Vis et vir

Tormentum belli	Vis et vir V	Váhy mají dvě misky
	Devadesát tři
	1. díl - 2. kniha KORVETA CLAYMORE
	Autor: Viktor Hugo

Dělo běhalo v mezipalubí sem a tam. Vypadalo jako živoucí vůz z Apokalypsy. Lodní svítilna, jež se houpala pod stropním trámem stanoviště děl, vrhala na toto zjevení v závratném střídání mihotavé světlo a stín. V zběsilém letu ztrácelo dělo svůj tvar a jevilo se hned černé v záři světla, hned zas vyzařovalo matnou bělostí, octlo-li se ve tmě.

Přitom pustošilo loď dál. Poškodilo již čtyři jiná děla a udělalo do stěn lodi dvě díry, naštěstí voda k nim nedosahovala, ale kdyby přišla bouře, voda by tudy ihned vnikla. Vrhalo se zuřivě na lodní boky, silnější trámy sice odolávaly, neboť ohýbané obloukovité dřevo má obzvláštní pevnost, přesto však chvílemi mocně zapraskalo pod tíží této nesmírné hmoty, jež s neslýchanou rychlostí bušila do všech stran najednou. Olověný brok, třepe-li se jím v láhvi, neskáče bláznivěji a rychleji. Čtyři dělová kola jezdila sem a tam po zabitých lidech, rozřezávala je, trhala je na kusy, dělala z nich cáry, takže z pěti mrtvých bylo tu ve chvíli dvacet kusů, jež se válely po stanovišti děl, hlavy mrtvých jako by křičely, potůčky krve stékaly po podlaze různými směry, podle toho, kam se loď při kymácení naklonila. Laťkové obložení lodi, porušené již na mnoha místech, začalo se odchlipovat. Po celé lodi se ozýval příšerný hluk.

Kapitán se rychle vzpamatoval, na jeho rozkaz bylo naházeno čtverhranným otvorem do mezipalubí všechno, co mohlo poněkud zmírnit nebo zadržet šílený let děla, žíněnky, rohože, zásobní plachty, klubka lan, námořnické pytle a balíky falešných asignátů, jichž byl na lodi celý náklad, neboť tato anglická hanebnost se považovala za dobrou válečnou zbraň.

Ale co zmohly tyto hadry, když se nikdo neodvážil sejít dolů a rozložit je, jak bylo třeba? Ve chvíli bylo všechno na cucky.

Moře se právě dosti silně dmulo, takže nehoda byla co možná úplná. Každý si v té chvíli přál, aby přišla bouře, dělo by se snad převrátilo, a jakmile by bylo koly vzhůru, bylo by možno je zkrotit.

Loď vypadala čím dál tím hůř. Byly už naštípnuty, ba dokonce přeraženy všechny stěžně, jež jsou zapuštěny do kýlu a prostupují jednotlivá patra lodi v podobě mohutných oblých sloupů. Pod křečovitými nárazy děla praskl přední stěžeň a také hlavní stěžeň byl naražen. Děla ležela rozházena. Deset z třiceti se již nehodilo k boji, trhlin v bocích lodi přibývalo a do korvety již začala vnikat voda.

Stařec, který sestoupil po schůdkách do mezipalubí, tu stál jako socha z kamene. Přísným zrakem pohlížel na to dílo zkázy. Ani se nepohnul. Jediný krok do stanoviště děl by znamenal smrt.

Každý pohyb uvolněného děla přibližoval potopení lodi. Ještě chvilku, a ztroskotání bylo neodvratné.

Nebylo na vybranou: bud zahynout, nebo rázem skončit toto běsnění, bylo třeba něco podniknout, ale co?

Jaký bojovník je takové dělo!

Bylo nutno zadržet tohoto šíleného blázna.

Bylo nutno polapit tento blesk.

Bylo nutno udusit tento hrom.

Boisberthelot řekl La Vieuvillovi:

"Věříte v Boha, rytíři?"

La Vieuville odpověděl:

"Ano. Ne. Někdy."

"Při bouři?"

"Ano. A v okamžicích, jako je tento."

"Ted už nám může pomoci opravdu jen Bůh," řekl Boisberthelot.

Všichni mlčeli a nechali dělo strašlivě řádit.

Zvenčí odpovídaly ránám děla údery mořských vln narážejících na loď. Jako by se tu střídala dvě kladiva.

Náhle se objevil v tomto nepřístupném prostoru, v této podivné cirkusové aréně, kde řádilo utržené dělo, muž se železnou tyčí v ruce. Byl to původce katastrofy, dělostřelec, který svou nedbalostí zavinil neštěstí, muž, jemuž bylo dělo svěřeno. Chtěl napravit zlo, které způsobil. V jedné ruce svíraje páku, v druhé lano se smyčkou, seskočil čtverhranným otvorem do mezipalubí.

Začal nelítostný boj, nadlidské divadlo, zápas děla s dělostřelcem, boj hmoty s rozumem, souboj věci s člověkem.

Muž se postavil do rohu, třímaje v pěstích páku a smyčku lana a opíraje se zády o lodní pažení, stál pevně na obou nohou, jež se podobaly ocelovým pilířům, a čekal - zsinalý, klidný, zlověstný, jako by vrostl do země.

Čekal, až dělo poletí kolem něho.

Dělostřelec znal své dělo a domníval se, že by též ono mělo rozumět jemu. Žil s ním už dlouho pohromadě. Kolikrát vstrčil ruku do jeho jícnu! Byla to jeho domácí potvůrka. Začal s ní rozmlouvat jako se psem:

"pojď sem, pojď!"

Snad ji měl dokonce i rád.

Zdálo se, že si přeje, aby přišla k němu.

Ale kdyby přišla k němu, znamenalo to, že se naň vrhne. Pak by byl ztracen. Jak se vyhnout rozdrcení? O to nyní šlo. Všichni ho pozorovali s úděsem. Nikdo ani nedýchal, snad kromě starce, který stál sám v mezipalubí s oběma zápasníky jako příšerný svědek.

Mohl být sám dělem rozdrcen. Ani se nepohnul.

Pod nimi vlny, slepé vlny řídily boj.

V okamžiku, kdy dělostřelec vyzval nepřítele k strašlivému zápasu, dělo se náhodným vzedmutím moře zastavilo a zůstalo vteřinu bez pohnutí, jako užaslé. "Tak pojď přece!" volal na ně muž. Zdálo se, že dělo naslouchá.

Náhle se na něho vrhlo. Muž se mrštně uhnul ráně.

Rozpoutal se boj, neslýchaný boj. Zranitelný se měřil s nezranitelným. Zápasník z masa a krve útočil na bronzovou nestvůru. Na jedné straně síla, na druhé duch.

Vše se odehrávalo v pološeru. Vypadalo to jako neskutečné zjevení nějakého zázraku.

Nejpodivuhodnější bylo, že se zdálo, jako by i dělo mělo duši, avšak duši nenávisti a vzteku. Řekl bys, že tato slepá obluda má také oči. Jako by číhala na člověka. Dokonce se zdálo, že tato hmota je nadána i lstivostí. Vybrala si vždy svou vhodnou chvíli. Byl to jakýsi obrovský hmyz ze železa skrývající v sobě vůli dáblovu. Občas tato gigantická kobylka narazila na nízký strop stanoviště děl, načež vždy znovu padla na svá čtyři kola jako tygr na své pazoury a opět se řítila na člověka. Muž, pružný, hbitý, obratný, kroutil se pod údery tohoto blesku jako had. Unikal mu stále, ale rány, jimž se vyhnul, dopadaly na loď a rozbíjely ji víc a více.

Jeden konec přetrženého řetězu zůstal viset u děla. Jakýmsi záhadným způsobem se ovinul kolem šroubu na zaměřovači. Druhý konec byl připevněn na lafetě. Volný konec se točil zoufale kolem děla a zvětšoval ještě jeho skoky. Šroub jej svíral jako sevřená pěst a řetěz vytvářel svými šlehy kolem děla zběsilý vír - železný bič v bronzové pěsti. Tento řetěz ztěžoval boj.

A muž přece zápasil. V některých okamžicích dokonce útočil na dělo sám, s tyčí a lanem v ruce plazil se podél lodních boků, a dělo, jako by chápalo a tušilo léčku, prchalo. Hrozný muž je pronásledoval.

Něco takového nemůže trvat dlouho. Zdálo se, že si dělo najednou řeklo: "A teď dost! Skončíme to!", a zastavilo se. Všichni cítili, že se blíží rozhodnutí. Dělo, na okamžik nehybné, vypadalo, jako by naráz dostalo nějaký příšerný nápad - nebo jej snad skutečně mělo, vždyť všichni je považovali za živou bytost. Vyřítilo se prudce na dělostřelce. Dělostřelec se vyhnul, nechal je přeběhnout a zvolal na ně se smíchem: "Ještě jednou!" Rozzuřené dělo roztříštilo jiné dělo na přední straně lodi, pak, jakoby vymrštěno neviditelným prakem, skočilo směrem k zádi na muže, ale ten se opět uhnul. Tři menší děla se tímto nárazem převrátila, zaslepené dělo, jako by už nevědělo, co dělá, obrátilo se k muži zády, řítilo se odzadu kupředu, promáčklo pažení z fošen a prorazilo otvor do přední stěny. Muž utekl ke schodům, několik kroků od starce, který to všechno pozoroval. Svou páku držel vzadu. Dělo, jako by to zpozorovalo, ani se neobrátilo a jelo pozpátku na muže s rychlostí dopadající sekyry. Muž, přitlačený k boku, byl ztracen. Mužstvo rázem vykřiklo. Ale starý cestující, který až dosud stál bez hnutí, byl rychlejší než zdivočelé dělo. Popadl balík falešných asignátů, a nedbaje nebezpečí, že může být sám rozdrcen, hodil je obratně mezi dělová kola. Tento rozhodný a nebezpečný pohyb byl vykonán tak zručně a přesně, že by to lépe nedokázal ani člověk, který znal dopodrobna všechna cvičení, popsaná v Durosclově knize "O zacházení s námořním dělem".

Balík působil jako zátka. Oblázkem zarazí se balvan, větev stromu odvrátí lavinu. Dělo klopýtlo. A tu dělostřelec, využívaje příznivého obratu, vrazil železnou páku mezi paprsky zadního kola. Dělo se zastavilo.

Naklánělo se na jednu stranu. Muž rychle vzepřel páku a zhoupl je. Těžká masa se převrátila hřmotně, jako když spadne zvon. Muž, z něhož se řinul pot, vrhl se bez rozmýšlení až k němu a navlekl smyčku lana na bronzový krk zkrocené bestie.

Bylo po boji. Člověk zvítězil. Mravenec vyzrál na mastodonta. Pidimužík uvěznil blesk.

Vojáci i námořníci tleskali.

Mužstvo přispěchalo s řetězy a lany a ve chvilce bylo dělo upoutáno.

Dělostřelec vzdal čest cestujícímu:

"Pane, zachránil jste mi život."

Ale stařec se už opět tvářil nepřístupně a neodpověděl.