Předek

Velitelova kápě	Předek I	Vojenský soud
	Devadesát tři
	3. díl - 7. kniha FEUDALISMUS A REVOLUCE
	Autor: Viktor Hugo

a kamenné podlaze podzemního žaláře vedle čtverhranného okénka stála lampa.

Byla tu ještě otep slámy, džbán vody a komisárek. Kdyby vězně napadlo zapálit slámu, nebylo by to nic platné, neboť sklepem bylo vytesáno ve skále, oheň by vězení neuškodil, ale vězně by byl jistě zadusil.

V okamžiku, kdy se dveře otočily ve stěžejích, přecházel markýz mechanicky po vězení, jako přecházejí šelmy v kleci.

Když uslyšel vrznutí otvírajících a zavírajících se dveří, zvedl hlavu. Lampa, stojící na zemi mezi Gauvainem a markýzem, ozářila plně obličeje obou mužů.

Pohlédli na sebe a stáli chvíli bez hnutí jako zkameněli.

Markýz se rozesmál a zvolal:

"Dobrý den, pane! Už je to hezká řada let, co jsem neměl potěšení setkat se s vámi. Jste velmi laskav, že jste mě přišel navštívit. Děkuji vám. Nic víc si nepřeji než trochu si pohovořit. Začínal jsem se už nudit. Vaši přátelé maří čas, zjištění totožnosti, vojenské soudy, to všecko jsou zbytečné průtahy. Já bych to skoncoval rychleji. Jsem tu doma. Jen račte dál. Nu, co říkáte tomu všemu, co se teď děje? Je to zvláštní, viďte? Byl jednou jeden král a jedna královna, ten král, to byl král, a ta královna, to byla Francie. Králi usekli hlavu a královnu provdali za Robespierra, ten pán a ta dáma měli dceru, jmenuje se gilotina, a zítra ráno, jak se zdá, se s ní seznámím. Bude mě těšit, právě tak jako mě těší, že vás vidím. Přicházíte kvůli tomu? Povýšil jste? Že by z vás byl kat? Je-li to pouze přátelská návštěva, jsem tím velmi dojat. Pane vikomte, snad už nevíte, co je to šlechtic. Nuže, stojí před vámi. Podívejte se na něj. Je podivný, věří v Boha, věří v tradici, věří v rodinu, ve své předky, hlásí se k odkazu svého otce, k věrnosti a k povinnosti ke svému vladaři, má v úctě staré zákony, ctnost a spravedlnost, a dal by vás s radostí zastřelit. Prosím, buďte tak laskav a sedněte si. Ovšem jenom na dlažbu, neboť v tomto salónu nejsou křesla, ale kdo žije v blátě, může si sednout na zem. Neříkám to proto, abych vás urazil, neboť čemu my říkáme bláto, to vy nazýváte národem. Nežádáte, doufám, abych volal Volnost, Rovnost, Bratrství? Tohle je stará místnost mého domu, kdysi sem páni zavírali nevolníky, teď sem zavírají nevolníci pány. Těmto hloupostem se říká revoluce. Zdá se, že mi do šestatřiceti hodin useknou hlavu. Nevidím v tom nic špatného. Kdyby však byli zdvořilí, byli by mi poslali mou tabatěrku, která je nahoře v zrcadlové síni, kde jste si hrával jako dítě a kde jsem vás houpával na kolenou. Pane, něco vám povím: Vy se jmenujete Gauvain, a jakkoli je to divné, proudí ve vašich žilách vznešená krev, přisámbůh táž krev jako moje, a ta krev, která ze mne dělá muže čestného, dělá z vás ničemu. To už tak někdy bývá. Řeknete mi, že to není vaší vinou. Mou také ne. Čert aby to spral, člověk je někdy zločincem, aniž o tom ví. To záleží na vzduchu, jaký člověk dýchá, v takových dobách, jako je naše, nejsou lidé odpovědni za to, co činí, za všecko může ta mrcha revoluce, všichni vaši velcí zločinci jsou velkými neviňátky. Jací hlupáci! Začněme s vámi. Dovolte, abych se vám obdivoval. Ano, obdivuji se takovému hochovi, jako jste vy, člověku urozenému, s dobrým postavením ve státě, který by mohl prolévat svou vznešenou krev za velké věci, vikomtovi z Tour Gauvain, knížeti bretaňskému, který by se mohl stát po právu vévodou a jako dědic francouzským pairem, což je tak asi vše, po čem může toužit rozumný člověk na této zemi - tedy obdivuji se, že vás baví být něčím jiným, než jste, takže nakonec u svých nepřátel budíte dojem zločince a u svých přátel dojem hlupáka. Ano, abych nezapomněl, vyřiďte mé poručení panu abbému Cimourdainovi."

Markýz mluvil tónem dobře vychovaného člověka, nenucené, klidně, aniž něco zvlášť zdůrazňoval, s pohledem jasným a klidným, obě ruce v kapsách u vesty. Odmlčel se na chvíli, zhluboka si oddychl a hovořil dál:

"Nezapírám, že jsem se všemožně snažil vás zabít. Jak mě tu vidíte, sám jsem na vás třikrát namířil dělo. Bylo to nezdvořilé, to přiznávám, ale to by se člověk řídil špatnou zásadou, kdyby si představoval, že ve válce se nám nepřítel hledí zalíbit. Neboť my válčíme, můj pane synovce. Ohněm a krví. Zabili nám přece krále. Krásné století!"

Znovu se odmlčel a pak pokračoval:

"Pomyslíme-li si, že by k něčemu takovému nebylo došlo, kdyby byli Voltaira pověsili a Rousseaua poslali na galeje! Ach, tihle duchaplní lidé, to je metla. Nu, a co vyčítáte monarchii ? Je ovšem pravda, že poslali abbého Pucella na opatství v Corbigny, přičemž mu ponechali na vůli, aby si vybral povoz i libovolnou dobu na cestu. A co se týče vašeho pana Titona, který býval prosím velký zhýralec a chodíval dříve k holkám, než začal chodit na zázraky jáhna Parise, toho převezli ze zámku Vincenneského do hradu Ham v Pikardii, což je opravdu dost ošklivé hnízdo. To byly ty křivdy, pamatuji se na to. Já jsem se kdysi také rozčiloval, byl jsem zrovna tak hloupý jako vy."

Markýz si sáhl do kapsy, jako by tam hledal tabatěrku, a pokračoval:

"Ale ne tak zlý. Tehdy se mluvilo, jen aby se mluvilo. Vyšetřování a žalob bylo také dost. A pak přišli ti páni filozofové, spálili jejich spisy, místo aby upálili autory, zamíchali se do toho pleticháři u dvora, všichni ti hlupáci, Turgot, Quesnay, Malesherbes, fyziokraté a tak dále, a mela začala. Všecko pošlo od těch pisálků a veršotepců. Encyklopedie! Diderot! D'Alembert! Ach ti mizerní darebáci! I člověk z tak dobrého rodu, jako je pruský král, na to naletěl! Já bych byl všechny ty čmáraly odstranil. Ach, jakými jsme my bývali soudci! Ještě jsou tu na zdi vidět stopy kol po čtvrcení. My jsme nežertovali. Ne, ne, žádné pisálky! Dokud budou Arouetové, budou též Maratové. Dokud budou škrabáci, kteří čmárají po papíře, budou i ničemové, kteří vraždí, dokud bude inkoust, budou i kaňky, dokud bude lidská tlapa držet husí brk, budou rozpustilé hlouposti plodit i hlouposti kruté. Knihy plodí zločiny. Slovo chiméra má dvojí smysl, znamená sen i obludu. Jaké pošetilosti si lidé nechají namluvit. Co nám to žvaníte o právech? Práva člověka! Práva národa! Jak je to jalové, pitomé, mátožné, nesmyslné! Když já řeknu: Havoise, sestra Conana II., přinesla hrabství bretaňské Hoélovi, hraběti z Nantes a Cornwallu, který zanechal trůn Alainovi Fergantovi, strýci Berty, která si vzala Alaina Černého, pána z La Roche-sur-Yon, a měla s ním Conana Malého, předka Guye čili Gauvaina Thouarského, našeho praděda, říkám věc jasnou, a máte tu právo. Ale čemu říkají právo ti vaši šaškové, ničemové a darebáci ? Bohovraždě a královraždě. Není to hnusné? Ach ti bídáci! Zlobí mě to kvůli vám, pane. Jste přece z té pyšné krve bretaňské, vy i já máme za předka Gauvaina Thouarského a onoho velkého vévodu de Montbazon, který byl pairem francouzským a byl vyznamenán nejvyšším řádem, který podnikl útok na předměstí Toursu a byl raněn v bitvě u Arques a zemřel jako vrchní lovčí Francie ve svém domě v Couziéres v Touraine, když mu bylo osmašedesát let. Mohl bych vám ještě povídat o vévodovi z Laudunois, synu paní de la Garnache, o Claudu Lotrinském, o vévodovi de Chevreuse, o Henrim de Lenoncourt a o Francoise de Laval-Boisdauphin. Ale proč? Pán má čest být idiot a chce být roven mému pacholkovi. Vězte, že jste byl ještě děcko, když já už byl starý muž. Utíral jsem vám, usmrkanci, nos a mohl bych vám ho utírat i dnes. Podařilo se vám být menší a menší, čím více let vám přibývalo. Od té doby, co jsme se neviděli, šli jsme každý svou cestou, já cestou cti, vy cestou opačnou. Ach nevím, jak to všechno skončí, ale ti vaši páni přátelé jsou pěkní bídáci. Ach ano, je to hezké, souhlasím, pokroky jsou znamenité, ve vojsku potlačili trest vědrem vody, kterým trestali po tři dny za sebou opilého vojáka. Máte maximální ceny, máte Konvent, biskupa Gobela, pana Chaumetta a pana Héberta, šmahem se odstraňuje všecko minulé, od Bastily až ke kalendáři. Svatí se nahrazují různými funkcionáři. Budiž, páni občané, buďte si pány, vládněte, dělejte si, co vám libo, popřejte si dosyta, nic se neostýchejte. To vše však nezabrání tomu, aby náboženství nezůstalo náboženstvím, aby království nevyplnilo patnáct set let naší historie a aby stará francouzská šlechta, třebas popravovaná, nebyla vznešenější než vy. Co se týče vašich námitek proti historickému právu královských rodin, nad těmi pouze krčíme rameny. Chilperich byl skutečně pouhý mnich jménem Daniel, Chilpericha si vymyslil Rainfroy, aby pozlobil Karla Martela, to všechno my víme právě tak dobře jako vy. O to tu nejde. Jde o to, že jsme byli velkým královstvím, starou Francií, zemí obdivuhodně uspořádanou, kde lidé mají ve vážnosti posvátnou osobu panovníka, svrchovaného pána státu, pak prince, pak korunní hodnostáře, maršálky, admirály, kancléře a komoří a vrchní správce financí. Pak tu byl nejvyšší soudní dvůr a podřízené soudy, správa daní a berní a konečně královská policie se svými třemi odděleními. Bylo to pěkně a důstojně uspořádáno, a vy jste to zničili. Zničili jste provincie, vy ubozí pitomci, aniž jste rozvážili, co znamenají. Génius Francie je utvořen z génia celého kontinentu a každá provincie francouzská představovala některou ctnost Evropy, německá přímost byla v Pikardii, švédská šlechetnost v Champagni, holandská dovednost v Burgundsku, polská činorodost v Languedocu, španělská vážnost v Gaskoňsku, italská moudrost v Provenci, řecká chytrost v Normandii, švýcarská věrnost v Dauphine. To vše jste nevěděli. S klidem nerozumných hovad jste rozbíjeli, lámali, drtili, bořili. Ach, vy už nechcete mít šlechtice! Nuže, nebudete je mít. Udělejte nad nimi kříž. Nebudete už mít paladýny, nebudete mít reky. Sbohem, staré hrdinské časy! Najděte mi dnes nějakého rytíře z Assasu! Všichni se bojíte o svou kůži! Nebudete už mít rytíře z Fontenoy, kteří vzdali čest, než začali zabíjet, nebudete už mít bojovníky v hedvábných punčochách jako při obléhání Leridy, nebudete už mít nádherné vojenské slavnosti, kdy chocholy se míhaly jako meteory. Jste vyřízeným národem, když nepřítel vpadne do země, necháte se znásilnit. Vrátí-li se Alarich II., nepostaví se už proti němu Chlodvík, vrátí-li se Abderam, nenajde už proti sobě Karla Martela, vrátí-li se Sašové, nenajdou už proti sobě Pipina, nebude tu už Agnadel, Rocroy, Lens, Staffarde, Nerwinde, Steinkerque, Marsaille, Raucoux, Lawfeld, Mahon, nebudete mít Melegnano s Františkem I., nebudete mít už Bouvines s Filipem Augustem, který jednou rukou zajal Renauda, hraběte z Boulogne, a druhou Ferranda, hraběte flanderského. Budete mít Azincourt, ale nebudete tam mít pana de Bacqueville, velikého korouhevníka, který se dal zabít zahalen ve svůj prapor! Jen do toho, čiňte se! Budte novými lidmi! Staňte se malými!"

Markýz na chvíli umlkl, pak pokračoval:

"Ale nás nechtě být velkými. Zabíjejte si krále, zabíjejte šlechtice, zabíjejte kněze, kácejte, ničte, vražděte, pošlapte všecko, rozdupejte staré zásady, kopejte do oltáře, rozdrťte Boha, tančete po něm. To je vaše věc. Jste zrádci a zbabělci, neschopní oddanosti a oběti. Domluvil jsem. A teď si mě gilotinujte, pane vikomte. Mám čest být vaším poníženým sluhou."

A po chvíli dodal:

"Ach, já vám vytýkám vaše chyby! Co je mi po nich? Jsem mrtev."

"Jste svoboden," řekl Gauvain.

Přistoupil k markýzovi, sundal si velitelský plášť, hodil mu jej na ramena a vtlačil mu kapuci do očí. Oba byli stejně velcí.

"Co to děláš?" řekl markýz.

Gauvain hlasitě zavolal: "Poručíku, otevřete mi."

Dveře se otevřely.

Gauvain zvolal: "Zavřete za mnou dobře dveře."

A vystrčil užaslého markýze ze dveří.

Přízemní síň změněná ve strážnici byla osvětlena pouze jedinou lucernou z rohoviny, která šířila více tmy než světla. V onom neurčitém šeru viděli vojáci, kteří právě nespali, jak jejich středem kráčí k východu muž vysoké postavy s pláštěm a prýmovanou kápí vrchního velitele, pozdravili vojensky a muž prošel.

Markýz zvolna prošel strážnicí, protáhl se průlomem, přičemž několikrát narazil hlavou, a vyšel ven.

Stráž, domnívajíc se, že je to Gauvain, vzdala mu čest.

Když se octl venku, asi dvě stě kroků od lesa, pod nohama trávu a před sebou volný prostor, noc, svobodu, život, zastavil se a zůstal stát bez hnutí, jako člověk bez vlastní vůle, jenž se dal překvapit a nyní přemítá, jednal-li dobře či špatně, váhá, má-li jít dál, a dopřává sluchu poslední myšlence. Po několika okamžicích soustředěného přemýšlení zvedl pravici, luskl prostředním prstem o palec a řekl: "Výborně!" A odešel.

Dveře žaláře se opět zavřely. Gauvain zůstal uvnitř.

Velitelova kápě

Předek
Devadesát tři - Obsah

Vojenský soud

Historická literatura - úvod

Autoři děl

Francouzský republikový kalendář

Viktor Hugo

Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom

Předek

Devadesát tři

Autor: Viktor Hugo