Quo vadis

Kapitola 2 - DÍL PRVNÍ	Kapitola 3 DÍL PRVNÍ celkem kapitola: 3. ze 74	Kapitola 4 - DÍL PRVNÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

"Věří v boha, který je jeden, všemohoucí a spravedlivý," opakoval Petronius, když už byl zase v lektice sám s Viniciem. "Je-li její bůh všemohoucí, vládne tedy nad životem a smrtí; a je-li spravedlivý, znamená to, že sesílá smrt spravedlivě. Proč tedy nosí Pomponia smutek po Julii? Tím, že lituje Julie, žehrá na svého boha. Musím tohle rozumování opakovat naší měděnobradé opici, soudím totiž, že se v dialektice vyrovnám Sokratovi. Pokud jde o ženy, souhlasím, že každá má tři nebo čtyři duše, ale žádná nemá duši rozumovou. Kdyby Pomponia uvažovala o tom, co je ten jejich velký Logos, raději se Senekou nebo s Cornutem... Mohli by si spolu vyvolávat Xenofanovy, Parmenidovy, Zenónovy a Platónovy stíny, které se tam někde v cimmerských krajích nudí jako čížci v kleci. Já jsem s ní as Plautiem chtěl mluvit o něčem jiném. U svatého břicha egyptské Isidy! Kdybych jim takhle hezky zpříma řekl, proč jsme přišli, myslím, že by jejich ctnost zazvučela jako měděný štít, když do něho udeříš paličkou! Ale nebyl jsem s to se odhodlat! Věř mi, Vinicie, že jsem nebyl s to! Pávi jsou krásní ptáci, ale křičí příliš pronikavě. Polekal jsem se křiku. Musím však pochválit tvou volbu. Je to opravdu 'růžovoprstá Jitřenka'... A víš, co mi připomněla ještě? Jaro! Ale ne to naše, v Itálii, kde se sotva tu a tam obalí jabloň květem a kde zůstávají olivy stejně šedé, jak byly, ale jaro, které jsem kdysi viděl v Helvetii; mladé, svěží, světle zelené... Při bledé Luně! Nedivím se ti, Marku. Věz však, že miluješ Dianu a že Aulus a Pomponia jsou s to tě roztrhat stejně, jako kdysi psi roztrhali Aktaióna."

Vinicius mlčel chvíli se sklopenou hlavou, ale pak začal mluvit hlasem přerývaným touhou:

"Toužil jsem po ní předtím, ale teď po ní toužím ještě více. Když jsem sevřel její ruku, ovanul mě oheň... Musím ji mít. Kdybych byl Diem, zahalil bych ji oblakem, tak jako zahalil Zeus Iónu, anebo bych na ni spadl v podobě deště, tak jako on spadl na Danaé. Mám chuť líbat její ústa až do bolesti! Mám chuť slyšet její úpění v mém objetí. Mám chuť zabít Aula i Pomponii a ji unést a odnést v náručí do svého domu. Nebudu dnes spát. Rozkáži týrat některého otroka a budu poslouchat jeho kvílení..."

"Uklidni se," řekl Petronius. "Máš chutě hodné tesaře ze Subury."

"To je mi všecko jedno. Musím ji mít. Přišel jsem k tobě pro radu, ale nenajdeš-li ji ty, najdu si ji sám... Aulus považuje Lygii za dceru, proč bych se tedy já měl na ni dívat jako na otrokyni? Nuže, není-li jiné cesty, ať ověnčí dveře mého domu, ať je pomaže vlčím sádlem a ať usedne u mého krbu jako manželka."

"Uklidni se, potrhlý potomku konsulů! Nevodíme si sem barbary na provazech za našimi vozy proto, abychom se pak ženili s jejich dcerami. Nezabíhej do krajnosti! Zkus to prostými a tvou čest neposkvrňujícími způsoby a dej sobě i mně čas na rozmyšlenou. Mně se Chrysothemis také zdála Diovou dcerou, a přesto jsem se s ní nedal oddat, stejně jako Nero se nedal oddat s Akté, třebaže z ní dělali dceru krále Attala... Uklidni se!... Uvědom si, že bude-li chtít kvůli tobě opustit Aulovu rodinu, nemají právo ji zdržovat. A věz, že nehoříš sám, neboť i v ní roznítil Eros plameny... Viděl jsem to a mně můžeš věřit... Buď trpělivý. Všechno se dá zařídit, ale já jsem dneska už stejně mnoho přemýšlel a to mě unavuje. Ale slibuji ti, že zítra budu ještě o tvé lásce uvažovat, a to by Petronius nesměl být Petroniem, kdyby na něco nepřišel."

Opět oba umlkli. Konečně po chvíli řekl Vinicius už klidněji:

"Děkuji ti a Fortuna budiž k tobě štědrá!"

"Buď trpělivý!"

"Kam se dáváš nést?"

"K Chrysothemidě..."

"Jsi šťasten, že máš tu, kterou miluješ."

"Já? Víš, co mě na Chrysothemidě ještě baví? To, že je mi nevěrná s mým vlastním propuštěncem, loutnistou Theoklem, a domnívá se, že já to nevidím. Kdysi jsem ji miloval, ale teď se bavím jejím lhaním a její hloupostí. Pojď k ní se mnou. A jestliže ti začne plést hlavu a malovat ti po stole prstem namočeným ve víně písmena, věz, že nejsem žárlivý."

Dali se tedy odnést ke Chrysothemidě spolu.

Ale v předpokoji položil Petronius Viniciovi ruku na rameno a řekl:

"Počkej, myslím, že jsem na něco přišel."

"Kéž ti to odplatí všichni bohové!..."

"Ano! Myslím, že je to způsob, který nemůže zklamat... Víš co, Marku?"

"Poslouchám, má Athéno..."

"Za několik dnů bude božská Lygie jíst v tvém domě zrno Demétřino."

"Jsi větší než caesar!" zvolal nadšeně Vinicius.