Konvent	Marat v zákulisí II	Lesy
	Devadesát tři
	2. díl - 3. kniha KONVENT
	Autor: Viktor Hugo

Příštího dne po schůzce v Páví ulici šel Marat do Konventu, jak to oznámil Simonně Evrardové.

Členem Konventu byl též jistý markýz Louis de Montaut, Maratův přívrženec, který později věnoval Konventu desetinné váhy s Maratovým poprsím.

Ve chvíli, kdy se Marat objevil, přistoupil k Montautovi Chabot.

"Poslyš, ty bývalý..." oslovil ho.

Montaut se naň podíval:

"Proč mi říkáš bývalý?"

"Protože jím jsi."

"Já?"

"Vždyť jsi býval markýzem."

"Nikdy."

"Ale jdi!"

"Můj otec byl voják, můj dědeček tkadlec."

"Nevykládej pohádky, Montaute!"

"Nejmenuju se Montaut."

"A jak se tedy jmenuješ?"

"Jmenuju se Maribon."

"Konečně, mně je to jedno," řekl Chabot a procedil mezi zuby:

"Ted nechce být nikdo markýzem."

Marat se zastavil v levé chodbě a pozoroval Montauta s Chabotem.

Kdykoliv Marat vstoupil, nastal šum, avšak daleko od něho. Kolem něho panovalo mlčení. Marat si toho nevšímal. Pohrdal "kvákáním bažiny".

Z dolejších lavic zahalených v temné šero si naň ukazovali prstem Coupé de Oise, Prunelle, biskup Villars, který se stal později členem Francouzské akademie, Boutroue, Petit, Plaichard, Bonnet, Thibaudeau a Valdruche. "Vida, Marat!"

"Copak není nemocen?"

"Je, vždyť má na sobě župan."

"Župan?" "Na mou duši." "Co ten si všechno dovolí!" "Takhle se opovažuje přijít do Konventu?" "Když sem přišel jednou s vavřínem na hlavě, může přijít podruhé v županu!"

"Tvář má jako z mědi a zuby z měděnky." "Ten jeho župan se zdá nový." "Z čeho je?" "Z ripsu."

"Proužkovaného."

"Jaké má klopy?"

"Z kůže."

"Tygří?"

"Ne. Z hermelínu."

"Ale nepravého."

"Má taky punčochy." "To je divné." "A střevíce s přezkami." "Stříbrnými."

"Tohle mu Camboulasovy dřeváky nikdy neodpustí." V jiných lavicích dělali, jako by Marata neviděli. Hovořili o jiných věcech. Santhonax oslovil Dussaulxe: "Už to víte, Dussaulxi?" "Co?"

"Bývalý hrabě de Brienne?"

"Který byl na pevnosti s bývalým vévodou de Villeroy?"

"Ano."

"Znal jsem je oba. Co je s nimi?"

"Měli ve vězení takový strach, že pozdravovali červené čapky všech žalářníků, a jednou nechtěli hrát partii piketu, protože na kartách byli králové a královny."

"No a?"

"Včera je popravili."

"Oba?"

"Oba."

"A jak se jinak chovali ve vězení?"

"Zbaběle."

"A na popravišti?"

"Neohroženě."

A Dussaulx bezděčně zvolal:

"Zemřít je snadnější než žít."

Barére předčítal právě nějakou zprávu. Byla to zpráva o Vendée. Devět set lidí z Morbihanu vytáhlo s děly na pomoc městu Nantes. Redon je ohrožován sedláky. Paimboeuf byl napaden. Skupina lodí křižuje u Maindrinu, aby zabránila vylodění. Celý levý břeh Loiry, od Ingrandu až k Maure, je poset královskými bateriemi. Tři tisíce sedláků se zmocnilo Pornicu. Křičeli: "Ať žijí Angličané!" Santerrův dopis Konventu, který Barére četl, končil takto: "Sedm tisíc sedláků napadlo Vannes. Zahnali jsme je a vzali jim čtyři děla..."

"A kolik bylo zajatců?" přerušil ho čísi hlas.

Barére pokračoval: "Douška dopisu: Zajatce nemáme, protože už nezajímáme."

Marat stál nehnutě v koutě a neposlouchal. Zdálo se, že je zcela zaujat nějakým vážným problémem.

V ruce držel kus pomačkaného papíru. Kdo by ho byl rozevřel, mohl na něm číst tyto řádky, napsané rukou Momorovou, jež byly pravděpodobně odpovědí na otázku vznesenou Maratem:

"Proti všemocnosti vyslaných komisařů, zvláště proti komisařům Výboru pro obecné blaho, se nedá nic dělat. Marně volal Génissieux na zasedání 6. května: Každý komisař má větší moc než král - nic to nepomohlo. Mají moc nad životem a smrtí. Massade v Angers, Trullard v Saint-Amandu, Nyon u generála Marcéa, Parrein u armády sableské, Milliéres u armády niortské jsou všemocní. Klub jakobínů šel tak daleko, že jmenoval Parreina brigádním generálem. Okolnosti omlouvají všechno. Komisař Výboru pro obecné blaho drží v šachu i velícího generála."

Marat strčil zmačkaný papír do kapsy a zamířil pomalu k Montautovi a Chabotovi: ještě stále hovořili a ani si nevšimli, že vešel.

Chabot byl nakvašen.

"Maribone nebo Montaute, poslyš, co ti řeknu: Vystupuju z Výboru pro obecné blaho."

"A co tam dělají?"

"Dávají hlídat šlechtice kněžími."

"Hleďme!"

"Šlechtice, jako jsi ty..."

"Nejsem šlechtic," odsekl Montaut.

"Kněžími."

"Jako jsi ty."

"Nejsem kněz," řekl Chabot a oba se dali do smíchu.

"Tak vysvětli tu historii," začal zase Montaut.

"To je tak. Kněz jménem Cimourdain je vyslán s plnou mocí k vikomtovi jménem Gauvain, který velí expedičnímu sboru při pobřežní armádě. Jde o to, jak zařídit, aby šlechtic nefixloval a kněz nezradil."

"To je jednoduché," odpověděl Montaut. "Stačí stanovit na to trest smrti."

"Proto jsem přišel," přerušil je Marat. Oba zvedli hlavu.

"Dobrý den, Marate," řekl Chabot, "přicházíš málokdy do našich schůzí."

"Lékař mi předepsal koupele."

"Měj se na pozoru před koupelemi," řekl na to Chabot. "Seneca zemřel v lázni."

Marat se usmál:

"Tady není Nero."

"Ale jsi tu ty," zabručel drsný hlas.

Byl to Danton, který šel právě kolem ke své lavici.

Marat se neobrátil.

Naklonil hlavu těsně k Montautovi a Chabotovi:

"Poslyšte. Přicházím kvůli vážné věci. Je třeba, aby jeden z nás tří předložil Konventu návrh dekretu."

"Já ne," řekl Montaut. "Mne neposlouchají, jsem markýz."

"Mne taky neposlouchají," řekl Chabot, "jsem kapucín."

"A mne neposlouchají proto, že jsem Marat," řekl Marat.

Nastalo ticho.

Když byl Marat do něčeho zabrán, nebylo radno se ho vyptávat. Montaut se však přesto odvážil otázky:

"Marate, jaký je to dekret?"

"Dekret, podle něhož se trestá smrtí každý vojenský velitel, který nechá uprchnout zajatého buřiče."

Chabot zasáhl:

"Takový dekret máme. Byl odhlasován koncem března."

"Ale je to, jako by nebyl," řekl Marat. "Všude, po celé Vendée, pouštějí o překot vězně na svobodu. A poskytování azylu se vůbec netrestá."

"Marate, to je tím, že se na dekret zapomnělo."

"Chabote, je třeba obnovit jeho platnost."

"Ovšem. Proto je nutné o tom promluvit v Konvente."

"Marate, Konventu není třeba, stačí Výbor pro obecné blaho."

"Výsledek bude stejný," připojil se Montaut, "dá-li Výbor pro obecné blaho vyvěsit toto ustanovení ve všech obcích vendéských a dvakrát nebo třikrát dá výstražný příklad."

"Potrestáním velkých hlav," dodal Chabot, "nejlépe generálů."

Marat zabručel: "To je pravda, to postačí."

"Marate," řekl na to Chabot, "řekni to sám ve Výboru pro obecné blaho."

Marat se mu podíval upřeně mezi oči, což nebylo příjemné ani Chabotovi.

"Chabote," řekl mu, "Výbor pro obecné blaho je u Robespierra - nechodím k Robespierrovi."

"Tak tam půjdu já," řekl Montaut.

"Dobře," ukončil rozhovor Marat.

Příštího dne byl na všechny strany rozeslán rozkaz Výboru pro obecné blaho, aby byl ve všech městech a vesnicích vendéských přísně dodržován dekret, jímž se trestá smrtí jakákoliv spoluúčast při útěku buřičů a zajatých povstalců.

Tento dekret byl jen prvním krokem. Konvent však šel ještě dále. Za několik měsíců po tom, 11. brumairu roku II. (v listopadu 1793), po událostech v městě Lavalu, jež otevřelo brány prchajícím Vendéským, byl vydán rozkaz, aby každé město, které poskytne útočiště povstalcům, bylo rozbořeno.

Proti tomu prohlásila knížata evropská manifestem vévody brunšvického, inspirovaným emigranty, zvláště markýzem z Linnonu, zástupcem vévody Orleánského, že každý Francouz přistižený se zbraní v ruce bude zastřelen, a spadne-li jen vlas z hlavy královy, Paříž bude srovnána se zemí.

Surovost proti ukrutnosti.

Konvent

Marat v zákulisí Devadesát tři - Obsah

Lesy

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!