Co dělá Imánus	I	(II)
	Devadesát tři
	3. díl - 3. kniha UMUČENÍ SVATÉHO BARTOLOMĚJE
	Autor: Viktor Hugo

Děti se probudily.

Nejdřív maličká.

Dětské probuzení je jako rozpuk květů, zdá se dokonce, že z těch svěžích dušiček vychází vůně.

Georgetta, nejmladší ze tří dětí, jíž bylo dvacet měsíců a která ještě v květnu sála matčino mléko, se posadila, podívala se na své nožky a začala žvatlat.

Ranní paprsek padal na kolébku, těžko říci, co bylo růžovější, zda nožka Georgettina, nebo ranní rosa.

Druhé dvě děti ještě spaly: muži jsou línější. Georgetta si vesele a spokojeně povídala.

René-Jean měl vlasy hnědé, Gros-Alain kaštanové, Georgetta byla plavovlasá. Tyto odstíny vlasů, příznačné pro určitý dětský věk, se později měnívají. René-Jean vypadal jako malý Herkules, spal na bříšku, s pěstičkami na očích. Gros-Alainovi visely obě nožky z postýlky.

Všichni tři byli oblečeni v hadry, šaty, které jim daroval prapor Červené čapky, se rozpadly v cáry, to, co měli na sobě, se nedalo nazvat ani košilkou či kabátkem, oba chlapci byli téměř nazí, Georgetta měla kolem tělíčka jakýsi hadr, kdysi sukýnku a teď byl sotva živůtkem. Kdo se o děti staral ? Těžko říci. Byly bez matky. Divocí a bojující venkované, kteří je s sebou tahali z lesa do lesa, jim dávali trochu polévky. To bylo vše. Maličcí se protloukali, jak dovedli. Kdekdo jim poroučel a nikdo jim nebyl otcem. Ale v dětských hadrech je plno radostného jasu. Byli rozkošní.

Georgetta žvatlala.

Dětské povídání je jako zpěv ptáka. Je to stejná píseň. Píseň neurčitá, zajíkavá, dojemná. Dítě na rozdíl od ptáčete má před sebou neznámý lidský osud. Proto se vkrádá dospělým do duše smutek, naslouchají-li radostnému zpěvu dítěte. Nejvznešenější hymnus, jaký můžeme slyšet na této zemi, je švitoření lidské duše na rtech dítěte. V tomto zmateném šepotu, v němž myšlenka je dosud pouhým pudem, zaznívá jakési neurčité volání k věčné spravedlnosti, možná, že je to jakýsi neuvědomělý protest na prahu života, dříve než do něho vstoupí, protest pokorný i palčivý, neboť tato nevědomost usmívající se na nekonečno činí odpovědným všechno tvorstvo za osud, jímž bude musit projít slabá a bezbranná bytost. Stihne-li ji neštěstí, bude to hrozné zneužití její důvěry.

Dětské švitoření je zároveň něco víc i něco méně než slovo, nejsou to tóny a je to zpěv, nejsou to slabiky a je to řeč, tento šepot má svůj počátek v nebi a ani na zemi nekončí, je z doby před narozením a na zemi jen pokračuje. Je v něm obsaženo to, co dítě říkalo, když ještě bylo andělíčkem, i to, co bude říkat, až dospěje v člověka, kolébka má svůj Včerejšek, právě tak jako hrob má svůj Zítřek. Tento Zítřek a tento Včerejšek slučují v neurčitém švitoření dítěte své dvojí neznámo. A nic tak nedokazuje Boha, věčnost, odpovědnost i rozdvojenost osudu jako tento temný stín v panenské dušičce.

Žvatlání Georgettu nijak nerozesmutňovalo - vždyť celá její něžná tvářička byla jediný úsměv. Usmívala se ústa, usmívala se očka, usmívaly se i dolíčky v jejích tvářičkách. Z tohoto úsměvu vyzařovalo tajemné vítání rána. Duše věří v paprsek. Nebe bylo modré, bylo teplo, bylo krásně. Křehký tvoreček, který nic nevěděl, nic neznal, ničemu nerozuměl, hebce ponořen ve snění bez přemýšlení, cítil se v bezpečí uprostřed této přírody, mezi těmito počestnými stromy, v té důvěrné zeleni, v průzračné a pokojné krajině, kde švitořili ptáci, zurčely prameny, bzučely mouchy, ševelily lístky, všechno ozářeno nádherným, neposkvrněným sluncem.

Po Georgettě se probudil René-Jean, nejstarší ze všech, kterému už byly čtyři pryč. Vstal, překročil mužně kolébku, spatřil svou misku, vůbec se tomu nepodivil, sedl si na zem a pustil se do polévky.

Gros-Alain se Georgettiným žvatláním nevzbudil, ale při cinkání lžíce v misce se prudce obrátil a otevřel oči. Gros-Alainovi byly tři roky. Uviděl svou misku, natáhl jen ruku, a nevylézaje vůbec z kolébky, vzal si misku na kolena, lžíci do ruky a dal se do jídla jako René-Jean.

Georgetta je neslyšela. Její zpěvavé pobrukování jako by ji zkolébalo do jakéhosi snu. Její široce otevřené oči hleděly vzhůru a byly božské, ať má dítě nad hlavou jakýkoliv strop či klenbu, v jeho očích se vždycky zrcadlí nebe.

Když René-Jean dojedl, vyškrábal lžící dno misky, vzdychl si a řekl vážně: "Snědl jsem polévku."

To vytrhlo Georgettu ze snění.

"Papú," zvolala.

A když viděla, že René-Jean už dojedl a Gros-Alain jí, vzala si misku s polévkou, kterou měla vedle sebe, a dala se do papání, přičemž strkala lžíci mnohem častěji k uchu než do pusy.

Chvílemi zapomínala na dobré mravy a jedla rukama.

Když Gros-Alain vyškrábal misku až na dno jako jeho bratr, rozběhl se k němu a běhal za ním.

Co dělá Imánus

(I) Devadesát tři - Obsah

(II)

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!