předchozí
Jejich život pod zemí

Jejich život ve válce

V
následující
Duše země se vtěluje do člověka

Devadesát tři

3. díl - 1. kniha VENDÉE

Autor: Viktor Hugo

Mnozí měli jen píky. Dobrých loveckých pušek byl nadbytek. Nebylo obratnějších střelců nad pytláky z Bocage a nad pašeráky z Loroux. Byli to zvláštní bojovníci, strašní a neohrožení. Dekret o odvodu tří set tisíc mužů vyvolal zvonění na poplach v šesti stech vesnicích. Požár vzplanul na všech stranách najednou. V Poitou a v Anjou nastal výbuch v týž den. Dodejme, že první vzdálené zahřmění se ozvalo 8. července 1792, měsíc před 10. srpnem na pláni Kerbaderské. Alain Redeler, dnes už zapomenutý, byl tehdy předchůdcem La Rochejaqueleina a Jeana Chouana. royalisté nutili pod trestem smrti všechny zdravé muže, aby šli s nimi. Brali potahy, povozy, potraviny. Sapinaud měl v mžiku pohromadě tři tisíce vojáků, Cathelineau deset tisíc a Charette byl pánem Noirmoutieru. Vikomt de Scépeaux vzbouřil Haut Anjou, rytíř z Dieuzie oblast Entrée Vilaineet Loire, Tristan-Hermite dolní Maine, holič Gaston město Guéménée a abbé Bernier ostatek. Aby se tyto zástupy vzbouřily, stačilo málo. Do tabernáklu faráře, který přísahal na republiku, čili jak říkali "křivopřísežného knížete zavřeli velikou černou kočku, a ta při mši náhle vyskočila ven. "Ďábel" křičeli sedláci, a celý kraj se vzbouřil. Ze zpovědnice sršel ohnivý dech. Aby mohli přepadat modré a snadno se dostávat přes úžlabiny, měli svou patnáct stop dlouhou hůl, jež jim sloužila jako zbraň a pomáhala při útěku. I v největší vřavě, když útočili na čtyřhrany republikánů, padali venkované na kolena a modlili se v dešti kulí, našli-li náhodou na bojišti kříž nebo kapličku, když se domodlili růženec, vstali ti, kteří to přežili, a vrhli se na nepřítele. Jací obři! Škoda jich! Nabíjeli pušky v běhu, v tom vynikali. Věřili všemu, co jim kdo namluvil. Kněží jim ukazovali jiné kněze, jimž udělali kolem krku provazem červený pruh, a říkali jim: "To jsou gilotinovaní, kteří vstali z mrtvých. Měli záchvaty rytířskosti, velice si vážili republikánského praporečníka Fesqua, který se nechal rozsekat šavlí, ale prapor nepustil. Tito venkované také žertovali, říkali o ženatých republikánských knězích "sanscaloti se stali sans-culoty".

Zpočátku se báli děl, pak se však na ně vrhali s holemi a zmocňovali se jich. Nejdříve ukořistili krásné bronzové dělo a pokřtili je na Misionáře, potom druhé, které pocházelo z katolických válek a na němž byl vyryt znak Richelieuův a obraz Panny Marie. Nazvali je Marie-Jana. Když ztratili Fontenay, ztratili také Marii-Janu, kolem ní padlo šest sedláků, kteří se od ní na krok nehnuli. Když dobyli Fontenay zpět, dostali i Marii-Janu a vezli si ji zpět pod praporem s liliemi a pokrytou květy, kolemjdoucí ženy ji líbaly. Ale dvě děla, to bylo málo. Stofflet ukořistil Marii-Janu. Žárlivý Cathelineau odešel z Pinen Mauge, přepadl Jallais a ukořistil třetí dělo. Forest napadl Saint-Florent a dostal čtvrté. Jiní dva kapitáni, Chouppes a Saint-Pol, to provedli ještě lépe. Zrobili si děla z poražených kmenů, místo dělostřelců postavili panáky a s touto baterií, jíž se srdečně zasmáli, přinutili modré k ústupu u Mareuil. To byla jejich velká doba. Později, když Chalbos zahnal na útěk La Marsonrúéra, zanechali sedláci na bitevním poli hanby dvaatřicet děl s anglickými znaky. Anglie tehdy vyplácela francouzským knížatům peníze a posílala "fondy Monseigneurovi", jak napsal Nantiat 10. května 1794, "protože bylo řečeno panu Pittovi, že toho slušnost vyžaduje". Mélinet praví ve své zprávě z 31. března: "Válečný pokřik povstalců zní: Ať žijí Angličané!" V boji se sedláci zdržovali loupením. Neboť tito pobožnůstkáři byli zloději.

Divoši mají takové neřesti. Pro tyto neřesti si je později civilizace podrobí. Puisaye říká v II. svazku, stránka 187: "Uchránil jsem několikrát městečko Plélan před drancováním." A dále, na str. 434, se zříká vstupu do Montfortu: "Udělal jsem raději okliku, abych zabránil loupení jakobínských domů." Poplenili město Cholet, vykradli Challans. Když nedostali Granville, vyloupili Ville-Dieu. Nazývali jakobínskou bandou venkovany, kteří se přidali k modrým, a hubili je zuřivěji než ostatní. Milovali krveprolití jako vojáci a vraždění jako loupežníci. Odstřelovat "vlastenčíky", to jest měšťáky, bylo jim příjemnou zábavou, říkali tomu "vynahrazovat si půst". Ve Fontenay zabil jeden jejich kněz, farář Barbotin, jedinou ranou šavlí starce. V Saint-Germain-sur-Ille zastřelil jeden z jejich náčelníků, šlechtic, ranou z pušky zmocněnce obecního výboru a vzal mu hodinky. V Machecoulu kosili pravidelně republikány po třiceti denně, trvalo to pět týdnů. Každý takový řetěz třiceti obětí nazývali "růžencem". Zasažení padali do jámy často ještě živí: přesto byli zahrabáni. S těmito mravy jsme se pak znovu setkali. Joubertovi, předsedovi okresu, usekli obě ruce. Modrým zajatcům dávali ostrá pouta, záměrně k tomu účelu ukovaná. Odpravovali je na náměstích a přitom troubili halali. Charette, který se podpisoval bratrství nebo rytíř Charette a který nosil na hlavě jako Marat kapesník uvázaný nad obočím, spálil město Pornis i s obyvateli v domech. V téže době řádil příšerně Carrier. Hrůze odpovídala hrůza. Bretaňský povstalec vypadal téměř jako povstalec řecký: krátký kabátec, pušku zavěšenou na řemenu přes prsa, náholenice, široké, krátké spodky podobné řecké suknici, chlapci připomínali řecké zbojníky. Henri de la Rochejaquelein odešel do této války v jedenadvaceti letech s holí a párem pistolí. Vendéská armáda měla sto padesát čtyři divize. Obléhala podle pravidel.

Držela Bressuire tři dny v obklíčení. Deset tisíc sedláků střílelo na Velký pátek z děl na město Sables rozžhavenými koulemi. Podařilo se jim v jediném dni zničit čtrnáct republikánských vojenských táborů od Montigné po Courbeveilles. V Thouarsu bylo slyšet z vysoké zdi tento skvělý rozhovor mezi Rochejaqueleinem a jedním chlapcem: "Karle!" "Tu jsem!" "Nastav ramena, ať si na ně vylezu!" "Dělejte." "Tvou pušku." "Tu je." - A Rochejaquelein vskočil do města, a tak byly bez žebříku dobyty hradby, které kdysi obléhal Duguesclin. Náboj jim byl milejší než zlaťák. Plakali, když ztratili z očí svou zvonici. Útěk nebyl pro ně nic těžkého, velitelé jen vzkřikli: "Zahoďte dřeváky, nechtě si pušky I" Když se jim nedostávalo střeliva, pomodlili se růženec a šli si pro prach do vozů republikánského dělostřelectva. Později požádal ďElbée o prach Angličany. Blížil-li se nepřítel a měli-li raněné, schovali je do vysokého obilí nebo do divokého kapradí a po boji si pro ně zase přišli. Stejnokroje neměli. Jejich šaty byly rozedrané. Sedlák nebo šlechtic, každý si oblékl první hadry, které mu přišly do ruky. Roger Mou-liniers nosil turban a dolman, které sebral ve skladišti kostýmů divadla Fléche. Rytíř de Beauvilliers měl talár státního zástupce a ženský klobouk přes vlněnou čepičku. Všichni nosili bílou šerpu a bílý opasek. Hodnosti se rozeznávaly podle uzlů. Stofflet měl uzel červený, La Rochejaquelein černý, Wimpfen, napůl girondista, který ostatně nevytáhl paty z Normandie, nosil nárameník caenských karabiníků. V jejich řadách byly též ženy: paní de Lescure, která se stala později paní de la Rochejaquelein, Thérése de Mollien, milenka La Rouarieova, která spálila seznam náčelníků osad, paní de La Rochefoucauld, krásná a mladá, jež s šavlí v ruce shromáždila sedláky pod velkou věží zámku Puy-Rousseau, a Antoinetta Adamsová, nazývaná "Rytíř Adams", tak statečná, že když byla zajata, zastřelili ji z úcty vestoje. Tato hrdinská doba byla surová. Lidé byli zuřiví. Paní de Lescure hnala svého koně schválně přes těla raněných republikánů neschopných boje, mrtví, řekla, možná ranění. Muži někdy zradili, ženy nikdy. Slečna de Fleury z Théátre-Francais přešla od La Rouarieho k Maratovi, ale z lásky. Náčelníci byli často právě tak hloupí jako vojáci. Pan de Sapinaud neznal pravopis, psal: ".. .mněli bisme na naši straně." Velitelé se vzájemně nenáviděli. Náčelníci z bažin křičeli: "Pryč s těmi horáky I" Jízda byla nečetná a bylo ji těžko sestavit. Puisaye píše: "Muž, který mi dá ochotně oba své syny, zchladne, chci-li na něm jednoho koně." Hole, vidle, kosy, pušky nové i staré, pytlácké nože, rožně, obušky okované a pobité hřebíky, to byly jejich zbraně. Někteří nosili na prsou jako odznak kříž ze dvou umrlčích hnátů. Útočili za velkého křiku, vynořovali se náhle ze všech stran, z lesů, z kopců, z mlází, z úvozů, shlukli se do půlkruhu, zabíjeli, vraždili, řádili - a pak se rozutekli. Když procházeli republikánským městečkem, podřízli Strom svobody, spálili jej a tančili kolem ohně. Všechny své výpravy konali v noci. Pravidlo Vendéských bylo: přijít vždy nečekaně, urazili v tichosti patnáct mil, aniž cestou zkřivili jedinou travinu. Když nastal večer a vůdcové s válečnou radou určili místo, kde příštího dne přepadnou republikánské hlídky, nabili si pušky, odmumlali modlitby, zuli dřeváky a ploužili se v dlouhých řadách lesem, bosi, po vřesu a po mechu, bez hluku, beze slova, bez dechu. Jako kočky ve tmě.


předchozí
Jejich život pod zemí
Jejich život ve válce
Devadesát tři - Obsah
následující
Duše země se vtěluje do člověka

Historická literatura - úvod Autoři děl Francouzský republikový kalendář Viktor Hugo

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Brno | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 3.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!