Gauvain v zamyšlení

Lantenac zajat	Gauvain v zamyšlení II	Velitelova kápě
	Devadesát tři
	3. díl - 6. kniha TEPRVE PO VÍTĚZSTVÍ NASTÁVÁ BOJ
	Autor: Viktor Hugo

Jeho myšlení bylo nevyzpytatelné.

Před jeho zraky se právě udala neslýchaná změna.

Markýz z Lantenacu se proměnil.

Gauvain sám byl svědkem této proměny.

Nikdy by nebyl uvěřil, že takové věci mohou být výsledkem sběhu událostí, ať už byly tyto události jakékoliv. Nikdy by se nebyl ani ve snu nadál, že se něco takového může přihodit. Ono nepředvídatelné, co si s člověkem povýšeně zahrává, zmocnilo se Gauvaina a drželo ho ve své moci. Gauvain se octl tváří v tvář věci nemožné, jež se stala skutečností, viditelnou, hmatatelnou, neodvratnou, neúprosnou.

Co si o tom Gauvain myslil?

Nechtěl se před sebou vykrucovat.

Byla mu položena otázka, nemohl před ní utéci.

Kdo mu ji dal?

Události.

A ne jenom události.

Neboť události jsou proměnlivé, ale spravedlnost je věčná. Kladou-li nám otázku okolnosti, spravedlnost nás nutí, abychom odpověděli.

Za mrakem, který na nás vrhá svůj stín, je hvězda sesílající na nás svůj jas.

Nemůžeme se vyhnout ani jasu, ani stínu.

Gauvain se najednou octl u výslechu

Předstoupil před soudce.

Před soudce strašného a obávaného.

Před své svědomí.

Cítil, jak v něm všechno kolísá. Jeho nejpevnější odhodlání, jeho svatosvaté sliby, jeho neodvolatelná rozhodnutí že to vše se zmítalo v hlubinách jeho vůle.

Duše má své záchvěvy.

Čím více přemýšlel o tom, co právě viděl, tím byl zmatenější.

Republikán Gauvain byl přesvědčen, že dospěl k absolutní pravdě. A tu se mu zjevila jakási vyšší pravda.

Nad absolutní pravdou revoluce je pravda lidská.

To, co se stalo s markýzem Lantenacem, nebylo možno jen tak přejít, věc byla příliš vážná, Gauvain sám měl na ní podíl, byl jí účasten, nemohl se z ní vykroutit, a třebaže mu Cimourdain řekl: "To se tě už netýká," cítil v sobě něco podobného, co asi cítí strom, když ho rvou z kořene.

Každý člověk má svůj základ, otřese-li někdo tímto základem, způsobí hluboký zmatek, Gauvain cítil v sobě tento zmatek.

Tiskl si hlavu oběma rukama, jako by z ní chtěl vynutit pravdu, ujasnit si takovou situaci bylo nesnadné, není nic těžšího než zjednodušit složité, měl před sebou strašlivá čísla a měl podat jejich součet, sčítat lidský osud, jaká to závrať! Pokoušel se o to, snažil se uvědomit si vše důkladně, sbíral namáhavě myšlenky. Snažil se ukáznit odpor, který se v něm ozýval, a v krátkosti shrnout vše, co se stalo.

Podával sám sobě výklad událostí.

Komu se již někdy nepřihodilo, že si sám skládal účty a v rozhodujícím okamžiku svého života se ptal sám sebe. kterou cestou se má dát, kupředu nebo nazpět?

Gauvain byl před chvílí svědkem zázraku.

Zároveň s bojem pozemským se odehrával i zápas nadpozemský.

Zápas dobra se zlem.

Strašlivé srdce bylo právě přemoženo.

Člověk se vším, co v něm může být zlého, se svou ukrutností, se svými omyly, se svým zaslepením, s paličatou umíněností, se svou pýchou a se svým sobectvím kapituloval. Před Gauvainem se odehrál div.

Vítězství lidskosti nad člověkem.

Lidskost přemohla nelidskost.

A čím? Jakým způsobem? Jak bylo možno povalit takového kolosa nenávisti a hněvu ? Jaké zbraně, jaký válečný stroj to dokázal? Kolébka.

Gauvain byl jako zmámený. Uprostřed nejkrutější občanské války, v době, kdy vzplanula nejlítější nepřátelství a touha po pomstě, v okamžiku, kdy zločin planul nejvyšším plamenem a nenávist otvírala všechny temnoty pekla, v takovém okamžiku bojů, kdy všechno se stává nábojem, kdy vřava už je tak lítá, že nikdo neví, kde je spravedlnost, počestnost a pravda, ozářil náhle Neznámý - tajemný strážce duší - světla i temnoty lidské velikým, věčným jasem.

Na pozadí příšerného souboje dvou světů objevila se najednou tvář pravdy.

Zasáhla síla slabých.

Byli jsme svědky toho, jak zvítězily tři ubohé lidské bytůstky, sotva narozené a nevědomé, opuštěni sirotečkové, ponechaní sami sobě, žvatlající a usmívající se, kteří měli proti sobě válku občanskou, právo odplaty, strašlivou logiku odvety, vraždu, krveprolití i bratrovraždu, vztek, záští a všechny lítice, viděli jsme, jak byl zmařen a jak se nezdařil ničemný požár, který měl být nástrojem zločinu, viděli jsme, jak hanebně ztroskotaly všechny kruté výpočty, viděli jsme, jak stará feudální ukrutnost, neúprosné opovrhování slabými, domnělá znalost válečných opatření, státnické důvody i všechny ty zpupné nároky drsného starce se rozplynuly před modrými zraky těch, kteří ještě nevěděli, co je to život. A je

to zcela prosté, neboť ten, kdo dosud nežil, neudělal ještě nic zlého, je sama spravedlnost, sama pravda, sama nevinnost, v malých dětech přebývají všichni andělé nebeští.

Byla to užitečná a poučná podívaná. Rozvášnění bojovníci vedoucí válku na život a na smrt najednou spatřili, jak proti všem násilnostem, proti všem úkladům, proti vražedným a pomstychtivým vášním, jež zapalují hranice, proti hořící pochodni přinášející smrt, nad celou tou ohromnou legií zločinů vyvstává všemohoucí síla - nevinnost.

A nevinnost zvítězila.

Mohlo se skoro říci: Není občanské války, není nenávisti, není zločinu, není temných sil - všechny tyto příšery rozptýlila jitřenka dětství.

Nikdy, v žádném zápase nevystupoval Ďábel i Bůh jasněji.

Jevištěm tohoto zápasu bylo svědomí.

Svědomí Lantenacovo.

Nyní začal nový zápas, snad ještě úpornější a rozhodnější, v jiném svědomí.

Ve svědomí Gauvainově.

Jakým bojištěm je člověk!

Jsme vydáni všanc oněm neúprosným bohům, netvorům a titánům - svým myšlenkám.

Tito hrozní bojovníci pošlapou často naši duši.

Gauvain uvažoval.

Markýz Lantenac, obklíčený, odsouzený, postavený mimo zákon, lapený jako divoké zvíře v kleci, sevřený jako hřebík v kleštích, uzavřený ve svém doupěti jako ve vězení a jakoby rdoušený ze všech stran železnou a ohnivou zdí, dokázal se vyprostit. Dokázal zázrak - unikl. Podařil se mu útěk - onen mistrovský kousek, snad nejnesnadnější v takovéhle válce. Byl zase pánem lesa, v němž se mohl skrýt, pánem kraje, který mohl zase štvát do boje, pánem stínu, v němž mohl zmizet. Stal se znovu všudypřítomným děsem, bloudící příšerou, vůdcem neviditelných, náčelníkem podzemních vojáků, pánem lesů. Gauvain měl vítězství, ale Lantenac měl svobodu. Od této chvíle byl Lantenac v bezpečí, mohl si jít kam chtěl, vybrat si útočiště, které se mu zlíbí. Byl nepolapitelný, nevypátratelný, nedosažitelný. Lev, který už byl v pasti, unikl.

A pak se do ní zase vrátil.

Dobrovolně, spontánně, s plným vědomím opustil markýz Lantenac les, stín, bezpečí a svobodu, a vrátil se chrabře do nejhroznějšího nebezpečí, vrhnuv se nejprve do ohně, v němž se mohl zadusit, potom sestoupiv po žebříku, který jej vydával do rukou nepřátel, po žebříku, jenž znamenal pro ostatní záchranu, pro něho zkázu.

A proč to udělal?

Aby zachránil tři děti.

A co teď chtějí udělat s tímto mužem?

Popravit ho.

Tento muž nasadil všechno a všechno dal v sázku pro tři děti, své? Nikoliv! Ze svého rodu? Nikoliv! Ze své společenské třídy? Nikoliv! Pro tři malé ubožáčky, kteří mu přišli do cesty, neznámé sirotečky, bosé otrhánky, tento šlechtic, tento princ, tento stařec, zachráněný, vysvobozený a vítězný - neboť vyváznutí je také vítězstvím - v okamžiku, kdy odevzdával děti, přinášel hrdě v oběť také svou hlavu, až dosud strašnou, nyní však vznešenou. A co udělají oni?

Oni tu oběť přijmou. Zabijí ho.

Markýz Lantenac měl na vybranou mezi životem bližního a svým, v této rozhodující volbě si zvolil smrt.

A oni mu ji přiřknou.

Zabijí ho.

Jaká to odměna za hrdinství!

Na čin šlechetný odpovědí činem surovým!

Takhle pošpinit revoluci!

Takhle ponížit republiku!

Zatímco se člověk předsudků a otroctví navrátí k lidskosti, oni, lidé svobody, volnosti a bratrství, setrvají dál v občanské válce, v krveprolévání a bratrovraždách.

Vznešené zákony odpuštění, vykoupení a sebeobětování budou platit pro bojovníky temnot, a nebudou platit pro vojáky pravdy?

Jakže? Mají bojovat bez velkomyslnosti? Mají se smířit s touto porážkou? Mají být slabší, ačkoliv jsou vpravdě silnější, mají se z vítězů stát vrahy, aby se mohlo říkat, že monarchie má lidi, kteří zachraňují děti, a republika zase lidi, kteří zabíjejí starce?

Všichni uvidí, jak tento velký bojovník, tento osmdesátiletý stařec, tento odzbrojený bojovník, spíše zaskočený než zajatý, chycený v okamžiku, kdy vykonával dobrý skutek, bojovník, který se dal dobrovolně spoutat, maje na čele ještě pot z nadlidského činu - jak tento muž stoupá na popraviště, jako by stoupal na Olymp! A tato hlava, kolem níž budou poletovat duše tří malých zachráněných andílků, má padnout pod sekyrou? Při této potupné popravě uvidí všichni na tváři muže vítězný úsměv a na tváři republiky ruměnec studu.

A to vše se má stát v přítomnosti vůdce Gauvaina!

A on, ač by mohl, tomu nezabrání! Spokojí se povýšenou výmluvou: To se té netýkal A ani si neřekne, že v takovém případě vzdát se rozhodováni znamená spoluvinu! A ani si neuvědomí, že při tak dalekosáhlém činu je horší ten, kdo nečinně přihlíží, než ten, kdo čin dělá, protože je zbabělec!

Ale což tuto smrt neslíbil?

Což neprohlásil, že Lantenaca vyjímá ze své shovívavosti a že ho vydá Cimourdainovi ?

Tuto hlavu byl dlužen.

Nuže dobře, zaplatí ji. Toť vše.

Ale je to vskutku tatáž hlava?

Až dosud viděl Gauvain v Lantenacovi jen surového bojovníka, fanatika království a feudalismu, kata zajatců, válkou zdivočelého vraha, krvežíznivce. Tohoto muže se nebál, tento nesmiřitelný by se shledal se stejně nesmiřitelným. Věc byla prostá, cesta byla vyznačena a mohlo se po ní snadno kráčet, na vše bylo pamatováno, kdo zabíjí, bude zabit - přímá cesta hrůzy byla nastoupena. Zčistajasna se tato přímá linka zlomila, v nečekané zatáčce se ukázal nový výhled, nastala proměna. Na jeviště vystoupil jakýsi neočekávaný Lantenac. Z netvora se stal hrdina, a víc než hrdina, člověk s duší i srdcem. Gauvain už neměl před sebou vraha, ale zachránce. Gauvain byl sražen k zemi proudem nebeského jasu. Lantenac ho zasáhl bleskem dobroty.

A tento změněný Lantenac by neměl proměnit Gauvaina? Jakže? Tento záblesk světla by měl zůstat bez odezvy? Člověk minulosti by kráčel kupředu a člověk budoucnosti zpátky? Člověk bojující za barbarství a pověry by rozepjal křídla a vzlétl, zatímco by pod sebou spatřil člověka bojujícího za ideál, jak se plazí v bahně a temnotách? Gauvain by zůstal vězet ve vyježděných kolejích ukrutnosti, kdežto Lantenac by se pustil za nejvznešenějšími dobrodružstvími?

A ještě tu byla jedna věc.

Rodina.

Ta krev, kterou se právě chystal prolít - neboť připustit, aby byla prolita, je totéž, jako kdyby ji prolil sám - cožpak to není též jeho krev, Gauvainova? jeho děd byl mrtev, ale žil jeho prastrýc - markýz Lantenac. Zdaž by nevstal děd z hrobu, aby zabránil bratru do něho vstoupit? Zdaž by neporučil vnukovi, aby přenesl nyní svou úctu na šedovlasou

hlavu strýcovu, sestru jeho posvěcených šedin? Zdaž by se nepostavil mezi Gauvaina a Lantenaca hněvivý pohled nebožtíkův?

Cožpak je cílem revoluce zpotvořit člověka? Byla snad uskutečněna proto, aby rozbila rodinu, aby udusila lidskost? Zdaleka ne. Rok 89 přišel, aby tyto nejsvětější svazky upevnil, ne aby je popřel. Zboření Bastil znamená osvobození lidstva, zničit feudalismus je tolik jako založit rodinu. A protože všechna moc i právo začíná u tvůrce a je v něm plně obsažena, není svrchovanější moci nad otcovství, z toho plyne oprávnění včelí královny, jež sama vytváří svůj nárůdek včel, a je tedy proto královnou, že je matkou, z toho vyplývá i nesmyslnost člověka krále, který nejsa otcem, nemůže být pánem, proto byl odstraněn, proto vznikla republika. Jak k tomu došlo? Revolucí. Revolucí se dostal k moci Lid. A Lid je v podstatě Člověk.

Zbývalo nyní odpovědět na otázku, vrátí-li se Gauvain k rodině, když se Lantenac vrátil k lidskosti.

Sejde-li se strýc se synovcem v onom vyšším světle, či od-poví-li synovec na strýcův krok kupředu couvnutím.

Tak zněla otázka a odpověď vyplývala jaksi samozřejmě: zachránit Lantenaca.

Ano. Ale co Francie?

Závratný problém nabyl rázem jiné podoby.

Běda! Francie byla v úzkých, byla vydána všanc, otevřena dokořán ze všech stran! Neměla již ochranných příkopů - Německo překročilo Rýn, neměla již obranných valů - Itálie překročila Alpy a Španělsko Pyreneje. Zůstala jí na obranu jen ohromná propast, oceán - zející jícen. Mohla se o něj opřít, a opírajíc se zády o nekonečné moře, mohla jako obryně bojovat proti celému světu. Postavení téměř nedobytné. Ale ona neměla ani tuto možnost. Oceán jí už nepatřil. Na oceánu byla Anglie. Anglie ovšem nevěděla, jak jej překročit. Ale vyskytl se muž, který jí chtěl hodit můstek, podat jí pomocnou ruku, který chtěl říci Pittovi, Craigovi, Cornwallisovi a Dundasovi - anglickým pirátům: "Pojďte!" Tento muž chtěl zvolat: "Anglie, vezmi si Francii!" Tento muž byl markýz Lantenac.

A toho muže měli v rukou. Po tříměsíčním pronásledování, honičce a štvanici ho konečně lapili. Ruka revoluce dopadla na zločince, zaťatá pěst roku 93 uchopila tohoto royalistického vraha za límec, jedním z nevyzpytatelných úradků, jež často zasahují do běhu lidských věcí, čekal nyní tento vlastizrádce ve vlastním rodinném vězení na trest: feudální člověk se octl ve feudálním žaláři, kameny jeho vlastního hradu ho uvěznily, a ten, který chtěl vydat vlastní zemi, byl nyní vydán svým vlastním domovem. Bůh to zřejmě tak zařídil. Udeřila hodina spravedlnosti, revoluce uvěznila tohoto veřejného nepřítele, nemohl už zápasit, nemohl už bojovat, nemohl už škodit, v té Vendée, jež měla tolik paží, byl on jediným mozkem, skoncují-li s ním, skončí se i občanská válka, měli ho, tragické i šťastné rozuzlení, po všem tom vraždění a krveprolití, jež napáchal, přišla nyní řada na něho, měl zemřít.

A tu by se našel někdo, kdo by ho chtěl zachránit ?

Cimourdain, zosobňující rok 93, držel v moci Lantenaca, zosobněnou monarchii, a tu by se vyskytl někdo, kdo by chtěl vyrvat tuto kořist z železných spárů! Lantenac, muž, který v sobě soustředoval všechny metly minulosti, markýz Lantenac, byl v hrobě, těžká brána věčnosti se nad ním zavřela, a teď by přišel někdo zvenčí a otevřel závoru? Tento zloduch společnosti byl mrtev a s ním i vzpoura, bratrovražedný boj a zvířecí válka - a někdo ho přijde křísit z mrtvých? Ach, jak by se ta umrlčí hlava zasmála! Jak by se ten netvor zachechtal: "Výborně, jsem zase živ, hlupáci!"

S jakou chutí by se zas pustil do svého ohavného díla! S jakou radostí a nesmiřitelností by se znovu ponořil do propasti nenávisti a války! A jak by hned nazítří bylo vidět spálené chalupy, povražděné zajatce, dobité raněné, zastřelené ženy!

A ostatně, nepřepínal Gauvain příliš ten čin, který ho tak oslňoval ?

Tři děti byly ztraceny, Lantenac je zachránil.

Ale kdo je vydal záhubě?

Nebyl to Lantenac?

Kdo postavil kolébky do požáru?

Nebyl to Imánus?

Kdo to byl Imánus?

Markýzův zástupce.

Odpovědnost má však vůdce.

Paličem a vrahem byl Lantenac.

Co tedy vykonal tak podivuhodného?

Jen to, že nesetrval ve zlu, nic víc.

Zosnoval zločin a pak před ním couvl! Sám se ho zděsil. Matčin výkřik probudil v něm onen pravěký základ lidského soucitu, onen pramen všeho života, který je v duši každého člověka, i toho nejhoršího. Při tomto výkřiku se vzpamatoval. Z temnoty, do níž se ponořil, nastoupil cestu k světlu. Spáchal zločin a napravil jej. Celá jeho zásluha spočívala v tom, že nezůstal padouchem až do konce.

A za toto málo se mu má vrátit všechno ? Vrátit mu volnost, pole, louky, vzduch, světlo, vrátit mu les, aby ho zase využíval k lupičství, vrátit mu svobodu, jíž by použil k zotročování, vrátit mu život, kterým by zase šířil smrt?

Pokusit se s ním o dohodu, chtít vyjednávat s touto pyšnou duší, nabídnout mu podmínečnou svobodu, žádat na něm, aby se pro spásu svého života napříště vystříhal všeho nepřátelství a buřičství - taková nabídka by byla velikou chybou, jakou výhodu by mu poskytovala, s jakým pohrdáním by se mohla setkat, jakým políčkem by odpověděl na tuto otázku, kdyby řekl: "Nechtě si svou hanbu a zabte mě!"

S takovým člověkem se opravdu nedalo nic jiného dělat než ho zabít, nebo osvobodit. Tento člověk stál na srázu: byl stále hotov vzlétnout, nebo se obětovat. Byl orlem i propastí v jedné osobě. Podivná duše!

Zabít ho? Jaká úzkost! Osvobodit ho? Jaká odpovědnost!

Kdyby byl Lantenac osvobozen, všechno by se ve Vendée začalo znova, jako se saní, dokud jí neutneš hlavu. V mžiku, rychlostí meteoru by celý ten plamen vyhaslý smrtí tohoto člověka vzplál zase znovu, Lantenac by neustal, dokud by neprovedl svůj ohavný záměr: položit, jako příkrov na hrob, monarchii na republiku, Anglii na Francii. Zachránit Lantenaca znamenalo by obětovat Francii, život Lantenacův se rovnal smrti tisíců nevinných mužů, žen i dětí stržených do občanské války. Znamenal vylodění Angličanů, ústup revoluce, vyplenění měst, rozdělení národa, zakrvácení Bretaně - kořist by znovu upadla do supích drápů. A Gauvain uprostřed všech těchto nesmělých záblesků a protichůdných světýlek viděl, jak mu v myšlenkách, i když dosud nejasně, vyrůstá problém v celé své naléhavosti: pustit tygra na svobodu?

Pak se mu celá ta otázka objevila znovu v původní podobě. Sisyfův kámen, který není ničím jiným než sporem člověka se sebou samým, opět se svalil dolů: je Lantenac tím tygrem?

Snad jím býval, ale je jím dosud? Gauvain byl zmítán oním závratným kroužením myšlenek, při němž se duch

znovu vrací tam, kde byl, a jež činí myšlení podobné užovce. Bylo možné i po bedlivém uvážení popřít Lantenacovo sebeobětování, jeho stoické sebezapření, jeho vznešenou nezištnost? Jakže! Uprostřed zejících tlam občanské války osvědčil lidskost! Ve sporu nižších pravd uplatnil vyšší pravdu! Dokázal, že nad královstvími, nad revolucemi, nad pozemskými otázkami je ještě něco vyššího - nesmírná něha lidské duše, laskavá ochrana, jíž jsou povinni silní slabým, obětavost, kterou mají prokazovat zachránění hynoucím, otcovská péče, kterou mají prokazovat starci dětem! Dokázal tyto úžasné věci a dokázal je s nasazením své hlavy. Jakže! Být generálem a odříci se i strategie i boje a odvety! Být royalistou a v rozhodujícím okamžiku položit na jednu misku vah krále francouzského, patnáct set let starou monarchii, starobylé zákony, jež chtěl znovu vzkřísit, starou společnost, již chtěl znovu uvést v život, a na druhou misku tři neznámé venkovské děti - a shledat, že král, trůn, žezlo a patnáct století monarchie váží méně než ta tři malá neviňátka. Jakže! To všechno že by neznamenalo nic a ten, kdo to dokázal, by zůstal tygrem a mělo by se s ním nakládat jako s dravou šelmou? Ne! Ne! Ne! Člověk, který jasem božského skutku ozářil propastnou hrůzu občanských válek, není netvor. Mečonoš se změnil v světlonoše. Pekelný Satan se stal opět nebeským Luciferem. Lantenac se vykoupil ze svých ukrutností skutkem sebeobětování, zahubiv se hmotně, zachránil se mravně, stal se opět nevinným, podepsal sám sobě milost. Či nemá člověk právo sám sobě odpustit? Od této chvíle si zasloužil úcty.

Lantenac právě dokázal něco neobyčejného. Nyní byla řada na Gauvainovi.

Gauvain měl nyní dát svou odpověď.

Zápas dobrých a špatných vášní vyvolal tehdy ve světě zmatek. Lantenac tento zmatek zvládl a vyzvedl z něho lidskost: bylo nyní na Gauvainovi, aby z něho vyzvedl rodinu.

Co učiní?

Zklame boží důvěru?

Nikoli. A v duchu si zašeptal: Lantenac musí být zachráněn!

Nuže dobrá! Pak ale jdi a pracuj pro Angličany! Dezertuj! Přejdi k nepříteli! Zachraň Lantenaca a zrad Francii!

Gauvain se zachvěl.

Tvé rozhodnutí nic neřeší, snílku! - Gauvain spatřil ve tmě příšerný úsměv sfingy.

Octl se na jakési strašlivé křižovatce, kde se střetaly a konfrontovaly bojující pravdy a kde na sebe tváří v tvář upřeně hleděly tři nejvyšší lidské ideály: lidskost, rodina, vlast.

Každý z těchto hlasů ujímal se postupně slova a každý měl svou pravdu. Co si vybrat? Zdálo se, že každý z těchto hlasů nalezl pojítko mezi moudrostí a spravedlností a říká mu: Udělej toto! Ale bylo to skutečně to, co měl učinit? Ano. Ne. Rozumová úvaha říkala jedno, cit říkal něco jiného, obě rady si navzájem odporovaly. Rozumová úvaha představuje jen rozum, cit je však často svědomím, rozum vychází z člověka, to druhé z něčeho vyššího.

Proto je cit někdy nejasný, zato však mocnější.

A přece - jaká síla je v přísném rozumu!

Gauvain váhal.

Šílený zmatek!

Dvě propasti se otvíraly před Gauvainem. Zničit markýze? Nebo ho zachránit? Musil se vrhnout do jedné z nich.

Která z obou propastí byla povinností ?