Magna testantur voce per umbras	Chvění spodních strun III	Konvent
	Devadesát tři
	2. díl - 2. kniha KRČMA V PÁVÍ ULICI
	Autor: Viktor Hugo

Rozhovor na chvíli ustal, titáni se ponořili každý do svých myšlenek. Lvi se bojí hydry. Robespierre velmi zbledl. Danton silně zčervenal. Oba se chvěli. Planoucí zřítelnice Maratova pohasla, velitelský klid se opět rozhostil na tváři tohoto muže, jehož se obávali i nejobávanější.

Danton se cítil poražen, ale nechtěl se vzdát. Začal znovu:

"Marat mluví velmi hlasitě o diktatuře a o jednotě, ale sám umí jen rozkládat."

Robespierre, pootevřev své úzké rty, poznamenal:

"Já jsem téhož názoru jako Anacharsis Cloots. Říkám: Ani Roland, ani Marat."

"A já," odpověděl Marat, "říkám: Ani Danton, ani Robespierre."

Pohlédl na oba upřeně a dodal:

"Dovolte, abych vám poradil, Dantone. Jste zamilován, chcete se znovu oženit, nepleťte se tedy do politiky, buďte rozumný."

Pak ustoupil o krok ke dveřím a na odchodu výhružně pozdravil: "Sbohem, pánové."

Danton a Robespierre se zachvěli.

V téže chvíli se ozval zezadu nějaký hlas:

"Nemáš pravdu, Marate!"

Všichni se obrátili. Když se totiž Marat rozhorlil, vešel někdo zadními dveřmi, aniž si toho kdo povšiml.

"To jsi ty, občane Cimourdaine?" přivítal ho Marat. "Dobrý den."

Byl to vskutku Cimourdain.

"Říkám, že nemáš pravdu, Marate," opakoval.

Marat zezelenal, neboť Marat nebledl, nýbrž zelenal.

Cimourdain pokračoval:

"Ty jsi užitečný, ale Robespierre a Danton jsou nepostradatelní. Proč jim vyhrožuješ? Jednotu, jednotu, občané. Lid chce, abychom byli jednotní."

Jeho vstup působil jako studená sprcha. Jako když přijde cizí člověk do rozvaděné rodiny. Utišil je alespoň navenek,

když ne v nitru.

Cimourdain přistoupil ke stolu.

Danton a Robespierre ho znali. Kolikrát si na veřejných tribunách Konventu všimli statného a záhadného muže, kterého lid živě pozdravoval. Přesto se ho obřadný Robespierre otázal:

"Občane, jak jste se sem dostal?"

"Je z Biskupství," odpověděl Marat a z jeho hlasu bylo cítit, že se podrobuje.

Marat vzdoroval Konventu, byl hybnou pákou Komuny a bál se Biskupství.

V tom je určitá zákonitost.

Mirabeau cítí, jak se někde v neznámé hloubce pod ním hýbe Robespierre, Robespierre cítí, jak se hýbe Marat, Marat cítí, jak se hýbe Hébert, Hébert cítí, jak se hýbe Babeuif. Pokud jsou spodní vrstvy v klidu, půda je pevná, politik může kráčet, avšak i největší revolucionář má pod sebou podzemí a i nejodvážnější z nich se znepokojeně zarazí, ucítí-li pod nohama hnutí, které sami vyvolali.

Umět rozpoznat hnutí, které pramení z osobních choutek, od hnutí, jež je založeno na zásadách, potírat jedno hnutí a podporovat druhé, v tom je umění i síla velkých revolucionářů.

Danton viděl, jak se Marat stáhl.

"Občan Cimourdain tu není zbytečný," řekl dosti hlasitě a podal Cimourdainovi ruku. "Ale musím mu vysvětlit, oč jde. Přichází jako na zavolanou. Já zastupuju Horu, Robespierre zastupuje Výbor pro obecné blaho, Marat zastupuje Komunu. Cimourdain Biskupství. Ať mezi námi rozhodne."

"Budiž," řekl Cimourdain vážně a prostě. "Oč jde?"

"O Vendée!" odpověděl Robespierre.

"Vendée?" opakoval Cimourdain. "Vendée je velká hrozba. Zahyne-li revoluce, zahyne na Vendée. Jedna Vendée je hroznější než desateré Německo. Aby mohla Francie žit, musíme zabít Vendée."

Těmito několika slovy si získal Robespierra.

Přesto se ho Robespierre zeptal:

"Nejste bývalý kněz?"

Kněžský zevnějšek neušel Robespierrovi. Rozpoznával na jiných, co sám v sobě nosil.

Cimourdain odpověděl: "Ano, občane."

"A co na tom?" zvolal Danton. "Dobří kněží mají větší cenu než kdo jiný. V revoluci se mění kněz v občana, jako se zvony mění v mince a děla. Danjou je kněz, Daunou je kněz. Thomas Lindet je biskupem évreuxským. Vy, Robespierre, vidíte v Konventu zrovna vedle Massieua, biskupa z Beaueass. Arcivikář Vaugeois byl členem povstaleckého výboru z 10. srpna. Chabot je kapucín. Velebný pán Gerle složil přísahu v Míčovně, abbé Audran prohlásil, že Národní shromáždění je nadřazeno králi, abbé Goutte požádal Zákonodárné shromáždění, aby odstranilo baldachýn z křesla Ludvíka XVI., abbé Grégoire vyprovokoval zrušení království."

"Podporován tím komediantem Collotem ďHerbois," ušklíbl se Marat. "Oni dva vykonali tuhle práci, kněz svrhl trůn, herec shodil krále."

"Vraťme se k Vendée," řekl Robespierre.

"Nuže," zeptal se Cimourdain, "co se tam děje? Co dělá Vendée?" Robespierre odpověděl:

"Má vůdce. Půjde z ní hrůza."

"Kdo je ten vůdce, občane Robespierre?"

"Je to bývalý markýz z Lantenacu, který si říká princ bretaňský."

Cimourdain sebou trhl.

"Znám ho, byl jsem u něho knězem."

Na okamžik se zamyslil a dodal:

"Než se stal vojákem, byl to holkař. Ano, býval to velký prostopášník. Je asi strašný."

"Hrozný," řekl Robespierre. "Pálí vesnice, dobíjí raněné, vraždí zajaté, střílí ženy."

"Zeny?"

"Ano. Kromě jiných dal zastřelit matku tří dětí. Co se stalo s dětmi, není známo. Jinak je to výborný vojevůdce. Vyzná se ve vojančině."

"To je pravda," odpověděl Cimourdain. "Účastnil se války hannoverské a vojáci říkali: Richelieu u kormidla, Lantenac u vesla. Ale skutečným vůdcem byl Lantenac. Zeptejte se na to svého kolegy Dussaulxe."

Robespierre se na chvilku zamyslil, pak hovořil dál se Cimourdainem.

"Nuže, občane Cimourdaine, tento muž je ve Vendée."

"Jak dlouho?"

"Tři týdny."

"Je třeba postavit ho mimo zákon."

"Už se stalo."

"Musí se vypsat na jeho hlavu cena."

"Už se stalo."

"Musí se nabídnout hodně peněz tomu, kdo ho chytl."

"Už se stalo."

"Ale ne v asignátech."

"Už se stalo."

"Ve zlatě."

"Už se stalo."

"Musí být popraven."

"To se stane."

"Kdo to udělá?"

"Vy."

"Já?"

"Ano, budete tam vyslán Výborem pro obecné blaho s plnou mocí."

"Přijímám," řekl Cimourdain.

Robespierre byl rychlý ve výběru lidí. Vlastnost pravého státníka. Vyňal z desek, jež měl před sebou, list bílého papíru, na němž bylo vytištěno záhlaví: Republika Francouzská, jednotná a nedělitelná. Výbor pro obecné blaho.

Cimourdain pokračoval:

"Jak jsem řekl, přijímám. Hrozný proti hroznému. Lantenac je krutý, já budu taky. Povedu proti tomuto muži boj na život a na smrt, a dá-li Bůh, osvobodím od něho republiku."

Zarazil se a řekl:

"Jsem kněz, na tom nezáleží, ale věřím v Boha."

"Bůh zestárl," řekl Danton.

"Věřím v Boha," opakoval klidně Cimourdain.

Neproniknutelný Robespierre přisvědčil kývnutím hlavy.

Cimourdain se otázal:

"Ke komu budu vyslán?"

Robespierre odpověděl:

"K veliteli expedičního oddílu, který byl vypraven proti Lantenacovi. Ale upozorňuji vás, je to šlechtic."

Danton zvolal:

"Tohle je mi taky k smíchu. Šlechtic? No, a co dál? Se šlechtici je to jako s kněžími. Vydaří-li se, je výtečný. Šlechtictví je předsudek, ale nelze mít předsudky zde, jsme-li proti nim jinde, ani pro, ani proti. Robespierre, cožpak není Saint-Just také šlechticem? Florelle de Saint-Just, přisámbůh! Anacharsis Cloots je baron. Váš přítel Charles Hesse, který neopomine jedinou schůzku u kordelierů, je knížetem a bratrem panujícího lanckraběte hessensko-rothenburského. Montaut, důvěrný přítel Maratův, je markýz de Montaut. V revolučním tribunále je jeden z porotců kněz - Vilate - a jeden je šlechtic - Leroy, markýz z Montflabertu. Oba jsou spolehliví."

"A zapomínáte na předsedu revolučního tribunálu," doplnil ho Robespierre.

"Antonella?"

"Který je markýzem," řekl Robespierre.

"Ano, je to šlechtic," pokračoval Danton, "a Dampierre, který se dal zabít před Condé pro republiku, byl taky šlechtic a Beaurepaire, který se raději zastřelil, než by otevřel brány Verdunu Průsakům, byl taky šlechtic."

"To však nijak nevadilo Dantonovi," zabručel Marat, "aby v den, kdy Condorcet prohlásil, že Gracchové byli šlechtici, nezvolal na Condorceta: Všichni šlechtici jsou sládci, počínaje Mirabeauem a konče tebou."

Ozval se vážný hlas Cimourdainův:

"Občane Dantone, občane Robespierre, snad máte pravdu, že jste tak důvěřiví. Avšak lid nedůvěřuje, a ví proč. Je-li knězi uloženo, aby hlídal šlechtice, jest jeho odpovědnost dvojnásobná a je třeba, aby kněz byl neoblomný."

"Zajisté," řekl Robespierre.

Cimourdain dodal:

"A neúprosný."

"Dobře jste to řekl, občane Cimourdaine," pokračoval vážně Robespierre. "Budete mít co dělat s mladým mužem. Budete mít nad ním vrch, neboť jste dvakrát tak stár jako on. Musíte ho vést, ale šetrně. Zdá se, že má vojenské schopnosti, v tom se všechny zprávy shodují. Je v oddílu, který byl odeslán od Rýna do Vendée. Přichází od hranic, kde udivoval bystrostí a odvahou. Vede skvěle svůj oddíl. Již čtrnáct dní drží v šachu toho starého markýze Lantenaca. Tísní ho a žene ho před sebou. Nakonec ho zatlačí až k moři a zažene ho tam. Lantenac je prohnaný starý generál, tenhle mladý velitel je odvážný. Má již své nepřátele a závistníky. Generální pobočník Léchelle na něho žárlí."

"Tenhle Léchelle," vpadl mu do řeči Danton, "by se rád stal vrchním velitelem, ale mluví pro něho právě jen slovní hříčka: Chcete-li dostat Charetta, potřebujete Léchella. Zatím ho Charette poráží."

"Nechce nikterak připustit," pokračoval Robespierre, "aby někdo jiný porazil Lantenaca. Celé neštěstí vendéské války tkví v této řevnivosti. Naši vojáci jsou hrdinové pod špatným velením. Dám vám příklad. Prostý kapitán husarů vtáhne do Saumuru za veselého vytrubování. Zítra dobude Saumuru, mohl by jít dál a dobýt Choletu, ale nemá rozkazy a zastaví se. Bude třeba vyměnit všechna velitelství ve Vendée. Strážné sbory se drobí, síly se promarňuji, rozptýlená armáda je ochromená armáda, je to balvan drolící se v prach. V táboře paraméském jsou už jen stany. Mezi Tréguierem a Dinanem stojí zbytečně na sto malých hlídek, z nichž by bylo možno postavit divizi a obsadit celé pobřeží. Léchelle, podporovaný Parreinem, vyklizuje severní pobřeží pod záminkou, že chce chránit jižní pobřeží, a otvírá tak Francii Angličanům. Půl miliónu vzbouřených sedláků a vyloděni Angličanů, takový je plán Lantenacův. Mladý velitel expedičního oddílu vráží Lantenacovi nůž do zad, tísní ho a potírá bez svolení Léchellova, Léchelle je však jeho představený a posílá na něj udání. Mínění o tomto mladém muži se různí. Léchelle ho chce dát zastřelit, Prieur de la Marné by ho nejraději udělal generálním pobočníkem."

"Zdá se mi," řekl Cimourdain, "že tento mladý muž má skvělé vlastnosti."

"Ale má jednu chybu!"

Tato slova pronesl Marat.

"Jakou?" zeptal se Cimourdain.

"Je mírný," řekl Marat a pokračoval: "V boji je tvrdý, ale pak změkne. Je shovívavý, často odpouští, dává milost, chrání jeptišky, osvobozuje šlechtičny, propouští zajatce, pouští na svobodu kněze."

"Velká chyba," zabručel Cimourdain.

"Zločin," řekl Marat.

"Někdy," řekl Danton.

"Často," přidal se Robespierre.

"Skoro vždy," ozval se opět Marat.

"Máme-li co činit s nepřáteli vlasti, pak vždycky," prohlásil Cimourdain.

Marat se obrátil k Cimourdainovi:

"A co bys tedy udělal s republikánským velitelem, který by propustil na svobodu royalistického vůdce ?"

"Řídil bych se názorem Léchellovým, dal bych ho zastřelit."

"Nebo gilotinovat," doplnil Marat.

"Záleží na okolnostech," řekl Cimourdain.

Danton se dal do smíchu:

"Mně se líbí obojí stejně."

"Můžeš být jist, že se dočkáš jednoho nebo druhého," zahučel Marat.

A jeho pohled se svezl z Dantona opět na Cimourdaina:

"Tak tedy, občane Cimourdaine, kdyby republikánský vůdce zakolísal, dal bys mu srazit hlavu?"

"Do čtyřiadvaceti hodin."

"Dobrá," pokračoval Marat, "souhlasím s Robespierrem, aby byl občan Cimourdain vyslán jako komisař Výboru pro obecné blaho k veliteli expedičního oddílu pobřežní armády. A jak se jmenuje ten velitel?"

Robespierre odpověděl: "Je to bývalý šlechtic."

A začal listovat v papírech.

"Svěřme knězi dozor nad šlechticem," řekl Danton. "Nedůvěřuji knězi, je-li sám, nedůvěřuji šlechtici, je-li sám, jsou-li pohromadě, nebojím se jich, hlídají se a dělají dobrotu."

Cimourdain, projevující své rozhořčení svraštělým obočím, se ještě více zachmuřil, poněvadž však v této poznámce nenalezl v podstatě nic nesprávného, neobrátil se proti Dantonovi, nýbrž jen pozvedl svůj přísný hlas:

"Učiní-li republikánský velitel, kterého jste mi svěřili, jediný chybný krok, propadne smrti."

Robespierre, zahleděný do listin, řekl:

"Tady je jméno. Občane Cimourdaine, velitel, nad kterým budete mít plnou moc, je bývalý vikomt. Jmenuje se Gauvain."

Cimourdain zbledl.

"Gauvain!" zvolal.

Marat si všiml Cimourdainova zblednutí.

"Vikomt Gauvain!" opakoval Cimourdain.

"Ano," řekl Robespierre.

"Nuže?" zeptal se Marat, dívaje se upřeně na Cimourdaina.

Chvíli bylo ticho. Marat se ozval znovu:

"Občane Cimourdaine, přijímáte funkci komisaře u velitele Gauvaina za podmínek, které jste sám určil? Ujednáno?"

"Ujednáno," opakoval Cimourdain a stále více bledl.

Robespierre se chopil pera, které leželo před ním, a svým pomalým a pečlivým rukopisem napsal čtyři řádky na list papíru označeného hlavičkou VÝBOR PRO OBECNÉ BLAHO. Podepsal a podal list i pero Dantonovi, Danton podepsal a Marat, nespouštěje oči ze zsinalé tváře Cimourdainovy, podepsal po Dantonovi.

Robespierre vzal opět listinu, připsal aktům a podal ji Cimourdainovi, ten ji přečetl:

V II. roce Republiky.

Uděluje se plná moc občanu Cimourdainovi, komisaři vyslanému Výborem pro obecné blaho k občanu Gauvainovi, veliteli expedičního oddílu u pobřežní armády.

Robespierre. - Danton. - Marat.

A pod podpisy datum: 28. června 1983.

Revoluční kalendář, nazývaný kalendářem občanským, neměl tehdy ještě zákonnou platnost. Byl schválen Konventem na návrh Rommův teprve 5. října 1793.

Zatímco Cimourdain četl, Marat ho pozoroval a něco si při tom polohlasně bručel, jako by mluvil sám k sobě:

"To se bude musit vyjádřit přesněji, bud dekretem Konventu, nebo zvláštním ustanovením Výboru pro obecné blaho. Takhle je to neúplné."

"Občane Cimourdaine," zeptal se Robespierre, "kde bydlíte?"

"V Kupeckém dvoře."

"Vida, já taky," řekl Danton, "jsme sousedi."

Robespierre pokračoval:

"Nesmíte ztratit ani minutu. Zítra dostanete své formální pověření, podepsané všemi členy Výboru pro obecné blaho. Toto je potvrzení vaší plné moci, jímž se prokážete zvláště u vyslaných komisařů, Philippeauxe, Prieura de la Marné, Lecointra, Alquiera a ostatních. Víme, kdo jste. Vaše moc je neomezená. Můžete udělat Gauvaina generálem, nebo ho poslat na popraviště. Své pověření obdržíte zítra ve tři hodiny. Kdy odjedete?"

"Ve Čtyři hodiny," řekl Cimourdain.

A rozešli se.

Když se Marat vrátil domů, oznámil Simonně Evrardové, že půjde zítra do Konventu.

Magna testantur voce per umbras

Chvění spodních strun Devadesát tři - Obsah

Konvent

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!