Faustův dům	O ŽIŽKOVI	Kutnohorští havíři
	Staré pověsti české
	(Pověsti doby křesťanské)
	Autor: Alois Jirásek

I

Nejprve dolů na jih české země.

Hle, v těch stranách tichý kout, osamělý trocnovský dvůr u malé vísky! Kolem luka, pole, dubový les a černé lesíky, za nimiž v dáli, k západu slunce promodrávají se krumlovské hory.

Stůj a viz ten zemanský dřevěný dvůr omšených střech ve stínu stromů. Tu trávil mladý svůj věk největší hrdina a vojevůdce našeho národa.

A tam jeho rodiště!

Za dvorem opodál, za rybníčky, vedle pole na kraji lesa nad volným svahem stával mohutný dub, a pod tím dubem se narodil. V létě, o žních, když trocnovská zemanka šla dohlédnout na žence. Tu spatřil světlo světa její syn Jan, jenž pak byl vůlí a duchem silný jako ten dub.

I rostl a prospíval na těle v trocnovském dvoře a v osamělém jeho okolí. Za jinošských let dán prý do Prachatic, tehdá českého města, do škol, do těch škol, do kterých také chodil z Husince chudý synek Jan. Ten denně tam chodil podél Blanice řeky a často, unaven, odpočíval na jejím břehu na skalném balvanu, jejž tu viděti podnes.

Když Jan, řečený Žižka, dospěl do mužského věku, podědil trocnovský dvůr po svém otci. Dlouho tu však v poklidu nežil. Dostalť se do sporů s Jindřichem z Rosenberka, přemocným vladařem a pánem v těch jižních končinách země, jenž i samému králi brannou mocí se opřel. Ten pan z Rosenberka nedbal hrubě práv svých zemanských sousedů, a tak se stalo, že mladý vladyka trocnovský, dbalý své cti a své nezávislosti, chopil se zbraně a stal se odpovědným nepřítelem krumlovského pána i budějovických Němců, s nimiž měl také spor.

Boj byl nerovný. Nezámožný zeman nebyl s to, aby přemohl mocného pána a bohaté královské město. Mstil se, jak mohl, a když mu v tom zápase vypálili dvůr a zničili všechen majetek, utekl se do lesů a bojoval nerovný boj dál, až se ho přátelé ujali a za něj se u krále přimluvili.

A tak milostí krále Václava IV. dostal se léta Páně 1409 do Prahy ke dvoru a tu dvořil. Stal se komorníkem královny Žofie. Po nějakém čase vydal se odtud do Polska, sloužit vojensky Polákům proti řádu německých rytířů. Dne 15. července léta Páně 1410 bojoval s mnohými Čechy a Moravany v polském vojště u Tannenberka, kde němečtí rytíři byli ukrutně na hlavu poraženi.

V té tannenberské bitvě bil se Žižka hrdinsky a tu mu prý oko vyťali. Když pak delší dobu pobyl v polském království, vrátil se do vlasti a zase do Prahy ke dvoru královu. Jsa služebníkem královny Žofie, doprovázel ji často do Betlemské kaple na kázání proslave ného kazatele mistra Jana z Husince. Toho si trocnovský zeman velmi oblíbil i jeho učení. Jsa muž vážného smýšlení, souhlasil upřímně, když betlemský kazatel vytýkal všeliké nezřízenosti a nešvary tehdejší společnosti, světské i duchovní.

Proto pak hluboká lítost pojala Žižku nad neblahým osudem zbožného mistra, když byl do ukrutného vězení v Kostnici vsazen, když mu tam nohy a ruce okovány, až pak k potupě a hanbě všeho národa do ohně byl uvržen. S lítostí i hněv a rozhořčení vzplanuly v Žižkovi proti všem protivníkům Husovým, cizím i Čechům přirozeným. A proti těmto obzvláště. I rozmýšlel si Žižka častěji tak žalostnou smrt mistra Jana i přítele jeho mistra Jeronýma Pražského. Nejednou dlouhý čas všechen smutně zamyšlen procházel se po nádvoří královského hradu na Vyšehradě.

Jednou ho tak zastal král Václav. Vida ho zamyšleného, ptal se ho, proč teskní?

I odpověděl trocnovský Jan:

"Milostivý králi, je mi líto, srdečně líto, že naši Čechové a věrní vůdcové tak nelítostivě proti glejtu císařskému nespravedlivě byli upáleni. Kdož by tu mohl vesel býti!"

Načež král odpověděl:

"Milý Jene! Zdaliž to můžeme již opraviti? Víš-li ty k tomu jakou cestu, oprav to. Myť tobě toho rádi pře jeme."

I vzal prý Žižka krále za slovo, řka, že tak učiní. A také učinil.

II

Tenkráte byli skoro všichni Pražané, jakož i většina národa zaníceni pro učení mistra Jana Husa, a také pro to, aby svátost oltářní byla přijímána pod obojí způsobou. Když faráři v pražských kostelích odpírali podávati pod způsobou chleba a vína, tu rytíř Mikuláš z Husi v čele velikých zástupů předstoupil před krále Václava na ulici poblíže kostela svatého Apolináře a prosil ho, aby větší počet kostelů byl odevzdán těm, kteří přijímají pod obojí.

Král se toho náramného shluku lekl, Mikuláše z Husince z Prahy vypověděl, novoměstskou radu osadil novými konšely, Pražanům pak nařídil, aby všecku svou zbraň a zbroj, oštěpy, sudlice, kuše, plechy, lebky a štíty, všecko vše přinesli na den svatého Martina na Vyšehrad a tam aby tu zbraň před králem položili.

Konšelé se toho rozkazu náramně ulekli. Báliť se, že by král, kdyby neposlechli, krutě se rozhněval. A zbraň odevzdati a tak své moci umenšiti také nechtěli. Než v té nesnázi Jan Žižka dobře poradil, a to aby konšelé svolali plnou obec a tu oznámili, že to nařízení není od nich, nýbrž od krále, zároveň aby všem radu dali, ať jeden každý se oděje ve svou zbroj a pak ať jdou společně u valném houfu k Vyšehradu. Tu pak, až je král uvidí, že jim zajisté neporučí, aby zbroj svlékli a zbraň pomítali. Tak se také stalo.

Na den svatého Martina šli všichni Pražané v plné zbroji na Vyšehrad, a Jan Žižka, sám také rytířsky ozbrojen, vedl je jako jejich polní vůdce. Když všichni stáli pod praporci ve svém odění, ve zbrani na nádvoří, až se od jich řad a šiků na slunci blýskalo, a král všechen užaslý a znepokojen na ně z okna hleděl, pobídli konšelé Trocnovského:

"Bratře, mluv!"

A on vystoupiv z šiku před krále, mluvil:

"Milostivý králi! Zde stojíme tvoji poddaní, každý ve zbroji a se zbraní, tak jakož jsi nám ráčil poručiti, abychom ji přinesli. Tu je, tu ji máš, milostivý pane náš, a nyní rač rozkázati, kam s ní. Kamkoli nás ráčíš poslati, proti každému nepříteli, půjdeme s radostí a budeme Tvé Milosti a tohoto království zmužile, až do krve vylití hájiti."

Král tím upokojen, usmál se a pravil:

"Ty, bratře, dobře mluvíš. Obrať tedy lid, věřím vám, ať jde každý, jak přišel, do svého příbytku."

I vrátili se všichni v úplném pořádku až k Novoměstské radnici, kdež se rozešli. Zbraň a zbroj si nesli domů a krále nepohněvali. K tomu jim trocnovský zeman dopomohl svou vtipnou radou a řečí. A tu Žižka vzat je od Pražanů na slovo.

Ještě více pak po smrti krále Václava roku 1419.

Byly tehdá zlé, těžké časy, neboť veliké množství nepřátel spiklo se proti českému národu. Všech nejhorší byl Zikmund uherský král, bratr někdy Václava krále, kterýž Zikmund veřejně řekl, že by za to uherskou zemi chtěl dáti, by v české zemi Čecha nebylo nižádného.

Tenkráte, když běželo o zhoubu našeho království a o vyhlazení českého jazyka, povstal ten znamenitý Čech z řádu zemanského, velmi udatný, jednooký Jan Žižka z Trocnova, jenž se pak psával z Kalicha.

Ten z Boží milosti povstal vzhůru a táhl vojensky polem na nepřátele svého národa, i na ty, kdož byli s nimi zajedno a byli nepřáteli mistra Jana Husa, a na ty, kdož nepřijímali pod obojí. Všude proti nim volal do zbraně, ať všichni, kteří mohou pro starost a mladost, jsou vzhůru na každou hodinu. Volal a povzbuzoval, aby si nikdo nezasteskl v ten čas protivenství, aby se všichni statečně postavili a nepočítali, že jsou malí proti velkým, nemnozí proti mnohým, neodění proti oděným.

Základ jeho vojska byli sedláci a s nimi potíral v častých bitvách a bojích obrněné rytíře a cvičené žoldnéře. A pole nikdy neztratil. Ale nejen silou, jež rostla nadšením, a svým uměním vůdcovským, než i lstí hubil své nepřátele.

Tak léta 1420 v březnu táhl z Plzně do Tábora nedávno založeného se vším lidem svým, jehož bylo nanejvýše čtyři sta se sestrami a pračaty. Vozů bojovných měl jenom dvanáct a jízdných koní devět. A tu ho stíhali páni, kteří byli ve službách uherského krále, ze dvou stran. Jedni od Píska za ním pospíchali a páni z Plzeňska od Strakonic, jež vedl veliký mistr strakonický.

Když Žižka Štěken protáhl a táhl k Sudoměři krajinou lučinatou mezi mnohými rybníky, dohonili ho páni, takže nemohl dále ustupovat a jejich přesile uniknouti. Byloť mu v patách dva tisíce samých jízdných a všichni v dobrém, těžkém odění. Strach a hrůza šla z těch "železných pánů". Žižka však mysli nepozbyl. S nevalným svým houfcem, ozbrojeným namnoze jenom cepy, ustoupil za rybník, jenž slul Škaredý a jenž byl tenkráte spuštěný, i šikoval se tu a vozy přitočil k vysoké hrázi.

Tu prý také poručil ženám svého zástupu, aby pokladly na měkké dno rybníka do trávy a v rákosí své závoje, pleny i rouchy.

A jen se tak stalo, již zjevily se houfy železných pánů, a pole, luka kolem i sám širý rybník hemžily se těžkými jezdci, jejichž zbraň a zbroj se na slunci leskla a nad nimiž se třepetaly četné praporce.

Bylo na svátek Zvěstování Panny Marie odpoledne v nešporní čas, když železní páni obořili se jako roj sršňů ze všech stran k rybníku k prosté tvrzi z hráze a vozů. Hnali se tam s radostí, s divokým křikem. Těšiliť se, že kdyby ani rukou nehnuli, ani mečem nesekli, ani oštěpem nebodli, kdyby ten houfec jen koňmi tlačili, že ho ušlapou na padrť a že ho na kopyta svých koní roze berou.

Ale s koňmi až k hrázi samé nemohli. Proto sesedli a největší část jich postupovala rybníkem. Železným pánům šlo se těžko v měkké půdě. Smekali se a pak – u samé hráze – počali padati. Zapletaliť se ostruhami v závoje, v pleny a rouchy, a čím prudčeji se chtěli z těch osidel vytrhnouti, tím více se jim nohy zamotávaly, tím tíže vstávali, tím častěji padali. A zezadu se hrnuly nové a nové řady a houfy, zadní se tlačili na přední a přední nemohli dál. Šik uvázl, nastal nepořádek, zmatek, a vtom na ně vyrazili "bratří". Bili je, tepali cepy, až pláty na brnění chrastěly, až helmice cvakaly.

I nastal strašlivý zápas a zmatek; z toho zděšení, hrůza mezi železnými pány, zvláště když se stal ten nebývalý div: ačkoliv bylo ještě záhy, v nešporní čas, však slunce před časem zapadlo, pojednou, náhle, jako by jím lučil za horu. A hned byla veliká tma, že nevěděl kdo koho bíti. V té tmě se "železní páni" sami tepali a sekali, až se dali na ústup. I táhli různo s velikou hanbou a škodou a mnozí sobě zarmouceně i v zlosti opakovali:

"Mé kopí jich nebode, můj meč jich neseče a můj samostříl jich nestřelí."

Žižka zůstal tu noc na bojišti, na úsvitě pak táhl dále k Táboru, kam se již bez nesnází dostal. A tu ho přijali slavně a s velikou ctí. –

U Sudoměře pomohl si Žižka rouchami a plenami žen proti přečetné jízdě nepřátelské. Jindy zase nastrojil na ni tříhranné kotvice ostrých hrotů, kteréž dal po zemi rozházeti. Když se pak nepřátelé hnali na jeho voj, vráželi si jejich koně ostré bodce kotvic do noh. I chromli naráz, nebo náhlou a prudkou bolestí poplašeni vzpínali se, z řady vyráželi a jiné, zadnější plašili, takže se šik rozvrátil a všechen houf upadl v zmatky a nepořádek.

Často také klamal Žižka své protivníky tím, že dal koním své jízdy podkovy obráceně přikovati, aby nepřítele zavedl v opačný směr a na nepravou stopu. Nejvíce však se proslavil a sobě pomohl svými vozy, kterými v čas potřeby hradil své selské, většinou pěší vojsko.

Žižka naučil svůj lid vozy ty, válečné i spížní, pořádat a šikovati, strhovat a těsně srážeti kolo na kolo v mocnou hradbu, jak bylo potřeba dle počtu a síly nepřátel nebo dle polohy bojiště, v různých podobách prý a znameních, sedlákům známých, jako v podobě motyky, hrábí, kosy a podobných. Když pak bylo zle, dal, stál-li na vrchu, část pícních vozů naplniti kamením a vřaditi je mezi jízdu do předního zástupu, tak aby nebyly od nepřítele zpozorovány. A když nepřítel pod vrchem dole se chystal k útoku, rozestoupila se jízda na Žižkův rozkaz, aby měly vozy, jež byly mezi nimi točeny, volno, a pak těžké ty vozy plné hrubého kamení spuštěny dolů. Jely, jely, kola čím dále tím prudčeji se točila, vozy drnčely, třásly se, hřměly v divoké síle, až půda se chvěla. Nikdo jim nemohl čeliti, nikdo jich zastaviti, jely, až dojely, až se zřítily s rachotem a vrazily do nepřátelského šiku. Drtily, prorážely, kácely, zabíjely, a když i samy se převrhly, děsně hubily i ve svém pádu. A nežli se nepřítel jen vzpamatoval, již poručil Žižka svému lidu hnáti útokem, jakož se také stalo u Malešova proti Pražanům léta Páně 1424.

Žižka sám jezdil na bílém koni; byl toho času muž již starší, postavy prostřední, ale sporé, ramenatý, kulaté, široké tváře, s klípcem přes levé oko, hnědých vousů krátce přistřižených. V čas boje v odění jezdil, maje velitelský palcát v ruce. Jinak nosil kulatou čepici kožešinou lemovanou, zpod níž mu padaly vlasy až ku tmavému kloku či plášti bez rukávů, pod nímž měl sukni. A na nohou škorně.

Když jel obklopen svými podhejtmany, kráčel před ním kněz, nesa v proštípí dřevěnou monstranci. Kněz ten byl v komži, jakož všichni Žižkovi kněží je nosili a v ornátech mše sloužili; nerad měl, že táborští kněží přisluhovali v obyčejné sukni a ve škorních, bez komže. Proto prý jim říkal ševci, a oni zas přezděli jeho kněžím pláteníků.

Mnohých měst a hradů dobyl, ale všude všechnu kořist popřál bratřím. Sám si nenechal nic, toliko prý "pavučiny". Říkával prý v dobytém místě, ať si jdou bratří po kořisti, on že bude toliko pavučiny smejčiti. To byly v komínech kýty, uzené maso. To všecko vysmejčil, všecky "pavučiny", mohutné bochy, kýty a slaninu dal naložiti na vozy a vozil vše s sebou, aby v čas potřeby měl pro sebe a bratří nutné zásoby.

III

Bratr Žižka byl přísným mstitelem Husovým. Nejeden kostel, nejeden klášter i hrad jeho protivníků vyžehl a vyvrátil bez milosrdenství. Ale dovedl se také ustrnouti. Tak v Praze, když přitáhl se svým lidem ku klášteru svaté Anny, aby ho zničil. Tam padla před ním na kolena na prahu klášterní brány jeptiška, jeho příbuzná, a probůh prosila strýce, aby se smiloval nad ní, nad její sestrami řeholními a nad klášterem. Žižka se slitoval a smiloval a klášter svaté Anny zůstal. –

Hůře se dařilo velikému klášteru sedleckému u Kutné Hory. Žižka jej dal svému lidu v plen; poručil však, aby ušetřili nádherného kostela klášterního, jenž byl veliký a stavby vpravdě umělé. Než jeden z vojínů dostal se až pod krov a založil tam. Tak chytl pak celý kostel. Jak se dým vyvalil a plameny vyšlehly, Žižka se hrozně zamračil; hned se dotazoval, kdo zapálil, aby se přihlásil, a slíbil mnoho zlata tomu, kdo tak učinil. A žhář přišel a pochlubil se. Tu poručil rozhněvaný vůdce, aby mu to zlato dali, aby je však nejprve roztavili a pak teprve aby mu ten roztavený drahý kov do hrdla nalili. Tak bylo Žižkovi líto toho krásného kostela.

Velkou nesnáz měl Žižka před hradem Vlčincem, který oblehl, když táhl k Ostaši hoře za Policí nad Medhují, tam kde Slezáci polické husity tak ukrutně mučili a pobili.

Vlčinec hrad stál mezi lesy na vysokém ostrohu nad soutokem Medhuje a Žďárského potoka. Sám sebou byl pevný, nadto jej chránila jakási čarodějná moc, neboť se jeho zdí koule z kusů ani nechytila. Husité dobře mířili, děla jejich neúnavně houkala ve dne, často i v noci, až všecky lesy kolem hučely jako hřímáním, ale nic naplat. Koule se odrážely od bašt, hradeb i věže jako hrách.

Nezbylo než ustati. Když se kusy odmlčely, zaslechli v Žižkově táboře hudbu z hradu. Někdo tam hrál na housle. Byl to hudec v okénku ve věži, kterého tam i předtím, když stříleli, viděli, an hrá. I poručil Žižka nejlepšímu střelci, aby naň vystřelil. Střelec vzal kuši, namířil, spustil – housle naráz umlkly a hudec zmizel od okna. A vtom už kázal Žižka, aby stříleli ze všech kusů do hradu; jen první koule dopadly, a již se prášilo ze zdí, již se sypalo kamení a zanedlouho zel ve zdi veliký průlom. Nežli zapadlo slunce, hlaholil jásot vítězných "bratří" v dobytém Vlčinci.

Pobořili ho, zažehli; svítil jim celou noc a zaléval červenou září okolní lesy a chlumy. Hrad shořel a vše v něm, i čarovný hudec, jenž svým uměním ho tak hájil.

Zůstaly jen rozvaliny a ty pak ještě sloty a stromy hubily. Dnes už sotva je viděti. Vlčinec zarostl lesem, a kde kdysi zněly čarovné housle a houkaly Žižkovy tarasnice, šumí jen les. –

Tak bratr Žižka vojensky po Čechách táhl proti přá telům a spojencům krále Zikmunda. I poddávala se mu mnohá města a mnoho hradů zdobýval. Léta 1421 oblehl hrad Rabí v Plzenště. Toho hradu se již jednou předtím zmocnil, ale neosadil ho. Nyní však, když vedl lid svůj k útoku, tu, jak z hradeb do nich stříleli, poraněn byl těžce šípem do oka, do jediného svého zdravého oka. Zeman Sezema Kocovský neboli z Kocova byl prý tím střelcem, jenž svou střelou zasáhl slavného vůdce. Než vypravuje se také, že Žižkovi do oka vletěla při tom útoku tříska z hrušky, do které se nepřátelská střela zaryla. Poranění bylo tak těžké, že Žižka ledva živ zůstal. I dal se vézti do Prahy na léčení a s ním tam jel Matěj Louda z Chlumčan, hejtman táborský, muž učený, jenž prý Žižku uložil ve svém domě v Praze na Starém Městě, kdež říkali U Černého beránka.

Lékaři tu vytáhli Žižkovi zástřel z oka, Božího světla mu však nevrátili. I byl slep na obě oči.

Na hradě Rabí, kdež ho neštěstí stihlo, namalovali později na bráně obraz. Na tom obrazu nalevo bylo viděti Žižku v brnění, an jeda na koni s palcátem v ruce vede zbrojný zástup útokem. Napravo pak namalována věž s branou a na té věži bylo viděti Kocovského, jak z lučiště šipku vystřeluje. Pod tím obrazem rozmluva napsána, kterou měl s Žižkou.

"Ty-li jsi, bratře Žižko?"

"Já jsem."

"Krejž holého!"

Od té doby nemohl již Žižka sám na koni lid svůj do bitvy voditi. Ale bitvy a boje řídil znamenitě jako předtím. Sedě vysoko na voze při veliké korouhvi, na níž bylo znamení kalicha, dal se voziti. Ti pak, kteří při něm seděli, i jeho podhejtmané, zvláště milí a "věrní bratří" pan Viktorin z Poděbrad, Jan Bzdinka a Kuneš z Bělovic, ti mu všechna položení popisovali, kde skály a vrchy, kde les a luhy, kde oudolí, rovina nebo chlum. Všecko mu před bitvou zevrubně oznámili a také za bitvy, co se děje, jak je s nepřítelem.

Žižka dle toho rozkazoval a – vítězil nad spojenci uherského krále v Čechách a na Moravě. Odtud pak jednoho času vypravil se přímo proti Zikmundu králi, a to léta Páně 1423 na podzim, počátkem měsíce října.

Zpraviv čtyři řady vozů a děl co mohl nejvíce, vydal se za hranice české koruny, přes hory do Uher. I hubil tu zemi, kudy táhl, a splácel Uhrům a jejich králi za nekřesťanská ukrutenství a násilí, jež byli v Čechách zvláště roku 1420 a jindy páchali nešetříce ani žen, ani nemluvňat.

I pronikl Žižka Horní zemí, dolů až k Dunaji mezi Komárnem a Ostřihomem. Lidé před ním všude utíkali a dobytek odháněli. Tak se stávalo, že nemíval zásob, zvláště masa, nazbyt. Na tom tažení přitrhl také do jedné vesnice při Dunaji nad Ostřihomem. Byla opuštěna, prázdna, ani člověka tam nezastali. Stíhati jich nebylo možná. Uprchliť všichni na loďkách a prámech na nedaleký ostrov v Dunaji. Tam také zahnali všechen svůj dobytek, zanechavše ve chlévech jen něco telat a mladých prasátek, jichž by byli přes vodu na ostrov nedostali.

Uhři na ostrově se těšili, jak všechen dobytek před Čechy zachránili; svou bezpečností pak zbujněli. Volali z ostrova, houkali přes vodu do vsi, kývali posměšně na Čechy a volali na ně, ať jen jdou k nim, tu že je dobytka dosti. Věděliť dobře, že husité nemají ani lodí, ani prámů.

Ale Žižka jich nepotřeboval. Jinak vyzrál na Maďary. Poručilť za soumraku, aby "bratří" vzali telátka a vepříky, jež ve vsi našli, ty aby zavedli na břeh, na samý kraj, nad vodu, a tu aby je bili a vůbec se přičinili, aby telátka bečela a prasátka aby hodně pronikavě kvičela.

I vydávala dobytčata nad Dunajem líbezné hlasy: bekot a kručení a kvičení, až uši brněly. Zvuky ty zaléhaly přes vodu na ostrov a účinkovaly, zvláště na krávy a prasnice. Hnány pudem vzchopily se naráz a jako utržené, v divém chvatu skákaly do vody. Uhři nadarmo na ně křičeli, kleli, marně je také honili. A nezabránili, ať kleli jak kleli a křičeli, také ostatním kusům, jež se hnaly do řeky, jak zhlédly těch několik prvních kupředu plovoucích. Řeka se hemžila dobytkem a kolem ve vodě i na břehu nad ní rozléhal se dobytčí hlas: bučení, bečení, mekot i kvičení, až pak vše přehlušil veselý křik Žižkových lidí, když zmáchaný, vodou lesklý dobytek snadno ulovený vedli a hnali do ležení k planoucím ohňům. –

Až do té chvíle se Uhři Žižkovi hrubě nebránili a nikde mu valně nepřekáželi. Chtěliť, aby se ubezpečil, aby se pustil hodně hluboko do země, kdež by ho pak přemocí osuli a jej potřeli. Než on porozuměv tomu, že není dobře dále se pouštěti, obrátil zase vozy k moravské zemi.

Ale tu mu nastalo těžké tažení. Hnaloť se za ním velké uherské vojsko samých jezdců, jež mělo mnoho děl. Doráželi naň ze všech stran a hleděli mu, kde mohli, do tábora bíti. Zle mu také dělali, když řeky se svými přecházel. Než slepý vůdce zmařil svým důvtipem všecky jejich nástrahy, všude je odbil, až se šťastně dostal do Moravy.

Tato uherská výprava byla jedním z nejslavnějších kusů válečných, které kdy Žižka vykonal, neboť jak jest počal bojovati, toto tažení bylo mu nejtěžší. "Ale Pán Bůh mu pomohl z Uher vytáhnouti." –

Když se Moravou vrátil do Čech a přes Litomyšl za Vysoké Mýto přitáhl, poručil, aby zarazili. Nastávaloť poledne, čas odpočinku a oběda. Sám byl také unaven. Tu "bratří", chtějíce milému vůdci nějakou libost učiniti, upravili mu místečko, kde by mohl pohodlně odpočinout a pojísti.

Každý vojín nabral do své helmice hlíny, jednou i několikrát, a vysypal ji na tom vybraném místě. Sta a sta helmic hlíny se tu nakupilo, a nežli chvíle minula, vypínal se tu pahoreček navrchu rovný. Sem pak Žižku zavedli a tu poobědval. Po obědech táhlo vojsko dále. Chlumek však z hlíny nasypaný nerozmetali; ten zůstal a zachoval se tu až po dnešní den a po dnešní den říkají mu všude po okolí Žižkův stůl.

IV

Když Žižka táhl vojensky na Moravu, oblehl cestou Přibyslav město i hrad. Tu se v ležení roznemohl nemocí morovou od hlíz. Dlouho však nestonal. Vida, že více nevstane, učinil poručenství svým milým, věrným Čechům, zvláště panu Viktorinovi z Poděbrad, jehož synovi Jiříkovi byl prý kmotrem, Kunšovi z Bělovic a Janu Bzdinkovi, aby pravdy Boží vždy hájili.

Za těch smutných chvil meškal při Žižkovi také Jan Laudat, jeho písař, a Michal Koudele ze Žitenic, jemuž v náruči Žižka zemřel tu středu před svatým Havlem, a to pod hruškou, jak o tom stará zpráva svědčí. Jiní však vypravují, že pod dubem, tak jako pod dubem se narodil.

I sevřelo žalostivé hoře srdce všech. Bradatí, otužilí a hrdinští mužové prolévali tenkráte slze, a lid Žižkův vzal sobě jméno sirotci, jako by jim otec umřel.

Tělo mrtvého vůdce pohřbeno v kostele svatého Ducha v Hradci nad Labem. Odtud ostatky jeho později převezeny do Čáslavi a tu ve farním kostele svatého Petra a Pavla uloženy. Hrob jeho byl u jednoho pilíře kostelního blíže postranního oltáře.

Naproti tomu hrobu visel kamenný talíř. O tom talíři vypravovali, že na něm Jan Žižka jídal; jiní zase povídali, že na něm míval Žižkův kněz svátost oltářní pod obojí způsobou. –

Tak odešel bratr Jan Žižka z Kalicha, vítěz u Sudoměře, Vožice, na Žižkově, u Kutné Hory a Německého Brodu, na hoře svatého Gotharda u Hořic, u Malešova a jinde, tvůrce husitského válečnictví, jemuž se tolik měst a hradů poddalo a jenž sám nikdy nebyl na hlavu poražen, když bojoval "netoliko pro zákon Boží, ale zvláště také pro vysvobození jazyka českého a slovanského".

Když zemřel, kázali Hradečtí sobě ho namalovati na praporec na bílém koni v rytířské zbroji s palcátem v ruce, tak jako živ jsa jezdil. "A když se Hradečtí pod tou korouhví bili, nikdy jsou boje neztratili."

Žádný z mužů v českých dějinách proslulých neutkvěl tak hluboko a živě v paměti lidu jako trocnovský hrdina. Také místo, kde skonal, zůstalo v paměti. Žižkovo pole tomu místu říkali a říkají, a zůstávalo nezorané. Za pozdějších dob, kdy památka slavného hrdiny různě zkalena, chtěli to pole zorati. Zkusili to, kus uorali, ale nedoorali. Dobytek, jenž byl v pluhu zapřažen, onemocněl a zdechl.

A tak zůstalo Žižkovo pole ladem. Až na něm bezový keř vyrostl. Rostl, vyrůstal a šířil se tak, že hospodář toho pozemku chtěl jej vyhubit. Ale jen zakopli, a již se motyka smekla a kopla do nohy dělníkovy. Vzali sekeru. Jak zasekli, sjela sekera z topůrka a zranila toho, jenž do keře sekl. A tak bezový keř zůstal. V obecné paměti zachovalo se také místo u trocnovského dvora, kde Žižka se pod dubem narodil. Ten dub stál věky a lid jej choval v poctivosti. Později, po bělohorské bitvě, byl Žižka lidu vyličován jako ukrutný divoch a krvežíznivec.

Než to v lidu zůstalo, že byl bojovník nepřemožený, jako síly nadpřirozené. Tu sílu hledali i v místě, kde se narodil, v dubu samém. Chodili si tam pro ni, uřezávali větve z toho stromu, vysekávali štěpiny z kmene, aby měli na topůrka k sekerám a kladivům. Věřiliť, že budou míti pádnější, mocnější rány a že více v díle vy drží. Když pak dub sešel a z kmene zůstal jen pahýl, putovali sem kováři i venkované a zatloukali do něho hřeby. Byliť přesvědčeni, že tím nabudou síly a statnosti. Zároveň však i ten pahýl hubili, odnášejíce z něho na topůrka k řemeslnému náčiní. Tak ostatek mocného dubu hynul, až jen pařez zbyl. A když i ten zetlíval, chodili sem lidé pro třísky, aby alespoň těmi upevnili a zarazili topůrka v sekyrách a perlicích. Teď už není po dubu ani památky. Všecky stavby, jmenovitě kláštery a hrady, jež u nás zašly válkami, zvláště pak třicítiletou, padly Žižkovou silou. Tak lid věřil a namnoze věří. A kde nějaký starý val, třeba z dob pradávných, ten je také z Žižkových časů.

Tak o starých valech v okolí Luže si vypravují, že byly Žižkovy. Navštívíš-li ohromné náspy u Kopidlna a zeptáš-li se lidí v jejich sousedství bydlících, co vědí o tom pradávném ohražení, uslyšíš: "To jsou staročeské šance, a to když Žižka bojoval." I místa, kde za svých tažení stanul, odkud útok počal i kde odpočíval, zapamatoval si lid a dobře v paměti dochoval od pokolení do pokolení.

U Rychmburka je rybník Spálinec. Ten se proto tak jmenuje, že v těch místech prý dal Žižka upáliti mnichy v podlažickém klášteře zajaté. V Rychmburce samém mají Žižkovu skálu. Je to strmé skalisko zrovna proti hradu, od něho jen úzkým oupadem oddělené. Žižka dal prý střední část té skály vyhloubiti, tu pak postavil své kusy a dal odtud mocně páliti do hradu, v jehož zdi jsou podnes dvě kamenné koule z husitských děl. Daleko odtud, na severozápadě našeho království u Blšan, je pahorek, podnes Žižkův jmenovaný, poněvadž prý tu kdysi trocnovský vůdce ležel táborem. A za hranicemi nynějších Čech, v Hrabství kladském, za oněch dob k Čechám příslušném, při cestě z města Radku k Vambeřicům, viděti na konci lesa skálu a na skále kámen, který se podobá lidské hlavě v helmici s klípcem na oku. Skále té říkají podnes Žižkova hlava, nejen Češi, nýbrž i Němci těch stran.

V Náchodě mají také Žižkův stůl. Je to velký, kulatý kámen na hrubém, pískovcovém podstavci, pod bílou hradební věží na zámeckém kopci. Jindy byla při tom stole kamenná lavice. Dnešního dne stojí o něco níže. U toho stolu prý Žižka pojedl, a to když se vracel Kladskem z Moravy. Náchodského hradu nedobýval. Jen prý se na něj podíval a řekl, že mu to vosí hnízdo za to nestojí.

Kromě tohoto Žižkova stolu mají v hradeckém kraji ještě jeden. Poblíže Všestar, Rosnice a Probluzi u Hradce Králové černá se les Bor. V těch stranách ční nevysoký chlum Homole, a nejvyšší její místo, travou zarostlé, slove Žižkův stůl. V každém z jeho čtyř rohů stojí lípa, prostřed pak plochy roste jeřáb. Na tomto místě se Žižka zastavil, když táhl od Hor Kutných ke Králové Hradci. Tenkráte se kolem Homole vojsko rozložilo, na nejvyšším pak jejím místě postavili vůdci stůl. Byl prý zlatý a náčiní stříbrné. Když Žižka za tím stolem obědval, vojíni kolem zpívali. Po obědech pak stůl i drahé náčiní zakopali, jak vůdce poručil, a táhli dále ku Hradci.

Zlatý stůl i všecko stříbrné náčiní jsou v těch místech podnes. Nikomu však se dosud nepodařilo, aby se jich dokopal.

Zato se dost "Žižkových" podkov vykopává. Kde jaká stará podkova se najde hluboko v zemi, ta pochází, jak lid věří, z Žižkových časů. Určitě se poznají dle dírek. Dírky v podkovách z Žižkových dob jsou kulaté. –

Jako jsou Žižkovy stoly, valy a skály, jsou i Žižkovy stromy. Nejvíce lípy, pod kterými unavený vojevůdce v příjemný chládek usedl a odpočinul, jako pod starou lipou v Krčíně a jinde. –

Splnilo se o Janu Žižkovi, co o něm napsal starý kronikář:

"Pověst jeho se rozhlásila do mnohých a dálných krajin světa, trvá až podnes a bude i potom."

Faustův dům

O Žižkovi Staré pověsti české - obsah

Kutnohorští havíři

Historická literatura - úvod Autoři děl Alois Jirásek Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 19.XII.2009   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!