Venkovská Bastila

Matka sedmibolestná	Venkovská Bastila IX	Rukojmí
	Devadesát tři
	3. díl - 2. kniha TŘI DĚTI
	Autor: Viktor Hugo

(1) Tourgue

Pocestnému, který před čtyřiceti lety vešel do lesa Iougéreského od I.aigneletu a vyšel z něho u Parigné, naskytla se na pokraji tohoto hlubokého hvozdu chmurná podívaná. Když vyšel z lesa, spatřil náhle před sebou Tourgue.

Nikoli živou Tourgue, nýbrž Tourgue mrtvou. Tourgue pobořenou, s trhlinami ve zdivu, provrtanou, zjizvenou. Zřícenina je jako přízrak. Nelze si představit chmurnější obraz než Tourgue, vysokou kulatou věž stojící o samotě v zákoutí lesa jako zločinec. Tato věž, vypínající se na strmé skále, měla takřka římský vzhled, tak byla důkladná a pevná a tak dokonale slučovala ve své hrubé hmotě představu moci s představou pádu. Byla tak trochu římská, neboť byla románská. Započata v devátém století, byla dokončena ve dvanáctém, po třetí křižácké výpravě. Římsy klenutých okenních otvorů ukazovaly na její stáří. Když se člověk přiblížil a vystoupil na svah, spatřil ve zdi průlom, odvážil-li se dál, octl se uvnitř věže, kde to zelo prázdnotou. Odshora dolů ani jedna přepážka, žádná střecha, žádný strop, žádná podlaha, jen kusy klenby a krbů, střílny v rozličných výškách, řady žulových výstupků a několik příčných trámů označovaly patra. Trámy byly pokryty trusem nočních ptáků, v obrovské zdi, patnáct stop tlusté u základu a dvanáct u vrcholu, byly tu a tam otvory, jež bývaly kdysi dveřmi a jimiž bylo vidět v temném nitru zdiva schody. Pocestný, který sem vnikl za večera, slyšel křik sovy, sýčků a kozodojů, pod nohama viděl ostružiníky, mezi kameny ještěrky a nad hlavou, v kulatém černém otvoru věže, který vypadal jako jícen obrovské studny, hvězdy.

Lidé z okolí si vyprávěli, že v hořejších patrech této věže jsou tajné dveře jako u hrobů judských králů, z velkého otáčivého kamene ztrácejícího se ve zdi, stavitelská to móda, přinesená z křižáckých výprav zároveň s lomeným obloukem. Když byly tyto dveře zavřeny, nebylo možno je najít, tak dokonale byly zasazeny mezi ostatní kameny ve zdi. Dodnes lze vidět takové dveře v tajuplných městech Antilibanonu, jež za Tiberia unikla zemětřesení.

(2) Průlom

Průlom, jímž se vcházelo do zříceniny, byl způsoben výbuchem. Znalec obeznámený s Errardem, Sardim a Paganem by musel ocenit, jak důmyslně byl vybudován podkop. Ložisko pro prach v podobě kněžského biretu bylo v náležitém poměru k hradní věži, jež měla být roztrhána. Musely v něm být nejméně dva centy prachu. Vedl k němu hadovitý kanál, který je lepší než přímý, v rozdrceném kameni bylo vidět doutnák průměru slepičího vejce. Výbuch způsobil zdi hlubokou ránu, kudy obléhající mohli vniknout dovnitř. Tato věž přestála patrně v různých dobách docela pravidelné obležení. Byla provrtána kulemi, jež nepocházely z téže doby, každý náboj poznamenal věž svým způsobem a všechny zanechaly v téže věži své rány, od kamenných kulí čtrnáctého století až po železné koule ze století osmnáctého.

Průlomem se vcházelo do oné části, jež bývala přízemím. Proti průlomu se otvírala ve zdi věže mřížová dvířka sklepení, které bylo vytesáno ve skále a táhlo se v základech věže až pod síň v přízemí.

Toto sklepení, do tří čtvrtin zasypané, bylo vyklizeno v roce 1835 péčí pana Augusta Le Prévosta, starožitníka z Bernay.

(3) Podzemní žalář

Toto sklepení bylo podzemním žalářem. Každá hradní věž má své vězení. Jako mnoho žalářů za oněch dob mělo i toto sklepení dvě patra. První patro, do něhož se vcházelo mřížovými dvířky, byla klenutá místnost, dosti prostorná, v úrovni přízemní síně věže. Na stěně této místnosti bylo vidět dvě rovnoběžné svislé rýhy, jež se táhly od jedné zdi ke druhé přes klenbu, kde byly obzvlášť hluboké. Dělaly dojem dvou kolejí, a byly to vskutku dvě koleje vyhloubené dvěma koly. Kdysi v dobách feudálních se v této místnosti konalo čtvrcení způsobem méně křiklavým než čtyřmi koňmi. Byla tu dvě kola, tak silná a veliká, že se dotýkala zdi i klenby. Ke každému kolu přivázali odsouzence za ruku a nohu, pak točili oběma koly opačným směrem, čímž nešťastníka roztrhali. K tomu bylo ovšem třeba značné síly, odtud ony koleje vyryté v kameni, jak se o něj kola třela. Podobný žalář lze vidět ještě dnes ve Viandenu.

Pod touto místností byla ještě další místnost. To byl vlastní podzemní žalář. Nevcházelo se tam dveřmi, ale vnikalo se tam dírou. Odsouzence, zcela nahého, spustili do tohoto podzemního vězení po provaze otvorem v podlaze hořejší místnosti. Umínil-li si zůstat naživu, házeli mu touto dírou potravu. Podobný otvor můžeme spatřit ještě dnes v Bouillonu.

Tímto otvorem proudil vzduch. Spodní místnost vyhloubená ve skále pod přízemní síní byla spíše studní než místností. Vanulo to v ní ledovým chladem, neboť na jejím dně byla voda. Vánek, který usmrcoval vězně dole, prodlužoval život vězni nahoře. Činil vzduch žaláře dýchatelným. Hořejší vězeň tápající pod klenbou dostával vzduch pouze tímto otvorem. Ostatně kdo tam jednou zapadl, už odtamtud nevyšel. Vězeň se musel mít ve tmě dobře na pozoru: Jediný chybný krok a z vězně hořejšího se mohl stát vězeň dolejší. Vše záviselo na něm. Jestliže mu záleželo na životě, byl mu otvor nebezpečný, jestliže ho život omrzel, přinesl mu vysvobození. Hořejší patro bylo vězením, dolejší hrobem - rozvrstvení příznačné pro tehdejší společnost.

Naši předkové tomu říkali lidomorna. Věc zašla a slovo pozbylo pro nás významu. Dík revoluci slyšíme je vyslovovat lhostejně.

Na přední straně věže nad průlomem bylo vidět střílnu širší než ostatní, u níž visela vyražená a rozbitá železná mříž.

(4) Zámeček na mostě

Z opačné strany průlomu přiléhal k věži kamenný most o třech málo poškozených obloucích. Most nesl obytnou budovu, z níž zbývaly pouhé trosky. Tato budova, na níž byly zřejmé stopy po požáru, měla již jen začazené trámoví, kudy pronikalo světlo a jež čnělo vedle věže jako kostlivec vedle přízraku.

Zřícenina se úplně rozpadla a dnes po ní není ani stopy. Jediný den a jediný sedlák stačí zničit, co vystavělo mnoho století a králů.

Tourgue, lidová zkratka, znamená Tour Gauvain, věž Gauvainů, zrovna jako Jupelle je lidové označení pro Jupelliére a jako jméno hrbatého náčelníka bandy Pinson-le-Tort je lidový název pro Pinson-le-Tortu.

Tourgue, která byla před čtyřiceti lety zříceninou a dnes je pouhým stínem, byla v roce 1793 tvrzí. Byl to starý hrad Gauvainů, střežící od západu vstup do lesa Fougéreského, lesa, který se dnes sotva může nazvat lesem.

Tvrz byla postavena na jedné z oněch břidlicových skal, jimiž oplývá kraj mezi Mayenne a Dinanem, jsou roztroušeny všude v houštinách a vřesu, jako by si tu Titánové kdysi házeli na hlavu kameny.

Celou pevnost tvořila vlastně věž. Pod věží byla skála a na jejím úpatí potok, který se změní v lednu v prudkou bystřinu a v červnu vysychá.

V této podobě byla tvrz ve středověku téměř nedobytná. Most ji oslaboval. Gotičtí Gauvainové ji vystavěli bez mostu. Vcházelo se do ní po houpavém můstku, který bylo možno přetnout jednou ranou sekery. Pokud byli Gauvainové vikomty, líbila se jim věž tak, jak byla, a byli s ní spokojeni. Ale když se stali markýzi a pobývali raději na královském dvoře, překlenuli bystřinu třemi oblouky a učinili věž přístupnou z pláně, právě tak jako se stali přístupnějšími i vůči králi. Markýzům sedmnáctého a osmnáctého věku nezáleželo již na tom, aby pevnost byla nedobytná. Místo aby pokračovali v tradicích předků, jali se napodobovat mravy versailleské.

Proti věži ze západní strany byla ve značné výši planina přecházející pozvolna do roviny. Planina se takřka dotýkala věže a.byla od ní oddělena jen velmi hlubokou roklí, jíž protékal potok, přítok Couesnonu. Most spojující věž s plání byl zbudován na vysokých pilířích, na nich postavili podobně jako v Chenonceaux ve stylu Mansardově budovu, která se lip hodila k obývání než věž. Ale mravy byly ještě drsné. Páni přebývali i potom v síních věže, podobných spíše žalářům. V budově na mostě, která byla jakýmsi zámečkem, zřídili dlouhou vstupní chodbu a nazvali ji strážnicí. Nad strážnicí, která zvenčí vypadala jako první poschodí, umístili knihovnu a nad knihovnou půdu. Mezi dlouhými okny s malými tabulkami z českého skla byly pilíře s medailony ve zdi. Budova měla tři patra: dole halapartny a pušky, uprostřed knihy, nahoře pytle ovsa - uspořádání poněkud divoké, ale vznešené.

Věž naproti tomu měla drsný vzhled.

Čněla nad koketním zámečkem v celé své chmurné výši. Z její ploché střechy bylo možno zámeček rozstřílet.

Obě budovy, jedna drsná, druhá uhlazená, se na sebe dívaly spíše nevraživě než přátelsky. Jejich slohy se k sobě nehodily. Ačkoliv se zdá, že dva polokruhy musí být stejné, nic se tak neliší od prostého románského oblouku jako klasický oblouk se zdobenou římsou. Věž se dobře hodila do lesů, a byla proto podivnou sousedkou zámečku, který by se rozhodně lépe vyjímal ve Versaillích. Představte si Alaina Křivobradého, jak podává rámě Ludvíku XIV.! Celek naháněl hrůzu. Z tohoto spojení dvou vznešených věcí vycházelo cosi surového.

Je nutno zdůraznit, že z vojenského hlediska most téměř vydával věž do rukou nepřítele. Zdobil ji a zároveň odzbrojoval : získavši na kráse, ztrácela na síle. Mostem byla spojena s planinou. Stále nedobytná od lesa, byla teď zranitelná z planiny. Kdysi věž ovládala pláň, nyní pláň ovládala věž. Odtud by nepřítel musel dobýt mostu za velmi krátkou dobu. Knihovna a půda byly výhodou pro obléhajícího a nevýhodou tvrze. Neboť knihovna i půda mají tu společnou vlastnost, že knihy i sláma jsou dobré hořlaviny. Nepříteli, který používá ohně, je docela jedno, spálí-li Homéra nebo otep sena, jen když to hoří. Francouzi to dokázali Němcům, když spálili knihovnu v Haidelberku, a Němci to zas dokázali Francouzům, když spálili knihovnu ve Štrasburku. Most přistavěný k věži byl tedy strategickou chybou, avšak v sedmnáctém století za Colberta a Louvoise knížata Gauvainové právě tak jako Rohanové nebo La Trémoillové - nemyslili na to, že by je někdo mohl obléhat. Přesto však stavitelé zámečku učinili určitá bezpečnostní opatření. Především počítali s možností požáru. Proto zavěsili pod třemi okny na přední straně budovy silný, tři patra dlouhý záchranný žebřík na skoby, které bylo vidět ještě před půl stoletím. Za druhé počítali s útokem : proto oddělili zámeček od věže těžkou a nízkou železnou branou. Zavírala se velikým klíčem, který býval ve schránce známé pouze pánovi, a jakmile byla jednou zavřena, mohla čelit beranu, ba i dělovým kulím.

Kdo se chtěl dostat do věže, musel projít zámečkem a touto branou. Jiného vchodu nebylo.

(5) Železná brána

Druhé patro zámečku postaveného na mostních pilířích odpovídalo druhému patru věže. A v této výši byla pro větší jistotu umístěna ona železná brána.

Železná brána oddělovala knihovnu zámečku od veliké klenuté síně věže. Tato síň s pilířem uprostřed byla - jak již řečeno, v druhém patře věže. Byla okrouhlá jako celá věž, světlo sem vnikalo dlouhými střílnami, jimiž bylo vidět do kraje. Zeď byla úplně holá, bez omítky, nic nezakrývalo kameny, ostatně velmi souměrně skládané. Do síně se chodilo po hlemýždovitě točitých schodech zasazených do zdi, což bylo velmi jednoduché, neboť zeď byla patnáct stop silná. Ve středověku se dobývalo měst ulice za ulicí, ulice se dobývalo dům od domu a domu od místnosti k místnosti. Pevnost se dobývala a obléhala od patra k patru. Tourgue byla po této stránce zařízena velmi důmyslně, neboť byla tvrdým oříškem pro obléhajícího. Z poschodí do poschodí se stoupalo spirálovitým, nesnadno přístupným schodištěm, dveře

byly šikmé a nízké, takže člověk musel sklonit hlavu, aby jimi prošel. A nachýlená hlava je sražená hlava, neboť u každých dveří čekal na obléhajícího obležený.

Pod okrouhlou síní s pilířem byly dvě podobné síně, které tvořily první patro a přízemí, a nad ní tři. Nad těmito šesti nad sebou položenými síněmi byla věž uzavřena kamenným víkem, plochou střechou, na niž se vcházelo strážní věžičkou.

Patnáct stop tlustá zeď, kterou museli prorazit, aby doprostřed zasadili železnou bránu, tvořila nad ní klenbu, byla-li brána zavřena, vznikla po obou stranách předsíňka dlouhá šest nebo sedm stop, byla-li otevřena, splynuly obě předsíňky v klenutou chodbičku.

V předsíňce na straně zámečku se otvírala v tlusté zdi nízká dvířka k točitým příkrým schůdkům, jež vedly na chodbu prvního patra pod knihovnou. Další potíž pro obléhajícího! Zámeček na mostě byl obrácen k pláni postranní vysokou stěnou, pod níž také končil most. Zvedací můstek připevněný k nízké brance ho spojoval s plání. Když se spustil, byl vždy nakloněný, protože pláň byla poněkud vyšší. Vedl do oné dlouhé chodby, jíž se říkalo strážnice. Obléhatel, který se zmocnil této chodby, byl nucen stůj co stůj dobýt oněch točitých schůdků vedoucích do druhého poschodí, chtěl-li se dostat k železné bráně.

(6) Knihovna

Knihovna - to byla podélná síň, široká a dlouhá jako most, s jedinými dveřmi - železnou branou. Maskované dveře, potažené zeleným suknem, do nichž stačilo pouze strčit, aby se otevřely, zakrývaly klenutou chodbičku, jíž se vcházelo do věže. Zadní stěnu pokrývaly odshora dolů a od podlahy až ke stropu zasklené skříně, krásné truhlářské práce ze sedmnáctého století. Šest velikých oken, tři z každé strany vždy nad jedním obloukem mostu, osvětlovalo knihovnu. Z vrchu pláně bylo vidět okny dovnitř. Na stěnách mezi okny stálo na vyřezávaných dubových podstavcích šest mramorových poprsí: Hermolaos Byzantský, Athenaios gramatik naukratský, Suidas, Casaubon, Chlodvík, král francouzský, a jeho kancléř Anachalus, který byl ostatně právě tak málo kancléřem jako Chlodvík králem.

V knihovně bylo mnoho rozmanitých knih. Jedna z nich zůstala proslulou. Byla to stará kniha kvartového formátu s rytinami a s nápisem z velkých písmen: "Svatý Bartoloměj" a s podtitulem: "Evangelium podle svatého Bartoloměje s úvodem od Pantoena, mudrce křesťanského, pojednávajícím o tom, má-li se toto evangelium povahovat za podvrhne a je-li svatý Bartoloměj totožný s Nathanaelem". Tato kniha, považována za jediný exemplář, ležela na pultě uprostřed knihovny. V minulém století se na ni lidé chodili dívat ze zvědavosti.

(7) Půda

Sýpka, která měla právě tak jako knihovna podélný tvar mostu, byla vlastně pouhým prostorem pod krovem střechy: veliká místnost naplněná senem a slámou, kam vnikalo světlo šesti vikýři. Jedinou ozdobou byla postava svatého Barnabáše, vyřezaná na dveřích, a pod ní verš:

Barnabáš světec káfy trávu srpem žit.

Závěrem: Vysoká prostranná věž o šesti patrech, provrtaná tu a tam několika střílnami, která má jediný vchod a východ - železnou bránu vedoucí do zámečku na mostě, uzavřeném zvedacím můstkem, za věží les, před věží vřesem porostlá pláň vyšší než most, avšak nižší než věž, pod mostem mezi věží a plání hluboká rokle, úzká, plná houštin, v zimě bystřina, na jaře potok, v létě kamenitý příkop, to byla Tour Gauvain, zvaná Tourgue.