Rány zaceleny, ale srdce krvácí	Dva póly pravdy VII	Matka sedmibolestná
	Devadesát tři
	3. díl - 2. kniha TŘI DĚTI
	Autor: Viktor Hugo

Po několika týdnech plných obratů a zvratů občanské války mluvilo se v kraji Fougéreském pouze o dvou mužích, z nichž jeden byl pravým opakem druhého, a přesto oba šli za stejným cílem a bojovali bok po boku veliký revoluční boj.

Divoký souboj Vendéských pokračoval, avšak Vendée ztrácela půdu. Zejména v Ille-et-Vilainu bylo povstání zásluhou mladého velitele, který v Dolu tak obratně zkrotil smělost šesti tisíc Vendéských odvážným činem patnácti set vlastenců, ne-li udušeno, tedy přinejmenším velmi oslabeno a omezeno. Po tomto šťastném vítězství následovala další a ze všech těchto úspěchů se pak zrodila nová situace.

Nastal obrat, avšak zvláštní okolnost vše zkomplikovala.

V celé této části Vendée měla republika vrch, o tom nebylo pochyb, ale která republika? V konečném vítězství, které se již rýsovalo, stály proti sobě dvě republiky: republika teroru a republika umírněnosti. Jedna chtěla zvítězit tvrdostí, druhá mírností. Která nabude převahy? Obě formy, formu smířlivou a neúprosnou, představovali dva muži, každý z nich měl svůj vliv a autoritu, jeden jako vojenský velitel, druhý jako občanský zmocněnec vlády. Který z obou těchto mužů bude vítězem? Onen zmocněnec vlády měl za sebou strašlivou oporu: přinesl hrozivou výzvu Pařížské komuny Santerrovým praporům: Nikoho nešetřte, nikoho necivte! Aby vše podrobil své svrchovanosti, měl dekret Konventu, podle něhož "propadl hrdlem každý, kdo by pustil na svobodu a pomohl k útěku zajatému vůdci povstalců", měl plnou moc od Výboru pro obecné blaho a přísný rozkaz, aby ho byl každý poslušen, rozkaz podepsaný Robespierrem, Dantonem a Maratem. Druhý, voják, měl ku pomoci jedinou sílu: soucit.

Měl pouze své rámě, které poráželo nepřátele, a srdce, které jim udílelo milost. Jako vítěz se domníval, že má právo šetřit poražené.

Odtud onen skrytý, ale hluboký spor mezi oběma muži. Každý se pohyboval v jiných sférách, oba bojovali proti vzpouře, ale každý měl vlastní střelu: jeden vítězství, druhý hrůzu.

Všude v lesích se hovořilo jen o nich. To, že oba tito mužové, naprosto si odporující, byli tak úzce spojeni, jen zvyšovalo úzkost pohledu, jež se na ně upíraly ze všech stran. Tito dva protivníci byli přáteli. Nikdy se nesblížila dvě srdce vznešenější a hlubší náklonností. Krutý zachránil život mírnému a odnesl to jizvou v obličeji. Jeden z těchto mužů byl ztělesněním smrti, druhý života, jeden zosobňoval princip hrůzy, druhý princip smířlivosti, a přece se měli rádi. Zvláštní záhada. Představte si Oresta jako člověka milosrdného a Pylada jako člověka neúprosného. Představte si Arimana jako bratra Ormuzdova.

A dodejme ještě, že ten, kterého nazývali "ukrutníkem", byl zároveň schopen citů největšího bratrství, obvazoval raněné, ošetřoval nemocné, celé dny a noci trávil na obvazištích a v nemocnicích, dojímaly ho bosé děti, vše rozdal chudým a sám nic neměl. Nechyběl nikde, kde se bojovalo, kráčel v čele oddílů do nejlítějších řeží sice ozbrojen, neboť míval za pasem šavli a dvě pistole, ale bezbranný, neboť ho nikdy neviděli tasit šavli nebo sáhnout po pistolích. Vydával se ránám, ale sám je nerozdával. Říkalo se o něm, že býval knězem.

Jeden z těchto mužů byl Gauvain, druhý Cimourdain.

Mezi oběma muži bylo přátelství, ale mezi oběma principy nenávist. Jako by to byla jedna duše rozseknutá ve dvě oddělené části. Gauvainovi se vskutku dostalo poloviny duše Cimourdainovy, avšak té něžné poloviny. Zdálo se, že z Gauvaina září světlý paprsek, zatímco Cimourdain si ponechal to, co bychom mohli nazvat černý paprsek. Z toho vyplýval onen vnitřní nesoulad. Tento utlumený zápas musel jednou propuknout. Jednoho rána začal boj.

Cimourdain řekl Gauvainovi: "Jak jsme daleko?"

Gauvain odpověděl: "Víte to právě tak dobře jako já. Rozprášil jsem Lantenacovy bandy. Má za sebou jen hrstku lidí. Zahnali jsme ho do lesa Fougéreského. Do týdne bude obklíčen."

"A do čtrnácti dnů?"

"Bude zajat."

"A co potom?"

"Četl jste mou vyhlášku?"

"Četl. Nu a?"

"Bude zastřelen."

"Zase shovívavost. Je třeba ho dát popravit gilotinou."

"Já jsem pro vojenskou smrt," řekl Gauvain.

"A já zase," namítl Cimourdain, "pro smrt revoluční."

Pohlédl Gauvainovi do tváře a řekl: "Proč jsi propustil na svobodu ty jeptišky z kláštera Saint-Marc-le-Blanc?"

"Neválčím se ženami," odpověděl Gauvain.

"Ty ženy nenávidí lid. A v nenávisti se vyrovná žena deseti mužům. Proč jsi odmítl poslat před revoluční tribunál tu spřež starých fanatických kněží zajatých v Louvigné?"

"Neválčím se starci."

"Starý kněz je horší než mladý. Vzpoura je mnohem nebezpečnější, hlásají-li ji šediny. Lidé mají důvěru k vráskám.

Jen žádný nemístný soucit, Gauvaine. Kralovrazi jsou osvoboditelé. Dej si pozor na věž v Templu."

"Věž v Templu! Pustil bych z ní dauphina. Neválčím s dětmi."

Pohled Cimourdainův zpřísněl.

"Věz, Gauvaine, že je třeba válčit se ženou, jmenuje-li se Marie Antoinetta, se starcem, jmenuje-li se papež Pius VI., a s dítětem, jestliže se jmenuje Ludvík Kapet."

"Nejsem politik, učiteli."

"Hled, abys nebyl nebezpečný člověk. Pročpak jsi volal při útoku hlídky z Cossé, když se buřič Jan Treton vyřítil se šavlí v ruce sám proti celému oddílu, neboť mu už nic jiného nezbývalo: ,Rozestupte se. Nechtě ho projít!"

"Protože patnáct set lidí nebude vraždit jednoho."

"A když jsi viděl v Cailleterie ďAstillé, jak tvoji vojáci chtějí dobít raněného Vendéana, Josefa Béziera, pročpak jsi volal: ,Kupředu! Toho si beru já na starost! a vystřelil jsi z pistole do vzduchu?"

"Protože nezabíjíme člověka ležícího na zemi."

"A udělals chybu. Oba jsou dnes náčelníky band. Josef Bézier je Knírek, Jan Treton je Stříbrná noha. Tím, že jsi zachránil ty dva muže, dal jsi republice dva nepřátele."

"Věřte, že bych jí rád získal přátele a nerad bych jí dělal nepřátele."

"Proč jsi po vítězství u Landéanu nedal zastřelit tři sta zajatých sedláků?"

"Protože jsem chtěl, aby se řeklo, že republika uděluje milost zajatým royalistům, když Bonchamps udělil milost zajatým republikánům."

"A co když zajmeš Lantenaca, také mu udělíš milost?"

"Nikoliv."

"Proč? Vždyť jsi ji dal třem stům sedláků?"

"Sedláci jsou lidé nevědomí, Lantenac však ví, co dělá."

"Ale Lantenac je tvůj příbuzný."

"Francie je bližší příbuznou."

"Lantenac je stařec."

"Lantenac je cizák. Lantenac je bez věku. Volá na nás Angličany. Lantenac znamená invazi. Je to nepřítel vlasti. Náš souboj muže skončit jen smrtí jeho, nebo mou."

"Gauvaine, zapamatuj si ta slova!"

"Řekl jsem je."

Odmlčeli se a pohlédli na sebe.

"Bude krvavý ten rok 93, který teď prožíváme."

"Dej si pozor!" zvolal Cimourdain. "Některé povinnosti jsou strašné. Neobviňuj toho, kdo nemá žádnou vinu. Odkdy je nemoc vinou lékařovou? Ano, tento významný rok nezná slitování, to je jeho charakteristický rys. Proč? Protože to je velký revoluční rok. Revoluce má nepřítele ve staré společnosti a nemůže s ní mít slitování, právě tak jako lékař nemá slitování s nákazou, která je jeho nepřítelem. Revoluce vyhlazuje království v osobě krále, aristokracii v osobě šlechtice, despotismus v osobě vojáka, pověru v osobě kněze, barbarství v osobě soudce, jedním slovem tyranii v osobě každého tyrana. Je to strašlivá operace, ale revoluce ji provádí jistou rukou. Pokud jde o množství zdravého masa, které při tom obětuje, zeptej se Boerhaava, co o tom soudí. Cožpak lze vyříznout nějaký vřed bez ztráty krve? Který požár si nevyžádá při hašení svůj díl ohně? Tyto hrozné nezbytnosti jsou přímo podmínkou úspěchu. Chirurg se podobá řezníkovi, a může budit i dojem kata. Každá revoluce je vášnivě oddána svému osudovému dílu. Zmrzačuje, ale zachraňuje. Jakže! Vy žádáte milost pro nákazu? Vy byste chtěli, aby revoluce měla slitování s tím, co je jedovaté? Nedopřeje vám sluchu. Skoncuje s minulostí, neboť má nad ní moc. Provádí na těle civilizace hluboký řez, z kterého vzejde zdraví lidskému pokolení. Trpíte tím? Ovšem. Jak dlouho to potrvá? Po dobu operace. Pak budete žít: Revoluce provádí amputaci světa. Proto v roce 93 teče tolik krve."

"Chirurg je klidný," namítl Gauvain, "ale lidé, které vidím, jsou divocí."

"Revoluce potřebuje, aby jí pomáhali drsní dělníci. Odmítá každou ruku, která se chvěje. Důvěřuje pouze neúprosným. Danton je hrozný, Robespierre neoblomný, Saint Just je neústupný, Marat je nesmiřitelný. Dobře si to zapamatuj, Gauvaine. Takové osobnosti potřebujeme. Vydají za celé armády. Zastraší Evropu."

"A snad také budoucnost," dodal Gauvain.

Zarazil se, ale hned pokračoval: "Aby nebylo omylu, učiteli, nikoho neobviňuji. Podle mého názoru se revoluce skutečně vyznačuje neodpovědností. Nikdo není nevinen, nikdo není vinen. Ludvík XVI. je beránek v jámě lvové. Chtěl by utéci, zachránit se, snaží se bránit, kousal by, kdyby mohl. Ale není lvem, i kdyby jím být chtěl. Má-li k tomu chuť, považuje se to již za zločin. Ten rozzlobený beránek cení zuby. .Zrádce! řvou lvi. A sežerou ho. A pak se pustí navzájem do sebe."

"Beran je zvíře."

"A lvi nejsou zvířata?"

Nad touto výtkou se Cimourdain zamyslil. Pak opět zvedl hlavu a řekl:

"Ti lvi, to jsou myšlenky, ideje, principy."

"Vyvolávají teror."

"Revoluce bude jednou ospravedlněním teroru."

"Mějte se na pozoru, aby revoluce nebyla zhanobena terorem."

A Gauvain pokračoval: "Svoboda, Rovnost a Bratrství jsou principy míru a souladu. Pročpak jim dávat hrůznou podobu? Co chceme? Získat národy pro světovou republiku. Nuže, nenahánějme jim strach. Nač to zastrašování ? Lidé právě tak jako ptáci se nedají přivábit strašákem. Není třeba páchat zlo, aby se konalo dobro. Trůn nekácíme proto, abychom postavili popraviště. Smrt králům, život národům. Srazme koruny, ale šetřme hlavy. Revoluce znamená svornost, a ne hrůzu. Ušlechtilým myšlenkám špatně poslouží krutí lidé. Amnestie je pro mne nejkrásnějším slovem lidského jazyka. Nechci prolévat krev, když neriskuji také svou vlastní. Ostatně dovedu jen bojovat, jsem jen voják. Ale nestojí za to vítězit, nemůžeme-li odpouštět. V boji buďme nepřáteli svých nepřátel, ale po vítězství buďme jejich bratry."

"Dej si pozor, Gauvaine," opakoval Cimourdain potřetí, "jsi pro mne víc než vlastní syn, dej si pozor!"

Pak dodal zamyšleně:

"V takové době, jako je dnešní, může být slitování zradou."

Kdyby někdo naslouchal rozhovoru těchto dvou mužů, měl by dojem, že slyšel rozmlouvat meč se sekerou.

Rány zaceleny, ale srdce krvácí

Dva póly pravdy Devadesát tři - Obsah

Matka sedmibolestná

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!