Aures habet, et non audiet

Na vrcholu duny	Aures habet, et non audiet II	K čemu jsou dobrá velká písmena
	Devadesát tři
	1. díl - 4. kniha TELLMARCH
	Autor: Viktor Hugo

Stařec seděl nehnutě. Nepřemýšlel, sotvaže neurčitě snil. Kolem dokola radostná pohoda, klid, důvěra, samota. Na duně byl dosud jasný den, v kraji se stmívalo a v lesích již zavládla noc. Na východě vycházel měsíc. Několik hvězdiček se zatřpytilo na bledě modrém nebi. Ač byl pln těžkých starostí, ponořil se stařec v nevýslovný klid vesmíru. Cítil, jak v jeho nitru vychází matná jitřenka naděje, lze-li slovo naděje spojit s vyhlídkami na občanskou válku. V té chvíli se mu zdálo, že všecko nebezpečí je totam, když vyvázl z moře tak neúprosného a vystoupil na pevninu. Nikdo neznal jeho jméno, byl sám, pro nepřítele ztracený beze stopy, neboť moře ji dokonale zahladilo, byl v bezpečí, nikdo o něm nevěděl,

nikdo netušil, že žije. Cítil svrchované uspokojení. Málem by byl usnul.

Hluboké ticho, jež vládlo v té chvíli na zemi i na nebi, působilo zvláštním kouzlem na muže vydaného uvnitř i navenek napospas tolika bouřím.

Bylo slyšet jen vítr vanoucí od moře, avšak vítr zpívá neslyšným basem, který přestaneme vnímat, jakmile mu přivykneme.

Pojednou se stařec vztyčil.

Cosi upoutalo jeho pozornost. Zadíval se k obzoru.

Pozoroval zvonici v Cormeray, kterou měl před sebou na pozadí roviny. Dělo se v ní skutečně cosi neobvyklého.

Obrysy zvonice se zřetelně rýsovaly na obzoru, bylo vidět věž zakončenou nahoře bání a mezi věží a bání čtyřhrannou zvonici bez okenic, otevřenou na všecky čtyři strany, jak tomu bývá u bretaňských zvonic.

Zvonice se střídavě otvírala a zavírala, v pravidelných intervalech se její vysoké okno jevilo jako úplně bílé, pak zase jako úplně černé, bylo jím vidět oblohu, pak zase nebylo vidět nic, světlo a tma následovaly za sebou vteřinu za vteřinou s pravidelností kladiva dopadajícího na kovadlinu.

Cormerayská zvonice byla od něho vzdálena necelé dvě míle. Stařec se ohlédl vpravo na zvonici v Baguer-Picanu, rovněž přímo proti obzoru, i tam se průhled otvíral a zavíral jako ve zvonici cormerayské.

Podíval se vlevo na zvonici v Tanisu, otvírala a zavírala se právě tak jako zvonice v Baguer-Picanu.

Pozoroval postupně všecky zvonice na obzoru, po levici zvonice v Courtils, Précey, Crollonu a v Croix-Avranchinu, po pravici zvonice v Razsur-Couesnon, v Mordrey a v Pas, před sebou pak zvonici v Pontorsonu. Okenice všech byly střídavě bílé a černé.

čemu to nasvědčovalo?

Znamenalo to, že ve všech zvonicích se vyzvání.

Aby se průhled střídavě objevoval a ztrácel, bylo nutno zvony prudce rozhoupat.

Co to tedy bylo? Zcela určitě poplach.

Zvonili na poplach, zvonili divoce, zvonili všude, na všech zvonicích, ve všech vesnicích. A slyšet nebylo nic.

Bylo to tím, že hlas zvonů sem pro značnou vzdálenost nedoléhal, a také proto, že vítr vál od moře opačným směrem a odnášel všecky zvuky z obzoru.

Všechny ty zvony zběsile rozhoupané, vyzvánějící na všech stranách, a k tomu ono ticho, působily příšerným dojmem.

Stařec se díval a naslouchal.

Neslyšel poplach, ale viděl jej. Jaký to podivný zážitek, vidět poplach!

Proti komu vyzváněly ty zvony ?

Proti komu ten poplach?