Cimourdain	Místečko nesmočené stykem III	Minos, Ajakos a Rhadamanthys
	Devadesát tři
	2. díl - 1. kniha V PAŘÍŽI
	Autor: Viktor Hugo

Byl takový člověk člověkem? Byl tento služebník lidského pokolení vůbec schopen nějaké lásky? Nebo měl příliš mnoho ducha, aby mohl mít též srdce? Mohl si ve své všeobjímající náruči zachovat místo pro jedince? Mohl Cimourdain milovat? Řekněme krátce, že ano.

V mládí, když byl vychovatelem v jednom šlechtickém domě, měl žáka, syna dědice rodu, a toho si oblíbil. Milovat dítě je tak snadné. Dítěti odpustíme všechno. Odpustíme mu, že je šlechticem, že je knížetem, že je králem. Pro dětskou nevinnost zapomeneme i na zločiny rodu. Jeho křehká bytost dává zapomenout na nadřazenost jeho postavení. Je tak malé, že mu odpouštíme jeho urozenost. Otrok mu promíjí, že je pánem. 1 starý černoch zbožňuje bílé nemluvně. Cimourdain si vášnivě zamiloval svého chráněnce. Dětství má onu překrásnou vlastnost, že je možno se mu oddat vší silou své lásky. Cimourdain zahrnul toto dítě veškerou láskou, které byl schopen, ta něžná a nevinná bytost se stala, abychom tak řekli, kořistí jeho osamělého srdce. Miloval ho několikerou láskou najednou, miloval ho otcovsky, bratrsky, přátelsky, stvořitelsky. Byl to jeho syn: syn jeho ducha, nikoliv jeho krve. Nebyl jeho otcem, dítě nebylo jeho plodem, ale byl mistrem a ono bylo jeho mistrovským dílem. Z tohoto šlechtického dítěte udělal muže. Kdož ví, možná velkého muže. Neboť takové bývají sny. Bez vědomí rodiny - cožpak je třeba dovolení k stvoření rozumu, vůle a poctivosti - přenesl Cimourdain na svého hraběcího žáka všechen pokrok, který v sobě nosil, naočkoval mu jed své obávané ctnosti, vlil mu do žil své přesvědčení, své svědomí, svůj ideál, do jeho Šlechtického mozku vdechl duši lidu.

Rozum saje z ducha, tak jako nemluvně saje z matčina prsu. Je určitá podobnost mezi kojnou, která dává své mléko, a mezi vychovatelem, který dává svou myšlenku. Někdy je učitel více otcem než otec, tak jako kojná bývá často více matkou než matka.

Takové duševní otcovství poutalo Cimourdaina k jeho žáku. Pouhý pohled na toto dítě ho rozněžnil.

Dodejme ještě, že nahradit otce bylo snadné, neboť dítě bylo sirotkem, jeho otec i matka byli mrtvi, bděla nad ním jen slepá babička a strýc, který však byl nepřítomen. Babička zemřela a strýc, hlava rodiny, voják a příslušník vysoké šlechty, zastávající vysoké úřady, vyhýbal se starému rodinnému sídlu, žil ve Versaillích, sloužil ve vojsku a nechával sirotka samotného v opuštěném zámku. Učitel byl zde tedy pánem v plném slova smyslu.

A ještě něco je třeba připomenout: Cimourdain znal svého žáka od kolébky. A když toto malé dítě, tak záhy osiřelé, upadlo do těžké nemoci a bylo v nebezpečí smrti, Cimourdain nad nim bděl ve dne v noci, lékař léčí, ošetřovatel zachraňuje - Cimourdain dítě zachránil. Jeho žák mu tedy vděčil nejen za své vychování, za své vzdělání a znalosti, ale vděčil mu i za své uzdravení. Byl mu zavázán nejen za umění myslit, nýbrž i za svůj život. Zbožňujeme ty, kteří jsou nám povinni vším, Cimourdain zbožňoval toto dítě.

Pak je běh života rozloučil. Když Cimourdain dokončil výchovu svého chráněnce, musil opustit dům, neboť dítě zatím dospělo v muže. S jakou chladnou a často neuvědomělou krutostí odehrávají se takové rozchody! Jak klidně propouštějí rodiny učitele, který vložil do jejich dítěte svou myšlenku, i kojnou, která mu dala kus svého zdraví! Když Cimourdainovi zaplatili a propustili ho, opustil svět vznešených a vrátil se do světa prostých lidí, přehrada znovu oddělila oba světy, mladý šlechtic, svým původem určený k důstojnické kariéře, stal se záhy kapitánem a odjel ke kterési posádce, skromný učitel, v nitru již tehdy odbojný kněz, sestoupil spěšně do onoho temného přízemí církve, jemuž se říká nižší duchovenstvo, a svého žáka ztratil z očí.

Přišla revoluce, vzpomínka na bytost, z niž vychoval muže, dřímala stále v jeho srdci, třebas v skrytu, a ani převratné události veřejné ji neutlumily.

Vymodelovat sochu a vdechnout jí život je krásné, uhníst lidskou duši a vdechnout jí pravdu je ještě krásnější. Cimourdain byl Pygmalionem duše.

I duch může mít dítě.

A tento žák, toto dítě, tento sirotek byl jedinou bytostí na světě, kterou miloval.

Je možné, aby byl člověk v takové lásce zranitelný? Uvidíme.

Cimourdain

Místečko nesmočené stykem Devadesát tři - Obsah

Minos, Ajakos a Rhadamanthys

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!