Dol	Malá vojska a velké bitvy III	Podruhé zachráněn
	Devadesát tři
	3. díl - 2. kniha TŘI DĚTI
	Autor: Viktor Hugo

Sotva přišli do Dolu, rozprchli se sedláci po městě, každý, kam ho napadlo, jak to bývá, když se "poslouchá z oddanosti", jak říkají Vendéští. Z takové poslušnosti se rodí sice hrdinové, ale nikoliv řadoví vojáci. Unaveni pochodem rozložili děla i rance pod klenbou staré tržnice, uvelebili se na hlavní ulici, kterou úplně zatarasili, a nepomýšlejíce na strážní záštitu, popíjeli, pojídali a drmolili růženec. S příchodem noci většina z nich usnula s hlavou na pytli, někteří se ženou po boku. Neboť selky často doprovázely své muže a těhotné ženy bývaly ve Vendée vyzvědačkami. Byla vlahá červencová noc, na temné, hluboké obloze se třpytily hvězdy. Celý tábor, podobající se spíše zastávce nějaké karavany než vojenskému ležení, ponořil se v klidný spánek. Pojednou ti, kterým dosud neklesla víčka, spatřili v noční tmě tři dělové hlavně namířené do hlavní ulice.

Byl to Gauvain. Překvapil stráže, vpadl do města a obsadil se svým oddílem začátek ulice.

Jeden sedlák se vztyčil a s výkřikem "Kdo to?" vystřelil z pušky. Odpověděla mu rána z děla. Pak se rozpoutala divoká střelba z ručnic. Celý rozespalý houf byl jedním skokem na nohou. Byl to pro ně krutý otřes. Usnout pod hvězdami a probudit se v palbě děl.

První okamžik byl strašlivý. Nic není truchlivějšího než hemžení davu drceného střelbou. Přepadení sedláci skočili ke zbraním. Křičeli, pobíhali, mnozí padali. Nevěděli, co dělají. Stříleli se navzájem. Zděšení lidé vybíhali z domů, vraceli se a zase vybíhali, zmateně pobíhajíce v hlučné vřavě. Matky svolávaly děti. Bylo to příšerné zápolení, do něhož se pletly ženy a děti. Koule svištěly tmou. Ze všech temných koutů šlehaly záblesky výstřelů. Všude bylo plno kouře a hluku. Zaklíněné vozy a káry dovršily všeobecný zmatek. Koně řičeli. Lidé šlapali po raněných. Ze země se ozýval zoufalý řev. Jedni byli zděšeni, druzí omráčeni. Vojáci a důstojníci se vzájemně hledali. Uprostřed této hrůzy a zděšení podlehli někteří tupé netečnosti. Nějaká žena seděla u domu a kojila novorozeně. Její muž, který měl přeraženou nohu, opíral se o zeď, a zatímco mu unikala krev, nabíjel klidně pušku, střílel do tmy a zabíjel nazdařbůh lidi před sebou. Tu a tam leželi muži na břiše a stříleli skrze kola vozů. Chvílemi zazněl šílený pokřik. Ale mocné dunění děl vše přehlušovalo. Bylo to příšerné.

Jako když se kácejí stromy, padal jeden na druhého.

Gauvain byl dobře chráněný, střílel najisto a ztrácel málo lidí.

Konečně se neohrožení sedláci přece vzpamatovali a postavili se na odpor. Stáhli se do tržnice, prostranné temné síně, do lesa kamenných sloupů. Tam se opět cítili bezpeční, vše, co se podobalo lesu, dodávalo jim důvěry. Imánus se namáhal ze všech sil, aby zastoupil nepřítomného Lantenaca. Měli

sice děla, ale k velkému překvapení Gauvainovu jich nepoužili, a to proto, že dělostřelečtí důstojníci odešli s markýzem Lantenacem na prohlídku Dolské hory a selští hoši si s dlouhými zobáky děl nevěděli rady, zasypávali však modré dělostřelce kulemi z ručnic. Na dělostřelbu odpovídali sedláci střelbou z ručnic. Ted byli alespoň kryti. Nakupili na sebe valníky, káry, bedny, všechno harampádí staré tržnice, a postavili jakousi barikádu s otvory pro karabiny. Střelba těmito otvory byla vražedná. To vše se udalo nesmírně rychle. Za čtvrt hodiny se stala tržnice zpředu nedobytnou.

Pro Gauvaina to znamenalo vážné nebezpečí. Nenadal se, že se tržnice náhle promění v tvrz. Sedláci uvnitř byli pevní a početní. Gauvainovi se podařilo překvapit je, ale ne zničit. Seskočil s koně. Svíraje meč pod zkříženými pažemi, stál ve světle pochodně ozařující baterii a díval se pozorně do tmy.

Muži za barikádou dobře rozeznávali v onom ostrůvku světla jeho vysokou postavu. Byl jim terčem, ale Gauvain na to nemyslel.

Kulky vysílané z barikády dopadaly vedle zamyšleného Gauvaina.

Avšak proti všem těmto karabinám tu bylo dělo. A koule z děla má nakonec vždy poslední slovo. Kdo má dělostřelectvo, má i vítězství. Dobře obsluhovaná baterie zabezpečovala Gauvainovi převahu.

Pojednou vyšlehl ze tmy tržnice blesk, bylo slyšet hromovou ránu a nad Gauvainovou hlavou se zaryla do zdi domu dělová koule.

Barikáda odpovídala dělostřelbou.

Co se to tu stalo? Něco nečekaného. Dělostřelectvo už nebylo jen na jedné straně.

Za první koulí přiletěla druhá a zavrtala se do zdi zrovna vedle Gauvaina. Třetí koule mu srazila klobouk.

Byly to koule velkého kalibru, ze šestnáctiliberky.

"Míří na vás, veliteli," volali dělostřelci a zhasili pochodeň.

Gauvain zvedl v zamyšlení svůj klobouk.

Kdosi vskutku mířil na Gauvaina. Byl to Lantenac.

Markýz se vrátil druhou stranou do tržnice.

Přiběhl k němu Imánus:

"Milostivý pane, jsme přepadeni."

"Kým?"

"Nevím."

"Je volná cesta do Dinanu?"

"Doufám."

"Je třeba započít s ústupem."

"Právě začal. Mnoho lidí už uteklo."

"Nesmíme utíkat, ale ustupovat. Proč nestřílíte z děl?"

"Muži ztratili hlavu, a pak tu nebyli důstojníci."

"Hned tam půjdu."

"Milostivý pane, poslal jsem do Fougéres všechno, co se dalo, zavazadla, ženy, všecko zbytečné. Co uděláme s našimi malými zajatci?"

"S těmi dětmi?"

"Ano."

"Jsou to naši rukojmí. Dej je odvést do Tourgue," nařídil markýz a odebral se na barikádu.

Jakmile přišel velitel, vše se změnilo. Barikáda nebyla pro dělostřelbu dobře postavena, bylo tu místo jen pro dvě děla. Markýz postavil do palebného postavení dvě šestnácterky a dal pro ně udělat střílny. Skloněn nad jedním dělem, sledoval střílnou nepřátelskou baterii. Tu si všiml Gauvaina.

"To je on," zvolal.

Sám se chopil vytěráku a náboje, nabil dělo, zacílil a namířil.

Třikrát si vzal Gauvaina na mušku a vždy chybil. Třetí ranou mu srazil jen klobouk z hlavy.

"Nešiko!" zabručel pro sebe Lantenac. "O chlup niž, a byl bych mu srazil hlavu."

Náhle však pochodeň zhasla a před nim se rozprostřela tma.

"Buď si," zašeptal.

A obrátil se k selským dělostřelcům:

"K dělům!"

Gauvain byl neméně vážný. Situace se zhoršila. Bylo patrno, že boj nabude nové tvářnosti. Nyní měla barikáda oporu v dělostřelbě. Kdo ví, zda nepřejde od obrany k útoku. Měl před sebou, i když odečetl mrtvé a uprchlíky, nejméně pět tisíc bojovníků a jemu zbývalo jen dvanáct set bojeschopných mužů. Co se stane s republikány, až se nepřítel přesvědčí, že je jich tak málo? Pak by se úlohy vyměnily. Z útočníka by se stal napadený. Podnikne-li barikáda útok, bude vše ztraceno.

Co počít? Na dobytí barikád v frontálním útokem nebylo vůbec pomyšlení, přímý úder musel skončit nezdarem. Dvanáct set mužů nedokáže vytlačit pět tisíc mužů. Vyrazit bylo nemožné, čekat osudné. Bylo nutno se rozhodnout, ale jak?

Gauvain pocházel z tohoto kraje, znal město, věděl, že k zadnímu vchodu do tržnice, kde se Vendéští opevnili, vede spleť úzkých a klikatých uliček.

Obrátil se k svému statečnému kapitánu Guéchampovi, který se později proslavil tím, že vyčistil les Conciský, kde se narodil Jean Chouan, a zachránil před povstalci Bourgneuf, když jim zastoupil cestu od Chaineského rybníka.

"Guéchampe, odevzdávám vám velení. Palte do nich, jak můžete. Rozstřílejte barikádu kanóny. Zaměstnejte ty chlapíky na druhé straně."

"Zařídím," odpověděl Guéchamp.

"Shromážděte všecky vojáky a buďte připraveni s nabitými zbraněmi k útoku!"

Gauvain pošeptal Guéchampovi ještě několik slov do ucha.

"Rozumím," řekl Guéchamp.

"Jsou tu všichni naši bubeníci?" otázal se Gauvain.

"Ano."

"Máme jich devět. Ponechte si dva. Sedm jich půjde se mnou."

Sedm bubeníků se v tichosti seřadilo před Gauvainem.

"Prapor Červené čapky ke mně!" zvolal Gauvain.

Dvanáct mužů a jeden seržant vystoupili z řady.

"Celý prapor!"

"Tu je," odpověděl seržant.

"Je vás dvanáct."

"Víc nás nezůstalo."

"Dobrá," řekl Gauvain.

Seržant byl onen drsný dobrák Radoub, který jménem praporu přijal za své tři děti nalezené v Saudraieském lese.

Půl praporu, jak se pamatujeme, padlo v Herbe-en-Pail, naštěstí Radoub mezi nimi nebyl.

Nablízku stál vůz s pící, Gauvain na něj ukázal seržantovi.

"Seržante, nařiďte svým mužům, aby si udělali povřísla a omotali jimi pušky, aby nebylo slyšet nárazy."

Za minutu byl rozkaz v tichosti vykonán.

"Hotovo," řekl seržant.

"Vojáci, zujte se," rozkázal Gauvain.

"Nemáme co," namítl seržant.

Devatenáct mužů, z toho sedm bubeníků, bylo připraveno, Gauvain byl dvacátý.

"Půjdete se mnou po jednom," nařídil Gauvain. "Nejprve bubeníci, pak ostatní. Seržante, budete velet svému praporu."

Postavil se v čelo hloučku, a zatímco děla pálila na obou stranách, plížilo se dvacet mužů jako stíny podél domů opuštěnými uličkami. Město bylo jako po vymření, měšťané zalezli do sklepů. Zatarasili všecky dveře, zavřeli všecky okenice. Nikde ani světélka.

Z hlavní ulice se šířil do tohoto ticha strašlivý lomoz. Dělostřelecký souboj pokračoval, republikánská baterie a royalistická barikáda do sebe zuřivě pražily.

Po dvaceti minutách klikatého pochodu octl se Gauvain, který kráčel ve tmě s naprostou jistotou, na konci uličky ústící do hlavní ulice, avšak z druhé strany tržnice.

Situace se změnila. Tato strana nebyla zajištěna, je to stará neprozřetelnost těch, co stavějí barikády. Tržnice byla otevřena, takže bylo možno vstoupit pod pilíře, kde stálo několik zapražených vozů s náklady, připravených k odjezdu. Gauvain měl se svými devatenácti muži před sebou pět tisíc Vendéských, avšak zády, nikoliv čelem.

Gauvain něco pošeptal seržantovi a hned nato sňali muži slámu z ručnic. Dvanáct granátníků se seřadilo za nárožím uličky a sedm bubeníků se zdviženými paličkami čekalo na povel.

Rány z děl se ozývaly střídavě s určitými přestávkami. V jedné takové přestávce mezi dvěma výstřely zvedl Gauvain pojednou meč a hlasem, který v tom tichu zazněl jako hlas polnice, zvolal:

"Dvě stě mužů vpravo, dvě stě mužů vlevo a všichni ostatní středem!"

Zahouklo dvanáct výstřelů z ručnic a sedm bubeníků zabubnovalo k útoku.

Tu vyrazil Gauvain strašlivý povel modrých:

"Na bodáky! Vpřed!"

Účinek byl neslýchaný.

Celý ten dav sedláků cítil, že je zaskočen, domníval se, že má v zádech novou armádu. V okamžiku, kdy se ozvaly bubny, pohnulo se i vojsko, které obsadilo druhý konec ulice a jemuž velel kapitán Guéchamp, za zvuků bubnů se řítili muži na barikádu. Sedláci se viděli mezi dvěma ohni. Strach má velké oči, výstřel z pistole zní jako rána z děla, každý lomoz je příšerný, štěkot psa působí jako řev lva. A dodejme ještě, že sedláka se zmocní strach stejně snadno jako oheň doškové střechy, že strach se šíří jako požár a žene sedláka do záhuby. Nastal divoký útěk.

V několika okamžicích byla tržnice prázdná. Vyděšení chasníci se rozprchli a důstojníci nemohli nic pořídit. Imánus zbytečně zabil dva či tři prchající, všude bylo slyšet volání: Zachraň se, kdo můžeš! A selská armáda se rozptýlila do polí ulicemi města jako děrami síta, rychlostí mraků hnaných vichrem. /

Někteří utekli k Cháteauneuf, druzí k Plergueru, jiní zase k Antrainu.

Markýz Lantenac se díval na tuto zkáza. Vlastníma rukama zatloukl děla a odešel poslední, zvolna a chladnokrevně, říkaje si: "Na sedláky není spolehnutí. Potřebujeme Angličany."

Dol

Malá vojska a velké bitvy Devadesát tři - Obsah

Podruhé zachráněn

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!