Hlasování

Vojenský soud	Hlasování III	Po Cimourdainovi soudci Cimourdain svrchovaný pán
	Devadesát tři
	3. díl - 7. kniha FEUDALISMUS A REVOLUCE
	Autor: Viktor Hugo

Gauvain povstal.

"Jak se jmenujete?" tázal se Cimourdain.

"Gauvain."

Cimourdain pokračoval ve výslechu:

"Kdo jste?"

"Jsem vrchní velitel expedičního sboru na severním pobřeží."

"Jste příbuzný nebo spojenec uprchlíka?"

"Jsem jeho synovec."

"Znáte dekret Konventu?"

"Vidím ho na stole."

"Chcete k tomu dekretu něco říci?"

"Že jsem ho také podepsal a nařídil, aby byl prováděn. Sám jsem dal vyvěsit tuto vyhlášku, na níž je dole moje jméno."

"Zvolte si obhájce."

"Budu se hájit sám."

"Máte slovo."

Cimourdain se stal opět nepřístupným jakémukoliv citu. Jeho nečitelnost se však spíše podobala klidu skály než klidu člověka.

Gauvain stál mlčky, zabrán do svých myšlenek.

"Co můžete říci na svou obranu?" otázal se Cimourdain.

Gauvain zvedl zvolna hlavu, a aniž na někoho pohlédl, odpověděl:

"Pro jedno jsem neviděl druhé. Jeden dobrý skutek, viděný zblízka, zakryl mi sta zločinů. Na jedné straně stařec, na druhé děti, to vše se postavilo mezi mne a mou povinnost. Zapomněl jsem na vypálené vesnice, zpustošená pole, pobité zajatce, na dobité raněné, na postřílené ženy, zapomněl jsem na Francii, vydanou napospas Anglii. Pustil jsem na svobodu vraha vlasti. Jsem vinen. Mluvím-li takto, mohlo by se zdát, že mluvím proti sobě, ale to je omyl. Mluvím ve svůj prospěch. Když viník uzná svou chybu, zachrání jediné, co za záchranu stojí: svou čest!"

"To je vše, co můžete říci na svou obranu?" tázal se Cimourdain.

"Podotýkám, že jako vrchní velitel jsem měl být dobrým příkladem a že je nyní na vás, soudcích, abyste tak učinili."

"Jaký trest žádáte?"

"Smrt."

"Myslíte, že je spravedlivá?"

"Spravedlivá a nutná."

"Posaďte se."

Nehlasující přísedící, proviantní poddůstojník, vstal a předčítal nejdříve výnos, kterým se bývalý markýz Lantenac staví mimo zákon, potom dekret Konventu, podle něhož bude smrtí potrestán každý, kdo pomůže k útěku zajatému buřiči.

Skončil několika řádky, vytištěnými dole pod vyhláškou dekretu, kde se zakazovalo pod trestem smrti pomáhat shora jmenovanému buřiči, a přečetl i podpis: "Vrchní velitel expedičního sboru Gauvain." Přísedící dočetl a posadil se.

Cimourdain zkřížil ruce a řekl:

"Obžalovaný, dávejte pozor. Obecenstvo ať naslouchá, přihlíží a mlčí. Před vámi je zákon. Přistoupíme k hlasování. Rozsudek bude vynesen prostou většinou hlasů. Každý soudce vysloví své mínění hlasitě v přítomnosti obžalovaného, neboť spravedlnost nemá co skrývat. Slovo má první soudce. Mluvte, kapitáne Guéchampe!"

Zdálo se, že kapitán Guéchamp nevidí ani Cimourdaina, ani Gauvaina. Za sklopenými víčky se skrýval strnulý pohled, upřený na vyhlášku, hleděl na ni asi tak, jako se díváme do propasti.

"Zákon je jasný," začal, "soudce je něco více i méně než člověk. Je méně než člověk, protože nemá srdce, a je více než člověk, protože má meč. Manlius dal v roce 414 římského letopočtu popravit vlastního syna za to, že zvítězil, aniž k tomu dostal rozkaz. Porušená kázeň volala po trestu. Pro neuvážený soucit je vlast nyní znovu vystavena nebezpečí. Slitování může někdy být i zločinem. Velitel pomohl buřiči Lantenacovi k útěku. Gauvain je vinen. Hlasuji pro smrt." ,

"Pište, zapisovateli," řekl Cimourdain.

Zapisovatel napsal: "Kapitán Guéchamp: smrt."

"Guéchampe," ozval se Gauvain, "dobře jste hlasovaly děkuji vám."

Cimourdain pokračoval:

"Slovo má druhý soudce. Mluvte, seržante Radoube."

Radoub vstal, obrátil se ke Gauvainovi a pozdravil obžalovaného vojensky. Pak zvolal:

"Jestli je tomu tak, pak popravte mne. Přísahám, jako je

Bůh nade mnou, že bych udělal totéž, nejdřív to, co udělal ten stařec, pak to, co udělal můj velitel. Když jsem viděl, jak se ten osmdesátiletý stařec vrhá do plamenů, aby z nich vytáhl ty tři caparty, řekl jsem si: Člověče, ty jsi kabrňák! A když jsem se dověděl, že můj velitel zachránil toho starocha před vaší pitomou gilotinou, řekl jsem si: Tisíc láteř, veliteli, měl byste být jenerálem a já, u všech hromů, dal bych vám kříž svatého Ludvíka, kdyby nějaké byly a kdyby ještě byli svatí a Ludvíkové. A teď se máme najednou zjančit? Jestli pro tohleto jsme vyhráli bitvu u Jemmapes, bitvu u Valmy, bitvu u Fleurus a bitvu u Wattignies, tak ať se to řekne rovnou. Cože! Tady velitel Gauvain už čtyři měsíce prohání ty royalistické darebáky, zachraňuje republiku svou šavlí, provedl ten slavný čin u Dolu, a k tomu bylo zapotřebí pořádného fištrónu, a teď když máme takového muže, děláte všecko možné, abyste se ho zbavili? Místo abyste ho udělali jenerálem, chcete mu srazit hlavu. To už aby člověk rovnou skočil z mostu po hlavě do vody. A vám, občane Gauvaine, můj veliteli, bych řekl, kdybyste byl mým kaprálem, a ne jenerálem, že jste před chvílí pověděl pěknou hloupost. Stařec udělal dobře, že zachránil děti, vy jste udělal dobře, že jste zachránil starce, a jestli se popravují lidé za to, že vykonali dobré skutky, pak už se v tom u všech čertů nevyznám. Pak je zbytečné o tom dál rozumovat. Nemám pravdu? Musím se občas štípnout, abych se přesvědčil, že se mi to všecko nezdá. Nerozumím ničemu. Ten stařec měl tedy nechat děcka uhořet zaživa a náš velitel ho měl poslat pod gilotinu. Podívejte se, pošlete tam raději mě. Já budu rád. Představte si jenom, jak by byl zneuctěn prapor Červené čapky, kdyby ti caparti byli zahynuli! To jste si přáli? Tak tedy jeden druhého sežerme! Vyznám se v politice právě tak dobře jako vy, byl jsem v klubu sekce Pík. Hrom do toho! Nakonec z nás budou hovada! Zkrátka a dobře, já se na to dívám tak. Nemám rád, když člověk neví, na čem je. Proč se dáváme k čertu zabíjet? Aby nám pak zabili našeho velitele? Ba ne, Lízinko. Chci, aby velitel zůstal naživu. Potřebuji ho. Mám ho dnes radši než včera. Poslat ho pod gilotinu? Vždyť je to k smíchu! Ne, ne, to nechceme. Bylo řečeno: Ať každý řekne, co si myslí. Od začátku říkám: Vyloučeno."

A Radoub usedl. Rána se mu opět otevřela. Zpod obvazu, z místa, kde míval ucho, vytékal pramínek krve a stékal mu po krku.

Cimourdain se obrátil k Radoubovi: "Hlasujete, aby obžalovaný byl osvobozen?" "Hlasuji," odpověděl Radoub, "aby byl jmenován jenerálem."

"Ptám se vás, zdali hlasujete, aby byl zproštěn viny?" "Hlasuji, aby ho udělali první osobou v republice." "Seržante Radoube, hlasujete, aby byl velitel Gauvain osvobozen, ano, či nikoliv?"

"Hlasuji, aby popravili mne místo něho." "Pro osvobození," řekl Cimourdain. "Zapište to, písaři!" Písař napsal: "Seržant Radoub: pro osvobození." Pak oznámil:

"Jeden hlas pro smrt, jeden pro osvobození." Nyní bylo na Cimourdainovi, aby hlasoval. Vstal. Smekl klobouk a položil ho na stůl. Nebyl už bledý ani zsinalý. Jeho tvář měla barvu země. Kdyby tu všichni přítomní leželi mrtví v rubáších, nebylo by hlubší ticho.

Cimourdain začal vážným, pomalým a pevným hlasem: "Obžalovaný Gauvaine, výslech je skončen. Ve jménu republiky: Vojenský soud většinou dvou hlasů proti jednomu..."

Odmlčel se, na chvíli se zarazil. Váhal snad mezi životem a smrtí? Všichni těžce oddychovali. Cimourdain pokračoval:

".. .vás odsuzuje k trestu smrti."

Jeho obličej vyjadřoval muka strašlivého vítězství. Když Jakub v temnotách pekla přijal požehnání od anděla, kterého potřel, měl asi takový děsivý úsměv na tváři. Mihl se jen jako záblesk. Hned nato byl Cimourdain opět jako z mramoru. Nasadil si klobouk a dodal:

"Gauvaine, budete popraven zítra při východu slunce."

Gauvain povstal, pozdravil vojensky a řekl:

"Děkuji soudu."

"Odveďte odsouzeného!"

Cimourdain pokynul, dveře žaláře se otevřely a opět se za Gauvainem zavřely. Oba strážní zůstali na stráži po obou stranách dveří s tasenými šavlemi.

Omdlelého Radouba odnesli.