Bílá paní	RŮŽOVÝ PALOUČEK	Boží soud
	Staré pověsti české
	(O staré Praze)
	Autor: Alois Jirásek

V zátiší mezi vlnícím se obilím, za nímž borové lesíky se černají, skryta je neveliká lučina, přes dvacet kroků zdélí, na patnácte kroků široká. Na jejích pokrajích bují nízké keříky červených, plných růží. Jsou zvláštního druhu. Jinde v širém okolí jich není. V jiné půdě se nedaří. Přesadili je, neujaly se. Pak je chtěli vypleniti; vykopali je, a do roka se zazelenaly zase. Bují dál a rozrůstají se do středu lučiny.

Po nich má to osamělé místo, posvěcené žalem zbožných předků, své jméno. To je Růžový palouček na výšině opodál vesnice Morašic, dobrou hodinu cesty od Litomyšle na západ.

Milý je odtud rozhled krajinou, na lesíky, mezi nimiž prohlédá makovská věž, na vesnice kol zelenem se bělající, zvláště pak k východu po návrších a lesnatých chlumech u České Třebové a na starý zámek litomyšlský, krásné výstavnosti.

Tam před čtyřmi sty lety, kdy stál ještě prvotní hrad, sídlili páni Kostkové z Postupic, věrní ochráncové českých bratří. U toho tam zámku v městě stál bratrský sbor a v městě většina obyvatelstva samý bratr.

Když Ferdinand I. přemohl odpor stavů, vzal panu Kostkovi z Postupic zboží litomyšlské i hrad, a bratří z města i z okolí musili do vyhnanství. Tenkráte jat i starší bratrské jednoty, Jan Augusta. Přestrojen za sedláka, skrýval se v okolí Litomyšle. Ale sám se prozradil. Zapomněl na svůj selský kroj a vytáhl ze záňadří prý červený hedvábný šátek, aby jím utřel zpocené čelo. To zhlédli pacholci královského hejtmana Šejnohy, na ten čas správce litomyšlského zámku, Augustu jali, odvedli do Litomyšle, odkudž zavezen s písařem svým bratrem Bílkem na hrad Křivoklát.

Tam pak seděli v tuhém vězení přes čtrnácte let. –

Po letech za Maxmiliána krále, syna Ferdinandova, nastaly volnější časy. Bratří se vrátili z vyhnanství a usazovali se zase v Litomyšli a v okolí. Volnosti však dlouho neužili. Přikvačilať veliká bouře, jež se rozvichřila r. 1618. Veliké hoře padlo na českou zemi za náboženských bojů, a nejvíce po bělohorské bitvě.

Kdo nebyl katolíkem nebo kdo se nezřekl své nekatolické víry, musil ze země. A tak také bratří z Litomyšle a z okolí. Nežli však odešli, smluvili se, že se všichni ještě jednou sejdou, společnou pobožnost vykonají, neboť veřejně a volně jí konati již nesměli, a že se vespolek i s rodnou krajinou rozloučí. Na tu schůzi vyhlédli si palouk za Morašicemi mezi lesy.

Pro jistotu sešli se v noci, tu mezi mlčícími, černými hvozdy, pod hvězdnatou klenbou věčných nebes; tu naposled na vlastenecké půdě pod obojí přijímali, naposled se Bohu pomodlili, zbožně zazpívali.

A pak se loučili, vespolek, s domovem. Nejeden vyhrábl si na památku hrst hlíny z rodné půdy, nejeden políbil zemi, kterou slzami skropili. A z těch slzí pak vypučely ty růže, aby vydaly svědectví o věrnosti a lásce k víře a k vlasti.

Za té noci také, když pobožnost ukončena, zakopali prý zlatý kalich, z něhož přijímali, a kalich ten podnes leží hluboko v zemi na paloučku. –

Lid po čase na bratří zapomněl; než místo, kde se loučili, zachoval v úctě. Palouček býval jindy větší a lesy tmavší a hlubší se kolem černaly. Teď z hvozdů jsou jen lesíky a širé lány; také paloučka uorali, až zbyla jen nevelká lučina. I tu pak chtěli vzdělati, v pole proměniti, jakož se již kolem všude rozkládaly polní lány. Mezi těmi byl palouček jako ztracený a překážel. Proto měl zmizeti.

Ale jako by Prozřetelnost sama o to místo pečovala. Stalo se tu cosi podobného jako na Žižkově poli u Přibyslavi. Orali palouček, ale pluh se zkazil nebo kůň padl.

Konečně tu len zasili. Vyrostl, rozkvetl, vytrhali ho, umočili, usušili ho a již jej třeli; tu vzňal se len plamenem. Od toho chytila pazderna i všechen rozlehlý statek toho hospodáře, jenž osil palouček lnem, a v tom požáru zhynula také mladičká dcera téhož hospodáře.

Od těch dob se nikdo více neodvážil Růžový palouček zaorati.

Když tudy roku 1813 táhli Rusové postupujíce proti Napoleonu I., vyptávali se někteří z nich po Růžovém paloučku. Když jim pověděno, seskočili z koní a po kolenou pak lezli až na samý palouček a tu se vroucně modlili.

I stará věštba se týká paloučka, na němž prý bude také svedena bitva, a tak hrozná, že poteče krev "kolébkami".

A pak sejde se tu sedm králů a ti smluví věčný mír. Tu mezi růžemi, na místě, kde se čeští bratří, odpůrcové vojny a krveprolévání, loučili s vlastí. –

Růže na paloučku kvetou, obilí po lánech kolem zvolna se vlní, šustí, "ovečky" se po něm míhají. Ticho tu, milo, ale bezděky vzpomeneš starých předků, jaký žal sevřel tu jejich srdce, když nastala hořká chvíle loučení, když slzami skrápěli rodnou půdu, a živěji porozumíš prostým veršům českého exulanta:

Bílá paní

Růžový palouček Staré pověsti české - obsah

Boží soud

Historická literatura - úvod Autoři děl Alois Jirásek Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 19.XII.2009   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!