Nedávejme do jedné kapsy hodinky a klíč	Nalezený, a přece ztracený I	Od kamenných vrat k železným
	Devadesát tři
	3. díl - 5. kniha V ĎÁBLOVI BŮH
	Autor: Viktor Hugo

c chvíli, kdy Michelle Fléchardová spatřila věž v rudé záři zapadajícího slunce, byla od ní ještě přes míli daleko. Ačkoli ještě před chvílí nebyla schopna jediného kroku, nezalekla se této vzdálenosti. Zeny jsou slabé, ale matky jsou silné. Šla.

Slunce už zapadalo. Nastal soumrak, pak hluboká tma. Cestou slyšela, jak na vzdálené zvoničce, již nebylo vidět, odbíjí osm hodin, pak devět. Byla to asi zvonice v Parigné. Chvílemi se zastavila a naslouchala jakýmsi temným ránám, snad je to nějaký noční hluk, myslela si.

Šla stále rovně vpřed, trnité kručinky a bodláčí praskalo pod jejíma zkrvavenýma nohama. Matné světlo vycházející ze vzdálené pevnosti a obklopující ji uprostřed noční tmy jakýmsi tajemným zářením ukazovalo jí cestu. Šla za ním. Kdykoli zazněly rány zřetelněji, vzplálo světlo jasněji - pak zase zmizelo.

Na širé pláni, po niž Michelle Fléchardová kráčela, byla jen tráva a vřes, nebylo tu ani stavení, ani stromů. Pláň mírně stoupala a v podobě dlouhé ostré čáry splývala v nedohlednu s temným hvězdnatým obzorem. Na této přetěžké pouti posilovalo matku jedině to, že měla věž neustále před očima.

Viděla, jak se pozvolna zvětšuje.

Tlumené výbuchy a bledé záblesky, jež vycházely z věže, se objevovaly a zase mizely v přestávkách, jež naplňovaly ubohou a sklíčenou matku drásavým napětím.

Právě v té chvíli došla Michelle Fléchardová na pokraj návrší.

Pod sebou spatřila rokli, jejíž dno se ztrácelo v modravé noční tmě, kousek dál, na nejvyšším místě planiny, změť kol, krytů a střílen, to byla baterie děl, a přímo před ní, v matném světle zapálených dělových doutnáků, tyčila se ohromná budova, jež vypadala, jako by byla vystavěna z temnot ještě černějších než ty, které ji obklopovaly.

Tuto budovu tvořil most, jehož oblouky byly zapuštěny do rokle, a jakýsi zámeček, vystavěný přímo na mostě, zámeček i most se opíraly o cosi vysokého, kulatého a temného, byla to věž, k níž matka z takové dálky putovala.

Viděla, jak se ve vikýřích věže kmitají světla, a podle lomozu, který odtamtud vycházel, mohla usuzovat, že tam je plno lidí, a vskutku také se nahoře na cimbuří objevilo několik temných siluet.

Vedle baterie byl vojenský tábor. Michelle Fléchardová zřetelně viděla jeho stráže, sama však ve tmě a v křoví nemohla být spatřena.

Došla až na kraj planiny, tak blízko k mostu, že se jí zdál téměř na dosah ruky. Jen hluboká rokle ji od něho dělila. V šeru rozeznávala tři patra mostního zámečku.

Stála tak hezkou chvíli, neboť pojem času už nevnímala, zamyšlená a oněmělá před zející roklí a temnou budovou. Co to bylo? Co se tam dělo? Byla to Tourgue? Jímala ji závrať z očekávání něčeho neznámého, shledání nebo rozloučení? Ptala se sama sebe, proč tu je.

Dívala se a naslouchala.

Najednou neviděla vůbec nic.

Mrak černého dýmu vyvalil se zrovna před ní a zaclonil ji výhled. Pocit palčivé bolesti ji donutil zavřít oči. Sotva však přivřela víčka, cítila, jak rudnou pod prudkým žárem. Otevřela je opět.

Kolem ni už nebyla temná noc, ale jasný den, bylo to však příšerné denní světlo, neboť vycházelo z ohně. Před očima nebohé matky začínal požár.

Černý dým zrudl do nachová a objevil se v něm veliký plamen, tento plamen hned zmizel, hned se zase objevoval, přičemž se divoce kroutil, jak se kroutí blesky nebo hadi.

Plamen vylézal jako jazyk z jakéhosi otvoru, podobného tlamě. Vycházel z okna, jež bylo v jednom ohni. Bylo to jedno z oken v dolejším patře zámečku a jeho železné mříže byly rozžhaveny až do ruda. Z celé budovy nebylo vidět nic než toto okno. Kouř zahaloval vše, i planinu, jen okraj rokle se černal na rudém pozadí.

Michelle Fléchardová pozorovala to vše s úžasem. Kouř je oblak, oblak je sen, nechápala už, co vidí. Měla utéci? Měla zůstat? Zdálo se jí, že se octla v neskutečnu.

Závan větru roztrhl kouřovou clonu a v této trhlině zjevila se na okamžik celá ta osudná pevnost, jako by byla najednou demaskována v celé své hrůze, věž, most, zámeček, vše zářilo oslňujícím a hrozným leskem požáru, jako kdyby to někdo odshora až dolů pozlatil. Michelle Fléchardová viděla všechno jasně v příšerném odlesku ohně.

Dolejší poschodí mostního zámečku hořelo.

Nad ním bylo vidět druhá dvě patra dosud netknutá, ale jakoby nesená v koši plamenů. Z okraje výšiny, kde stála Michelle Fléchardová, bylo mezi sloupy dýmu a kouře matně vidět i dovnitř. Všechna okna byla otevřena.

Okny druhého patra zahlédla Fléchardová veliké skříně, jež se táhly podél zdi a zdály se plné knih a před jedním oknem spatřila v pološeru na zemi jakousi neurčitou skupinku, jakousi hromádku, jež vypadala jako hnízdečko, chvílemi měla pocit, že se to hýbe.

Zadívala se na to.

Co to jen bylo, ta hromádka stínů?

Občas se jí zdálo, že se to podobá živým tvorům, měla však horečku, vždyť od rána nic nejedla, šla bez oddechu, byla uštvaná a cítila, že podléhá jakýmsi přeludům, jimž se pudově bránila, a přece se její strnulé oči nemohly odtrhnout od této hromádky napohled neživých a nehybných, podivných předmětů, které tam ležely na podlaze v místnosti nad požárem.

Pojednou vyšlehl oheň do výše, jako by byl ovládán nějakou skrytou vůlí, až k uschlému břečťanu, který se pjal po průčelí druhého patra. Člověk by řekl, že plamen objevil novou kořist: spleť suchých šlahounů. Jedna jiskra po nich dychtivě skočila a stoupala po úponcích strašlivou rychlostí zapáleného prachu. V mžiku doběhl plamen do nejhořejšího patra. Zároveň ozářil vnitřek knihovny. V prudké záři vystoupily zřetelně obrysy tří spících dětí.

Byla to rozkošná skupinka, ručky i nožky spletené, očka zavřená, usměvavé světlé hlavičky.

Matka poznala své děti.

Vyrazila strašlivý výkřik.

Takového výkřiku nevýslovné úzkosti je schopna jen matka. Nic divočejšího a nic dojemnějšího si nelze představit. Vykřikne-li tak žena, zdá se nám, že slyšíme vlčici, zavyje-li tak vlčice, jako bychom slyšeli ženu.

Michelle Fléchardová nevykřikla, ale zavyla. Homér vypráví, že Hekuba štěkala.

A právě tento výkřik zaslechl markýz Lantenac.

Jak víme, zastavil se.

Byl právě mezi východem z podzemní chodby, kterou ho Halmalo vyvedl, a mezi roklí. Spletí křovin spatřil nad sebou hořící zámeček a věž, zrudlou odleskem požáru, a na druhé straně skulinou mezi dvěma větvemi, na samém kraji planiny, přímo proti hořícímu zámečku a v plném světle plamenů, zděšenou a zoufalou tvář, ženu skloněnou nad roklí. Onen výkřik přicházel od ní.

Tato zrůzněná tvář, to už nebyla Michelle Fléchardová, to byla Gorgona. Nešťastní lidé jsou hrozní. Venkovanka se změnila v Erinyi. Tato nepatrná vesničanka, prostá, hloupá a nevědomá, vyrostla náhle do legendární podoby zoufalství. Veliká bolest dává duši obrovské rozpětí, tato matka byla zosobněným mateřstvím, to, co v sobě shrnuje celé lidství, je nadlidské, stála tam vztyčena na okraji rokle, před požárem, před tím zločinem, jako mocnost hrobová, řvala jako zvíře a vypadala jako bohyně, její tvář, z níž sršely kletby, podobala se planoucí masce. Nic majestátnějšího nad třpyt jejích očí tonoucích v slzách, její pohled požár přímo drtil.

Markýz naslouchal. To padalo na jeho hlavu, slyšel nesouvislé, duši rozdírající zvuky, spíše vzlyky než slova.

"Ach, můj Bože, mé děti! Vždyť to jsou moje děti! Pomoc! Hoří! Hoří! Hoří! Copak jste lupiči? Cožpak tu nikdo není? Mé děti mi uhoří! To je hrůza! Georgetto! Děti! Gros-Alai-ne! René-Jeane! Co se to tu děje ? Kdo tam dal mé děti ? Vždyť ony spí! Já se zblázním! To přece není možné! Pomoc!"

Zatím nastal ve věži i na planině veliký poplach. Celý tábor se seběhl k požáru. Obléhatelé, kteří měli dosud proti sobě jen střelbu, měli nyní nového protivníka - požár. Gauvain, Cimourdain a Guéchamp udíleli rozkazy. Co dělat? V potůčku na dně rokle bylo sotva několik věder vody. Úzkost vzrůstala. Celý okraj planiny se hemžil zděšenými tvářemi.

Pohled, který se jim naskýtal, byl strašný.

Dívali se na to a nemohli nic dělat.

Po hořícím břečťanu vnikl plamen do nejhořejšího patra na půdu. Našel tam plno slámy a zuřivě se na ni vrhl. Celá půda nyní hořela. Plameny vesele tančily, v radosti plamenů je něco příšerného. Zdálo se, jako by nějaký zločinný dech rozdmýchával tuto hranici. Člověk by téměř uvěřil, že ten pekelník Imánus se celý proměnil ve vířivý déšť jisker, že žije dál vražedným životem ohně a jeho obludná duše že se vtělila v požár. Patro, v němž byla knihovna, nebylo ještě zasaženo, vysoký strop a tlusté zdi mu doposud odolávaly, nicméně tento osudný okamžik se blížil, plameny spodního patra olizovaly už knihovnu ze všech stran, plameny z nejhořejšího patra se s ní mazlily. Vznášel se nad ní příšerný polibek smrti. Dole sklep, plný dehtu, nahoře žhoucí klenba, kdyby se udělala díra ve stropě, zasypala by děti hromada žhavého popela, kdyby se udělala díra v podlaze, byly by pohřbeny pod řeřavým uhlím, René-Jean, Gros-Alain a Georgetta se dosud neprobudili, spali hlubokým, klidným spánkem dětí, mezi šlehajícími jazyky ohně a kouře, jež střídavě zakrývaly nebo zas odkrývaly okna, bylo možno je spatřit, stulené v té ohnivé jeskyni, jakoby v záři meteoru, klidné a líbezné jako tři jezulátka důvěřivě spící v pekle, tygr by byl zaplakal při pohledu na ty rozkošné růžičky uvězněné v takové peci, na ty tři kolébky v ohnivém hrobě.

Matka zatím v zoufalství lomila rukama.

"Hoří! Slyšíte, hoří! Cožpak jste všichni ohluchli, že nikdo nejde na pomoc? Moje děti mi uhoří! Pojďte sem přece, vy všichni, co tam stojíte! Tolik dní jsem šla a teď se s nimi takhle shledávám? Hoří! Pomoc! Andílci, vždyť jsou to andělíčkové! Copak komu udělala ta neviňátka? Mne postřelili a je chtějí upálit! Kdopak tohle všechno dělá? Pomoc! Zachraňte mé děti! Cožpak mě neslyšíte? Nad psem by se lidé spíše slitovali! Mé děti! Mé děti! Jak hezky spí! Moje Georgetta! Vidíte to její bříško, je jako andílek! René-Jean! Gros-Alain! Tak se jmenují! Vidíte, že jsem jejich matka! Ale to, co se tu děje, je ohavné! Šla jsem celé dny a celé noci! Dnes ráno jsem mluvila s jednou ženou. Pomoc! Pomoc! Hoří! Copak jste obludy? To je hrůza! Nejstaršímu není ani pět let a té maličké sotva dva. Vidím jejich bosé nožičky. Spinkají, svatá Panno na nebesích! Ruka boží mi je vrací a pekelná ruka mi je chce vyrvat! Bože, co jsem se našlapala! Mé děti, které jsem krmila svým mlékem! Ach! Jak jsem byla nešťastná, že je nemohu najít! Slitujte se! Chci své děti, musím mít zase svoje děti! Cožpak je to skutečně pravda, že jsou tam v tom ohni? Podívejte se na mé ubohé nohy, jak jsou celé zkrvavené. Pomoc! To není přece možné, aby byli na světě lidé a aby nechali takhle umřít moje drobečky! Pomoc! Chyťte vraha! To je přece neslýchané! Prokletí lupiči! Co je to za hrozný dům tady? Ukradli mi je, aby je zabili! Ježíši, smiluj se! Chci své děti! Nevím, co bych udělala, abych je dostala. Nechci, aby zemřely! Pomoc! Pomoc! Kdyby měly takhle zemřít, zabila bych Boha!"

Zatímco matka tak srdceryvně prosila, ozývaly se na planině i v rokli hlasy:

"Žebřík!"

"Nemáme žádný!"

"Vodu!"

"Voda není."

"Nahoře ve věži v druhém patře jsou dveře!"

"Jsou železné."

"Vylomte je."

"Nejde to!"

A matka volala stále zoufaleji:

"Hoří! Pomoc! Pospěšte si přece! Nebo mě zabte! Děti! Mé děti! Ten oheň je zadáví! Vyneste je z něho, nebo mě tam hoďte!"

V odmlkách mezi jednotlivými výkřiky bylo slyšet klidné praskání ohně.

Markýz sáhl do kapsy a nahmatal v ní klíč od železných dveří. I sehnul se, vešel do podzemní chodby, kterou právě unikl, a vrátil se tam, odkud před chvílí vyšel.

Nedávejme do jedné kapsy hodinky a klíč

Nalezený, a přece ztracený Devadesát tři - Obsah

Od kamenných vrat k železným

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!