Aures habet, et non audiet |
K čemu jsou dobrá velká písmenaIII
|
Republika Francouzská, jednotná a nedělitelná |
Devadesát tři |
||
1. díl - 4. kniha TELLMARCH
|
||
Autor: Viktor Hugo |
Jistě někoho honili.
Ale koho?
Muž z ocele se zachvěl.
Nemohl to přece být on. Nikdo nemohl tušit jeho příchod. Nebylo možné, aby zástupci pařížské vlády měli o něm již zprávu, vždyť právě přistál ke břehu. Korveta se zřejmě potopila, aniž vyvázl jediný muž. Dokonce ani na korvetě neznal nikdo jeho jméno kromě La Vieuvilla a Boisberthelota.
Zvony pokračovaly v zuřivé hře. Pozorně je sledoval a mechanicky počítal, v jeho mysli se rojily různé domněnky se střídavými pocity naprosté bezpečnosti a strašlivé nejistoty. Poplach však bylo možno vysvětlit několika způsoby. Nakonec dospěl stařec k uspokojivému závěru, který si stále opakoval: celkem vzato nikdo neví o mém příchodu a nikdo nezná mé jméno.
Již nějakou chvíli se nad ním a za ním ozýval lehký šustot podobný šelestu listí v koruně stromu zmítaného větrem. Zpočátku si toho nevšímal, když však šelest neustával, ba sílil, stařec se obrátil. Byl to opravdu list, ale papírový. Vítr odtrhával poznenáhlu nad jeho hlavou velikou vyhlášku, přilepenou na milníku krátkou dobu, neboť byla ještě vlhká. Nyní byla vydána napospas větru, který si s ní pohrával a odchlipoval ji.
Stařec si napoprvé návěstí nevšiml, protože přišel na dunu z opačné strany.
Stoupl si na kámen, na němž seděl, a přidržel si rukou roh návěstí, jež vlálo ve větru. Nebe bylo jasné, neboť soumrak trvá v červnu dlouho, úpatí duny bylo již ponořeno do tmy, ale na vrcholku bylo ještě světlo. Část vyhlášky byla vytištěna velkými písmeny, a protože bylo dosud dobře vidět, bylo možno čísti toto:
Aures habet, et non audiet |
K čemu jsou dobrá velká písmena
Devadesát tři - Obsah |
Republika Francouzská, jednotná a nedělitelná |