N*N*

Mně jest jak otci v zoufalství,
o lásko moje mladá,
jenž nad dítětem v kolébce
bolestné ruce skládá.

Co měl kdys, zas mu odňato,
a strach se v prsou množí,
že nejmilejší poupě své
ku starším v kryptu vloží.

Kdo může oko zarositi bolem,
když úsměv, květ a blaho všude kolem?

Kdož může násilně si vzbudit tíseň,
když duší táhne jarní zase píseň?

Kdož může zazlít, že jsem, jarem zmámen,
vyšlehnout nechal živé lásky plamen?

Ben Akiba věhlasný děl:
"Aj vše zde bylo jednou již!"
Ben Akibo, tys hlava ctná,
nemůžeš za to, lež že díš!

To vše zde bylo ovšem již!
Byl již tak měkký, černý vlas,
byl již tak korálový ret,
i byl tak střlbrozvučný hlas!

To vše zde bylo ovšem již!
Aj byla již tak hebká tvář,
a mnohé oko patřilo
již v takou divnou oka zář!

Však s báječným tím kouzlem zde
v tom souladu - o slyš mne, slyš,
Ben Akibo, tys hlava ctná,
nemůžeš za to, lež že díš!

Jako perleť lesklá, zrcadelná
skví se krásná matička má Praha,
vždyť v ní roste, v ní se rozpaluje
ach tak mnohá, mnohá perla drahá.

Mám se věru za prvního muže,
duch můj žije u nádherném plesu:
vždyť z těch drahých perel nejskvostnější
co svůj šperk na hrdém srdci nesu!