(II)	III	(IV)
	Devadesát tři
	3. díl - 3. kniha UMUČENÍ SVATÉHO BARTOLOMĚJE
	Autor: Viktor Hugo

Právě v té chvíli zvedl René-Jean hlavu, spokojen s výsledkem svého pozorování, a prohlásil:

"Je to samička."

Georgettin smích rozesmál René-Jeana a smích René-Jeanův rozesmál Gros-Alaina.

Georgetta se dostala šťastně k bratřím a všichni tři si sedli do kolečka na zem.

Jenže svíčka zatím zmizela.

Využila smíchu Georgettina a zalezla do díry v podlaze.

Přišly však jiné zajímavosti.

Nejdříve přiletěly vlaštovky.

Měly hnízda někde pod okrajem střechy. Létaly těsně kolem okna, poněkud znepokojeny, když spatřily děti, kroužily ve velikých okruzích vzduchem a vyrážely občas něžné jarní cvrlikání. Děti k nim obrátily hlavičky a svíčka byla zapomenuta.

Georgetta ukázala prstíkem na vlaštovky a zvolala: "Ťuťú!"

René-Jean ji opravil:

"Slečno, neříká se ťuťú, říká se ptáci."

"Táci, táci," vesele opakovala Georgetta.

A všichni tři se dívali za vlaštovkami.

Pak přilétla včela.

Včela se ze všech tvorů nejvíce podobá duši. Poletuje z květu na květ jako duše z hvězdy na hvězdu a odnáší si med, jako si duše odnáší světlo.

Tahle se přihnala náramně hlučně, bzučela nahlas, jako by chtěla říci: "Tu jsem, právě jsem navštívila růže a teď se jdu podívat na dětičky. Copak se tu děje?"

Včela - to je hospodyňka. Když bzučí, je to, jako by si zpívala.

Dokud tam včelka zůstala, děti z ní nespustily oči.

Včelička prohledala celou knihovnu, vymetla všechny kouty, poletovala si, jako by byla doma v úle, mávajíc křidélky a mile bzučíc, potulovala se od skříně ke skříni, prohlížela si přes sklo názvy knih, docela tak, jako kdyby tomu rozuměla.

Když skončila návštěvu, odlétla.

"Letí domů," řekl René-Jean.

"Vždyť je to zvíře," namítl Gros-Alain.

"Ne," vysvětloval René-Jean, "je to moucha."

"Mouka," opakovala Georgetta.

Gros-Alain našel zatím na zemi provázek s uzlem na jednom konci, i otočil si kolem palce a ukazováčku druhý konec, udělal si z provázku jakýsi mlýnek a soustředěně pozoroval, jak se točí.

Georgetta začala zase vrtošivě rejdit na podlaze jako čtvernožec, přičemž objevila ctihodné křeslo, jehož polštáře byly prožrané moly a z něhož lezly četnými děrami žíně. U tohoto křesla se zastavila. Roztahovala díry ještě víc a vytahovala z nich s velkým zadostiučiněním žíně.

Najednou zdvihla prstíček, jako by chtěla říci: "Poslouchejte!"

Oba bratři k ní otočili hlavy.

Zvenku bylo slyšet jakýsi neurčitý a vzdálený lomoz, obléhající vojsko udělalo patrně v lese nějaký strategický pohyb, koně řehtali, bubeníci bubnovali, vozíky s prachem rachotily, řetězy řinčely, vojenské trubky na sebe volaly a odpovídaly si. Byla to divná směsice nejrozmanitějších zvuků, jež dohromady tvořily podivnou harmonii. Děti okouzleně naslouchaly.

"To dělá Pánbíček," řekl René-Jean.

(II)

(III) Devadesát tři - Obsah

(IV)

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!