Venkovská Bastila	Rukojmí X	Hrůza takřka antická
	Devadesát tři
	3. díl - 2. kniha TŘI DĚTI
	Autor: Viktor Hugo

Uplynul červenec a přišel srpen. Francie dýchala hrdinným a sveřepým dechem, dva přízraky se právě mihly na obzoru, Marat s dýkou v boku, Charlotta Cordayová bez hlavy, nastávaly strašlivé časy. Vendée, poražená ve velkých bitvách, uchýlila se k drobné válce, která byla ještě strašnější, jak jsme již ukázali. Byl to nyní nesmírný boj, rozptýlený po lesích. Velká armáda, zvaná katolická a královská, šla vstříc zkáze. Dekretem bylo nařízeno poslat do Vendée armádu mohučskou. U Ancenis padlo osm tisíc Vendéských. Vendéští byli vypuzeni z Nantes, vytlačeni z Montaigu, vyhnáni z Thouarsu a Noirmoutieru, poraženi u Cholletu, Mortagne a Saumuru, Vendéští vyklidili Parthenay, opustili Clisson, uprchlí z Chátillonu, ztratili prapor u Saint-Hilairu, byli biti u Pornicu, Sables, Fontenay, Doué, Cháteaucí Eau, Ponts-de-Cé, byli obklíčeni u Luconu, rozprášeni u Chátaigneraye a zničeni u Rochesur-Yon. Naopak zase ohrožovali la Rochelle a ve vodách guerneseyských čekalo pod velením generála Craiga anglické loďstvo s třemi anglickými pluky, k nimž se přidali nejlepší důstojníci francouzského námořnictva, jen na Lantenacův pokyn k přistání. Jejich vyloděním se mohlo vítězství opět přiklonit na stranu royalistického povstání. Ostatně Pitt nebyl státník, ale zločinec. Zrada v politice je totéž jako dýka ve výzbroji rytíře. A Pitt vrážel dýku do zad Francie a zrazoval svou zemi, neboť svou zem zradí ten, kdo ji zneuctí. Anglie za jeho vlády a jeho přičiněním vedla punskou válku. Špehovala, podváděla, lhala. Byla pytlákem a padělatelem peněz, ničeho se neštítila. V nenávisti zacházela až do malicherností. Dala skupovat za lichvářské ceny lůj, za pět franků libru. V l.ille byl u jednoho Angličana zachycen dopis Prigenta, agenta Pittova ve Vendée, v němž stálo: "Prosím vás, nešetřte penězi. Doufáme, že vraždy se budou dít se vší opatrností. K tomu účelu se nejlépe hodí přestrojení kněží a ženy. Pošlete šedesát tisíc liber do Rouenu a padesát tisíc do Caen." Toto psaní četl Barére v Konventu 1. srpna. Surovosti Parreinovy a pozdější ukrutnosti Carrierovy byly jen oplátkou za tyto hanebné činy. Republikáni z Met a z jihu žádali, aby směli táhnout proti rebelům. Dekretem bylo nařízeno utvořit čtyřiadvacet setnin zákopníků, kteří měli zapalovat ploty a ohrady v Bocage. Neslýchaný zmatek. Sotva ustala válka na jednom konci, hned začala na jiném. "Nikoho nešetřte! Zádně zajatce!" volali lidé na obou stranách. Strašlivý stín padl na dějiny.

V srpnu toho roku byla obléhána Tourgue.

Jednoho večera, když vycházely hvězdy, zazněl do mrtvého ticha soumraku, kdy se v lese nepohnul ani lísteček a na pláni se nezachvěla ani travička, zvuk trubky. Vycházel z cimbuří věže.

Dole mu odpověděl hlas polnice.

Nahoře na věži stál ozbrojený muž, dole v šeru byl vojenský tábor.

Kolem věže Gauvainů bylo ve tmě možno rozeznat matné hemžení černých postav. Bylo to vojenské ležení. Pod stromy na okraji lesa a mezi vřesem na pláni začaly proskakovat ohníčky, jasné body prorážející tmou, jako by si země chtěla rozžehnout hvězdy zároveň s nebem. Byly to však chmurné hvězdy, hvězdy válečné! Tábor se prostíral daleko do pláně a vnikal hluboko do lesa. Tourgue byla obklíčena.

Rozlehlost ležení svědčila o velkém počtu obléhajících.

Svírali věž těsným kruhem, který sahal od věže až ke skále a od mostu až do rokle.

Hlas trubky zazněl podruhé a vzápětí po něm se opět ozvala polnice.

Trubka se ptala, polnice odpovídala.

Trubka, to byla věž, která se tázala tábora: Je možno s vámi mluvit? A polnice, to byl tábor, který odpovídal: Ano.

Poněvadž Konvent neuznal Vendéské za bojující stranu a protože bylo zakázáno dorozumívat se s "bandity" prostřednictvím parlamentářů, nahrazovali si lidé tehdy různým způsobem styky, jež mezinárodní právo připouští v obyčejné válce, ale zapovídá se válce občanské. Proto tu byla příležitostně jakási tichá dohoda selské trubky s vojenskou polnicí. Prvním zatroubením se navazovalo spojení, druhé zatroubení znamenalo otázku: Chcete nás vyslechnout? Jestliže se polnice na tuto výzvu odmlčela, bylo to odmítnutí, jestliže odpověděla, byl to souhlas. Znamenalo to pak: Přijímáme na chvíli příměří.

Protože polnice odpověděla na druhou výzvu, začal muž nahoře na věži takto hovořit:

"Muži, kteří mi nasloucháte, jsem Gouge-le-Bruant. Říkají mi Bijce modrých, protože jsem pobil hodně vašich lidí, nebo také Imánus - Ukrutník -, protože jich pobiju ještě víc, než jsem jich pobil dosud. Při útoku na Granville mi usekli šavlí prst, v Lavalu poslali na gilotinu mého otce a matku a sestru Jacquelinu - bylo jí osmnáct let. Ted víte, kdo jsem.

Mluvím k vám jménem svého pána, markýze Gauvaina z Lantenacu, vikomta z Fontenay, prince bretaňského, pána sedmi lesů, svého velitele.

Vězte nejprve, že pan markýz, nežli se zavřel do této věže, kde ho teď obléháte, rozdělil vedení války mezi své zástupce, šest velitelů: Delierovi přidělil kraj mezi silnicí do Brestu a silnicí do Ernée, Tretonovi kraj mezi la Roé a Lavalem, Jacquetovi, zvanému Taillefer, pomezí Horního Maine, Gaulierovi, řečenému Velký Petr, Cháteau-Gontier, Lecomtovi Craon, panu Dubois-Guyovi Fougéres a panu de Rochambeau celou Mayenne, takže by nic nebylo skončeno, kdybyste dobyli této pevnosti a i kdyby pan markýz zahynul. Vendée, boží a královská, bude žít dál.

Říkám vám to jen proto, abyste věděli, na čem jste. Milostivý pán stojí vedle mne. Mluvím k vám jeho slovy. Muži, kteří nás obléháte, zachovejte klid. Je důležité, abyste věděli toto:

Nezapomínejte, že válka, kterou proti nám vedete, není spravedlivá. Žijeme ve svém kraji z vůle boží, jsme prostí a nevinní lidé a bijeme se poctivě. Ale republika nás napadla, rozrušila zemi, spálila nám domy a úrodu, rozstřílela nám dvorce a naše ženy a děti musely utíkat bosé do lesů, když venku řádila ještě zima.

Vy, kteří tu stojíte a nasloucháte, pronásledujete nás v lesích a obklíčili jste nás v této věži. Zabili jste nebo rozprášili ty, kteří se k nám přidali. Máte děla, přibrali jste k svému sboru posádky a hlídky z Mortainu, Barentonu, Teilleulu, Landivy, Evranu, Tinténiacu a z Vitré, takže je vás čtyři a půl tisíce útočníků, zatímco nás obránců je pouze devatenáct.

Máme dost potravin a munice.

Podařilo se vám udělat podkop a vyhodit do povětří kus naší skály a věže. Průlomem se můžete dostat dovnitř, ale věž stojí dál a je silná jako předtím.

Nyní se připravujete k útoku.

A my, především pan markýz, princ bretaňský a světský převor opatství Panny Marie Lantenacké, kde se slouží každodenně mše založená královnou Johannou, dále pak ostatní obhájci věže, mezi nimiž je pan abbé Turmeau, bojovým jménem Grand-Francoeur, můj druh Guinoiseau, který je kapitánem Zeleného tábora, můj druh Chante-en-Hiver, kapitán Ovesného tábora, můj druh La Mussette, kapitán tábora Mravenčího, a já, venkovan z městečka Daonu, kudy teče potok Moriandre - my všichni vás chceme na něco upozornit.

Muži, kteří jste pod touto věží, slyšte:

V našich rukou jsou tři zajatci, tři děti. Jsou to vaše děti, jeden váš prapor je přijal za své. Jsme ochotni vám děti vrátit.

Avšak pod jednou podmínkou: že nás necháte odtud odejít.

Jestliže odmítnete, poslouchejte dobře, můžete nás napadnout jen ze dvou stran: průlomem ve věži nebo po mostě od planiny. Budova na mostě má tři poschodí. Dole jsem dal já, Imánus, který k vám hovoří, postavit šest sudů dehtu a sto otepí suchého vřesu, nahoře na půdě je sláma a v prostředním poschodí jsou knihy a papíry. Železná brána, která spojuje zámeček s věží, je zavřena a klíč má u sebe pan markýz. Pod branou jsem dal vyhloubit díru a touto dírou vede sirný knot. Jeden konec je v sudu s dehtem a druhý budu mít po ruce uvnitř věže. Zapálím ho, jakmile uznám za dobré. Nenecháte-li nás odejít, dáme děti do druhého poschodí zámečku, mezi poschodím, kde končí knot a kde je dehet, a poschodím, kde je sláma, a zavřeme za nimi železnou bránu. Budete-li útočit po mostě, zapálíte budovu vy sami, budete-li útočit průlomem, zapálíme ji my, zaútočíte-li zároveň průlomem i zámečkem, zapálíte vy zároveň s námi. V každém případě děti zahynou.

A teď přijměte, nebo zamítněte!

Přijmete-li, odtáhneme.

Zamítnete-li, děti zahynou.

Domluvil jsem."

Muž mluvící shůry věže umlkl.

Hlas zdola zvolal: "Nepřijímáme."

Byl to úsečný a přísný hlas. Jiný hlas, ne tak tvrdý, ale pevný, dodal:

"Dáváme vám čtyřiadvacet hodin, abyste se vzdali na milost a nemilost."

Chvíli bylo ticho, pak tentýž hlas pokračoval:

"Nevzdáte-li se, zahájíme útok zítra v tuto hodinu."

A první hlas dodal:

"Ale pak nikoho neušetříme."

Tomuto divokému hlasu odpověděl jiný hlas z výše věže. Mezi dvěma zuby cimbuří bylo vidět, jak se sklání dolů vysoká postava. V záři hvězd bylo v ní možno rozeznat hroznou tvář markýze Lantenaca, a tato tvář, jejíž zrak jako by ve tmě někoho hledal, vykřikla:

"Hleďme, to jsi ty, kněze?"

"Ano, to jsem já, ty zrádče!" odpověděl drsný hlas zdola.

Venkovská Bastila

Rukojmí Devadesát tři - Obsah

Hrůza takřka antická

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!