Kapitola 7 - DÍL PRVNÍ	Kapitola 8 DÍL PRVNÍ celkem kapitola: 8. ze 74	Kapitola 9 - DÍL PRVNÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Ursa nikdo nezastavil, nikdo se ani neptal, co to dělá. Ti hosté, kteří neleželi pod stolem, nehlídali už svá místa, a tak služebnictvo, když vidělo obra nesoucího v náručí hodovnici, myslilo, že to nějaký otrok vynáší svou opilou paní. Akté šla ostatně s nimi a její přítomnost vyvracela veškeré podezření.

Tak se dostali z triclinia do vedlejší místnosti a odtamtud na galerii, která vedla do bytu Akté.

Lygie byla tak zesláblá, že visela na Ursově paži jako mrtvá. Ale když ji ovanul chladný, čistý jitřní vzduch, otevřela oči. Venku bylo stále více světla. Po chvilce chůze sloupořadím odbočili do postranního portika, které nevedlo na nádvoří, nýbrž do palácových zahrad, kde se už vrcholky pinií a cypřišů ruměnily ranními červánky. V této části paláce bylo prázdno a ohlasy hudby a křik hodovníků k nim doléhaly stále slaběji. Lygii se zdálo, že ji vyrvali peklu a vynesli na jasný boží svět. Přece jen je ještě něco kromě toho odporného triclinia. Je obloha, jsou červánky, světlo, klid. Děvče se pojednou rozplakalo, přivinulo se k obrovu rameni a začalo plačtivě opakovat:

"Domů, Urse, domů, k Aulům!"

"Půjdeme!" odpověděl Ursus.

Zatím se však octli v malém atriu, které patřilo k bytu Akté. Ursus zde posadil Lygii na mramorovou lavičku nedaleko fontány. Akté ji začala uklidňovat a přemlouvat, aby si odpočinula. Ujišťovala ji, že jí prozatím nic nehrozí, protože opilí hodovníci budou po hostině spát až do večera. Ale Lygie se dlouho nemohla uklidnit. Ruce přitisknuty ke skráním, opakovala jen vytrvale jako dítě:

"Domů, k Aulům!"

Ursus byl ochoten to učinit. Před branami stojí sice praetoriáni, ale on přesto projde. Vojáci nezastavují ty, kdož odcházejí. Před obloukem hlavní brány se to jen hemží lektikami. Lidé začnou odcházet v celých houfech. Nikdo je nezadrží. Vyjdou zároveň s davem a půjdou přímo domů. Ostatně, co je mu do toho všeho! Jak si královna přeje, tak musí být. Proto je Ursus zde.

A Lygie opakovala znovu a znovu:

"Ano, Urse, odejdeme."

Avšak Akté musila mít rozum za ně za oba. Odejdou! Ano! Nikdo je nezastaví. Ale z caesarova domu se nesmí utíkat, a kdo to dělá, uráží jeho majestát. Odejdou, ale večer přinese centurio s vojáky rozsudek smrti Aulovi a Pomponii Graecině a Lygii odvede zpět do paláce. A pak nebude už pro ni záchrany. Přijmou-li ji Aulovi pod svou střechu, čeká je najisto smrt.

Lygii poklesly ruce. Nedá se nic dělat. Musí volit mezi záhubou Plautiovy rodiny a svou vlastní. Když šla na hostinu, doufala, že ji Vinicius a Petronius vyprosí na caesarovi a vrátí Pomponii, teď však ví, že to právě oni přemluvili caesara, aby ji vzal Aulovi. Nedá se nic dělat. Snad jen zázrak jí může vysvobodit z té propasti. Zázrak a moc boží.

"Akté," řekla plna zoufalství, "slyšela jsi, co povídal Vinicius? Že mě caesar daroval jemu a že dnes večer pro mne pošle otroky a odvede si mě do svého domu?"

"Slyšela jsem to," řekla Akté.

A rozhodivši rukama, zmlkla. Zoufalství, které se ozývalo z Lygiiných slov, nenacházelo u ní ohlasu. Ona sama byla přece Neronovou milenkou. Její srdce, jakkoli dobré, nedovedlo dost dobře pochopit nízkost takového poměru. A ke všemu si jako bývalá otrokyně příliš zvykla na zákony otroctví a kromě toho milovala přece dosud Nerona. Kdyby se k ní chtěl vrátit, vztáhla by po něm ruce jako po štěstí. A když teď pochopila, že Lygie se musí buď stát milenkou mladého a hezkého Vinicia, anebo vydat Aulovu rodinu a sebe záhubě, nechápala prostě, jak může Lygie ještě váhat.

"V caesarově domě," ozvala se po chvíli, "bys nebyla bezpečnější než v domě Viniciově."

A nenapadlo jí, že ačkoliv mluví pravdu, přesto její slova znamenají: "Smiř se s osudem a staň se Viniciovou souložnicí." Avšak Lygii, která cítila ještě stále na svých rtech jeho polibky, plné zvířecí chlípnosti, pálící jako rozžhavené uhlí, nahrnula se studem do tváře krev už jen při pouhé vzpomínce.

"Nikdy!" vybuchla. "Nezůstanu ani tady, ani u Vinicia! Nikdy!"

Akté udivil ten výbuch.

"Cožpak Vinicia tak nenávidíš?" zeptala se.

Avšak Lygie nebyla s to odpovědět, protože se znovu nemohla ubránit pláči. Akté ji přivinula k hrudi ji chlácholit. Ursus těžce oddychoval a svíral obrovské pěsti. Miloval totiž svou královnu věrnou psí láskou a nemohl snést pohled na její slzy. V lygijském, polodivokém srdci se rodilo odhodlání vrátit se do sálu, uškrtit Vinicia, a bude-li třeba, i caesara. Bál se však nabídnout to své paní, protože si nebyl jist, zda by takový čin, který mu připadal až příliš snadný, byl hoden člověka, který vyznává ukřižovaného Beránka.

Akté, když uklidnila Lygii, začala se znovu vyptávat:

"Cožpak ho tolik nenávidíš?"

"Ne," odpověděla, "nesmím ho nenávidět, protože jsem křesťanka."

"Vím, Lygie. Vím také z epištol Pavla z Tarsu, že se nesmíte dát zneuctít, ani se bát více smrti než hříchu. Ale pověz mi, zda tvé učení dovoluje smrt způsobit?"

"Ne."

"Jak tedy můžeš uvalovat na Aulův dům caesarovu pomstu?"

Nastala chvíle mlčení. Znovu se před Lygií rozevřela bezedná propast.

A mladá propuštěnkyně pokračovala:

"Ptám se, protože je mi tě líto a protože je mi líto i dobré Pomponie i Aula a jejich dítěte. Žiji už dlouho v tomto domě a vím, co znamená caesarův hněv. Ne! Nemůžete odtud utéci. Zbývá ti jediná cesta: prosit Vinicia, aby tě vrátil Pomponii."

Avšak Lygie klesla na kolena a jala se prosit někoho jiného. Také Ursus po chvíli poklekl a oba se začali v caesarově paláci za jitřního svítání modlit.

Akté viděla poprvé v životě takovou modlitbu a nebyla s to odtrhnout oči od Lygie, která, otočena k ní profilem, hleděla se zvrácenou hlavou a zvednutýma rukama k nebi, jako by odtamtud očekávala záchranu. Svítání ozářilo její tmavé vlasy a bílé peplum, zrcadlilo se v jejích zřítelnicích a Lygie, celá zalitá světlem, vypadala sama jako světlo. V jejím pobledlém obličeji, v pootevřených rtech, ve vztažených pažích i v jejích očích se zračilo jakési nadzemské nadšení. A Akté teď pochopila, proč se Lygie nemůže stát ničí souložnicí. Před bývalou Neronovou milenkou jako by se nadzvedl cíp záclony, zahalující svět, který byl zcela jiný než ten, jemuž Akté uvykla. Ta modlitba v tomto domě zločinu a prostopášnosti ji uváděla v úžas. Před chvílí se jí zdálo, že pro Lygii není záchrany, ale teď začínala věřit, že se může stát něco neobvyklého, že přijde nějaká záchrana, a to tak mocná, že se jí nebude moci opřít ani sám caesar. Že z nebe sestoupí dívce na pomoc nějaká okřídlená vojska anebo že slunce rozestře pod ní své paprsky a vyzvedne ji k sobě. Slyšela už o mnoha zázracích, které se staly mezi křesťany, a usoudila teď, že to vše bude asi pravda, jestliže se Lygie takto modlí.

Lygie konečně vstala, obličej rozjasněný nadějí. Ursus se zvedl také, sedl si na bobek k lavičce a hleděl na svou paní, očekávaje co řekne.

Avšak její oči se zamžily a za chvíli se jí po tvářích kutálely dvě velké slzy.

"Bůh žehnej Pomponii a Aulovi," řekla. "Nesmím je přivést do záhuby a to znamená, že je už nikdy neuvidím."

Pak se otočila k Ursovi a začala mu vysvětlovat, že jí teď zůstal na světě už jen on, že jí tedy musí být otcem a ochráncem. Nemohou hledat útulek v Aulově domě, protože by na něj uvalili caesarův hněv. Avšak ona nemůže zůstat ani v caesarově, ani ve Viniciově domě. Ať ji tedy Ursus vezme, vyvede ji z města a skryje někde, kde ji nenajde ani Vinicius, ani jeho služebnictvo. Ona, Lygie, půjde za ním všude i kdyby to mělo být za moře, za hory, k barbarům, kde ještě neslyšeli jméno Řím a kam nesahá caesarova moc. Jen ať ji odvede a zachrání, protože on jediný jí zůstal.

Lyg byl ochoten to učinit a na znamení poslušnosti se sklonil a objal jí nohy. Avšak v obličeji Akté, která očekávala zázrak, zračilo se zklamání. Jen tolik způsobila ta modlitba? Utéci z domu caesarova znamená dopustit se zločinu urážky majestátu, a taková urážka musí být pomstěna. I kdyby se Lygii nakrásně poštěstilo skrýt se, caesar se pomstí na Aulově rodině. Chce-li utéci, ať tedy uteče z Viniciova domu. Pak snad caesar, který se nerad zabývá záležitostmi druhých, nebude ani chtít pomáhat Viniciovi ve stíhání. Ale buď jak buď, nebude to potom už zločin urážky majestátu.

Avšak Lygie to myslila právě tak. V Aulově domě nebudou ani vědět, kde je. Ba ani Pomponia to nebude vědět. Avšak uteče nikoli z Viniciova domu, nýbrž cestou tam. Slíbil jí, když byl opilý, že večer pro ni pošle své otroky. Mluvil určitě pravdu, kterou by neprozradil, být střízlivý. Zřejmě on sám anebo oba s Petroniem hovořili před hostinou s caesarem a vymohli na něm slib, že jim ji příští den z večera vydá. A kdyby dneska zapomněli, pak pro ni pošlou zítra. Ale Ursus ji zachrání. Přijde, vynese ji z lektiky, tak jako ji vynesl z triclinia, a utečou do světa. Ursovi neodolá nikdo. Jej by nepřemohl ani onen strašný zápasník, který včera zápasil v tricliniu. Ale protože Vinicius může pro ni poslat příliš mnoho otroků, půjde Ursus teď hned k biskupovi Linovi požádat o radu a o pomoc. Biskup se nad ní slituje, nenechá ji ve Viniciových rukou a přikáže křesťanům, aby ji šli zachránit s Ursem. Vysvobodí ji a unesou a Ursus ji pak už jistě bude umět vyvést z města a skrýt někde před římskou mocí.

A její obličej se začal povlékat ruměncem a usmívat. Znovu ji naplnila naděje, jako by se vyhlídka na záchranu stala už skutečností. Znenadání se vrhla kolem krku Akté, přiblížila rty k její tváři a zašeptala:

"Ty nás neprozradíš, Akté, viď, že neprozradíš?"

"Při stínu mé matky," odpověděla propuštěnkyně, "nezradím vás a ty pros svého boha, aby se Ursovi podařil tvůj únos."

Modré, dětinské obrovy oči zářily štěstím. Vymyslit nedovedl nic, třebaže si lámal svou ubohou hlavu, ale takovou věc, to dovede. Ve dne nebo v noci - to je mu jedno!... Půjde k biskupovi, protože biskup čte z oblohy, co se má a co se nemá dělat. Ale křesťany by dovedl shromáždit i bez biskupa. Cožpak má málo známých, otroků, gladiátorů i svobodných lidí, ať už na Subuře, ať už za mosty? Shromáždil by jich tisíc a možná i dva. A vysvobodí svou paní a z města ji také bude umět vyvést, i odejít s ní dovede. Půjdou třeba na konec světa, třeba i tam, odkud pocházejí a kde nikdo neslyšel o Římu.

Tu se zahleděl před sebe, jako by chtěl najít zrakem jakési dávno minulé a nesmírně vzdálené věci, a pak řekl: "Do lesů? Ej, jaké to jsou lesy! Jaké lesy!"

Avšak za okamžik setřásl ze sebe vzpomínky.

Dobrá tedy, teď hned půjde k biskupovi a večer bude asi se sto lidmi číhat na lektiku. A ať si ji doprovázejí ne jen otroci, ale třeba praetoriáni! Každý udělá nejlíp, jestliže se bude držet mimo dosah jeho pěstí, byť byl třeba v železné zbroji... Vždyť je snad železo tak pevné? Když pořádně klepneš do železa, pak ani hlava pod ním nevydrží.

Avšak Lygie zvedla plna veliké, zároveň však dětinské vážnosti ukazováček.

"Urse! 'Nezabiješ!'" řekla.

Lyg začal ve velikých rozpacích cosi bručet a začal si svou velikou dlaní, která se podobala palici, třít týl a temeno hlavy. Musí ji přece unést... "Své světlo"... Sama přece řekla, že teď je řada na něm... Bude se snažit, seč bude. Ale co jestliže se to stane, aniž bude chtít?... Musí ji přece vysvobodit! Nu, ale kdyby se to přece jen stalo, pak se on, Ursus, bude tak kát, bude tak prosit nevinného Beránka o odpuštění, že se ukřižovaný Beránek nad ním ubohým určitě slituje... Nechtěl by přece urazit Beránka - ale co má dělat, když má tak těžké ruce...

A v jeho tváři se zračilo hluboké dojetí. Chtěje je ukrýt, poklonil se a řekl:

"Tak já tedy jdu ke svatému biskupovi."

Akté objala Lygii kolem krku a rozplakala se.

Znovu si uvědomila, že je jakýsi svět, kde je dokonce i v utrpení více štěstí než ve všem přepychu a ve všech rozkoších caesarova domu; ještě jednou se před jejím zrakem pootevřely jakési dveře vedoucí ke světlu, avšak zároveň ji přepadl pocit, že není hodna těmito dveřmi projít.

Kapitola 7 - DÍL PRVNÍ

Kapitola 8 Quo vadis - Obsah

Kapitola 9 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!