předchozí
Kapitola 18 - DÍL PRVNÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 19

DÍL PRVNÍ
celkem kapitola: 19. ze 74
následující
Kapitola 20 - DÍL PRVNÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Vinicius sotva dočetl, když se do knihovny, nikým neohlášen, tiše vkradl Chilón. Služebnictvo mělo totiž rozkaz pustit ho dovnitř v každou denní i noční dobu.

"Kéž je ti božská matka tvého velkolepého předka Aenea stejně příznivá, pane, jako byl příznivý mně božský syn Majin," řekl.

"To znamená?" zeptal se Vinicius a vyskočil od stolu, u kterého seděl.

A Chilón zvedl hlavu a zvolal:

"Heuréka!"

Mladý patricius byl tak rozrušen, že hodnou chvíli nebyl s to promluvit ani slova.

"Viděl jsi ji?" zeptal se konečně.

"Viděl jsem Ursa, pane, a mluvil jsem s ním."

"A víš, kam se skryli?"

"Ne, pane. Někdo by snad ze samé ješitnosti dal Lygovi najevo, že uhádl, kdo je, někdo jiný by se snažil vypátrat, kde bydlí, a dostal by buď ránu pěstí, po které by ho přestaly zajímat všechny pozemské záležitosti, anebo by vzbudil v obrovi podezření a zavinil by, že by pro to děvče vyhledali ještě dnes v noci nový úkryt. Já jsem to však neudělal, pane. Mně stačí, když vím, že Ursus pracuje u mlynáře nedaleko Emporia a že se ten mlynář jmenuje Demas, tak jako tvůj propuštěnec; a stačí mi to proto, že teď ho může kterýkoli tvůj otrok, jemuž důvěřuješ, ráno sledovat a vyslídit jejich skrýš. Já ti, pane, přináším jen jistotu, že jestliže je v Římě Ursus, je zde i božská Lygie. A pak druhou zprávu, že dnes v noci bude Lygie skoro dozajista v Ostrianu..."

"V Ostrianu? Kde je to?" skočil mu do řeči Vinicius, zřejmě ochoten běžet ihned na ono místo.

"Je to staré hypogaion mezi Via Salaria a Via Nomentana. Onen křesťanský pontifex maximus, o kterém jsem se ti zmínil, pane, a kterého čekali mnohem později, už přijel a dnes v noci bude křtít a učit na onom hřbitově. Křesťané se se svou vírou skrývají, protože i když nebyly dosud vydány žádné edikty, které by ji zakazovaly, lidé je nenávidí, musejí tedy být opatrní. Sám Ursus mi povídal, že se dnes v Ostrianu shromáždí všichni do jednoho, protože každý chce vidět a slyšet člověka, který byl prvním Kristovým učedníkem a kterého křesťané nazývají Apoštolem. A protože u křesťanů poslouchají kázání ženy stejně jako muži, nebude tam z žen snad jen jediná Pomponia, která by asi nemohla odůvodnit před Aulem, vyznavačem starých bohů, proč odchází v noci z domu. Avšak Lygie, ó pane, která je pod ochranou Ursa a starších obce, půjde nade vši pochybnost s ostatními ženami."

Vinicius, který žil až dosud jako v horečce, udržován při životě jen nadějí, pocítil nyní, když se zdálo, že se tato naděje vyplňuje, takovou slabost, jaká přichází na člověka u cíle dlouhé cesty, která byla nad jeho síly. Chilón si toho všiml a rozhodl se, že toho využije.

"Brány hlídají sice tví lidé, pane, a křesťané to musí vědět. Jenže oni nepotřebují brány. Tiber je také nepotřebuje, a třebaže je od řeky k oněm silnicím daleko, vyplatí se jít delší cestou, jde-li o to, vidět 'Velkého Apoštola'. Ostatně křesťané mohou znát tisíc způsobů, jak se dostat za hradby, a já vím, že je znají. V Ostrianu najdeš, pane, Lygii, a i kdyby tam nebyla ona - to ovšem pokládám za nemožné -, bude tam Ursus, protože mi slíbil, že zabije Glauka. Sám mi řekl, že přijde a tam ho zabije, slyšíš, urozený tribune? Nuže, buďto ho budeš sledovat a dozvíš se, kde Lygie bydlí, anebo rozkážeš svým lidem, aby ho zajali jako vraha, a až ho budeš mít v rukou, vynutíš si od něho přiznání, kam skryl Lygii. Já jsem své udělal! Někdo jiný by ti řekl, ó pane, že vypil s Ursem deset kantharů nejlepšího vína, než z něho dostal to tajemství; jiný by ti zase řekl, že s ním prohrál tisíc sesterciů ve scriptae duodecim anebo že od něho koupil zprávy za dva tisíce ... Vím, že bys mi to nahradil dvojnásob, ale já jsem přesto jednou v životě ... totiž chtěl jsem říci: jako po celý svůj život budu i teď poctivý, protože doufám, že všechny mé výlohy i naděje předčí tvá velikomyslnost, jak se vyjádřil velkodušný Petronius.

Avšak Vinicius, který byl jako voják zvyklý vědět si rady ve všech situacích a také hned jednat, brzy ovládl svou chvilkovou slabost a řekl:

"Nezklameš se v mé velkomyslnosti, ale napřed půjdeš se mnou do Ostriana.

"Já do Ostriana?" zeptal se Chilón, který neměl nejmenší chuti tam jít. "Já jsem ti, šlechetný tribune, slíbil, že ti Lygii najdu, ale neslíbil jsem ti, že ji unesu... Jen si, pane, představ, co by se se mnou stalo, kdyby ten lygijský medvěd rozsápal Glauka a vzápětí zjistil, že ho rozsápal ne právě oprávněně? Což by mě pak nepovažoval (ostatně nesprávně) za původce spáchané vraždy? Pomni, pane, že oč větším je někdo filozofem, o to nesnadněji dovede odpovídat na hloupé otázky prosťáčků. Co bych mu tedy odpověděl, kdyby se mne zeptal, proč jsem nařkl lékaře Glauka? Jestliže mě však podezíráš, že tě klamu, povím ti toto: zaplať mi teprve pak, až ti ukáži dům, v němž bydlí Lygie, a dnes mi projev jen drobet štědrosti, abych nezůstal tak docela bez odměny, kdyby ses i ty, ó pane (kéž tě před tím chrání všichni bozi), měl stát obětí nějakého neštěstí. Vím, že bys to nikdy nepřenesl přes srdce.

Vinicius přistoupil ke skřínce zvané arca, která stála na mramorovém podstavci, vyňal z ní váček a hodil jej Chilónovi.

"To jsou serupula," řekl. "Až bude Lygie v mém domě, dostaneš stejně velký měšec aureů."

"Joviši!" zvolal Chilón.

Avšak Vinicius svraštil obočí.

"Jíst dostaneš tady a pak si můžeš odpočinout. Do večera se mi odtud nehneš, a až se setmí, půjdeš se mnou do Ostriana."

V Řekově obličeji se objevil na okamžik strach a nerozhodnost, ale pak se uklidnil a řekl:

"Kdo by ti mohl odolat, pane! Přijmi tato slova jako dobrou věštbu, tak jako přijal podobná slova náš velký hrdina v Hammónově svatyni. Pokud jde o mne, tato scrupula (a zatřásl měšcem) přemohla mé skrupule, a to už nemluvím o tvé společnosti, která je pro mne štěstím a požitkem..."

Avšak Vinicius ho netrpělivě přerušil a začal se vyptávat na podrobnosti rozmluvy s Ursem. Jedna věc z nich vyplývala docela jasně: že buď odhalí ještě dnes v noci Lygiin úkryt, anebo že jí samé se budou moci zmocnit na zpáteční cestě z Ostriana. A při tomto pomyšlení se Vinicia zmocňovala šílená radost. Teď, kdy měl už téměř jistotu, že získá Lygii zpět, hněv i nenávist k ní zmizely. Právě pro tuto radost jí odpustil všechna provinění. Myslil na ni jen jako na drahou a vytouženou bytost a měl takový dojem, jako by se měla vrátit z dlouhé cesty. Měl chuť svolat otroky a rozkázat jim, aby vyzdobili dům girlandami. Nehněval se v tomto okamžiku dokonce ani na Ursa. Byl ochoten odpustit vše a všem. Chilón, k němuž cítil dosud přes jeho služby jistý odpor, připadal mu teď poprvé jako zábavný a zároveň nevšední člověk. Rozjasnil se mu dům, vyjasnily se mu oči, vyjasnil se mu obličej. Znovu pocítil v sobě mládí a radost ze života. Dřívější chmurné utrpení mu ještě nepřineslo dost jasnou představu, jak má Lygii rád. Pochopil to teprve teď, když měl naději, že ji získá. Touha po ní se v něm probouzela, jako se na jaře probouzí země prohřátá sluncem, ale jeho vášeň nebyla teď už tak slepá a divoká, nýbrž spíše radostná a cituplná. Cítil v sobě bezmeznou energii a byl přesvědčen, že jakmile jen spatří na vlastní oči Lygii, už ho o ni nepřipraví ani všichni křesťané celého světa, ba ani sám caesar.

Avšak Chilón, jemuž Viniciova radost dodala smělosti, začal mu dávat rady. Podle něho neměli ještě vyhráno a budou musit zachovávat největší opatrnost, jinak by přišlo celé dílo nazmar. Zapřísahal také Vinicia, aby se Lygie nezmocňoval v Ostrianu. Měli by tam jít s kapucemi na hlavách a se zastřenými obličeji a spokojit se pouhým pozorováním všech přítomných z některého tmavého kouta. Jakmile spatří Lygii, bude nejbezpečnější jít vpovzdáli za ní, zjistit, do kterého domu vchází, a druhý den za svítání obstoupit tento dům s velkou silou otroků a zmocnit se Lygie za bílého dne. Protože Lygie je rukojmí a patří vlastně caesarovi, může to Vinicius udělat, aniž se bude musit obávat zákonů. Kdyby Lygii nenašli v Ostrianu, půjdou za Ursem a výsledek bude týž. Na hřbitov nemohou jít s velkým počtem lidí, mohli by totiž na sebe snadno upoutat pozornost a pak by křesťanům stačilo pozhášet všechna světla, tak jak to udělali při prvním únosu, a rozprchnout se anebo poschovávat ve tmě, ve skrýších, které znají jen oni. Budou se však muset ozbrojit a ještě lépe bude, vezmou-li s sebou dva důvěryhodné a silné lidi jako ochranu pro každý případ.

Vinicius uznával, že Chilón má naprostou pravdu, a protože si zároveň vzpomněl na Petroniovy rady, přikázal otrokům, aby mu přivedli Krotóna. Chilón, který znal všechny lidi v Římě, uklidnil se očividně, když uslyšel jméno známého atleta, jehož nadlidské síle se už nejednou obdivoval v aréně, a prohlásil, že tedy do Ostriana půjde. Měšec plný velkých aureů se mu zdál s Krotónovou pomocí mnohem dosažitelnější.

Usedl tedy v dobré náladě ke stolu, k němuž ho po chvíli pozval správce atria, a při jídle vyprávěl otrokům, jak přinesl jejich pánovi zázračnou mast, jíž stačí natřít kopyta sebehorších koní, aby pak nechali při závodech všechny ostatní daleko vzadu. Tu mast ho naučil připravovat jistý křesťan, neboť křesťanští starší se vyznají v kouzlech a čárech daleko lépe než sami Thesalové, i když Thesálie je svými čarodějnicemi proslulá. Křesťané chovají k němu nesmírnou důvěru, a proč, toho se snadno dovtípí každý, kdo ví, co znamená ryba. Při těchto slovech pozoroval bedlivě tváře otroků, doufaje, že mezi nimi objeví křesťana a ohlásí to Viniciovi. Když ho však tyto naděje zklamaly, dal se s nesmírnou chutí do jídla a do pití, nešetřil při tom pochvalami kuchaři a ujišťoval ho, že se ho pokusí od Vinicia odkoupit. Jeho veselou náladu kalilo jen pomyšlení na to, že v noci bude muset jít do Ostriana. Utěšoval se však tím, že tam půjde v převlečení, potmě as dvěma lidmi, z nichž jednoho zbožňuje jako siláka celý Řím a druhý je patricius a vysoký vojenský hodnostář. I kdyby Vinicia objevili, říkal si v duchu, neodváží se vztáhnout na něho ruku, a pokud jde o mne, pak budou muset být moc velcí chytráci, budou-li chtít spatřit třeba jen špičku mého nosu.

Potom si začal vybavovat v mysli rozmluvu s dělníkem a to rozpomínání ho naplnilo novou nadějí. Nebyl ani trochu na pochybách, že ten dělník byl Ursus. Věděl z vyprávění Viniciova i těch, kdož doprovázeli Lygii z caesarova paláce, o neobyčejné síle toho člověka. A protože se u Euricia vyptával na zvlášť silné lidi, nebylo nic divného, že mu doporučili Ursa. A pak ani dělníkovy rozpaky a pobouření při zmínce o Viniciovi a o Lygii mu nedovolovaly pochybovat, že ho tyto osoby zvlášť zajímají. Dělník se zmiňoval také o pokání za zabití člověka - a Ursus zabil přece Atacina. A konečně dělníkova podoba odpovídala naprosto tomu, co vyprávěl Vinicius o Lygovi. Jen snad změněné jméno mohlo budit pochybnosti, jenže Chilón už věděl, že křesťané přijímají u křtu často jiná jména.

Jestliže Ursus zabije Glauka, říkal si Chilón, bude dobře, jestliže ho nezabije, i to bude dobré znamení. Bude to důkaz, jak těžké je pro křesťany zabíjet. Vylíčil jsem přece Glauka jako Jidášova rodného syna a jako zrádce všech křesťanů; byl jsem tak výmluvný, že by se byl ustrnul kámen a slíbil by spadnout Glaukovi na hlavu, a přesto jsem jen taktak přiměl toho lygijského medvěda, aby mi slíbil, že naň položí svou tlapu... Váhal, nechtěl, vyprávěl o své lítosti a o svém pokání. Zřejmě to u křesťanů nepovažují za správné... Bezpráví způsobené nám je třeba odpouštět, za bezpráví spáchané na jiných není dovoleno se mstít, ergo, pověz, Chilóne, co ti může hrozit? Glaukos se ti nesmí pomstít... Ursus, jestliže nezabije Glauka za tak veliké provinění, jako je zrada všech křesťanů, zabije tím méně tebe za tak malé provinění, jako je zrada jednoho křesťana. Ostatně, jen co ukáži tomu vilnému hřebečkovi hnízdo té hrdličky, umyji si z toho všeho ruce a odstěhuji se zpátky do Neapole. Křesťané mluví také o jakémsi umývání rukou, je to tedy zřejmě způsob, jak s konečnou platností skoncovat s čímkoliv, co člověk s nimi má. Jsou nějak dobří, ti křesťané, atak špatně se o nich mluví! Ó bohové! Taková je už spravedlnost na světě. Ale já mám to učení rád už proto, že nedovoluje zabíjet. A jestliže nedovoluje zabíjet, pak asi nedovoluje ani krást, ani podvádět, ani falešně svědčit. Nezdá se tedy, že by to bylo snadné učení. Učí zřejmě nejen poctivě umírat, jak učí i stoikové, nýbrž i poctivě žít. Jestliže se někdy zmohu na majetek a budu mít takový dům, jako je tenhle, a tolik otroků, stanu se snad křesťanem na tak dlouho, jak dlouho mi to bude k prospěchu. Protože bohatý si může dovolit všecko, dokonce i ctnostný život... Ano! Je to náboženství pro bohaté a nerozumím tedy, jak to, že je mezi nimi tolik chudáků. Co z toho mají a proč dovolují ctnosti, aby jim poutala ruce? Musím si to někdy promyslit. Prozatím díky tobě, Herme, žes mi pomohl najít toho jezevce... Ale jestliže jsi to udělal pro ty dvě jalovice, bílé jednoročky s pozlacenými rohy, pak se ti divím. Styď se, Argobijce! Tak chytrý bůh, a že by už předem nevytušil, že nic nedostane? Obětuji ti za to svou vděčnost, ale jestliže dáváš před mou vděčností přednost dvěma dobytčatům, pak sám jsi třetí a v nejlepším případě bys měl být pastuchou, a ne bohem. A dej si také pozor, abych jako filozof lidem nedokázal, že neexistuješ, protože pak by ti přestali obětovat všichni. S filozofy máš lepší si to nerozházet.

Rozmlouvaje takto sám se sebou a s Hermem, natáhl se na lavici, podložil si pod hlavu plášť, a jakmile otroci sklidili se stolu, usnul. Probudil se teprve, anebo byl vlastně probuzen, když přišel Krotón. Odebral se do atria a se zalíbením si prohlížel mohutnou lanistovu, exgladiátorovu postavu, která svou obrovitostí jako by vyplňovala celé atrium. Krotón se už dohodl na odměně za výpravu a pravil právě Viniciovi:

"U Herkula! Dobře, pane, že ses přihlásil dnes, protože zítra odjíždím do Beneventa, kam mě pozval urozený Vatinius, abych tam před caesarem zápasil s nějakým Syfaxem, prý nejsilnějším negrem, jakého kdy zrodila Afrika. Dovedeš si, pane, představit, jak jeho páteř chrupne v objetí mých paží? Ale kromě toho mu pěstí roztříštím jeho černou čelist."

"U Polluxe!" odpověděl Vinicius. "Jsem přesvědčen, že to uděláš, Krotóne."

"A uděláš výborně," dodal Chilón. "Ano!... Kromě toho mu roztříšti čelist! To je dobrá myšlenka a čin, který je tě hoden. Chtěl bych se s tebou vsadit, že mu tu čelist roztříštíš. Ale teď si natři údy olejem, můj Herkule, a opásej se, neboť věz, že se můžeš utkat s opravdickým Kakem. Ten člověk, co hlídá to děvče, o které jde urozenému Viniciovi, má prý nevšední sílu."

Chilón to říkal jen proto, aby podráždil Krotónovu ješitnost, ale Vinicius řekl:

"Ano, mluví pravdu. Neviděl jsem to, ale vyprávěli mi o něm, že chytí za rohy býka a táhne ho, kam chce."

"Oj!" zvolal Chilón, který si nedovedl představit, že by Ursus byl tak silný.

Ale Krotón se pohrdavě usmál.

"Jsem ochoten, urozený pane," řekl, "zmocnit se tady touhle rukou toho, koho přikážeš, tou druhou se ubránit sedmi takovým Lygům a přinést ti děvče domů, i kdyby se všichni římští křesťané hnali za mnou jako kalabrijští vlci. A jestliže to nedokáži, můžeš mě dát zbičovat tady na tomhle impluviu!"

"Nedovol mu to, pane," vykřikl Chilón. "Počnou na nás házet kamením a co nám pak bude platna jeho síla? Cožpak nebude lepší unést děvče z domu a nevystavovat tak ani ji, ani sebe záhubě?"

"Tak je to třeba udělat, Krotóne," řekl Vinicius.

"Tvé peníze, tvá vůle! Jen, pane, nezapomeň, že zítra jedu do Beneventa."

"Jen ve městě mám pět set otroků," odpověděl Vinicius.

Pak jim pokynul, aby odešli, a sám se odebral do knihovny. Tam usedl a napsal Petroniovi:

"Chilón našel Lygii. Dnes večer jdu s ním a s Krotónem do Ostriana a unesu ji buďto hned, anebo zítra z domu. Kéž ti bohové sešlou vše, co si jen přeješ. Buď zdráv, carissime, radost mi totiž brání psát déle."

Odložil třtinu a začal rychle přecházet sem a tam, protože kromě radosti, která mu zaplavovala duši, stravovala ho také horečka. Představoval si, že zítra bude Lygie v tomto domě. Nevěděl, jak s ní naloží, cítil však, že bude-li ho chtít milovat, stane se jejím otrokem. Vzpomněl si, jak ho Akté ujišťovala, že ho Lygie milovala, a to ho hluboce vzrušovalo. Půjde tedy jen o to, přemoci panenský stud a jakési sliby, které zřejmě přikazuje křesťanské učení. Je-li tomu tak, pak bude-li Lygie už jednou v jeho domě a podlehne-li přemlouvání nebo násilí, musí si potom už jen říci: "Stalo se!" a dále z ní už bude povolná a milující žena.

Avšak proud těchto šťastných myšlenek mu přerušil Chilónův příchod.

"Pane," řekl Řek, "ještě něco mi napadlo: co když mají křesťané jakési známky, jakési tessery, bez nichž nepustí nikoho do Ostriana? Vím, že v modlitebnách to tak bývá, a dostal jsem takovou tesseru od Euricia. Dovol mi tedy, pane, zajít k němu, důkladně se ho na vše vyptat a opatřit si ty známky, jestliže se ukáže, že jsou nutné."

"Dobrá, ušlechtilý mudrče," odpověděl vesele Vinicius. "Mluvíš jako prozíravý člověk a patří ti za to pochvala. Půjdeš tedy k Euriciovi nebo kam se ti zlíbí, ale pro jistotu nech tady na tom stole ten měšec, který jsi dostal."

Chilón, který se vždycky nerad loučil s penězi, se zamračil, ale uposlechl rozkazu. Pak odešel. Z Carin k Cirku, u něhož stál Euriciův krámek, nebylo příliš daleko, vrátil se proto ještě dlouho před večerem.

"Tady jsou známky, pane. Bez nich by nás nepustili dovnitř. Vyptal jsem se důkladně na cestu a zároveň jsem Euriciovi řekl, že potřebuji ty známky jen pro své přátele, sám totiž nepůjdu, protože je to pro mne, starého člověka, příliš daleko, a že se ostatně setkám s Velkým Apoštolem zítra, takže mi bude moci opakovat nejkrásnější části svého kázání."

"Jak to, že nepůjdeš? Musíš jít!" řekl Vinicius.

"Vím, že musím, ale půjdu důkladně zahalen a vám radím, abyste to udělali také tak, jinak bychom mohli ptáčky vyplašit."

Za malou chvíli se začali chystat na cestu, protože na svět padal už soumrak. Vzali si galské pláště s kapucemi a lucerny. Vinicius kromě toho vyzbrojil sebe a své druhy krátkými zakřivenými noži a Chilón si nasadil paruku, kterou si opatřil cestou od Euricia. Pak spěšně vyrazili, aby došli ke vzdálené Nomentánské bráně ještě dříve, než ji zavřou.


předchozí
Kapitola 18 - DÍL PRVNÍ
Kapitola 19
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 20 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Brno | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!