Imánus také uniká

Kat	Imánus také uniká XIV	Nedávejme do jedné kapsy hodinky a klíč
	Devadesát tři
	3. díl - 4. kniha MATKA
	Autor: Viktor Hugo

V tom okamžiku se ozval silný praskot, truhla se pod mocnými nárazy rozpadla a uvolnila cestu muži, vřítil se do síně se šavlí v ruce.

"To jsem já, Radoub. Kdo má co proti tomu? Na nic nečekám, nic mě nezarazí. Nezáleží mi na ničem, jednoho jsem už přece vykuchal. Ted se pustím do vás všech. Ať jdou za mnou nebo ne, já už jsem tu. Kolik je vás?"

Byl to vskutku Radoub a byl sám. Po krveprolití, jež Imánus způsobil na schodech, stáhl Gauvain mužstvo, obávaje se nějaké nástrahy, a radil se s Cimourdainem.

Radoub, se šavlí v ruce na prahu tmavé síně, matně ozářené dohasínající pochodní, opakoval otázku.

"Jsem sám. Kolik je vás?"

Když se nikdo neozval, pokročil vpřed. Pochodeň ještě jednou vzplála a osvítila celou síň, jako když z dohasínajícího ohniště vyšlehne záře, kterou bychom mohli nazvat vzlykání světla.

Radoub spatřil na zdi jedno z malých zrcadélek, přistoupil k němu a zadíval se na svou zkrvavenou tvář a utržené ucho.

"Ohyzdná rána," poznamenal.

Pak se obrátil a s úžasem zjistil, že síň je prázdná.

"Nikdo tu není," zvolal. "Prázdno jak po vyhoření."

Tu si všiml otočeného kamene, otvoru a schodů.

"Aha, tede chápu. Utekli. Pojďte sem všichni! Kamarádi, pojďte. Jsou pryč! Vytratili se, práskli do bot. Ta věž je děravá jak starý džbán. Tuhle je díra, kudy se ta chátra dostala ven. Jak se pak máme vypořádat s Pittem a Koburkem, když nám vyvádějí takové taškařiny! Sám čert jim pomáhal! Není tu živé duše!"

Vyšla rána z pistole, kulka zavadila Radoubovi o loket a rozpleskla se na zdi.

"A přece někdo! Kdopak je tu ke mně tak zdvořilý?"

"Já!" ozval se hlas.

Radoub se nachýlil dopředu a v pološeru spatřil cosi na zemi. Byl to Imánus.

"Ach!" zvolal. "Jednoho mám. Ostatní utekli, ale ty mi neutečeš."

"Myslíš?" odpověděl Imánus.

Radoub postoupil o krok a zastavil se.

"Kdo jsi, ty chlape?"

"Jsem ten, co leží, a směju se těm, co stojí."

"Co máš v pravé ruce?"

"Pistoli."

"A v levé?"

"Svá střeva."

"Jsi můj zajatec."

"Mě nezajmeš, to se ti nepovede."

A Imánus se nahnul nad doutnající knot a vydechl svůj poslední dech do ohně.

Za malou chvíli byli Gauvain, Cimourdain i všichni ostatní v síni. Všimli si východu. Prohledali kouty, pátrali po schodech, které ústily kamsi do rokle. Shledali, že nepřátelé vyvázli. Zatřásli Imánem, byl mrtev. Gauvain si prohlížel se svítilnou v ruce kámen, který pomohl obleženým k útěku, slyšel vypravovat o tomto otáčivém kameni, ale i on to považoval za báchorku. Prohlížeje si kámen, zpozoroval, že je na něm cosi tužkou napsáno. Přiblížil svítilnu a četl:

Na shledanou, pane vikomte. Lantenac.

Guéchamp se vrátil ke Gauvainovi. Pronásledování bylo zřejmě marné, útěk se dokonale podařil, uprchlíci měli na své straně celý kraj, křoviny, rokle, lesy, obyvatele. Byli už asi hezky daleko, nebylo ani pomyšlení je vypátrat, vždyť celý Fougérský les byl ohromnou skrýší. Co dělat? Musili začít znovu. Gauvain a Guéchamp hovořili o svém zklamání a o svých domněnkách.

Cimourdain naslouchal vážně, bez jediného slova.

"Abych nezapomněl, Guéchampe," podotkl Gauvain. "Co je se žebříkem?"

"Veliteli, žebřík nepřijel."

"Viděli jsme přece vůz doprovázený hlídkou?"

Guéchamp odpověděl:

"Ten nevezl žebřík."

"Co tedy vezl?"

"Gilotinu," řekl Cimourdain.