Sedláci bručí |
MýlkaIV
|
Hlas volající na poušti |
Devadesát tři |
||
3. díl - 4. kniha MATKA
|
||
Autor: Viktor Hugo |
Téhož dne, ještě před svítáním, stala se v temném lesním šeru na cestě vedoucí z Javené do Lécousse tato příhoda:
Všechny pěšiny v Bocage vedou úvozem, ale cesta z Javené do Parigné přes Lécousse je ze všech nejsevřenější a nejhlubší. K tomu ještě je samý zákrut. Je to spíš rokle než cesta. Vede z Vitré a dostalo se jí té cti, že po ní drkotal kočár paní de Sévigné. Zprava i zleva je vroubena houštinami, hustými a neproniknutelnými jako zeď. Místo jako stvořené pro léčku.
Onoho rána, asi o hodinu dříve, než Michelle Fléchardová došla na druhém konci lesa do první vesnice, kde spatřila onen příšerný vůz doprovázený četníky, hemžila se v houštinách, jimiž se prodírá cesta z Javené za mostem couesnonským, tlupa takřka neviditelných mužů. Větve je dokonale skrývaly. Byli to sedláci oblečení v grigo, volné chlupaté kabáty, jaké nosívali v šestém století bretaňští králové a v osmnáctém venkovani. Všichni byli ozbrojeni. Někteří měli pušky, jiní sekery. Ti, co měli sekery, připravili na mýtině jakousi hranici z chrastí a suchého klestí, kterou stačilo pouze podpálit. Muži s puškami byli skryti po obou stranách cesty, jako by na někoho čekali. Kdo by se byl podíval skrze listí, byl by spatřil všude prsty na spouštích a hlavně ručnic prostrčené skulinami mezi větvemi. Muži byli zřejmě na číhané. Všechny pušky byly namířeny na cestu, která se začínala bělat v prvním rozbřesku rána.
Z houští bylo slyšet tichý rozhovor.
"Víš to jistě?"
"Jakpak ne, říká se to."
"A pojede tudy?"
"Povídá se, že je tady v kraji."
"Nesmí se odtud dostat."
"Musí se spálit."
"Přišli jsme sem kvůli tomu ze tří vesnic."
"Ano, ale co uděláme s eskortou?"
"Pobijeme ji."
"A pojede určitě touhle cestou?"
"Prý ano."
"To by tedy přijela z Vitré?"
"Proč ne?"
"Ale vždyť se říkalo, že jede z Fougéres."
"Ať jede z Fougéres, nebo z Vitré, je tak jako tak od samého ďábla."
"Ano."
"A musí se k němu zase vrátit."
"To by tedy jela do Parigné?"
"Vypadá to tak."
"Ale nedojede."
"Ne."
"Pozor."
Bylo radno umlknout, neboť začínalo svítat. Najednou všichni muži v záloze zatajili dech, bylo slyšet rachot kol a dusot koní. Podívali se otvory mezi větvemi a spatřili v úvozu cesty matnou siluetu vozu, stráž na koních a cosi dlouhého na voze. Blížilo se to k nim.
"Tady je," zvolal ten, který byl zřejmě vůdcem.
"Ano, tady je i s průvodem," odpověděl jeden z jeho mužů.
"Kolik je jich?"
"Dvanáct."
"Povídalo se, že je jich dvacet."
"Dvanáct nebo dvacet, pobijeme všechny."
"Počkejme, až je budeme mít pěkně na dostřel."
Za malou chvíli objevil se v zatáčce cesty vůz i s průvodcem.
"Ať žije král," vzkřikl vůdce sedláků.
Sto ran z pušek zahoukalo najednou.
Když se kouř rozptýlil, byl i průvod rozprášen. Sedm jezdců padlo, pět jich uteklo. Sedláci se seběhli kolem vozu.
"Hleďme," zvolal vůdce, "to není gilotina. To je žebřík."
Vskutku - jediným nákladem vozu byl dlouhý žebřík.
Oba poranění koně padli. Vozka byl zabit, ale ne úmyslně.
"To je jedno," řekl vůdce, "žebřík s vojenským průvodem je podezřelý. Jel směrem k Parigné. Jistě ho potřebovali ke zlezení Tourgue, na to dám hlavu."
"Spalme žebřík," volali sedláci.
A spálili ho.
Neblahý vůz, který čekali, ubíral se zatím jinou cestou a byl již vzdálen dvě míle od vesnice, kde jej spatřila Michelle Fléchardová při východu slunce.
Sedláci bručí |
Mýlka
Devadesát tři - Obsah |
Hlas volající na poušti |