Lucká válka

O Křesomyslu a Horymírovi	LUCKÁ VÁLKA	Durynk a Neklan
	Staré pověsti české
	(Z nejstarších dob)
	Autor: Alois Jirásek

I

Když kníže Křesomysl odešel na věčnost, nastolen na Vyšehradě Neklan. Ten vládl všemu českému plemeni moudře a mírně. S Litoměřici a Lemuzy měl pokoj a lásku a jeho slovo a vůle mnoho vážily u jejich vojvod. Na půlnoc však a na západ měl zlého souseda, to Vlastislava vojvodu, jenž vládl v končinách hrdých Lučanů při Oharce a horní Mži. Neklan byl mírný a rozšafný, Vlastislav divoký a vášnivý. Neklan bázlivého srdce, Vlastislav bojechtivý. Nic nedbal dobré sousedské vůle, nic práva ani spravedlnosti a krev proléval bez milosrdenství. Své sousedy tiskl krutě a táhl nejednou po zemi Lemuzů, Litoměřiců i po zemi Čechů se svou divokou družinou a bral daň na všech krajinách.

Po veveřici bral i po černé kuně z rádla, a když se mu opřeli, musili platit daň nejen za sebe, než i za pobité. Daň bral a lidi též, nejvíce ženy a děti, a zajaté prodával do otroctví. A měl jich tolik, že je dával lacino franckým hostem i bradatým židům, kteří přicházeli pro otroky a otrokyně.

Když naposled vpadl do české země, soužil hůře než li kdy jindy nebohé kraje. Kudy Lučané táhli, všude hořelo. Zapalovaliť příbytky, sruby, stodoly, stáje a nebylo dědiny, kdež by nehořelo. Všechno vzplanulo ohněm, nepřítel dorážel mečem a odháněl celá stáda dobytka. I utíkali lidé z dědin ke hradům, za náspy a hradby; než ani ty jich neuchránily.

Hrad Dřevíč na pomezí neodolal síle Vlastislavově; i Slaný dobyt, pak Budeč lehl popelem; odtud se hnali Lučané jako zátopa rozlehlou plání k Levému Hradci poblíže Žalova, posvátného místa, tam kde chmurný Řivnáč strmí nad Vltavou.

I sklíčili Levý Hradec, od něhož pak chtěli na sám pražský hrad se obořiti, a nedali nikomu z hrádku vyjíti, aniž tam koho pustili s potravou. Veliký hlad nastal na hradě, když se obležení prodlilo. Již tam všechen dobytek pobili a vzácná byla hrst mouky a dobrý každý hnát.

Toužebně vyhlíželi obležení z valů a srubů a zraky své ustavičně obraceli na "velikou cestu", jež vedla od Levého Hradce přes Únětice blíže Lysolají, přes dědinu Holíšoviců na leteňskou pláň ku pražskému hradu; tam kníže nejraději bydlil. Dychtivě vyhlíželi jeho vojsko, jež je mělo vybaviti.

Než marně. Pomoc z pražského hradu nešla, "veliká cesta" zůstávala prázdna a opuštěna. Tu pak zoufali na Levém Hradci a hladem mdlí, vpadlých tváří a chorobně lesklých očí kladli zbraň na zemi a říkali:

"Již musíme umříti hladem, neb pomoc nejde. Vzdejme se raději Lučanům, ať již učiní cokoliv, ať nás pohubí, nebo poživí."

Již chtěli tak učiniti; než vtom postřehli, že se Lučané zvedají, že opouštějí ležení a že se dávají na odchod. Došla jich bezpečná zpráva, že Lemuzi, Litoměřici a s nimi Děčané táhnou Čechům na pomoc, a jim, Lučanům, zrovna v záda a v bok.

Vlastislav se rozlítil a těžkou přísahou se klel: Ať nemá pomoci od Peruna, ať bude otrokem po celý život budoucí, jestliže přehoví Děčanům, Lemuzům a Litoměřicům. A české plémě že pokoří, že pověsí svůj štít ve bráně pražského hradu na znamení vítězství.

I odtáhl od Levého Hradce, protože musil, aby jako zrno mezi dva žernovy se nedostal.

Záhy se však vymstil, a to nejprve Litoměřicům tím, že na jejich půdě vystavěl silný hrad mezi dvěma vrchy, Medvězí a Přípetí. Hrad ten nazval svým jménem Vlastislav a dal do něho posádku silných, surových mužů k oukladům proti sousedům, protože pomáhali Čechům.

I zalekli se Lemuzi s Děčany; prosili o pokoj a slíbili Čechů nechati a platiti stálou daň. Když o tom pražský kníže uslyšel, velmi se zkormoutil. Jsa malé mysli, netroufal si sám bez spojenců, a proto se ustanovil, že raději povolí, než aby došlo k válce.

I vybral poselstvo několika vladyků, kteří měli s vojvodou Lučanů jednati o mír a sousedskou vůli a odevzdati mu vzácné dary: několik váčků ryzího zlata, dvě kovové přilbice, štíty krásné a deset výborných koní ušlechtilého chovu.

Vlastislav sedě na vysoké dřevěné stolici, řezané i malované, sám v sobolové, drahé čepici s volavčím peřím, ve vzácném plášti z cizozemské tkaniny tuhých přehybů a velikých spínadel, hleděl zvysoka, zpod přimhouřených víček na posly. Hrdě je přijal, a když oznámili vzkaz svého pána, hrdě k nim promluvil:

"Slyšel jsem, oč nás kníže prosí. Také jsem viděl dary, které mi poslal. A to neopatrně učinil. Jistě mně neposlal všechno zlato, co má, ani všechny koně a bohatstvo. To, co poslal, jen na vnadu mně poslal. Jen si to zase vezměte a knížeti vyřiďte, že mu za tu vnadu děkuju, ať mi to všechno dobře schová a opatří. Přijduť si k němu pro všecko, co má, a spolu vezmu také to, co nyní vracím. A vy, rychle odtud! Abyste tu místo darů nenechali svých hlav!"

Vladykové se lekli, ihned se obrátili a co nejkvapněji se vraceli, aby již měli Lucko za zády. Když pak na pražském hradě vše oznámili, zbledl kníže Neklan a neutajil svého leknutí nad tím, že Vlastislav ve svém hrdopychu zadychtil, aby vládl nad celou českou zemí jako nad svou.

II

Jak lucký vojvoda tu pyšnou řeč ku pražským poslům promluvil, dal hned všude po všech pěti župách lučanské země hlásiti, aby vstal každý k vojně.

Jel posel v čele družiny na bystrých koních. Jel maje meč po boku a druhý, vojvodův, železný, v kožené pochvě před sebou hrotem vzhůru; druh pak, jemu po boku, nesl u pasu popruh z lýčí ukroucený. Jako vítr se hnali posel i družina zbrojných mužů, plání i dolinou, lesem i luhem (bylo jarního času, kdy obilí vymetává), z dědiny do dědiny, od rodu k rodu, za bílého dne i před úsvitem a často i v pozdní soumrak.

Na návsích zaráželi a hned svolávali starostu i všechnu rodovou čeleď, všechny jonáky a muže. Jak se sběhli, posel vytrhl z pochvy vojvodův meč, a mávnuv jím před sebe do výšky, oznamoval rozkaz, ať každý, kdokoliv přesahuje výškou svého těla míru tohoto meče, ať vstane bez prodlení k vojně, ať vezme štít a chopí se zbraně, ať spěje k vojvodovu hradu, kde sbírá se pole proti Čechům.

Vtom druh jeho odvázav od pasu lýčený popruh, povznesl ho nad hlavou, posel pak ukazuje na to lýčené oko hlásal vojvodovu strašlivou hrozbu, že každý, kdož by vytáhl do pole později, nežli udáno, že každý bude takovýmto popruhem oběšen, ať každý to ví, ať není pak výmluvy žádné.

A dále volal posel, ať každý, kdo má sokola krvestřeba nebo raroha, krahuje nebo káně bělozora, ať vezme je s sebou do pole, ať nikdo těch dravců doma nenechá. Kdo by tak neučinil, kdo by se poli vyhnul, ten že pohyne, ten že bude tímto mečem popraven.

I zamával zase vojvodským mečem, až zasvítil na slunci prudkými záblesky. Pak měřili tím mečem po všem rodě muže a jonáky; všechny měřili a pak na vrubech počítali, aby mohli vojvodovi oznámit, co vojínů dá každý rod, kolik jich do pole vypraví.

A již opět na koně vsedali, v slabiny je bodali a dál hnali se k sousednímu rodu, a dál a dál. Pověst letěla před nimi, a všude čekali vojvodův válečný meč. Pastevci z občin s úžasem hleděli na divé jezdce; v dědinách je mužové hlučně vítali, ženy starostně. Všude způsobili neklid a ruch, i starostí dost ženám i dívkám. –

Tak projeli od vojvodova hradu lukami první župou, překrásnou na pohled. Všude úrodnou rovinou požehnaný lán, samá luka, moře květů, barevné pruhy do zlata i růžové barvy bujnou zelení, a zase lán a lán, luka a sady, vše v záplavě jarního slunce. Tudy s válečným mečem objížděli, až pak všechny dědiny objevše, na jih se dali, do druhé župy, vpravo i vlevo bystřiny Brocnice. Ty končiny když do zbraně vyburcovali, obrátili se na půlnoc za Oharku, tam kde před nimi na obzoru táhl se modravý val Krušných hor. Tam třetí župou jezdili, podkrajem řeky Úzké, na pravém, na levém břehu mečem muže svolávali, mečem měřili, na vruby počítali.

Odtud spěchali do čtvrté župy na západ slunce, do krajin při toku Hutné. I rozhlaholil se válečný hlahol podél té řeky i do těsného údolí Oharky, hřměl hlubokou její prorvou mezi stráněmi, ve skalách, kde hučely, šuměly peřeje.

Odtud dále se nesl, chvatně a prudce jako jarní bouře k horám, k horní Mži, kde mezi černými lesy, v kopcích i při černých slatinách a širých blatech skrývaly se dědiny Chlumčanska, páté župy v lučanské zemi. Jak tam zaslechli vojvodův rozkaz, jak posel tam blýskl jeho mečem, vstávali chutě, v divé radosti, všichni, každinký muž. Míry meče nedbali, ani jí nechtěli: že půjde každý, kdo může pro starost, pro mladost.

I chystal se osmahlý, divoký lid divokého zálesí, hned nechal role i lesa, a silné, upracované ruce chápaly se toporů, těžkých mlatů a snímaly veliké štíty, dobře žílované, tuho potažené zčernalými kožemi, i brali z bidel sokoly krvestřeby, rarohy, krahujce a na svory ve smečky poutali zuřivé psy vlčího plemene, uvyklé na krev a zápas s lítými dravci hlubokých hvozdů.

III

V nejzazším Chlumčansku stála mezi vrchy za rozlehlou slatinou, plnou ostřice a zardělého hnědého mechu, poblíže dlouhého lesa, v lipách a javorech malá dědina zčernalých plotů i tmavých, roubených stěn. Na slehlé slámě střech bujel už zelený mech, netřesk i bejlí.

Žalanů nečetný rod tu již od stara sídlel. Straba, muž mladý a statný, byl toho času jeho hospodářem. Neměl bratří ani sester a ženu jednu, a ta byla z plemene Čechů. Straba si ji přivedl z jejich končin jako nevolnici, když byli Lučané naposled ve zbrani a leželi před Levým Hradcem. Zajatá Čechyně se mu tak zalíbila, tak jeho mysl zajala, snad nějakým kouzlem, že jí řekl:

"Tys plenice, má nevolnice, ale buď mou ženou."

Poslechla, stala se jeho ženou, ale ve svém srdci nebyla spokojena. Stýskaloť se jí v odlehlé dědině, touha ji k domovu hnala, a hořko jí bylo, když vzpomněla si na hrůzy a zkázu, jež Lučané páchali v její vlasti. Než tajila žal a tajila hněv, a muž jí do mysli neviděl.

Dobře však jeho macecha, již zanechal zemřelý otec, žena vysoká, zachmuřené tváře a šedého, přísného zraku, ne mladá již, však také ne stařena. Ta znala kouzla a čáry, vědma a věštby.

Jakmile vojvodův rozkaz donesen v Žalanů samotu, chystal se sám hospodář na vojnu. Sňal ze stěny štít, býčí přilbu s železnou obručí, nabrousil meč, upravil šípy a dal novou tětivu pružnému luku. Mlat k sedlu přivěsil a vybral ve stáji nejlepšího z koní. Nebyl vzhledný ni velký, ne hladké a lesklé srsti, dost kosmatý, ale jako lašťovka rychlý a tuhý na všecku slotu, na horko i mráz, na hlad i žízeň.

Mladá žena Strabovi v přípravách mlčky pomáhala; snesla mu huni a plášť, kožky na lýtka a vláčné řemeny, krmi do mošny, chléb a sýr, aby měl na cestu, nežli by dojel k vojvodovu hradu.

Ten den před odjezdem řekla potají macecha Strabovi:

"Přijď večer do úvalu, ale neříkej o tom."

Když nastával soumrak, šel mladý hospodář, jak macecha řekla. Šel k lesu podél širé, tmavé již slatiny; v ní se černaly sem tam zakrslé olše i bahenní kleč a mezi černými trsy ostřice rděly se kaluže odleskem nebe. Bylo červeno; a větrno bylo, že od lesa zněl daleko hukot přes tmící se bažinu. A hlasněji ještě šerým oupadem. Na jeho bocích trčely v chudé trávě skály jako rozmetané. Nad nimi, mezi nimi, porůznu rostly vysoké stromy, lípy, duby i prastarý jasan. Jich rozložité koruny byly plny jmelí a za jeseně, v zimě černaly se jím jejich holé haluze.

V šerém tom úvale pod dubem, při ohni na skále planoucím seděla Strabova macecha. Vlasy měla rozpuštěné, jen přes čelo a přes uši pod bradu bělal se jí pruh roušky.

Jak zhlédla pastorka, hodila divné koření do ohně, a čarujíc mocnými slovy, řekla pak:

"Mha přede mnou, mha za mnou! Ať nás nikdo nevidí než běsi sami!"

Jen dořekla a hned se počal ouval plniti bělavou parou. Ulehla dolem, nesla se v kotoučích výše, po svahu, nad oupad, do korun stromů hlasno šumících, a když Straba k ohni přistoupil, zahalila bělavá mlha všecken ouval tak, že bylo viděti stromy jen jako stíny. Plameny plály jasně; v plné jich záři stála macecha, hledíc šedýma očima upřeně na Strabu. A tu mu řekla:

"Nejsi mým synem, ale tvůj otec byl mi mužem. Proto jsem tě zavolala, abych ti dobrou radu dala, a sem, neb nikdo kromě tebe nesmí ji slyšeti.

Věz, že marně pro vás kouzla strojím. České kouzelnice mají mocnější čáry. Těmi přemohly naše. A že nás přemohly, budete i vy přemoženi. Vaši bídu dobře zřím. Ach běda! Vás ubohých! Bohové vás do bitvy doprovodí, ale na pomoc se obrátí k nepřátelům.

Do pole pojedete, ale víc odtud neodjedete. Lučané jsou Čechům dáni. I vojvoda tam ostane, a všichni. Jen tebe smrt mine, jestliže učiníš, jak poradím. Slyš: Když začne boj, stůj tomu, kdo první na tě vrazí. Bodni ho oštěpem, života však nenič, ale obě uši mu uřezej, je uschovej, a vsedna na kůň, obrať záda. Třeskotu a ryku za sebou nedbej, nic se zpátky neohlížej a jen pospíchej útěkem. Tak sám jediný se zachráníš." – – –

Červeno po nebi zhaslo, rozlehlá bažina zčernala a zakrslé olše trčely z ní jak černé stíny. Jen ztrouchnivělé dřevo bezkoré vrby svítilo na břehu tichým, tajemným svitem.

Kolem šel Straba, domů z ouvalu. Zamyšlen, v neklidu kráčel rychlými kroky. Před ním dvorec jeho mezi velkými stromy byl temný v hlubokém stínu. Oheň již uhasl, ani svit louče se tam nerděl. Tma bylo a ticho; ale jak vešel do vrat, zaslechl zpěv.

To jeho žena zpívala, a podivný, jemu neznámý zpěv. Rázem však umlkla, jak ze šera vykročil, a ne odpověděla, když se jí tázal, cože to zpívá a proč zrovna té chvíle.

IV

Strach padl na pražského knížete, když uslyšel, co se po Lucku děje, že tam Vlastislav sbírá vojsko. Neklan se bál a nezmužil se, ani když mu ohlášeno, že všichni rodové, všude po všem plemeni jsou popuzeni zpupností Lučanů, že všecka země je vzhůru a chystá se do boje.

Již zařinčela zbraň ve hradě a kolem na leteňské pláni. Odevšad rozléhal se řehtot válečných koní i hluk vojínů a zpěvy. Ale kníže Neklan se choulil na hradě v nejzazší jizbě, všeho se lekaje. Nemohl se vzchopiti, nevěřil, že by mohl nad Vlastislavem zvítěziti. Marně mu přátelé domlouvali. Na nemoc se vymlouval, že běsové oslabili jeho tělo i kosti. Teprve když Čestmír, jeho příbuzný, junák urostlý, krásného těla, mu trpko vytýkal, že nejedná mužsky, že všichni jsou již do vojny uchystáni, že jenom na něj čekají a bez něho že pozbudou mysli, řekl Neklan:

"Nepůjdu, nemohu. Ale jdi za mne. Vezmi mou zbraň a zbroj i koně mého a veď je, ať věří, že vede je kníže."

I vzal Čestmír knížecí zbroj, kroužkovou brni a kovovou přílbu cizího díla, pod ní kroužkovou kuklu přes uši a tváře, část přes bradu a hrdlo, i veliký štít kovem se lesknoucí, vzal na se knížecí plášť, vsedl na Neklanova bujného vrance a vyjel, provázen předními lechy, na Leteň pláň, kde sešlo se vojsko.

Všichni jásali a zbraní řinčeli, když zhlédli knížete; hned počali se stavěti v šiky, pěší i jízdní, v býčích přílbách nebo v kosmatých čepicích, s oštěpy v rukou, s praky, s luky a toulci plnými šípů s dobrými nálepy.

Zářícím vzduchem se mihaly blesky od lesklých hrotů i tasených mečů; i náušnice v uších přemnohých bojovníků se zaleskly na slunci mihavým třpytem. Čestmír na vraném koni přehlížel vojsko, když byl za všechny vzdal oběť bohům.

Jak mečem kupředu mávl a vzkřikl junáckým hlasem, vykročili. Země duněla pádnými kroky i dusotem koní a povětří se chvělo bojovným křikem i zpěvem. Houf za houfem táhl před Čestmírem, muži všeho plemene, dle rodů i počtu i síly své.

I byly zástupy z mužů kolika rodů, byly i zástupy z jednoho rodu ve zbrani mocného i počtem hlav silnějšího, jenž táhl sám pod znamením svého rodu.

Tak Netvořici a Tuřané, tak Čjaradiců rod i Drahelčiců, jimž říkali Holonohy, tak Běchovici, Úhonici, tak Buděhostici i Nahorubů rod, tak Žíňané a Božkovici a nejudatnější a bohatstvím nejčelnější Vršovici a Munici a starého Těpty rod.

I táhlo vojsko "velikou cestou" na Lysolaje a dál přes Kozí hřbety tmavých skal, a nechavše Levý Hradec vpravo, brali se chvatně proti Lučanům, aby stavili jejich zádavy a zhouby.

Ale když došli na Tursko, širou pláň, zastavil je Čestmír, neb doslechl, že se Lučané již blíží. Včas osadil nevelké návrší, odkud viděli nepřátelské vojsko, ano se blížilo jako černý mrak, veliké, silné, silnější, nežli bylo pražské. Vůdce však Pražanů nelekal se toho počtu. Stoje na vyvýšeném místě poblíže starého dubu, jenž o samotě tu rostl, promluvil ku svému vojsku. A vojsko naslouchalo, domnívajíc se, že slyší svého knížete.

"Hle, Lučanů pyšné plémě!" mluvil Čestmír. "Co nám již mužů pobili, co dědin vyžehli, co žen a dětí odvedli! A zase již vypalují, zase nás hubí! Vyhladit nás chtějí a zotročiti. Chtíce nechtíce, musíme se jim opříti, abychom uhájili rodin, abychom nezhanobili české země. My pro svobodu, pro poslední svoji spásu bojujeme. Raději tu kosti své složíme, neb hanby míti nebudeme, jako kdybychom utekli.

Nebudem utíkat, zůstanem, a já půjdu před vámi. Padne-li má hlava, nic se nelekejte, vpřed se žeňte, až zvítězíte. A zvítězíce, mne tu pak, v těchto místech, kdybych padl, pochovejte."

I vzkřiklo vojsko v nadšení a po všech houfích vo lali:

"Kde padne tvá hlava, i své hlavy složíme!"

"Zvítězíme!"

"Lučany pobijeme!" –

Zatím se přivalilo na Tursko Lučanů vojsko, jízdní, pěší, všichni dobře vyzbrojení, se štíty pevně žilovanými, mnozí v brních neb alespoň ve lněných prošívanicích, vše lid bojovný, zvláště Trnovanů rod i Žluticů i Radoniců, též Úhošťané, Chraberci a Trebčici a všech nejdivější ze zálesí Chlumčané v huních a kožešinách, v kosmatých čepicích, s hrubými oštěpy a těžkými mlaty. A mnoho psů vedli na svorách, vlčí, zlé ovčácké i hrubé vlkodavy. Jiní nesli na ruce, na rameni dravé ptáky, sokoly krvestřeby, rarohy, káňata bělozory. Tak postavili se šikem po širé pláni tváří na poledne proti Čechům, kteří levým křídlem svého šiku osadili návrší k západu, pravým pak se opírali o lesnatá návrší nad chejnovskou dědinou.

I šel ohromný hluk ze všeho luckého šiku jako hřímání z mračen; přerůzné hlasy zuřivých zvířat, psí štěkot a lidský křik, ržání koňů a troubení rohů, že hřmot ten se rozléhal daleko po Tursku poli.

Všem v čele jel hrdý Vlastislav v kovové přílbě, v plátkové brni, maje nahý meč v ruce. Jakmile zhlédl Pražany, a že neprchají, že stojí, zastavil své vojsko a ze třmenů k němu promluvil hlasem dalekozvučným:

"Vizte ty bázlivce zbabělé! Vršků se chytají. Ale nic jim neprospějí, neboť jsou slabí, slabší nežli my a bázlivé jsou mysli. Vidíte, jak se nás bojí! Tu v rovině se nám nepostavili, toho se bojí. Hned se dají na útěk, jakmile se na ně oboříte. Žeňte na ně úprkem, prudce, aby byli zdrceni pod vašimi nohami jako osení krupobitím. A psy vypusťte, ať se nachlemtají jejich krve, a ptactvo pusťte na postrach, rozplašte je jako holuby!"

Jako vystřelené šipky vyrazily smečky psů ze svor, vyrazily s divým štěkáním a letěly různobarevné, v strakatém proudu vpřed. V ten okamžik zašuměl nad Lučany mrak divokých ptáků. Pout zproštěni vznesli se do výše a v divé směsici letěli vzhůru v zmateném hemžení jako v sněhovém chumlu; a bylo slyšeti perutí šum a skřehot, hýkání, křik.

Stín padl na Lucké od živého mraku; padl, ale již dále se nes po pláni, polem, jak ohromná černava hnala se povětřím vpřed tam, kde stál Pražanů voj.

Na zemi dole zuřivý štěkot a lání, zběsilý hafanů běh; v povětří šum a nesčetné hlasy, vše v pusté směsici, až zaléhal sluch. A za smečkami a dravců mrakem Lučanů válečný křik a troubení rohů, až příval divých těch hlasů a zvuků zalehl po širém Tursku.

Lučané zběsilí v divokém nadšení, po krvi dychtiví hnali se plání, a v čele Vlastislav vojvoda na koni s vlající hřívou, křiče, vpřed mávaje mečem. Kolem a za ním vojínů roje, všichni v zuřivém útoku hnali se zardělí, vyvalených očí, křičíce chraptivým hlasem.

Vtom Čestmír jak balvan, když bleskem odražen z hory se valí a všecko na cestě drtí a boří, pustil se z přívrší Lučanům vstříc. A za ním vojsko. Rod předháněl rod, ale v čele všech pořád jen Čestmír v knížecí zbroji. A již se srazili, a již se bijí, bodají, tepou, a Čestmír v nejhustším davu. Sekal a sekal a jako makovice padaly lučanské hlavy.

Vtom Vlastislav vyrazil z davu náhle jako blesk a rov nou se obořil na vůdce Pražanů. V divokém chumli nastal jich zápas, krutý a dlouhý. Rána na ránu, až pršely jiskry, až luckému vojvodovi vypadla uzda z ruky a z druhé meč. Z koně se kácel, sletěl zalitý krví a mrtev dolů mezi padlé a raněných tlupy, jež deptala kopyta koní.

Křik hrůzy a vzteku, křik divé radosti zahřímal kolem krvavou vřavou. Pražané novou silou udeřili, kupředu se probíjeli, a Lučanů voj se již kolísal, couval. V ten okamžik padl Čestmírův kůň. Než jezdec sám vyskočiv na bystré nohy dále zas bodal a klestil si cestu, chráně se štítem.

Již nejeden šíp mu vězel v kroužkované brni, již několik oštěpů trčelo v kožích černého štítu. A pořád lítaly šípy a kopí a nové se zabodly v štít prudkými ranami, až třásla se ratiště. Než i ruka silného hrdiny se třásla zemdlena tíhou. Čestmír již křičel na vojíny, aby mu podali jiný štít. Již chtěl svůj odhodit, vtom zabodl se těžký oštěp do jeho těla, a vůdce vráz na zemi klesl se štítem na rameni, se zbraní v ruce, plný šípů a kopí vražedných uprostřed ukrutné seče.

Stalo se, jak před bitvou řekl. Jeho hlava padla, ale vojíni jeho zuřiví tou ztrátou hnali se divočeji vpřed a bili, nikoho neživili, až potřeli Lučany do jednoho. Dravé ptactvo se rozlétlo, zuřiví psi pobiti nebo se rozběhli, ale z Lučanů zůstali na krvavém poli všichni, i vojvoda, až na Strabu, jak macecha v úvale věštila.

Zpupnost Lučanů zkrušena, jich síla zničena. Pražané jásali, ale jásání tichlo, jak pohlédli na mrtvého vůdce. Nesli jej ve zbroji a štít jeho plný oštěpů, nesli jej na chlomek, kde chtěl býti pochován. A tam, kde přílbu mu sňali a zbroj, hlasně zahořekovali, když poznali, že to udatný Čestmír a jak se obětoval. – –

I připravili hned hrob na chlumu pod starým dubem, a když tělo v noci po bitvě spálili a pochovali, nasypali na hrob velikou mohylu a celé pak vojsko učinilo tryznu svému padlému vůdci.

Připravili medu mnoho, uvařili jej a potom sedli pít a pili na paměť. A přijel Neklan z pražského hradu a poplakal nad hrobem Čestmírovým. Když tryznu udělali a popili, vstalo všecko vojsko a vytrhlo do pole dál do lučanské země.

V

Na bystrém, nevzhledném koni uháněl Straba z krva vé bitvy. Hrot jeho oštěpu vlhký byl ještě krví, jak bodl hned na počátku boje prvního z Čechů, který naň vrazil. A dál se již Straba do boje nehnal. Uříznuv padlému uši vsedl zas na koně a nedbaje lomozu, křiku a troubení ujížděl pryč, jak by ho příšery štvaly.

Tak uháněl do večera; v noci pak sotvaže koni oddechu popřál, již chvátal zase dál, v chlumčanský kraj polem a ladami. Dědiny, sídla, vše míjel, aby nemusil říci, že utíká z boje. I minul den, minula druhá noc, a když bylo na úsvitě po té noci, dojel na znaveném koni sám znavený v samotu svého rodu.

Dědina v šeru ještě spala a tmavé ještě byly staré lípy, za nimiž prosvitoval bělavý pruh východu. Jak Straba vjížděl do dvorce, potkal ženy vycházející z jeho příbytku. Lekly se, když ho spatřily, a smutně pak řekly:

"V neblahou chvíli jsi přijel."

Skočil z koně a hnal se do jizby, šeré ještě ranním soumrakem. Na loži u okénce leželo cosi pod bílou plachtou, dle obrysů ztuhlé, mrtvé tělo. A okenice byla otevřena na volnou cestu duši. Sotvaže dokročil k loži, strhl Straba plachtu. V bledém pruhu denního úsvitu, jenž chvěl se otevřeným okénkem, spatřil zsinalou tvář mladé své ženy. Oči zavřeny, vlasy v pramenech rozpuštěny a na prsou – ssedlá krev, hluboká rána!

Nevěřil svým zrakům, trnul; vtom macecha stanula za ním jako přízrak, v bílé rouše, nehnutě, šedýma očima přísně hledíc na mrtvou.

"Odhrň jí vlasy!" řekla zachmuřeně.

Shrnul husté, krásné vlasy mladé své ženy nad pravým spánkem, polekán hrozným tušením. Shrnul vlasy a zhlédl tam krvavou ránu. A již chvatně odhrnul vlasy nad levým spánkem. A zase tam pahejl, krvavá rána.

Němý úžasem, rozčilen, chvatně otvíral brašnu a dychtivě vyňal z ní uši se zakrvácenými náušnicemi. Byly to ženiny uši, to nyní poznal; tak zvěděl, že ona to byla, jež ho v boji napadla, že chtěla ho zabít, a že ji zabil on sám. I mihlo se mu, jaká byla před jeho odjezdem, jak večer si zpívala tu divnou píseň.

"Tys to věděla!" vzkřikl na macechu.

"Ale ty bys byl neuvěřil. Byls v jejím kouzlu. Byla Čechyně a měla k nám záští. Pojď, obětuj v ouvale bohům."

A Straba poručiv, aby mrtvolu vynesli ven za dědinu, zamračen, jakoby v děsivém vidění, šel k šerému úvalu za macechou.