Jeptiška

Svit mdlý a šedý, první rána zář,
v jeptišky mladé bledou hledí tvář.

Jak lilje z mramoru by vykvětlá,
ta žena aj se k soše Panny vine;
zrak její temným, žhavým ohněm plá -
hned touhou sálá, hned zas touhou hyne.

Hle blíž a blíže k bílé soše line,
a v náruživém žhoucím zanícení
svůj náhle v kámen tiskne chvějný ret -
děsné políbení!

Pod ohněm rtu jen mrtvě mrazný led!
Divoce jako uštknuta by vzskočí -
bolestný šlehne hled z jí mladých očí -
Však již zas hlavu mladou k zemi níží,
jak pod hříchův by velkých trapnou tíží -
a již zas k soše klesá její noha,
zas znovu k Panně z kamene se vine,
zas znovu touhou plá a touhou hyne,
a bolně, žaložalně zavzléká:
"Tys milovati mohla sama boha,
nech milovat mne aspoň člověka!"