Imánus také uniká	Nedávejme do jedné kapsy hodinky a klíč XV	Nalezený, a přece ztracený
	Devadesát tři
	3. díl - 4. kniha MATKA
	Autor: Viktor Hugo

Markýz Lantenac nebyl tak daleko, jak si myslili.

Nicméně byl již v naprostém bezpečí a z dosahu pronásledovatelů.

Šel za Halmalem.

Schody, po nichž s Halmalem sestoupil za ostatními uprchlíky, končily zcela blízko rokle a mostních pilířů úzkou klenutou chodbou, jež vedla do hluboké přírodní rozsedliny, ústící z jedné strany v rokli, z druhé v lese. Tato rozsedlina, dokonale ukrytá před lidskými zraky, vinula se neproniknutelnými houštinami. Dopadnout v ní člověka bylo vyloučeno. Jakmile se sem uprchlík jednou dostal, nikdo ho nevypátral. Stačilo, aby se jako užovka proplétal k lesu. Vchod do tajné chodby byl tak zarostlý ostružiníkem, že stavitelé podzemní chodby pokládali jakékoli jiné uzavření za zbytečné.

Markýz se nyní mohl klidně vzdálit. Nemusel se starat o nějaké přestrojení. Od svého příchodu do Bretaně nesvlékl svůj selský oděv, cítil se v něm ještě vznešeněji.

Zbavil se pouze meče, jehož řemen odepjal a zahodil.

Když Halmalo s markýzem vyšli z chodby do rozsedliny, ostatní uprchlíci - Guinoiseau, Hoisnard, Brin-ďAmour, Chátenay a abbé Turmeau - byli už pryč.

"Ti se dlouho nerozmýšleli a upláchli," poznamenal Halmalo. "Přeje si milostivý pán, abych ho opustil?"

"Ovšem, vždyť jsem ti to už řekl. Člověk unikne nejlíp, je-li sám. Kudy projde jeden, tam neprojdou dva. Ve dvou bychom byli nápadní. Mne by chytili kvůli tobě a tebe kvůli mně."

"Vyzná se milostivý pán ve zdejší krajině?"

"Ano."

"Trvá milostivý pán na schůzce u Pierre-Gauvain?" . "Zítra v poledne."

"Přijdu tam. Budeme tam všichni."

Halmalo se zarazil.

"Ach, Milosti, když si vzpomenu, že jsme byli na širém moři, že jsme byli sami, že jsem vás chtěl zabít, že jste byl mým pánem, že jste mi to mohl říci, a že jste mi to neřekl! Jaký vy jste člověk!"

Markýz uvažoval nahlas:

"Anglie je poslední naděje. Za čtrnáct dni musí být Angličané ve Francii."

"Měl bych milostivému pánu složit ještě účty ze své cesty. Všechno jsem vyřídil."

"Promluvíme si o tom zítra."

"Na shledanou zítra, milostivý pane."

"Počkej - nemáš hlad?"

"Snad, milostivý pane. Tolik jsem spěchal, abych tu byl včas, že ani nevím, jestli jsem dnes jedl."

Markýz vytáhl z kapsy tabulku čokolády, rozlomil ji, polovici dal Halmalovi, do druhé se pustil sám.

"Milostivý pane," řekl Halmalo, "napravo máte rokli, nalevo les."

"Dobrá. Opusť mě. Jdi si svou cestou!"

Halmalo poslechl. Zmizel ve tmě. Bylo slyšet šelest keřů, o něž zavadil, pak bylo ticho. Za několik vteřin bylo již nemožné najít jeho stopu. Lesnatá krajina, plná skrýší a neproniknutelných houštin, pomáhala uprchlíkům. Zde člověk zmizel, jako když se do země propadne. Lidé tu mizeli s takovou snadností a rychlostí, že naše vojska si nevěděla rady s touto stále couvající Vendée a s jejími tak tajemně se ztrácejícími bojovníky.

Markýz stál nehnutě. Třebaže byl z těch lidí, kteří se snaží nepodlehnout citovým dojmům, nemohl se ubránit pohnutí, že zase dýchá volný vzduch, když se předtím nadýchal tolik krve a vraždění. Být úplně ztracen, vidět hrob tak blízko a hned nato mít pocit naprostého bezpečí, vyrvat se smrti a vrátit se do života, to otřáslo i člověkem, jako byl Lantenac. Ačkoli již častěji prožil něco podobného, nemohla jeho pevná mysl odolat chvilkovému vzrušení. Přiznal sám sobě, že je spokojen. Potlačil rychle toto pohnutí, jež se podobalo téměř pocitu radosti.

Vytáhl hodinky a naslouchal jejich tikání. Kolik je hodin? Velice ho překvapilo, že je teprve deset hodin. Prožije-li člověk jeden z oněch zvratů lidského života, kdy vše bylo vydáno v sázku, strne vždy úžasem, že minuty tak závažné nejsou delší než ostatní. Výstražná rána z děla byla vystřelena krátce před západem slunce a za půl hodiny potom, mezi sedmou a osmou hodinou večerní, byla Tourgue napadena útočnou kolonou, právě když nastávala noc. Tento úžasný boj započal tedy před osmou hodinou a skončil o desáté. Celý ten hrdinský zápas trval sto dvacet minut. Katastrofy se někdy odehrávají rychlostí blesku. Události probíhají často překotně. Když o tom člověk uvažoval, mohl ho překvapit spíš pravý opak. Dvouhodinový odpor hrstky lidí proti přesile byl cosi neobyčejného, boj devatenácti mužů se čtyřmi tisíci nebyl jistě krátký ani hned rozhodnutý.

Byl však již čas odejít, Halmalo byl už daleko a markýz nepovažoval za nutné déle prodlévat na místě. Vstrčil hodinky opět do vesty, ne však do téže kapsy, neboť si všiml, že tam má klíč od železné brány, který mu Imánus vrátil, a že by se mohlo sklo hodinek rozbít o klíč. Vydal se rovněž k lesu. Jak zahýbal vlevo, zdálo se mu, že k němu proniká jakási neurčitá záře.

Obrátil se a křovinami, rýsujícími se zřetelně a s nejmenšími podrobnostmi na rudém pozadí, spatřil v rokli velkou záři. Zamířil tam, ale pak si to rozmyslil, shledávaje zbytečným ukazovat se ve světle, ať už pocházelo odkudkoliv: nic mu do toho nebylo. Vykročil opět k lesu směrem, který mu naznačil Halmalo.

Zcela ponořen a ukryt v hustém ostružiní, zaslechl pojednou nad hlavou strašlivý výkřik, zdálo se, že tento výkřik přichází ze samého okraje výšiny nad roklí. Markýz zvedl oči a zastavil se.

Imánus také uniká

Nedávejme do jedné kapsy hodinky a klíč Devadesát tři - Obsah

Nalezený, a přece ztracený

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!