Ask

Ask, první člověk, stvořen byl už chvíli
a nižší bohové se hněvali,
když mlčky na Aska se dívali. -
"Proč, pane, nevybíraľs s větší pílí,
proč ze dřeva jsi Aska urobil;
proč neztopiľs ho ve své krásné záři,
vždyť výraz daľs i zvěře němé tváři,
když jsi ji pestrou barvou ozdobil?!"

Bůh Odin trochu klobouk pošinul
a jediným svým okem pokynul.
"Hej ticho, hoši! nebo do vás peru!
Což z toho, jakou látku sobě beru?
Já nechal v špalku všechnu jarní šťávu,
ta bude věčným jarem k výši stoupat
a za ovocem hned zas síla poupat
ověnčí Askových potomků hlavu.
Ta míza nedá nikdy pokoje,
vždy znovu bude člověk zase zkvítat
a nových jar zas nové výboje
ve věčný věnec věčně sobě splítat.
Však Ask pak sobě omaluje sám
ty výrazu teď prázdné, mrtvé tváře
a v oku zkušenosti vzplane záře
že vzroste z toho strach i závisť nám!"