Radoub

Titáni proti obrům	Radoub X	Zoufalci
	Devadesát tři
	3. díl - 4. kniha MATKA
	Autor: Viktor Hugo

Útočníci strnuli úžasem. Radoub vnikl do věže otvorem průlomu v čele útočného oddílu zároveň s pěti muži pařížského praporu, z nichž čtyři už padli. Když vykřikl: "Já!", bylo vidět, ne jak postupuje kupředu, ale jak sehnut a skrčen podlézá téměř pod nohama bojujících k průlomu ven. Byl to útěk? Takový člověk že by utíkal? Co to znamenalo?

Když se octl venku, protřel si Radoub oči oslepené ještě kouřem, jako by z nich chtěl sejmout hrůzu a tmu, a pohlédl na zeď věže, jež byla ozářena hvězdami. Pokýval spokojeně hlavou, jako by si řekl: "Nemýlil jsem se."

Radoub si už dříve povšiml, že hluboká trhlina, způsobená výbuchem podkopu, táhla se od průlomu až k oné střílně v prvním patře, jejíž železnou mříž rozrazila a vy vrátila dělová koule. Síť polámaných železných tyčí visela zpola utržena, takže se dalo střílnou prolézt.

Člověk mohl prolézt otvorem, ale mohl se k němu vyšplhat? Trhlinou ano, ale to by musil být jako kočka.

A Radoub takový byl. Patřil k onomu druhu lidí, jež Pindaros nazývá "hbitými zápasníky". Člověk může být starý voják, a přitom může být mladý a silný jako Herkules, Radoubovi, jenž býval francouzským gardistou, nebylo ještě čtyřicet. Byl to svižný Herkules.

Radoub položil pušku na zem, sňal z těla řemení, svlékl kabát i vestu a nechal si jen dvě bambitky, jež zastrčil za pás u kalhot, a vytasenou šavli, kterou vzal do zubů. Rukojeti obou pistolí mu vyčnívaly za pasem.

Zbavil se takto zbytečných věcí, a sledován ve tmě zraky oněch vojáků z útočného oddílu, kteří se ještě nedostali do průlomu, začal stoupat po kamenech v trhlině zdi jako po stupních schodiště. Prospělo mu, že neměl střevíce, bosou nohou se šplhá nejlépe, prsty nohou se opíral pevně ve skulinách mezi kmeny. Nadzdvihoval se rukama a opíral se koleny. Výstup byl namáhavý, jako kdyby člověk stoupal po zubech pily. "Naštěstí," myslil si, "není asi nikdo v síni v prvním patře, protože by mě nenechali takhle lézt."

Musil takto vylézt asi do výše čtyřiceti stop. Čím výše stoupal, přičemž mu vyčnívající pažby pistolí poněkud překážely, tím víc se trhlina zužovala a výstup se stával obtížnějším. Nebezpečí pádu přibývalo s hloubkou propasti.

Konečně se dostal k okraji střílny. Odstrčil zkroucené a vyražené mřížoví, aby měl dost místa. Mocně se nadzvedl, opřel se kolenem o římsu, zachytil se jednou rukou pahýlu tyče vlevo, druhou zbytku mříže vpravo a vytáhl se půlí těla před otvor střílny. Visel teď za obě ruce nad propastí se šavlí v zubech.

Zbýval mu už jediný krok, aby vystoupil a seskočil do síně prvního patra.

Ale tu se objevila ve střílně nějaká tvář.

Radoub spatřil náhle v šeru před sebou něco strašného, vypíchnuté oko, roztříštěnou čelist, krvavou masku.

Ta jednooká maska se na něho dívala.

Měla dvě ruce. Vynořily se ze tmy a vztáhly se k Radoubovi, jedna mu vzala jedním hmatem obě bambitky, které měl za pasem, druhá vytáhla šavli ze zubů.

Radoub byl odzbrojen. Koleno mu klouzalo po nakloněné ploše římsy, pěsti, křečovitě svírající pahýly mřížoví, jen sotva držely a pod ním byla propast čtyřicet stop hluboká.

Ta maska a ty ruce - to byl Chante-en-hiver.

Chante-en-hiverovi, dusícímu se zdola vystupujícím kouřem, podařilo se dolézt až do výklenku střílny. Tam se vzkřísil čerstvým vzduchem, krvácení se mu v nočním chladu zastavilo a nabyl zase trochu síly. Pojednou se vynořil před jeho zrakem v otvoru střílny Radoub. V okamžiku, kdy se zachytil rukama mříže, a neměl proto jiné volby než nechat se shodit nebo odzbrojit, vytrhl mu Chante-en-hiver s hrozivým klidem pistole za pasem a šavli ze zubů.

Začal nevídaný boj. Souboj bezbranného s raněným.

Bylo zřejmé, že zvítězí umírající. Jediná koule stačila srazit Radouba do propasti, jež zela pod ním.

Naštěstí pro Radouba držel Chante-en-hiver obě pistole v jedné ruce, nemohl z nich vystřelit a musel tedy použít šavle. Sekl Radouba hrotem do ramene, tento úder Radouba zranil, a zároveň mu zachránil život.

Radoub, odzbrojený, ale v plné síle, nedbal poranění, jež ostatně nezasáhlo kost, vymrštil se prudce vpřed, pustil se mříže a seskočil do výklenku střílny.

Tam se octl tváří v tvář Chante-en-hiverovi, který odhodil šavli za sebe a držel nyní v každé ruce bambitku.

Chanteenhiver, vztyčen na kolenou, mířil na Radouba skoro z bezprostřední blízkosti, ale zesláblé rámě se mu třáslo, a proto hned nevystřelil.

Radoub propukl v smích."Poslouchej, ty příšero," zvolal, "snad si nemyslíš, že mi naženeš strachu s tou hovězí tlamou? Zpotvořili ti tvářičku jak se patří!" Chante-en-hiver zamířil.

Radoub pokračoval:

"To se nedá povídat, jak ti kulky báječně zřídily klapajznu. Nebožáku, Bellona ti roztřískala obličej. No tak, trpaslíku, jen si vyplivni tu ranku z pistole."

Rána vyšla a kulka letěla Radoubovi tak těsně kolem hlavy, že mu utrhla půl ucha. Chante-en-hiver pozdvihl ruku s druhou pistolí, ale Radoub ho už nenechal namířit.

"Stačí, že mám o jedno ucho míň," zvolal. "Tys mě ranil dvakrát. Ted je řada na mně!"

A vrhl se na Chante-en-hivera, srazil mu ruku, takže rána vyšla bůhvíkam, a sevřel mu rozraženou čelist.

Chante-en-hiver zařval a omdlel.

Radoub ho překročil a nechal ve výklenku.

"Ted, když jsem ti dal ultimátum," řekl, "ani se nehýbej! Zůstaň si tu, bídný červe. Ani mě nenapadne, abych tě teď dorážel. Plaz se po zemi, jak ti libo, spoluobčane mých křápů. Umři, to máš nejlepší, co můžeš udělat. Okamžitě se dovíš, že ti tvůj farář říkal jen samé hlouposti. Odejdi do říše tajemství, ty chrapoune."

A skočil do síně v prvním patře.

"Je tu tma jak v ranci," zahučel.

Chante-en-hiver se křečovitě svíjel a řval bolestí v posledním tažení. Radoub se obrátil.

"Ticho! Bud" tak laskav a mlč, občane, stejně nevíš, že jsi občan. Nic mi už po tobě není. Nestojím o to, abych tě dobil. Dej mi pokoj!

A znepokojeně si hrábl rukou do vlasů, dívaje se přitom stále na Chante-en-hivera.

"Ale co teď?To je všecko hezké, ale teď tu stojím bezbranný. Měl jsem dvě rány a tys mi je vyfoukl, ty dobytku. A ke všemu je tu kouře, že by člověk dostal psinku do očí!"

Radoub zavadil o své natržené ucho:

"Au!" vykřikl a pokračoval:

"To sis pomohl, žes mi utrhl ucho! Ostatně mohu být rád, že mi chybí ucho, a ne něco jiného, je to stejně jen ozdoba. Taky jsi mě škrábl do ramene, ale to nic není. Umři, vesničane, odpouštím ti."

Radoub naslouchal. Hřmot v dolejší síni byl strašlivý. Zápas byl zuřivější než předtím.

"Dole to jde dobře. Štěkají, ať žije král, ale to nevadí. Chcípají urozeně."

Zakopl nohou o svou šavli na zemi. Zvedl ji a řekl Chante-en-hiverovi, který se ani nehýbal a byl snad už mrtev:

"Vidíš, ty zálesáku, k tomu, co jsem chtěl udělat, je mi ta šavle pro kočku. Vezmu si ji z přátelství, ale potřeboval bych pistole. Aby tě čert vzal, divochu! Co si teď počnu? Nejsem tu k ničemu."

Popošel několik kroků, pokoušeje se rozhlédnut, orientovat se.

Najednou spatřil v pološeru za prostředním pilířem dlouhý stůl, kde se cosi neurčitě lesklo. Radoub nahmatal tromblony, bambitky, pušku, řadu střelných zbraní v pořádku rozložených, jako by čekaly, až se jich nějaké ruce chopí, byla to bojová záloha, připravená obleženými pro druhou fázi útoku, hotový arzenál.

"Bufet," vykřikl Radoub a vrhl se tam jako smyslů zbavený.

V té chvíli se stal zosobněním hrůzy.

Vedle stolu se zbraněmi bylo vidět dokořán otevřené dveře ke schodišti, jež spojovalo všechna poschodí odshora dolů. Radoub pustil šavli, vzal do každé ruky pistoli na dvě rány a najednou je vystřelil nazdařbůh dolů z točitých schodů, pak uchopil krátkou pušku a znovu vystřelil, načež popadl tromblon nabitý sekaným olovem a vypálil jej dolů. Tromblon, chrlící patnáct kulek, zaburácel jako výstřel z děla. A pak nabral Radoub dechu a hromovým hlasem zvolal ze schodů: "Ať žije Paříž!"

Hned nato se zmocnil druhého tromblonu, ještě většího než první, vypálil jej pod klenbu točitých schodů a čekal.

V dolejší síni nastal nepopsatelný zmatek. Taková nepředvídaná překvapení rozvracejí obranu.

Dvě kulky z trojího výstřelu Radoubova trefily, jedna zabila staršího Pique-en-Bois, druhá Houzarda, to jest pana de Quélen.

"Jsou nahoře," zvolal markýz.

Tento výkřik rozhodl o opuštění barikády. Jako když se rozpráší hejno ptáků, řítil se jeden přes druhého ke schodům. Markýz pobízel k útěku.

"Rychle!" volal. "Kdo uteče, vyhraje. Všichni do druhého patra! Tam začneme znovu."

Toto hrdinství mu zachránilo život.

Radoub, číhající v prvním patře u schodů s prstem na spoušti tromblonu, hlídal ústup. První, kteří se ukázali v záhybu točitých schodů, dostali celou dávku přímo do obličeje a padli jako zasažení bleskem. Kdyby byl markýz mezi nimi, byl by zastřelen. Dříve než mohl Radoub uchopit novou zbraň, proběhli ostatní kolem něho, markýz poslední a pomaleji než druzí. Myslili, že síň v prvním patře je plná obléhatelů, proto se tu ani nezastavili a vběhli přímo do síně v druhém patře, do síně zrcadlové. Tam byla železná brána, tam byl sirný knot, tam se museli bud vzdát, nebo zemřít.

Gauvain, právě tak překvapen střelbou na schodech jako oni, nepokoušel se najít vysvětlení pro pomoc, jíž se mu dostalo, přelezl rychle se svými vojáky barikádu a hnal se v patách za obléhanými až do prvního poschodí.

Tam našel Radouba. Radoub vojensky pozdravil a řekl:

"Jenom minutku, veliteli. To jsem způsobil já. Vzpomněl jsem si na Dol. Udělal jsem to jako vy. Dostal jsem nepřítele mezi dva ohně."

"Jsi dobrý žák," řekl Gauvain s úsměvem.

Je-li člověk nějakou dobu ve tmě, oči si na ni nakonec zvyknou jako oči nočních ptáků. Gauvain si všiml, že Radoub je celý zakrvácený.

"Vždyť jsi raněn, kamaráde!"

"To nestojí za řeč, veliteli. Co na tom, má-li člověk o ucho víc nebo míň? Dostal jsem taky ránu šavlí, ale čert ji vem! Když člověk rozbije okno, vždycky se trochu pořeže. Ostatně není to jen má krev."

V síni v prvním patře, které Radoub dobyl, se útočníci na chvíli zastavili. Přinesli svítilnu. Cimourdain přišel za Gauvainem. Radili se. Bylo to opravdu nutné. Útočníci nebyli zasvěceni do všech tajemství obránců, netušili, že se jim nedostává střeliva, nevěděli, že jsou s prachem u konce, že druhé patro je jejich poslední útočiště. Mohli se domnívat, že jsou schody podminovány.

Jisté bylo, že nepřítel nemůže uniknout. Ti, kdo ještě nepadli, byli nahoře jako pod zámkem. Lantenac byl v pasti.

S touto jistotou si mohli popřát času, aby našli pokud možno nejlepší řešení. Měli již dosti mrtvých. Museli se proto vynasnažit, aby neztratili mnoho lidí v posledním útoku.

Nebezpečí bude velké. Zpočátku budou zřejmě vystaveni prudké palbě.

Boj byl přerušen. Obléhající, nyní páni přízemí a prvního patra, čekali na povel velitele k dalšímu útoku. Gauvain a Cimourdain se radili. Radoub mlčky naslouchal.

Odvážil se znovu, ale jaksi nesměle, vojensky pozdravit.

"Veliteli?"

"Co je, Radoube?"

"Mám právo na malou odměnu?"

"Ovšem. Žádej, co chceš."

"Prosím, abych směl jít nahoru jako první."

Nebylo možno mu to odepřít. Byl by to ostatně udělal i bez dovolení.