Kapka studené vody	Rány zaceleny, ale srdce krvácí VI	Dva póly pravdy
	Devadesát tři
	3. díl - 2. kniha TŘI DĚTI
	Autor: Viktor Hugo

Sečná rána se rychle hojí, byl tu však někdo mnohem vážněji raněn než Cimourdain. Byla to postřelená žena, kterou našel žebrák Tellmarch ve velké kaluži krve na statku Herbe-en-Pail.

Michelle Fléchardová byla ve větším nebezpečí, než se Tellmarch domníval. K ráně nad prsem se pojila rána v lopatce, zatímco jedna kulka přerazila klíční kost, proletěla druhá ramenem, protože však plíce zůstaly nedotčeny, mohla se uzdravit. Tellmarch byl "filozof", což na venkově znamená trochu lékař, trochu ranhojič a trochu čaroděj. Ošetřoval raněnou ve svém doupěti na bídném loži z mořských řas a léčil ji tajemnými prostředky, jimž se říká domácí léky, díky jeho péči zůstala naživu.

Klíční kost srostla, rány na prsou a na rameni se zacelily a za několik dní se raněná zotavila.

Jednoho rána mohla už vyjít z brlohu, opírajíc se o Tellmarcha, usedli pod stromy na výsluní. Tellmarch o ní věděl málo, neboť poranění na prsou vyžaduje klid a v době, kdy byla takřka v agónii, pronesla sotva několik slov. Když chtěla promluvit, Tellmarch ji vždy přinutil, aby mlčela, oddávala se tvrdošíjně snění a Tellmarch pozoroval v jejím zraku, že se neustále zabývá mučivými myšlenkami. Toho rána byla již tak silná, že mohla skoro sama chodit. Lékař si často připadá jako otec, Tellmarch ji sledoval šťastným pohledem a usmíval se. Dal se s ní do řeči.

"Tak už jsme zase v pořádku. Rány zmizely."

"Ale v srdci zůstaly," řekla a za chvíli pokračovala:

"Tak vy vůbec nevité, kde jsou?"

"Kdo?" optal se Tellmarch.

"Mé děti."

To její "tak" vyjadřovalo celý svět myšlenek. Znamenalo asi toto: "Protože o nich nemluvíte, protože tolik dní jste byl u mě, aniž jste se mě na ně slůvkem zeptal, protože mi nařizujete mlčet, kdykoliv chci promluvit, protože máte strach, jak se zdá, že budu o nich mluvit, to dokazuje, že o nich nevíte." Častokrát v horečce, blouznění a pomatenosti své děti volala a dobře si všimla - neboť člověk i v deliriu pozoruje -, že jí stařec neodpovídá.

Tellmarch opravdu nevěděl, co by jí řekl. Mluvit s matkou o ztracených dětech není snadné. A pak: Co věděl? Nic. Věděl, že jakási matka byla postřelena, že našel tuto matku polomrtvou, že měla tři děti a že markýz Lantenac dal matku zastřelit a děti odvedl. Zde končily všecky zprávy. Co se stalo s dětmi? Jsou ještě naživu? Věděl, protože se na to ptal, že to byli dva chlapci a děvčátko sotva odkojené. Víc nic. Kladl si o těchto nešťastnících spoustu otázek, ale nedovedl na ně odpovědět. Místní lidé, jichž se vyptával, kroutili jen hlavami. O Lantenacovi lidé neradi hovořili.

Neradi mluvili o Lantenacovi a neradi mluvili s Tellmarchem. Venkované jsou svým způsobem podezřívaví. Neměli Tellmarcha rádi. Tellmarch-Caimand je znepokojoval. Proč se pořád dívá do nebe? Co dělá a nač myslí bez hnutí po celé hodiny? Byl opravdu divný. V tomto kraji, kde zuřila válka a planula vzpoura, kde se lidé zabývali jen pustošením a krveprolitím a myslili jen na to, jak na sebe vzájemně nastražovat léčky, lákat se do pasti a navzájem se pobíjet, byl ovšem samotář pohroužený v přírodu a její nekonečný mír, trhající byliny a obírající se pouze květinami, ptáky a hvězdami, člověk zřejmě nebezpečný. Rozhodně neměl všech pět pohromadě, nečíhal za křovím a po nikom nestřílel. Proto se ho lidé v okolí báli.

"Ten člověk je blázen," říkali o něm.

Na nic se ho neptali, na nic mu neodpovídali. Nemohl se tedy dovědět tolik, kolik si přál. Válka se přenesla jinam, lidé odešli bojovat do jiných míst a markýz Lantenac zmizel z obzoru, při Tellmarchově povaze by válka na něho musela přímo dopadnout, aby si jí všiml.

Po slovech "mé děti" se Tellmarch přestal usmívat. Matka se zamyslila. Co se dělo v této duši? Jako by se octla na dně propasti. Pojednou se podívala na Tellmarcha a téměř hněvivě vykřikla:

"Mé děti!"

Tellmarch sklopil provinile hlavu.

Vzpomněl si na markýze z Lantenacu, který jistě nemyslel na něho a pravděpodobně na něj vůbec zapomněl. Uvědomoval si to a říkal si: "Takový milostpán se k vám zná, jen když je v nebezpečí, když je z toho venku, už o vás neví."

"Proč jsem ho vůbec zachránil?" ptal se sám sebe.

"Protože je to člověk," odpověděl si.

Chvilku se nad tím zamyslil a pak pokračoval pro sebe v samomluvě:

"Je to tak jisté?"

"Kdybych to byl věděl!" opakoval si svá trpká slova.

Celá ta událost ho skličovala, neboť viděl ve svém činu jakousi záhadu. S bolestí o tom uvažoval. Dobrý skutek může tedy být skutkem Špatným. Kdo zachrání vlka, zabíjí ovečky. Kdo uzdraví křídlo supovi, je odpovědný za jeho drápy.

Cítil se opravdu viníkem. Neuvědomělý hněv matky měl plné oprávnění.

Jen to, že zachránil matku, ho smiřovalo s vědomím, že zachránil markýze.

A co děti?

Matka také přemýšlela. Myšlenky obou se braly týmž směrem a snad se i střetly v hlubinách snění, aniž bylo cokoli vysloveno.

Její pohled, v němž se zrcadlila noc, utkvěl znovu na Tellmarchovi.

"Takhle to přece dál nejde," řekla.

"Pst!" napomenul ji Tellmarch a položil jí prst na ústa.

Zena se nedala umlčet.

"Nejednal jste správné, že jste mě zachránil, a já se na vás zlobím. Raději bych byla mrtvá, protože bych je zcela určitě viděla. Věděla bych, kde jsou. Děti by mě neviděly, ale já bych jim byla nablízku. Mrtvá matka muže chránit své děti."

Vzal ji za ruku a nahmatal tep.

"Uklidněte se, dostanete znovu horečku."

"Kdy budu moci odejít?" zeptala se ho skoro drsně.

"Vy a odejít?"

"Ano. Jít."

"Nikdy, nebudete-li rozumná. Zítra, budete-li moudrá."

"Čemu říkáte být moudrá?"

"Mít důvěru v Boha."

"Bůh! Kam mi dal mé děti?"

Byla jako ve snách. Její hlas neobyčejně zněžněl.

"Chápejte, nemohu tak dál žít. Vy jste neměl děti, já je měla. Mezi námi je rozdíl. Člověk nemůže něco posuzovat, neví-li, co to je. Vy jste neměl děti, viďte?"

"Ne," odpověděl Tellmarch.

"Já žila jen pro ně. Nic jiného jsem neměla. Má můj život bez dětí smysl? Byla bych ráda, kdyby mi někdo vysvětlil, proč už nemám děti. Cítím dobře, že se něco děje, ale nerozumím tomu. Muže mi zabili, mne postřelili, ale to všecko je mi jedno, nechápu nic."

"Podívejte se," řekl Tellmarch, "už zase vás chytá horečka. Nemluvte už."

Podívala se na něj a odmlčela se.

Od toho dne již nepromluvila.

Poslechla Tellmarcha víc, než si přál. Jako omámená seděla po celé dlouhé hodiny schoulená u paty starého stromu. Přemýšlela a mlčela. Mlčení je jakýmsi útočištěm prostým duším, které vypily kalich utrpení až do dna. Zdálo se, že nechce rozumět. Na jistém stupni stává se zoufalství zoufalému člověku nepochopitelným.

Tellmarch ji pozoroval s pohnutím. Dívaje se na toto utrpení, začal stařec myslit jako žena. "Ach ano," říkával si, "její rty nemluví, ale její oči mluví, vidím dobře, že ji trápí utkvělá myšlenka. Být matkou a najednou jí nebýt! Kojit dítě a přijít o ně! Nemůže se s tím smířit. Myslí na tu maličkou, kterou ještě nedávno kojila. Myslí stále jen na to a na nic jiného. Musí to být opravdu rozkošné, cítit růžovou pusinku, jak vám saje z nitra duši, jak si z vašeho vlastního života tvoří svůj život."

Mlčel také, neboť chápal, jak bezmocná jsou slova při takové sklíčenosti. Mlčení utkvělé představy je strašlivé. Jak učinit tuto utkvělou myšlenku matčinu přístupnou rozumovým úvahám? Mateřský cit je neotřesitelný, nepřipouští rozumováni. Matka má v sobě cosi živočišného, a to ji činí vznešenou. Mateřský pud je božsky zvířecí. Matka už není žena, ale samice.

Děti jsou její mláďata.

Něco nižšího a něco vyššího než rozum řídí matčino konání. Matka větří. Je v ní skryta nesmírná tvůrčí vůle, která ji vede. Slepota plná jasnozřivosti.

I Tellmarch chtěl nyní přimět tuto nešťastnici k tomu, aby mluvila, ale nepodařilo se mu to. Jednou jí řekl:

"Jsem naneštěstí starý a nemohu už chodit. Dospěl jsem rychleji ke konci svých sil než ke konci své životní dráhy. Po čtvrt hodině mi nohy vypovědí službu a musím se zastavit, nebýt toho, šel bych s vámi. Celkem vzato, je to možná lepší, že nemohu s vámi jít. Spíše bych vám uškodil než prospěl, zde mě lidé trpí, ale modrým jsem podezřelý jako venkovan a pro venkovany jsem čaroděj."

Čekal, co odpoví. Nepozvedla k němu ani oči.

Utkvělá myšlenka končí buď šílenstvím, nebo hrdinstvím. Ale jakého hrdinství může být schopna ubohá venkovská žena? Žádného. Může být matkou, toť vše. Den ode dne se víc a více nořila do svých snů. Tellmarch ji pozoroval.

Snažil se ji zaměstnat. Přinesl jí nitě, jehlu a náprstek a k velkému potěšení ubohého žebráka dala se opravdu do šití. Snila, ale pracovala, což bylo známkou, že se uzdravuje, síly se jí poznenáhlu vracely, ale její oko bylo stále jako skleněné. Když šila, zpívala si polohlasně smutné písničky. Mumlala nějaká jména - asi jména svých dětí, avšak ne tak zřetelně, aby jim Tellmarch rozuměl. Chvílemi přerušila práci a naslouchala ptákům, jako by měli pro ni zprávy. Dívala se, jaké je počasí. Pohybovala rty. Mluvila tiše sama k sobě. Připravila si vak a naplnila jej kaštany. Jednou zrána viděl Tellmarch, jak se chystá na cestu, oči upřeny kamsi do hlubin lesa.

"Kam jdete?" zeptal se jí. "Jdu je hledat," odpověděla.

Nepokoušel se ji zdržovat.

Kapka studené vody

Rány zaceleny, ale srdce krvácí Devadesát tři - Obsah

Dva póly pravdy

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!