Kapitola 20 - DÍL PRVNÍ	Kapitola 21 DÍL PRVNÍ celkem kapitola: 21. ze 74	Kapitola 22 - DÍL PRVNÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Při pohledu na ni se v mladém patriciovi zachvěla každá kapka krve. Zapomněl na davy lidí, na starce, na svůj údiv nad těmito nepochopitelnými věcmi, které slyšel, a viděl před sebou jen ji jedinou. Konečně ji po všem tom úsilí, po dlouhých dnech neklidu, výbuchů a zármutku znovu našel! Poprvé v životě se přesvědčil, že radost se může člověku vrhnout na hruď jako divoká šelma a vyrazit z ní svým stiskem dech. On, který se dosud domníval, že je jakousi přímou povinností Fortuny, aby vyplňovala všechna jeho přání, nebyl teď takřka ani s to věřit svým vlastním očím a svému štěstí. Nebýt této nedůvěry, snad by ho jeho výbušná povaha strhla k nějakému nerozvážnému kroku. Ale Vinicius se chtěl napřed přesvědčit, není-li to jen pokračování všech těch zázraků, jichž měl plnou hlavu, zda zkrátka nesní. Ale nemohlo být pochyb: viděl Lygii a dělilo ho od ní sotva pár kroků. Stála v plném světle, mohl se tedy do sytosti kochat jejím půvabem. Kapuce se jí sesunula s hlavy a pocuchala jí vlasy; ústa měla pootevřená, oči hleděly vzhůru k apoštolovi, obličej byl zaposlouchán a nadšen. V plášti z tmavé vlny, byla oblečena jako dívka z lidu, avšak Vinicius ji ještě nikdy neviděl krásnější a přes všechen zmatek, který se odehrával v jeho nitru, překvapila ho ušlechtilost její patricijské hlavy, která jako by se nehodila k jejímu téměř otrockému šatu. Láska ho ošlehla jako plamen, láska obrovská, smíšená s jakýmsi podivným pocitem stesku, zbožňování, úcty a touhy. Cítil rozkoš, kterou mu působil už sám pohled na ni, a napájel se jí jako osvěžující vodou po dlouhé žízni. Jak tak stála vedle obrovského Lyga, zdála se mu menší než předtím, téměř dítě; všiml si také, že pohubla. Její pleť byla téměř průsvitná; působila dojmem květiny i nehmotné bytosti zároveň. Ale to v něm vzbuzovalo jenom o to větší touhu získat tuto bytost, tolik se lišící od žen, které viděl nebo získal na Východě i v Římě. Cítil, že by všechny ty ostatní ženy, Řím a celý svět vyměnil za ni.

Byl by se do ní zahleděl a zapomenul na vše, nebýt Chilóna, který ho tahal za cíp pláště ve strachu, aby Vinicius neudělal něco, co by pro ně bylo nebezpečné. Křesťané se mezitím začali modlit a zpívat. Za chvíli zahřmělo "Maranatha" a pak začal Velký apoštol křtít vodou z fontány ty, které presbyteři přiváděli k němu jako připravené k přijetí křtu. Viniciovi se zdálo, že ta noc nikdy neskončí. Chtěl teď co nejdříve sledovat Lygii a zmocnit se jí buď cestou, nebo v jejím domě.

Konečně začali někteří křesťané opouštět hřbitov. Tehdy Chilón zašeptal: "Vyjděme, pane, před bránu, nesundali jsme totiž kapuce a lidé se na nás dívají."

Bylo tomu skutečně tak. Když za apoštolovy řeči sundávali všichni kapuce, aby lépe slyšeli, oni nenásledovali příkladu ostatních. Chilónova rada se ukázala kromě toho i rozumná. Stojíce u brány, mohli pozorovat všechny vycházející a Ursa nebylo těžké poznat podle jeho vzrůstu a postavy.

"Půjdeme za nimi," řekl Chilón, "uvidíme, do kterého domu vcházejí, a zítra, anebo ještě lépe dnes, obklíčíš, pane, všechny vchody do domu otroky a zmocníš se jí."

"Ne!" řekl Vinicius.

"Co chceš tedy udělat, pane?"

"Vejdeme za ní do domu a uneseme ji ihned. Přece ses k tomu zavázal, Krotóne?"

"Zavázal," řekl lanista, "a stanu se tvým otrokem, pane, jestliže nezlomím tomu buvolovi, který ji hlídá, páteř."

Avšak Chilón je počal zrazovat a zapřísahat pro všechny bohy, aby to nedělali. Vždyť Krotóna měli vzít s sebou jen pro případ obrany, kdyby je poznali, a ne pro únos děvčete. Když se jí budou chtít zmocnit pouze ve dvou, vydávají se v nebezpečí smrti, ba co více, Lygie jim může vyklouznout a pak se skryje na některém jiném místě nebo opustí Řím. A co udělají potom? Proč nejednat najisto, proč vydávat sebe v nebezpečí a celý podnik v nejistý osud?

Vinicius, třebaže se musil vší silou přemáhat, aby Lygii neuchvátil do náruče už na hřbitově, přece jen cítil, že Řek má pravdu a snad by byl poslechl jeho rad, nebýt Krotóna, jemuž šlo o odměnu.

"Pane, pověz tomu starému kozlovi, aby mlčel," řekl, "anebo mi dovol, abych dal své pěsti dopadnout na jeho hlavu. Jednou se na mne v hospodě v Buxentu, kam si mě pozval na hry Lucius Saturninus, vrhlo sedm opilých gladiátorů a ani jeden neodešel s celými žebry. Neříkám, abychom to děvče unesli hned teď, mezi tolika lidmi, mohli by nám házet pod nohy kamení, ale až bude jednou doma, zmocním se jí a zanesu, kam budeš chtít."

Vinicia potěšila tato slova.

"Tak se, u Herkula, stane!" odpověděl. "Zítra bychom ji třeba nemusili zastihnout doma, a kdybychom je vyplašili, jistě by ji někam odvedli."

"Ten Lyg se zdá strašně silný!" zasténal Chilón.

"Ty mu ruce držet nebudeš," odpověděl Krotón.

Musili však čekat ještě dlouho, kohouti už začínali kokrhat svítání, když teprve spatřili vycházet z brány Ursa a s ním i Lygii. S nimi šlo ještě několik lidí. Chilónovi se zdálo, že mezi nimi poznává Velkého apoštola. Vedle něho šel druhý stařec, značně menší postavy, dvě ne již mladé ženy a hošík, který jim svítil lucernou. Za tou hrstkou šel zástup asi dvou set lidí. Vinicius, Chilón i Krotón se vmísili mezi ně.

"Ba, pane," řekl Chilón, "tvé děvče je pod mocnou ochranou. To s ní jde on, Velký Apoštol, jen se podívej, jak lidé vpředu před ním klekají."

Lidé skutečně klekali, ale Vinicius se na ně nedíval. Nespouštěje Lygii ani na okamžik z očí, myslil jen a jen na její únos. Na vojně si zvykl používat nejrůznějších lstí, a tak si teď s vojenskou přesností připravoval v duchu celý plán únosu. Cítil, že krok, kterého se odvažuje, je opovážlivý, ale věděl dobře, že odvážné nápady končí obyčejně zdarem.

Cesta zpátky byla však dlouhá, a tak uvažoval chvílemi také o propasti, již vykopalo mezi ním a Lygií to prapodivné učení, které Lygie vyznává. Chápal teď už vše, co se stalo, a chápal, proč se to stalo. Byl na takové věci dost bystrý. Ano, bylo to v tom, že on, Vinicius, Lygii neznal. Viděl v ní krásnou dívku, jíž se nevyrovná žádná, a jeho smysly se k ní rozhořely. Ale teď poznal, že to učení z ní dělá bytost docela jinou, než jsou ostatní ženy, a naděje, že také ji zvábí smysly, vášeň, bohatství a rozkoš, je jen prázdnou iluzí. Pochopil konečně to, čemu oba s Petroniem předtím nerozuměli, že totiž to nové náboženství vštěpuje duším něco, co je zcela neznámé světu, v němž žije on, a že Lygie, i kdyby ho milovala, nezřekne se pro něho žádné ze svých křesťanských pravd. A jestliže pro ni existuje nějaká rozkoš, pak je to rozkoš docela jiná než ta, za kterou se pachtí on, Petronius, caesarův dvůr a celý Řím. Kterákoli jiná žena, kterou znal, mohla by se stát jeho milenkou, ale tato křesťanka mohla být jen obětí.

A jak tak o tom uvažoval, zmocňovala se ho palčivá bolest a hněv, ale zároveň cítil, že je to bezmocný hněv. Unést Lygii, to se mu zdálo možné, ba byl si tím téměř jist, ale zároveň si byl jist, že proti tomuto učení není ničím ani on sám, ani jeho odvaha, ani jeho moc a že s Lygií nic nesvede. Tento římský vojenský tribun, přesvědčený, že ona síla meče a pěsti, která ovládla svět, bude nad světem vládnout stále, poznal teď poprvé v životě, že kromě ní může být ještě něco jiného. Kladl si tedy pln údivu otázku: Co je to?

A nedovedl si jasně odpovědět; hlavou se mu míhaly jen obrazy hřbitova, shromážděných davů a Lygie, zaposlouchané celou duší do slov starce vyprávějícího o mučení, smrti a zmrtvýchvstání Boha člověka, který vykoupil svět a slibuje mu štěstí na druhé straně Styxu.

A jak tak o tom uvažoval, v hlavě mu vznikal zmatek.

Avšak z toho zmatku ho vyvedlo Chilónovo naříkání nad vlastním osudem: souhlasil přece s tím, že najde Lygii, a také ji s nebezpečím života našel a ukázal Viniciovi. Ale co na něm chtějí dál? Což slíbil, že ji unese? A kdo by ostatně mohl něco takového žádat od mrzáka, jemuž chybějí dva prsty, od starého člověka, věnujícího se přemýšlení, vědě a ctnosti? Co se stane, jestliže tak urozený pán, jako je Vinicius, utrpí při únosu nějakou újmu? Je sice pravda, že bohové by měli bdít nad vyvolenými, ale cožpak to někdy nevypadá, jako by bozi hráli v kostky, místo aby se dívali, co se děje na světě? Fortuna, jak je známo, má zavázané oči, nevidí tedy ani ve dne, natož v noci. Bude stačit, jestliže se něco přihodí, jestliže ten lygijský medvěd hodí po ušlechtilém Viniciovi žernovem, sudem vína anebo, což by bylo horší, vody - a kdo pak zaručí, že na ubohého Chilóna nepadne místo odměny odpovědnost? On, ubohý mudrc, přilnul přece k ušlechtilému Viniciovi jako Aristoteles k Alexandru Makedonskému, kdyby mu tedy šlechetný Vinicius dal aspoň ten měšec, který si před Chilónovýma očima strčil za pás, když odcházel z domu, měl by Chilón v případě, že by došlo k neštěstí, aspoň zač zavolat pomoc nebo podplatit samotné křesťany. Ó! Proč jen nechce nikdo poslechnout starcových rad, které mu našeptává rozvaha a zkušenost?

Když to Vinicius uslyšel, sáhl po měšci za pasem a hodil jej Chilónovi do roztažených prstů.

"Tu máš a mlč."

Řek ucítil, že měšec je neobyčejně těžký, a to mu dodalo odvahy.

"Veškerá má naděje je v tom," řekl, "že Herkules nebo Theseus konali ještě obtížnější činy, a co jiného je můj nejbližší osobní přítel Krotón, ne-li Herkules? A tebe, urozený pane, nenazvu polobohem, protože ty jsi celým bohem a ani nadále nezapomeneš na nuzného, věrného služebníka, jehož potřeby je nutno tu a tam zabezpečit, protože on sám, jakmile se jednou pohrouží do knih, nestará se naprosto o nic... Takhle několik sáhů zahrádky a chaloupka, byť se sebemenším portikem, kde by byl v létě chládek, to by jistě bylo hodno takového dárce. Já se teď budu zpovzdálí obdivovat vašim hrdinským činům a prosit Joviše, aby vám byl nápomocen, a kdyby něco, natropím tolik hluku, že se probudí půl Říma a přispěchá vám na pomoc. Jaká špatná a nerovná cesta! Olej v lucerničce mi dohořel... Kdyby mě tak Krotón, který je stejně šlechetný jako silný, chtěl vzít na ruce a donést až k bráně, vyzkoušel by si především, zda snadno unese to děvče, za druhé by jednal jako Aeneas a konečně by si do té míry naklonil všechny dobré bohy, že bych se už vůbec nebál o výsledek našeho podniku."

"Raději bych nesl zdechlinu ovce, která pošla před měsícem na prašivinu," odpověděl lanista, "ale jestliže mi dáš ten měšec, který ti hodil urozený tribun, donesu tě až k bráně."

"Bodejť by sis narazil palec u nohy!" odpověděl Řek. "Takhle ses poučil z učení toho ctihodného starce, který líčil nouzi a soucit jako dvě největší ctnosti? Což ti jasně nepřikázal, abys mě miloval? Už vidím, že z tebe neudělám nikdy ani špatného křesťana a že spíše slunce pronikne zdmi Mamertinského vězení než pravda tvou hroší lebkou."

Krotón, který měl sice sílu zvířete, ale postrádal zato jakékoli lidské city, řekl:

"Neboj se! Křesťanem se nestanu! Nechci ztratit ten kousek chleba!"

"Budiž, ale kdybys měl aspoň začátečnické vědomosti z filozofie, věděl bys, že zlato je marnost!"

"Postav se proti mně s filozofií a já ti dám jenom jednu ránu do břicha a uvidíme, kdo vyhraje."

"Totéž by mohl říci vůl Aristotelovi," opáčil Chilón.

Začínalo svítat. Rozbřesk potáhl obrysy zdí bledou barvou. Ze tmy začaly vystupovat stromy u cesty, budovy a náhrobní pomníky tu a tam rozseté. Cesta nebyla už tak docela prázdná. Prodavači zeleniny spěchali se svými osly a muly obloženými zeleninou, aby stihli otevření bran; tu a tam vrzaly vozy se zvěřinou. Na cestě a po obou jejích stranách ležela lehounká mlha, která věštila pohodu. Lidé vypadali v té mlze z trochu větší dálky jako duchové. Vinicius vpíjel zrak do štíhlé Lygiiny postavy, která byla v rozjasňujícím se úsvitu stále stříbřitější.

"Pane," řekl Chilón, "ublížil bych ti, kdybych se domníval, že tvá štědrost kdykoli skončí, ale teď, když jsi mi zaplatil, nemůžeš mě podezírat, že bych mluvil jen ke svému prospěchu. Nuže, radím ti ještě jednou, abys zjistil, v kterém domě Lygie bydlí, a vrátil se pak domů pro otroky a lektika a abys neposlouchal toho slona Krotóna, který se nabízí unést děvče jen proto, aby mohl vymačkat tvou kapsu jako pytlík s tvarohem."

"Máš u mne ránu pěstí mezi lopatky a to znamená, že zahyneš," ozval se Krotón.

"Máš u mne diótu kefallenského vína, a to znamená, že budu žít," odpověděl Řek.

Vinicius na to neřekl nic, protože došli k bráně, kde je zarazil podivný obrázek. Když branou procházel apoštol, dva vojáci poklekli; on podržel na okamžik ruce na jejich železných špičatých přilbách a učinil nad nimi znamení kříže. Mladému patriciovi dosud nikdy nenapadlo, že by už i mezi vojáky mohli být křesťané, a pln údivu si pomyslil, že tak jako v hořícím městě zachvacuje požár další a další domy, tak i toto učení se zřejmě zmocňuje každý den dalších a dalších duší a šíří se s nepředstavitelnou rychlostí. Zarazilo ho to i ve vztahu k Lygii, přesvědčil se totiž, že kdyby byla chtěla utéci z města, jistě by se našli hlídkující vojáci, kteří by jí sami usnadnili tajný odchod. Však také teď děkoval všem bohům, že se nic takového nestalo.

Když přešli nezastavěná místa hned za hradbami, začaly se skupinky křesťanů rozptylovat. Musili teď Lygii sledovat z větší vzdálenosti a opatrněji, aby na sebe neupozornili. Chilón začal také naříkat na rány a škubání v nohou a zůstával stále více pozadu. Vinicius proti tomu nic nenamítal, protože soudil, že teď nebude už zbabělého a neduživého Řeka potřebovat. Byl by mu dokonce dovolil, aby si šel, kam chce, jenže ctihodného mudrce zdržovala na jedné straně prozíravost, na druhé straně jej však hnala kupředu zvědavost. Šel totiž stále za nimi, ba chvílemi je i docházel, opakoval své dřívější rady a vytasil se i s domněnkou, že stařec doprovázející apoštola, nebýt tak malé postavy, mohl by být Glaukos.

Ale šli ještě dlouho, až na Zátibří, a slunce bylo už blízko východu, když se teprve skupinka, v níž šla Lygie, rozdělila. Apoštol, stará žena a hošík se vydali nahoru podél řeky, kdežto menší stařec, Ursus a Lygie vklouzli do úzké uličky, tam ušli ještě asi sto kroků a vešli do chodby domu, v němž byly dva krámy: jeden s olivami a druhý patřil ptáčníkovi.

Chilón, který šel asi padesát kroků za Viniciem a Krotónem, zastavil se, jako by vrostl do země, přitiskl se ke zdi a začal na ně sykat, aby se vrátili k němu.

Poslechli ho, protože bylo nutno se poradit.

"Jdi," řekl mu Vinicius, "a podívej se, zda ten dům nemá na druhé straně východ do jiné ulice."

Chilón, ačkoliv si předtím naříkal na rány na nohou, skočil tak hbitě, jako by měl u kotníku Merkurova křidélka, a za chviličku byl zpět.

"Ne," řekl, "východ je jenom jeden."

Pak sepjal ruce:

"U Joviše, Apollóna, Vesty, Kybely, Isidy a Osirida, u Mithry, Baala a všech bohů Východu i Západu, zapřísahám tě, pane, zanech toho úmyslu... Poslechni mě..."

Avšak znenadání zmlkl, protože si všiml, že Viniciův obličej zbledl vzrušením a jeho oči světélkovaly jako zřítelnice vlka. Stačilo na něj pohlédnout, aby člověk pochopil, že ho od jeho předsevzetí nic neodradí. Krotón začal nabírat dech do své herkulovské hrudi a klátit svou přihlouplou hlavou sem a tam, jak to dělávají medvědi v kleci. Ale jinak nevyjadřoval jeho obličej sebemenší neklid.

"Já vejdu první!" řekl.

"Půjdeš za mnou," řekl rozkazovačným tónem Vinicius.

A za okamžik zmizeli oba v tmavé chodbě.

Chilón uskočil za roh nejbližší uličky a odtamtud vykukoval, čekaje, co se bude dít.

Kapitola 20 - DÍL PRVNÍ

Kapitola 21 Quo vadis - Obsah

Kapitola 22 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!