Saudraieský les

	Saudraieský les	Anglie se plete do záležitostí Francie
	Devadesát tři
	1. díl - 1. kniha
	Autor: Viktor Hugo

V posledních květnových dnech roku 1793 prohledával hrůzyplný Saudraieský les v Astillé jeden z pařížských praporů, které přivedl do Bretaně Santerre. Prapor čítal sotva tři sta mužů, tak byl zdecimován krutou válkou. Bylo to v době, kdy po bitvě u Argonnu, Jemmapes a Valmy zbylo z prvního pařížského praporu, jenž měl původně šest set dobrovolníků, pouhých sedmadvacet mužů, z druhého třiatřicet a z třetího padesát sedm. Pohnuté časy hrdinských bojů!

Prapory vyslané do Vendée z Paříže měly po devíti stech dvanácti mužích. Každý prapor měl tři děla. Vypraveny byly velmi spěšně. Dne 25. dubna, kdy ministrem spravedlnosti byl Gohier a ministrem války Bouchotte, navrhla pařížská sekce Dobré rady, aby byly do Vendée poslány dobrovolnické prapory, člen Komuny Lubin podal o tom zprávu Konventu. Prvního května měl již Santerre pohotově dvanáct tisíc vojáku, třicet polních děl a jeden dělostřelecký prapor. Ačkoliv byly tyto prapory vypraveny velmi narychlo, byly přesto sestaveny tak dokonale, že jsou ještě dnes vzorem: podle jejich uspořádání se dodnes zřizují řadové setniny, v těchto praporech byl poprvé změněn starý poměr počtu vojínů k počtu poddůstojníku.

Dne 28. dubna vydala Pařížská komuna Santerrovým dobrovolníkům toto heslo: Nikoho nešetřit! Nikoho nedivit! Koncem května bylo z dvanácti tisíc mužů, kteří odešli z Paříže, osm tisíc mrtvých.

Prapor, jemuž bylo uloženo prohledat Saudraieský les, počínal si velmi obezřele. Vojáci nespěchali. Rozhlíželi se vpravo i vlevo, vpřed i vzad. Voják má oko i v pádech, prohlásil slavný Kléber. Pochod trval již dlouho. Kolik asi bylo hodin? Která denní doba?Těžko říci, neboť v těchto divokých houštinách je neustále šero. Světlo sem nikdy nepronikne. Saudraieský les byl obestřen hrůzou. Vždyť právě v jeho houštinách páchala už od listopadu 1792 občanská válka své zločiny, z jeho prokletých křovisek vyšel kulhavý lotr Mousqueton. Vlasy vstávaly hrůzou při pomyšlení, kolik vražd tam bylo spácháno. Nebylo děsivějšího místa. Vojáci tam vnikali jen velmi ostražitě. Všude bylo plno květů, prodírali se chvějivou hradbou větví, jež na ně dýchala svěžestí mladého listí. Tu a tam pronikly zeleným příšeřím sluneční paprsky: mečík, vodní kosatec, luční narcis, drobná sasanka, ohlašující krásné počasí, a jarní krokus zdobily měkký živý koberec, v němž se střídaly všechny druhy mechu počínajíc tím, který vypadá jako housenka, až k tomu, jenž se podobá hvězdě. Vojáci postupovali krok za krokem, tiše, opatrně rozhrnujíce křoví. Ptáci jim šveholili nad bodáky.

V saudraieských houštinách se kdysi, v dobách míru, pořádaly noční lovy na ptáky. Ted tam honili lidi.

Les byl samá bříza, samý buk a dub, půda byla rovná, mech a hustá tráva tlumily zvuk kroků. Cestičky tu nebyly nebo se hned ztrácely, cesmíny, divoké trnky, kapradí, křoviska babího hněvu a vysoké ostružiny bránily v rozhledu, na deset kroků jsi nerozeznal člověka, chvílemi prolétla větvemi volavka nebo vodní slípka, prozrazující, že jsou nablízku močály.

Vojáci postupovali pomalu. Šli nazdařbůh, s neklidem i s obavou, že najdou, co hledají.

Občas naráželi na stopy ležení: na vypálená místa, udupanou trávu, hole v podobě křížů, zakrvácené větve. Tady si vařili polévku, tam sloužili mši, zde obvazovali raněné. Ale ti, co tudy prošli, zmizeli. Kde jsou? Snad daleko, a možná že i docela blízko, ukryti se zbraní v ruce. Les vypadal opuštěně. Vojáci zdvojnásobili opatrnost. Samota budí nedůvěru. Nebylo vidět nikoho, tím spíš museli být ve střehu. Byli v lese, o němž šla zlá pověst.

Možná že na ně nastražili léčku.

Třicet granátníků, vybraných jako přední hlídka, šlo vpředu, pod vedením seržantovým, ve značné vzdálenosti od hlavního roje. Markytánka praporu šla s nimi. Markytánky se rády připojují k předním hlídkám. Je to sice nebezpečné, ale zato lze něco vidět. Ženská statečnost se často projevuje zvědavostí.

Znenadání se vojáci tohoto malého předvoje zachvěli jako lovci, když narazí na pelech zvěře. Z hloubi křoví zaslechli cosi jako povzdech - uprostřed větví jako by se něco pohnulo. Dali si znamení.

Vojáci vyslaní jako pátrači nebo určení k výzvědné výpravě nečekají na rozkazy důstojníků, co je třeba vykonat, udělají sami.

V necelé minutě bylo místo, kde se pohnulo listí, obklíčeno a sevřeno kruhem pušek, namířených ze všech stran na temný střed houští. Vojáci s prstem na spoušti a s očima upřenýma na podezřelé místo čekali jen na seržantův povel k výstřelu.

Zatím se však markytánka odvážila nahlédnout do křoví a v okamžiku, kdy seržant chtěl velet: Palte!, vykřikla: "Zadržte!"

"Nestřílejte, kamarádi!" zvolala na vojáky a vrhla se do houštiny. Vojáci ji následovali.

Skutečně, někdo tam byl.

V nejhustším křoví na pokraji kulaté mýtinky, jakou si dělávají v lese uhlíři, když pálí kořeny stromů, v jakési jeskyni z větví, besídce z listí pootevřené jako přístěnek, seděla na mechu žena, u prsu měla dítě a na klíně jí spočívaly dvě plavé hlavičky spících dětí.

Tak tohle byla ta léčka!

"Co tu děláte?" rozkřikla se na ni markytánka.

Žena zdvihla hlavu.

Markytánka pokračovala rozzlobeně:

"Zbláznila jste se, schovávat se tady?" a dodala:

"Jen o vlásek, a bylo po vás!"

Pak se obrátila k vojákům a zvolala:

"Je to žena!"

"Krucipísek! Nejsme přece slepí," zabručel jeden granátník.

"Jak může mít někdo tak hloupý nápad a jít si do lesa pro smrt!" rozčilovala se markytánka.

Zena, zaražená, vyděšená a ztuhlá hrůzou, pohlížela na pušky, šavle, bajonety a divoké tváře jako ve snu.

Obě spící děti se probudily a začaly křičet. "Já mám hlad," volalo jedno.

"Já se bojím," křičelo druhé. Nemluvňátko pilo dál. Markytánka je oslovila: "Ty jsi nejmoudřejší!" Matka byla němá hrůzou. Četař na ni zavolal:

"Nebojte se, jsme prapor červené čapky." Zena se zachvěla od hlavy k patě. Dívala se na seržanta, na jeho divokou tvář, z níž bylo vidět jen obočí, kníry a dva uhlíky očí.

"Dřív to byl prapor Červeného kříže," vysvětlovala markytánka. Seržant se vyptával dál: "Kdo jsi, ženo?"

Zena ho ustrašeně pozorovala. Byla mladá, hubená, bledá, oblečená v cárech, měla na sobě hrubou kytlici, jakou nosívají bretaňské venkovanky, a vlněnou košili, u krku sdrhnutou provázkem. Ukazovala svá obnažená ňadra s lhostejností samičky. Bosé nohy jí krvácely.

"Je to nějaká ubožačka," poznamenal seržant. Markytánka na ni promluvila znovu vojenským hlasem, v němž se však skrývala ženská něha: "Jak se jmenujete?" Zena zakoktala sotva srozumitelně: "Michelle Fléchardová."

Markytánka mezitím hladila tvrdou rukou hlavičku nemluvňátka:

"Jak je starý ten capart?" zeptala se.

Matka nerozuměla. Markytánka se tázala znovu:

"Ptám se vás, kolik je tomu drobečkovi!"

"Ach, tak," zašeptala matka. "Osmnáct měsíců."

"To už je dost starý," řekla markytánka. "Už byste ho neměla kojit. Musíte ho odstavit. Dáme mu polívčičku."

Matka se pomalu vzpamatovala. Obě děti, které se právě probudily, byly spíše zvědavé než ustrašené. S obdivem hleděly na chocholy na vojenských čapkách.

"Božínku," vzdychla matka, "mají velký hlad." A dodala:

"Nemám už mléko."

"Dáme jim najíst," zvolal seržant, "a tobě taky. Ale ještě jsi nám neřekla všechno. Jaké je tvé politické přesvědčení?"

Zena hleděla na seržanta a neodpovídala.

"Slyšelas, co jsem se tě ptal?"

"Dali mě do kláštera, když jsem byla ještě docela malá," koktala žena, "ale já se vdala, nejsem jeptiška. Sestry mě naučily francouzsky. Vojáci nám zapálili vesnici, utíkali jsme tak rychle, že jsem neměla ani kdy se obout."

"Ale já se tě ptám, jaké je tvé politické přesvědčení?" ? "Nevím, co to je."

Seržant vysvětloval:

"Totiž, abys rozuměla, jsou tu vyzvědačky. A ty my střílíme. Tak mluv! Nejsi tulačka? Kde je tvoje vlast?"

Žena na něj pohlížela stále nechápavě.

Seržant opakoval: "Kde je tvoje vlast?"

"Nevím!"

"Cože, ty nevíš, z kterého jsi kraje?"

"Ach, odkud jsem, to vím."

"Nu tak, z kterého kraje pocházíš?"

Zena odpověděla:

"Jsem ze dvora Siscoignardu ve farnosti Azé."

Teď zase seržant zůstal celý zkoprnělý. Na chvilku se zamyslil.

"Co to říkáš?"

"Ale to není přece vlast!"

"Je to můj rodný kraj!"

A po chvíli rozmýšlení dodala:

"Už vám rozumím, pane. Vy jste z Francie, já jsem z Bretaně."

"No a?"

"To není jedna země."

"Ale je to jedna vlast," rozčilil se seržant.

Zena odpověděla prostě:

"Jsem ze Siscoignardu."

"Jdi mi k šípku s tvým Siscoignardem" odsekl seržant.

"Je tvá rodina taky odtud?"

"Ano."

"Co dělá?"

"Všichni umřeli. Nemám už nikoho."

Seržant, který byl tak trochu mluvka, vyptával se dál:

"U čerta, člověk má přece rodiče, nebo je aspoň měl! Kdo jsi vlastně? Mluv!"

Zena se znovu vyděsila. Seržantova poslední slova jí připadala spíše jako křik divokého zvířete než jako lidský hlas.

Markytánka usoudila, že musí opět zakročit. Pohladila děťátko, jež sálo prs, a druhé děti poplácala po tvářích:

"Jak se jmenuje to kojeňátko? Je to přece holčička?"

"Georgetta," odpověděla matka.

"A tenhle starší chlapec, ten uličník?"

"René-Jean."

"A mladší? Je to přece taky kluk, a jaký cvalík!"

"Gros-Alain."

"Roztomilí caparti," pravila markytánka, "a dívají se už vážně jako dospělí!"

Seržant znovu zaútočil otázkou:

"Tak mluv přece, ženo! Máš nějaký dům?"

"Měla jsem."

"Kde?"

"VAzé!"

"Proč jsi tam nezůstala?"

"Protože nám dům zapálili!"

"A kdo?"

"Nevím. Byla tam bitva."

"Odkud jsi přišla?"

"Odtamtud."

"Kam jdeš?"

"Nevím."

"Mluv, co jsi zač?"

"Nevím." .:

"Ty nevíš, co jsi?"

"Jsme uprchlíci."

"Ke které straně patříš?"

"Nevím."

"Hlásíš se k bílým? Hlásíš se k modrým? S kým vlastně jsi?"

"Se svými dětmi."

Okamžik bylo ticho. Markytánka poznamenala: "Já jsem neměla děti. Neměla jsem na to kdy."

Seržant začal znovu:

"A co tvoji rodiče? Pověz nám něco o nich! Povídej: Já se jmenuju Radoub, jsem seržant, jsem z Paříže z ulice Cher-che-Midi, můj otec a moje matka tam taky žili, a mohl bych ti o nich vyprávět. Řekni nám něco o svých rodičích! Kdo byli tvoji rodiče?"

"Fléchardové. Víc nevím."

"No dobře. Fléchardové jsou Fléchardové jako Radoubové jsou Radoubové. Ale člověk má přece nějaké zaměstnání. K jakému stavu patřili tvoji rodiče? Co dělali? Co dělají teď ti tvoji Fléchardové?"

"Byli rolnici. Otec byl nemocný a nemohl pracovat, protože ho jednou zbili holí na rozkaz pána, našeho milostivého pána, a to byla ještě velká laskavost od našeho pána, protože otec chytil králíka, a na to byl tehdy trest smrti, ale pán mu dal milost a řekl: Dejte mu jen sto ran holí. Od té doby byl mrzák."

"A dál?"

"Můj dědeček byl hugenot. Pan farář ho poslal na galeje. Byla jsem tehdy ještě docela malá."

"A dál?"

"Otec mého muže pašoval sůl. Král ho dal pověsit."

"A co dělá tvůj muž?"

"No přece bojoval."

"Za koho?"

"Za krále!"

"A za koho ještě?"

"No za svého milostivého pána!"

"A za koho dál?"

"No přece za pana faráře!"

"Hrom do toho, to přestává všecko!" rozkřikl se jeden granátník.

Zena sebou trhla.

"My všichni, jak nás tu vidíte, pani, jsme Pařížané," mírně prohodila markytánka.

Žena sepjala ruce a vyhrkla:

"Nejmilostivější Kriste Ježíši!"

"Jen žádné pámbíčkování!" zakřikl ji seržant.

Markytánka se posadila vedle ženy a vzala si na klín staršího chlapce, který se nijak nebránil. Děti se uklidní právě tak snadno, jako se vylekají, aniž víme proč. Mají jakési vnitřní vnuknutí.

"Chudinko, hodně jste zkusila, ale máte hezké kloučky,

jen co je pravda! Člověk hned uhodne, jak jsou staří. Tomu velkému jsou čtyři roky, bratříčkovi jsou tři. Ta holčička, co pije, to je ohromný žrout. Ach ty mrško! Snad nechceš sníst i mámu? Hleďte, paní, ničeho se nebojte! Měla byste vstoupit do našeho praporu. Dělala byste to co já. Jmenuju se Husarka. To je přezdívka. Ale já jsem raději, když mi říkají Husarka než slečna Bicorneau, jak říkali mé matce. Jsem markytánka. Tak se říká těm, co dávají pít vojákům, když se střílejí a zabíjejí. Je to učiněné peklo. Máme skoro stejnou nohu, dám vám jedny své botky. Byla jsem v Paříži 10. srpna. Dala jsem napít Westermanovi. To šlo. Viděla jsem popravu Ludvíka XVI., Ludvíka Kapeta, jak mu říkají. Nechtělo se mu. Tak poslouchejte přece! Představte si, že ještě 13. ledna si dával péct kaštany a bavil se se svou rodinou. Když ho násilím položili na houpačku, jak se tomu teď říká, tak už neměl ani kabát, ani střevíce. Měl jenom košili, pikovou vestu, šedivé soukenné kalhoty a šedé hedvábné punčochy. Viděla jsem to na vlastní oči! Kočár, ten, co ho v něm přivezli, byl natřen zeleně. Říkám vám, pojďte s námi! V našem praporu jsou správní chlapci. Budete naší druhou markytánkou, ukážu vám, jak se to dělá. Je to docela jednoduché. Vezmete soudek a zvonek a jdete do největší vřavy, do té ohnivé mely, a zatímco rachotí děla a pušky, voláte v tom rámusu: ,Kdo se chce napít, chlapci? Není to nic těžkého. Já dám napít každému. Na mou věru! Bílým jako modrým, ačkoliv patřím k modrým a jsem dobrá republikánka. Všichni ranění mají žízeň. A umírají bez rozdílu přesvědčení. Umírající by si měli podat ruce. Jak je to hloupé zabíjet se! Pojďte s námi! Jestli mě zabijí, nastoupíte na moje místo. Hledte, vypadám sice všelijak, ale jsem dobrá ženská a dobrý člověk. Ničeho se nebojte!"

Když markytánka domluvila, zašeptala žena:

"Naše sousedka se jmenovala Marie-Jeanne a naše služka Marie-Claude."

Seržant Radoub zatím domlouval granátníkovi: "Mlč! Postrašil jsi ji. Před dámou se nekleje!" "Vždyť by z toho člověk pošel, když poslouchá takové řeči a vidí takové potřeštěnce," odpověděl granátník. "Tchána zmrzačil milostpán, dědečka poslal na galeje farář a otce oběsil král, a oni se ještě bijí, čert aby to spral, ženou se do vzpoury a nechají se třeba rozsekat za milostivého pána, za faráře a za krále."

Seržant zakřičel znovu: "Ticho tam!"

"Už mlčíme, seržante," odpověděl granátník. "Ale člověka to přece jenom míchá, když vidí, že by si taková hezká ženská nechala rozbít palici pro krásný oči nějakého kněžoura."

"Granátníku, tady nejsme v politickém klubu sekce Pík. Už ani slovo!"

Pak se seržant obrátil k ženě:

"A co tvůj muž, co teď dělá? Co je s nim?"

"Nic. Zabili ho."

"Kde?"

"V lese."

"Kdy?"

"Před třemi dny."

"A kdo?"

"Nevím!"

"Cože! Ty nevíš, kdo ti zabil muže?"

"Ne."

"Byl to modrý nebo bílý?"

"Byla to rána z pušky."

"A bylo to před třemi dny?"

"Ano."

"A v kterých místech?"

"Někde u Ernée. Můj muž zkrátka padl."

"A co děláš od té doby, co je mrtev?"

"Utíkám s dětmi."

"Kam s nimi utíkáš?"

"Pořád dál."

"Kde přespáváš?"

"Na zemi."

"Co jíš?"

"Nic."

Seržant se ušklíbl, až se jeho kníry dotkly nosu.

"Nic?"

"Totiž trnky, uschlé ostružiny od loňska, borůvky a mladé kapradí."

"No, to je jako nic."

Starší chlapec, který patrně rozuměl tomu, co se povídalo, prohlásil:

"Mám hlad."

Seržant vytáhl z kapsy kus komisárku a podal jej matce. Matka rozlomila chléb vedví a podala jej dětem. Chtivě se do něho pustily.

"Pro sebe si nenechala nic," bručel seržant.

"Protože nemá hlad," řekl jeden voják.

"Protože je matka," řekl seržant.

Chlapci přestali jíst.

"Pít, pít," volali jeden přes druhého. Seržant se zamračil:

"V tomhle prokletém lese není žádný potok."

Markytánka vzala měděný pohárek, který měla zavěšený u pasu vedle zvonku, otočila kohoutkem soudku, který měla na řemenu, nalila několik kapek do pohárku a přiložila dětem ke rtům.

První se napilo a ušklíblo.

Druhé se napilo a začalo prskat.

"Vždyť je to dobré," prohodila markytánka.

"Je to pálenka?" ptal se seržant.

"Ta nejlepší. Ale co chcete, jsou to venkovani," a utřela pohárek.

Seržant se začal znovu vyptávat.

"Tak ty tedy utíkáš!"

"Ano, musím."

"Přes pole, kam tě nohy nesou!"

"Utíkám, co mi síly stačí! Když už nemohu, jdu pomalu, krok za krokem, až padnu."

"Chuděrka nebohá," povzdychla markytánka.

"Lidé se zabíjejí," zajíkala se žena, "slyším kolem sebe samé střílení. Nevím, co proti sobě mají. Vím jen to, že mi zabili muže."

Seržant udeřil pažbou své ručnice vztekle o zem a vykřikl:

"Válka je strašná zhovadilost, strašná pitomost!"

Zena hovořila dál:

"Minulou noc jsme spali ve skrejšce."

"Všichni čtyři?"

"Všichni čtyři!"

"A spali jste?"

"Spali."

"Tak to jste spali vstoje," řekl seržant a obrátil se k vojákům:

"Kamarádi, představte si starý vykotlaný strom, do kterého se vejde jeden člověk jako do futrálu, a tomu tihle divoši říkají skrejška. Co chcete? Nejsou z Paříže!"

"Spát ve vykotlaném stromě, a ještě k tomu s třemi dětmi," divila se markytánka.

"To musela být ale švanda, když šli kolem lidé a slyšeli, jak strom křičí táto, mámo, a nikoho neviděli!"

"Naštěstí je léto," vzdychla žena.

Dívala se k zemi, odevzdána do vůle osudu, v očích měla tragický úžas.

Vojáci se mlčky seskupili kolem tohoto obrazu bídy.

Vdova s třemi sirotky, opuštěná, prchající pustinou, trýzněná hladem a žízní, živící se trávou, místo střechy jen modré nebe nad hlavou a na obzoru kol dokola běsnící válka!

Seržant přistoupil k ženě a upřeně se zadíval na děťátko, jež kojila. Maličká přestala pít, otočila hlavičku, pohlédla svýma krásnýma modrýma očkama na divoký, zarostlý a zarudlý obličej seržantův a usmála se.

Seržant se vzpřímil. Po tváři mu skanula veliká slza a zachytila se na špičce kníru, záříc jako perla.

"Tak se mi zdá, kamarádi," začal významným hlasem, "že se náš prapor stane otcem. Souhlasíte? Přijmete tyhle tři děti za vlastní!"

"Ať žije Republika!" zvolali granátníci.

"Ujednáno," řekl seržant a rozpřáhl obě ruce nad hlavami dětí a matky.

"Od nynějška to jsou děti praporu Červené čapky."

Markytánka poskočila radostí.

"Tři hlavičky v jedné čapce," zvolala.

Pak se rozplakala, objala ubohou vdovu a řekla jí:

"Jak se ta maličká už šelmovsky dívá!"

"Ať žije Republika!" opakovali vojáci.

Seržant vyzval matku:

"Pojďte, občanko."