Legenda o chudobě

Pěti mudrcům dal Chudobu, svou dceru,
otec Osud; zetě vybral dobře věru:

vdal ji za vojáka, kněze, obchodníka,
za mudrce z pariů i za rolníka.

Pyšně nesli hlavu u mladistvém květu:
"Třeba chudi, předce prospějeme světu!"

A když dožili si lidská svoje leta,
povolal je Osud před soud všeho světa:

"Každý nechť vystoupí, k otázce odvětí:
čím že byl jest světu v Chudoby objetí?"

Vystoupili čtyři. Hlavy k prsoum sklesly -
o svatbě se byly přede tak pyšně nesly!

"Nemohl jsem platit učitelův zvěsty,
byl jsem prázdný rybník podél lidstva, cesty.

Sbíral jsem jen vlastní zkumné mysli zvěsty,
zas jak rybník v lese, vzdálen lidstva cesty:

slunce, hvězdy přišly, zář i bouř v mně žila,
poutníka však vlna moje nesvlažila!"

Kněz tak dí, a voják vystupuje na to:
"Chtěl jsem osvobodit, otroctvím co spjato,

chtěl jsem vymstit všechno, co kdy lidstvo hnětlo,
povalit v prach, co kdy lidstvu bralo světlo.

Neměl jsem však zbraní - smáli se mně, smáli,
jako hadu, jemuž zuby vylámali."

Rolník na to: "V bídném živobytí boji
drobně utratil jsem všechnu moudrost svoji

za chléb, sůl a olej, za lék pro nemoce -
lidstvu byl jsem stromem suchým, bez ovoce."

Obchodník pak: "Chtěl jsem spojit světa konec –
byl jsem ptákem, jemuž křídla srazil honec." -

"A ty, pario," dí Osud, "jak ty s ženou?
Stojíš jediný zde s hlavou povznešenou!"

Paria tu stojí s hlavou povznešenou:
"Děkuji ti, pane, ženu za vznešenou!

Sotva se mne dotkla prostým svojím květem
poznávám svět celý, nevšimnut jsa světem."