Kapka studené vody

Podruhé zachráněn	Kapka studené vody V	Rány zaceleny, ale srdce krvácí
	Devadesát tři
	3. díl - 2. kniha TŘI DĚTI
	Autor: Viktor Hugo

Neviděli se už mnoho let, ale jejich duše se nikdy neodloučily, shledali se, jako by se byli teprve včera rozešli.

V dolské radnici zřídili narychlo nemocnici a Cimourdaina odnesli na lůžko do pokojíku vedle společného sálu pro raněné. Ranhojič, který zašil ránu, učinil konec citovým výlevům obou mužů připomínkou, že Cimourdain potřebuje spánek. Gauvain byl ostatně zaujat tisícerými starostmi, jež ukládá vítězi povinnost a pečlivost. Cimourdain zůstal sám, ale dvojí horečka mu nedala spát: horečka z poranění a horečka z radosti.

Nespal, a přece neměl dojem, že bdí. Bylo to možné? Jeho sen se uskutečnil. Cimourdain byl z těch, kteří nevěří na šťastnou kartu, a přece měl štěstí. Našel Gauvaina. Opustil ho jako dítě a shledal se s mužem - s mužem slavným, obávaným, neohroženým. Našel ho triumfujícího, vítězícího pro věc lidu. Gauvain byl ve Vendée oporou revoluce a Cimourdain ten sloup republice vystavěl. Tento vítěz byl jeho žákem. Jeho, Cimourdainovy myšlenky vyzařovala ta mladistvá tvář, určená snad jednou pro republikánský Panteon. Dítě jeho ducha, jeho odchovanec, byl již nyní hrdinou a bude brzy slavný. Cimourdainovi se zdálo, že vidí svou vlastní duši, která dospěla k dokonalosti. Na vlastní oči viděl, jak Gauvain válčí, připadal si jako Chirón, když viděl bojovat Achilla. Tajuplná podobnost mezi knězem a kentaurem, neboť i kněz je jen polovičním člověkem.

Vzrušující události, jež znovu prožíval v bezesných stavech způsobených zraněním, naplňovaly Cimourdaina tajemným opojením. Mladý osud se nádherně rozvíjel a Cimourdain ke své radosti měl nad tímto osudem plnou moc, ještě jeden takový úspěch a Cimourdainovi stačí říci slovo a republika svěří Gauvainovi armádu. Nic tak neoslňuje jako vědomí, že vše se daří! V té době měl každý svůj vojenský sen, každý chtěl udělat někoho generálem: Danton Westermanna, Marat Rossignola, Hébert Ronsina, Robespierre by byl nejraději odstranil všecky. Proč by nemohl být Gauvain generálem, řekl si Cimourdain a oddal se snění. Viděl před sebou neomezené možnosti, střídal domněnku za domněnkou a všecky překážky mizely. Jakmile někdo stane na tomto žebříku, nezastaví se již a stoupá neustále výš, začne u člověka a skončí ve hvězdách. Velký generál je pouhým vojevůdcem, avšak velký vůdce je zároveň hlasatelem idejí, Cimourdain snil o Gauvainovi jako o velkém vůdci. A protože sny mají rychlý spád, zdálo se mu, že vidí Gauvaina, jak zahání Angličany na moři, na Rýně, jak trestá krále Severu, v Pyrenejích, jak odráží Španělsko, v Alpách, jak dává Římu znamení k povstání. V Cimourdainovi byli dva lidé, člověk něžný a člověk hrozný, oba byli spokojeni, neboť neúprosnost byla jeho ideálem a Gauvain se mu jevil nádherným i strašným zároveň. Cimourdain myslel na vše, co bude třeba dříve zbořit, než se začne stavět, a v takových dobách, říkal si, není změkčilost opravdu na místě. Gauvain bude "na výši", jak se tehdy říkalo. Cimourdain si představoval Gauvaina, jak obrněn světlem, se září meteoru na čele drtí nohou temné síly, jak s mečem v ruce rozpíná veliká křídla ideálů spravedlnosti, rozumu a pokroku: Anděl, avšak anděl zhoubce.

Na vrcholu tohoto snění, takřka již v extázi, zaslechl pootevřenými dveřmi z velké nemocniční síně, sousedící s jeho pokojem, rozhovor, poznal Gauvainův hlas, hlas, který mu přes dlouhá léta odloučení utkvěl v paměti, hlas dítěte se vždy pozná v hlase muže. Cimourdain naslouchal. Bylo slyšet kroky a hlasy vojáků:

"Veliteli, to tenhle muž na vás vystřelil. Když jsme se nedívali, dovlekl se do sklepa. Našli jsme ho tam. Tady je."

Nato slyšel Cimourdain rozhovor s oním mužem:

"Jsi raněn?"

"Jsem natolik v pořádku, abych mohl být zastřelen."

"Uložte toho muže na lůžko. Obvažte ho, ošetřte ho, uzdravte ho!"

"Chci zemřít."

"Budeš žít. Chtěl jsi mě zabít ve jménu krále, dávám ti milost jménem republiky."

Čelo Cimourdainovo se zachmuřilo. Bylo mu, jako by se náhle probral ze sna, zašeptal jakoby v nějaké hrozné předtuše:

"Opravdu, je příliš mírný."