Kapitola 6	Kapitola VII. 7	Kapitola VII.
	Hornblower
	Autor: Cecil Scott Forester

Kapitán Hornblower zaslechl bubnování k nástupu a naposled nasál kouř svého doutníku. Se zakloněnou hlavou vypustil z úst hustý oblak dýmu a díval se zpod klenby záďové chodby na nádhernou modrou oblohu. Pak změnil směr svého pohledu a pozoroval dole se prostírající spousty modré vody, která se čeřila pod zádi a měnila se v oslnivě bílou pěnu, hrnoucí se do brázdy, již za sebou loď zanechávala. Nahoře slyšel odměřené kroky námořní pěchoty, shromažďující se na zadní palubě, a pak krátké klapání těžkých bot, když se pěchota řadila dle rozkazu svého velitele. Dupot několika set párů nohou byl nezbytným doprovodem k nástupu posádky kolem paluby. Když opět vše utichlo, odhodil Hornblower svůj doutník přes palubu, srovnal kabát slavnostní uniformy, nasadil si na hlavu svůj třírohý klobouk a s rukou na jílci kordu kráčel důstojně ke středu paluby a pak po schůdkách vystoupil na velitelský můstek. Tam již byl Bush, Crystal a kadeti na stráži. Pozdravili ho a se zádi sem zaznělo klip-klap-klip námořní pěchoty, dávající k poctě zbraň.

Hornblower stál a díval se kolem sebe klidným pohledem. Jeho nedělní povinností bylo provést prohlídku lodi. Dovedl toho využít a pozoroval nádheru a krásu celé té scény. Nad hlavou se mu pjaly pyramidy bílých plachet, ostře se odrážející od modré oblohy. Loď se maličko houpala. Paluby se skvěly sněhobílou čistotou - to se Bushovi podařilo po deseti dnech práce - a naprostý pořádek válečné lodi byl ještě zřejmější tohoto jitra při nedělní prohlídce. Hornblower vystřelil pronikající pohled ze svých přivřených očí na posádku, seřazenou v dlouhých řadách kolem chodeb na hlavní palubě. Všichni stáli v pozoru a vypadali velmi hezky ve svých námořnických kazajkách a kalhotách. Chtěl studovat právě jejich držení těla a to mohl udělat mnohem lépe rychlým pohledem z velitelské paluby než při prohlídce na krátkou vzdálenost. V pozoru, ve kterém by stála svéhlavá posádka, by mohl najít náznaky drzosti, u nedisciplinované posádky by mohl zjistit pohodlnost. Nepostřehl ani jedno, ani druhé. Byl tomu rád.

Deset dní tvrdé práce, stálý výcvik, neustálý dohled, spravedlnost, ve které mohlo být přimícháno trochu humoru, to vše usadilo muže k jejich práci. Před třemi dny musil nařídit pětkrát mrskání důtkami, Čemuž se donutil přihlížet jakoby bez zájmu, zatím co hvizd a práskání devítiocasé kočky mu přímo zvedalo žaludek. Jeden z těchto trestů může mít na potrestaného velký vliv - byl to již starý námořník, který zřejmě zapomněl, čemu se naučil, a potřeboval, aby mu to bylo připomenuto. Ostatní čtyři nebudou mít na muže, jejichž záda byla rozsápána, asi žádný účinek. Z těch nebudou nikdy dobří námořníci. Byli to surovci, které surové zacházení neudělá aspoň horšími. Obětoval je, aby ukázal odbojným povahám, co by mohlo následovat neuposlechnutí rozkazu. S myslemi nevzdělaných mužů nemohl člověk pracovat jinak než názornou ukázkou. Lék musil být předepsán s velkou přesností, aby nebyl příliš velký ani příliš malý. Jeho rychlý pohled ho přesvědčil, že dávka jím nařízená byla správná.

Ještě jednou se rozhlédl, aby vychutnal nádheru toho všeho - spořádané lodi, bílých plachet, modré oblohy, šarlatu a bíle natřených opasků námořní pěchoty, modře a zlata důstojníků. Dokonalý vzhled byl jen zvyšován malými náznaky, že přes přehlídku plyne na palubě stále ještě skutečný život lodi. Tam, kde stálo čtyři sta i více mužů v pozoru, kteří očekávali jeho slova, stál kormidelník u kormidla, soustřeďuje svou mysl na kompasnici a na šev hlavni plachty. Hlídky v koši a důstojník ve službě se svým dalekohledem byli živoucími důkazy toho, že i nyní musí být loď v činnosti a že královská služba musí být vykonávána.

Hornblower se otočil na stranu, aby zahájil prohlídku. Přecházel tam a zpět okolo čtyřřadu námořní pěchoty, a ačkoliv po mužích stále jezdil očima, nevšímal si naprosto ničeho. Mohl se spolehnout na kapitána Morrise a jeho četaře, že se postarají o správné provádění maličkostí, jako bylo natření opasků bílou hlinkou a čištění knoflíků. Námořní pěchota mohla být vydrilována a vycvičena ve stroje způsobem, kterého se nemohlo použít při výcviku námořníků. Na námořní pěchotu se mohl spolehnout, a proto se o ni tolik nezajímal. I nyní, po deseti dnech, sotva znal obličeje a jména šesti z devadesáti námořních pěšáků na palubě.

Přešel k řadám námořníků, jejichž důstojníci stáli v pozoru, ztrnule před každou četou. To bylo mnohem zajímavější. Muži byli spořádaní a řádně ustrojení ve svých bílých uniformách. Hornblower si v duchu pomyslil, kolik z nich si asi uvědomuje, že cena těchto šatů bude stržena z jejich skrovného platu, až budou vypláceni. Někteří z nováčků byli hrozně opálení, protože se neprozřetelně vystavili včerejšímu prudkému slunci. Světlovlasému, zavalitému námořníku úplně zmizela kůže z paží, krku a čela. Hornblower v něm poznal Waitese, který byl odsouzen pro krádež ovcí soudem v Exeteru. To též vysvětlovalo jeho kruté spáleniny. Jeho pleť byla ve vězení, ve kterém očekával zahájení soudního řízení, úplně vybílena. Živá místa na jeho těle musila velmi bolet.

"Postarejte se o to, aby tenhle muž Waites," pravil Hornblower k poddůstojníku čety, "byl odpoledne ošetřen lékařem. Ať mu namaže popáleniny husím sádlem a předpíše mu nějaký prostředek k omývání."

"Podle rozkazu, pane," pravil poddůstojník.

Hornblower pak pokračoval v přehlídce, procházeje kolem řady a prohlížeje si každého muže z bezprostřední blízkosti. Pamatoval si dobře obličeje, ale ještě mu působilo námahu přidat k nim též jména. Některé z obličejů studoval již přede dvěma lety v dálném Pacifiku na palubě Lydie, jiné viděl po prvé, když Gerard přivezl svůj překvapený náklad z nájezdu na St. Ives. Obličeje snědé a bledé, chlapci i starší muži, modré oči, hnědé oči, šedé oči. V Hornblowerově mysli se nashromáždila kupa malých dojmů. Srovná si je v hlavě až později, během svých osamocených procházek po záďové chodbě, a vytvoří si z nich hrubý materiál pro další plány, aby si zajistil naprostou schopnost své posádky.

"Tenhle Simms by měl už být jmenován velitelem zádi. Je na to již dost starý. Jak se jmenuje tenhle chlapík? Dawson? Ne, Dawkins. Vypadá sveřepě. Jeden z Gerardovy várky - zdá se, že se dosud hněvá na Gerardovo mrskání. Musím si to pamatovat."

Slunce do nich nemilosrdně žhnulo a loď se pomalu zvedala a opět klesala na klidném moři. Z posádky pak přenesl svou pozornost na loď - závěry děl, jak jsou srovnána lana, na čistotu palub, kuchyně a přídi. Prohlídku těchto všech věcí mohl jen předstírat - spíše by obloha spadla, než by Bush zanedbal své povinnosti. Ale musil vše prohlédnout téměř obřadně. Na muže to mělo velký vliv - ti ubozí blázni budou pro Bushe pracovat lépe, když si budou myslit, že na něho Hornblower dává pozor, a budou pracovat lépe pro Hornblowera, když si budou myslit, že prohlíží loď důkladně. Tato nutnost zajistit si oddanost mužstva vytvořila v nestřeženém okamžiku na Hornblowerově tváři cynický úsměšek.

"Jsem spokojen, pane Bushi," pravil Hornblower, vraceje se na velitelskou palubu. "Loď je v lepším pořádku, než jsem doufal. Očekávám, že zlepšení bude stále pokračovat. Nyní můžete svolat k pobožnosti."

Zbožná admiralita nařídila, aby každého nedělního rána byly konány bohoslužby. Hornblower by jich jinak nedržel, vždyť se to ani nehodilo na důsledného Gibbonova žáka. Ale i tak se vyhnul tomu, aby měl na palubě faráře - ty Hornblower přímo nenáviděl. Pozoroval muže, jak vynášejí pro sebe lavice z jídelny a židle pro důstojníky. Pracovali nyní pilně a vesele, ale dosud ne s takovou účelností, jako plně vycvičená a disciplinovaná posádka. Kapitánův člunovod Brown pokryl schránku kompasu na velitelské palubě látkou, na kterou položil s patřičnou úctou Hornblowerovu bibli a modlitební knížku. Hornblower nenáviděl tyto bohoslužby. Vždy při nich bylo nebezpečí, že nějaký pobožný člen tohoto povinného shromáždění - ať již katolík nebo jiný - bude protestovat, že se jich musí účastnit. Náboženství bylo vždy jedinou mocí, která se vymykala z dosahu disciplíny. Hornblower se pamatoval na jednoho zbožného pomocníka navigačního důstojníka, který protestoval, že kapitán čte požehnání, jako by on, zástupce krále na moři - a konečně i zástupce Boha - nemohl číst požehnání, když se mu zlíbí.

Pozoroval muže, kteří se zatím usadili, a začal číst. Když již ta věc musila být provedena, ať je provedena pořádně, jako vše jiné. Při čtení si pojednou uvědomil krásu Cranmerova vyjadřování a hloubku jeho přizpůsobivosti. Cranmer byl upálen před dvěma sty padesáti lety a co mu nyní pomohlo, že jsou čteny jeho modlitební knížky?

Bush předčítal modlitbu nezvučným hlasem. Pak Hornblower předčítal začáteční řádky chorálu a houslista Sullivan předehrál první tóny. Bush dal znamení na začátek zpěvu - to by Hornblower nemohl nikdy udělat. Říkal si, že není ani žádný křikloun, ani dirigent italské opery. Pak mužstvo rázem otevřelo ústa a počalo zpívat.

Ale i zpívání chorálu mělo své přednosti. Kapitán při něm mohl poznat, jaký je duch posádky podle toho, jak zpívala chorál. Tohoto jitra byl zpívaný chorál buď velmi populární, nebo byla posádka spokojena s pěkným počasím, protože zpívala s takovou chutí, že zvuk Sullivanových houslí úplně zanikl. Chlapi z Cornwallu zřejmě znali tento chorál velmi dobře a s chutí se do něho pustili. Zpívali hlasitě, aby přehlučili nezvučné bručení ostatních. Pro Hornblowera to nic neznamenalo - pro jeho ucho byl jeden tón právě tak dobrý jako druhý a i nejkrásnější hudba pro něho nebyla více než hluk vozu, jedoucího po cestě posypané štěrkem. Když tak naslouchal pro něho nic neznamenajícímu hluku a díval se na sta otevřených úst, divil se jako obvykle, zda je v té pověsti o hudbě něco pravdy. Zda někteří lidé skutečně slyší něco více než ten hluk nebo zda právě on je jedinou osobou na palubě, která se nepodřizuje sebeklamu.

Pak si povšiml plavčíka v přední řadě. Alespoň pro něho ten chorál něco znamenal. Plakal usedavě, i když se snažil stát rovně a zakrýt své citové vzrušení. Slzy jako hrachy se válely po jeho usmrkaném nose. Toho ubožáka se to nějakým způsobem dotklo - vyvolalo to v něm asi nějakou vzpomínku. Možná, že když slyšel tento chorál naposled, byl v malém kostelíčku své rodné vísky, mezi bratry a s matkou. Jeho srdce nyní krvácelo a stýskalo se mu po domově. Hornblower byl rád jak pro něho, tak pro sebe, když byl chorál dozpíván. Další obřad jistě hocha uklidní.

Uchopil knihu válečných předpisů a počal je číst, protože páni lordi z admirality nařídili, že tento obřad musí být prováděn každou neděli na každé lodi Jeho Britského Veličenstva. Znal již ty strohé věty nazpaměť, vždyť již je četl nejméně pětsetkrát, a četl je dobře. To bylo lepší než nějaké zbytečné bohoslužby nebo čtení článků víry. Zde byl zákon v černém na bílém, přesný, jednoduchý a čistý rozkaz k provádění povinností, bez jakéhokoliv ohledu na city. Některý z úředníků admirality nebo z hašteřivých právníků měl právě takový dar vyjadřování, právě tak blahodárný, jako byl Cranmerův. Nebylo v tom nic řinčivého, ani násilné vybízení k citu; byla zde pouze chladná logika zákona, který udržoval britské námořnictvo na moři a který chránil Anglii při jejím sedmiletém boji o život. Poznal podle naprostého ticha svých posluchačů, že zachytil jejich pozornost a že ji stále udržoval, a když sbalil papír a vzhlédl, viděl již jen samé vážné obličeje. Plavčík v přední řadě již zapomněl na své slzy. Jeho oči se dívaly do neznáma; zřejmě dělal dobrá předsevzetí, že si v budoucnosti bude všímat více svých povinností. Nebo snad snil divoké sny o nadcházejícím čase, kdy on sám bude kapitánem, ustrojeným do zlatem zdobeného kabátu a velícím lodi o sedmdesáti čtyřech dělech. Snad snil o hrdinných skutcích, které by prováděl.

Kapitola 6

Kapitola VII. Hornblower - Obsah

Kapitola VII.

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Cecil Scott Forester Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!