předchozí
V

VI

celkem kapitola: 6. z 9
následující
VII

Tyrolské elegie

Autor: Karel Havlíček Borovský

Sviť, měsíčku, polehoučku
skrz ten hustý mrak,
jakpak se ti Brixen líbí?
Neškareď se tak!
Nepospíchej, pozastav se,
nechoď ještě spát,
abych s tebou jen chvilinku mohl
diškurýrovat.
Nejsem zdejší, můj měsíčku,
toť znáš podle křiku,
neutíkej, nejsem treu und bieder,
jsem zde jen ve cviku.
Jsemť já z kraje muzikantů,
na pozoun jsem hrál,
a ten pořád ty vídeňské pány
ze sna burcoval.
By se po svých těžkých prácech
hodně vyspali,
jednou v noci kočár policajtů
pro mne poslali.
Dvě hodiny po půlnoci
když na třetí šlo, tu mi dával žandarm
u postele šťastné dobrýtro.
Se žandarmem slavný ouřad,
celý v parádě,
pupek kordem pevně obvázaný,
zlato na krágle.
"Vstávají, pane redaktor,
nelekají se,
jdeme v noci, nejsme však zloději,
jenom komise.
Od všech z Vídně pozdravení,
pan Bach je líbá,
jsou-li přej zdráv, a tuhleto psaní
po nás posílá."
Já jsem i na lačný život
vždycky zdvořilý:
"Odpusť, slavná císařská komise,
že jsem v košili!"
Ale Džok, můj černý buldok,
ten je grobián,
na habeas corpus tuze zvyklý
on je Angličan.
Málem by byl chlap přestoupil
jeden paragraf,
již na slavný ouřad zpod postele
uďál: Vrr, haf, haf!
Hodil jsem mu tam pod postel
říšský zákoník,
dobře že jsem měl ten moudrý nápad,
jižani nekvík.
Občan zvyklý na pořádek
bylo to v prosinci
především jsem si obul punčochy
v slavné asistenci.
Pak jsem teprv četl psaní
však ho tuhle mám
rozumíš-li ouřední němčině,
přečti si ho sám.
Bach mi píše jako doktor,
že mi nesvědčí
v Čechách zdraví, že přej potřebuju
změnu povětří.
Že je v Čechách tuze dusno,
horké výpary,
mnoho smradu po té oktrojírce,
holé nezdraví!
Že on tedy schválně pro mne
kočár sem poslal,
abych se hned na státní outraty
na cestu vy dal.
A žandarmům že nařídil,
ať mne hodně nutí,
kdybych nechtěl ze skromnosti přijmout
jeho nabídnutí.
Což je dělat?
Že pak musím hloupý zvyk ten mít,
že nemohu žandarmům s flintami
pranic odepřít!
Dedera mne taky nutil,
abych jel jen hned,
že by chtěli Brodští, až se vzbudí,
třeba s námi jet.
Pravil mi, že nemám s sebou
zbraně žádné brát,
neb že oni mají nařízení
mne ochraňovat.
Že mám též, pokud jsme v Čechách,
inkognito jet
sic nám dají dotěraví lidé
hrůzu komis hned.
Ještě mi dal pan Dedera
více moudrých rad,
dle nichž se Bachovi pacienti
mají spravovat.
Tak mne vábil jak Siréna,
až jsem obul boty,
oblík vestu, kabát, pak i kožich
dříve však kalhoty!
Ó měsíčku, však ty ženské
dobře znáš a víš,
jaký s nimi člověk na tom světě
často mívá kříž!
Takés mnohého loučení
tajným svědkem byl,
ty znáš líp než každý novelista
hořkost těchto chvil.
Matka, žena, sestra, dcerka
malá Zdenčinka,
stály okolo mne v tichém pláči,
hořká chvilinka!
Já jsem sice starý kozák,
v půtkách tužený:
tenkrát jsem měl trochu těsná prsa
a zrak zkalený.
Vtisknut jsem však poděbradku
silně do čela,
aby se těm policajtům slza
nezablyštěla.
Neb ti všichni blíže dveří
posud stáli stráž,
aby měla tato smutná scéna
císařskou štafáž!
Trubka břeští, kola hrčí,
jedem k Jihlavi,
vzadu, abysme nic neztratili,
klušou žandarmi.
Ten borovský kostelíček
stojí na vršku,
skrze lesy smutně na mne hleděl:
"Jsi to, můj hošku?
Pode mnou jest tvá kolíbka,
já tě viděl křtít,
starému vikáři ministrovat,
pilně se učit.
Táhnout světem na zkušenou,
pak s pochodní jít,
naší chase plamenem veselým
na cestu svítit.
Vidíš, jak ty roky plynou,
znám tě třicet let,
ale chlapče, jaké to obludy
vidím s tebou jet?"

předchozí
V
VI
Tyrolské elegie - Obsah
následující
VII

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Karel Havlíček Borovský

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Brno | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 19.XII.2009   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!