak, tatínku, poslouchal?" - Tatínek se usmíval a neříkal nic. Ale kmotříček: "I poslouchal. Vždyť už má rozum a už se nebude bát." - A že budou večeřet, beztak už měli hlad. Měli čokoládu a k ní smažené věnečky. Ale když nenechali Broučka ani se najíst! Pořád, aby jim vypravoval, jak se tam měli, a Brouček se beztoho sám k tomu měl: Jaká byla ta zahrada krásná, a v tom jednom okně že bylo světlo, a že se okno otevřelo, a taková krásná paní se dívala na hvězdy a na ty broučky, a ti kohouti tolik kokrhali jeden za druhým až tam daleko, a ten lev že sebou ani nehnul, měl takovou velikou hlavu a dva ocasy a pořád plil vodu.

"A nebál ses ho?" ptala se Beruška. - "Ó, pročpak bych se bál! A viďte, kmotříčku, toho chrousta jsme polekali. Ten se nás bál!" - "Ano, Broučku," přisvědčoval kmotříček. "Ale ta sova!" - "Ó, však ji hajný zastřelil. Pane, toho jsi měla vidět, Beruško! Měl takový velikánský roh, hú, hú, hú, hú a pořád hú. To aby lidé věděli, jak dlouho mají ještě spát." - "I ne, Broučku, to nebyl hajný, to byl ponocný," opravil ho tatínek. - "Ano, tak to byl ponocný." A kmotřička k tomu přidala: "Však ano, půjdeme spát. Broučkovi se oči zavírají." A tak že se budou modlit:

Brouček dal pac a pusu, každý šel po svých a spali a spali. Krásně se jim to spalo.

Sny a plány pod sněhem

První výlet Broučci - Obsah

Pěkné začátky

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Jan Karafiát Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!