Zvraty občanské války

Podepsal Gauvain	Zvraty občanské války VI	Nikoho neživte - heslo komuny, Nikoho nešetřte - heslo královských
	Devadesát tři
	1. díl - 4. kniha TELLMARCH
	Autor: Viktor Hugo

A náhle se les kolem něho současné ze všech stran naplnil * puškami, bodáky a šavlemi, v pološeru se vynořil trojbarevný prapor, zcela blízko zaznělo volání "Lantenac" a u jeho nohou se objevily mezi kravinami divoké tváře.

Markýz stál sám na vrcholku, ze všech konců lesa ho museli vidět. Zatímco on sám stěží mohl zahlédnout ty, kteří provolávali jeho jméno, jeho mohli vidět všichni. Tisíc pušek v lese si ho mohlo vzít na mušku. Všude v houštinách viděl už jen planoucí oči upřené na něho.

Markýz smekl klobouk, ohrnul vpředu střechu, pak utrhl dlouhý suchý trn z kručinky, vytáhl z kapsy bílou kokardu, trnem připíchl ohnutou část střechy i s kokardou ke klobouku a dal si zase klobouk na hlavu, takže pod zvednutým okrajem a kokardou bylo vidět čelo.

"Jsem muž, kterého hledáte," zvolal mocným hlasem k celému lesu najednou. "Jsem markýz Lantenac, vikomt z Fontenay, princ bretaňský, velitel královských vojsk. Nerozmýšlejte se! K líci zbraň! Palte!"

Rozhrnul rukama kabátec z kozí kůže, obnažil svou hrud. Sklopil zrak a hledal napřažené pušky. Ale místo pušek viděl kolem dokola muže na kolenou.

V tu chvíli se rozlehlo lesem bouřlivé volání: "Ať žije Lantenac! Ať žije náš milostivý pán! Ať žije náš generál!"

A již vylétly klobouky do vzduchu, lidé mávali radostně šavlemi a všude z houštin se vynořovaly hole, na jejichž koncích se houpaly hnědé vlněné čapky.

Markýz byl obklopen zástupem Vendéských.

Když ho spatřili, padli na kolena.

Legenda vypravuje, že ve starých durynských lesích žily prapodivné bytosti, jakýsi druh obrů víceméně podobných lidem, na které se dívali Římané jako na strašná zvířata a Germán Tzase jako na vtělené bohy, takže bývali bud ubíjeni, nebo zbožňováni, podle toho, s kým se setkali.

Markýz zakusil podobný pocit jako jedna z těchto bytostí, která v očekávání, že s ní budou zacházet jako s netvorem, se stala náhle bohem.

Všecky oči sršící nebezpečnými blesky se upřely na markýze s výrazem divoké lásky.

Dav byl ozbrojen ručnicemi, šavlemi, kosami, motykami a holemi, všichni měli velké plstěné klobouky nebo hnědé čapky s bílými kokardami, kolem hrdel plno růženců a škapulířů, široké vlněné kalhoty ke kolenům, chlupatou halenu, kožené kamaše, nahé podkolení, dlouhé vlasy, někteří vypadali divoce, všichni měli dětinsky důvěřivé oči.

Jakýsi mladý muž hezké tváře se prodral klečícím davem a rychlým krokem přistoupil k markýzi. Měl na hlavě jako ostatní sedláci plstěný klobouk s ohrnutou střechou a bílou kokardou, oblečen byl v chlupatou kazajku, měl však jemnou košili a bílé ruce a přes vestu měl bílou hedvábnou šerpu, na níž visel meč se zlatým jílcem.

Sotva došel na vrcholek, odhodil klobouk, odepjal šerpu, a pokleknuv na koleno, podal markýzi šerpu a meč se slovy:

"My jsme vás opravdu hledali a také jsme vás našli. Odevzdám vám velitelský meč. Tito lidé budou od nynějška poslouchat vás. Já byl dříve jejich velitelem, teď postoupím v hodnosti a stanu se vaším vojákem. Přijměte náš hold, Milosti. Udělte rozkazy, generále."

Pak pokynul rukou a z lesa vystoupili muži s trojbarevným praporem. Přistoupili k markýzi a složili mu prapor k nohám. Byl to onen prapor, který Lantenac zahlédl mezi stromy.

"Pane generále," řekl mladý muž, jenž mu podal před chvílí meč s šerpou, "tento prapor jsme právě ukořistili modrým ve dvorci Herbe-en-Pail. Milosti, jmenuji se Gavard. Býval jsem u markýze La Rouarie."

"Dobře," řekl markýz a opásal se mečem s vážným, klidným výrazem.

Pak tasil meč a zamával jim nad hlavou:

"Vzhůru, ať žije král!"

Všichni povstali.

A z hlubin lesa zaznělo mohutné a vítězné volání: "Ať žije král! Ať žije náš markýz! Ať žije Lantenac!"

"Kolik je vás?"

"Sedm tisíc."

A zatímco sestupovali z návrší, přičemž sedláci odhrnovali markýzi Lantenacovi z cesty trní, hovořil Gavard dále:

"Milosti, je to docela prosté. Všechno lze vysvětlit jedním slovem. Čekali jsme jen na jiskru. Republikánská vyhláška, která prozradila váš příchod, byla signálem ke vzpouře, celý kraj povstal, aby bojoval za krále. Mimo to nás tajně o všem uvědomil starosta granvillský, náš člověk, tentýž, který zachránil abbého Oliviera. Dnes v noci se zvonilo na poplach."

"Kvůli komu?"

"Kvůli vám."

"Ale," zvolal markýz.

"A vidíte, už jsme tady," připojil Gavard.

"A je vás skutečně sedm tisíc?"

"Dnes. Zítra nás bude patnáct. A to jen z našeho kraje. Když pan Henri de la Rochejaquelein odešel ke katolické armádě, zvonili také na poplach a za jednu noc mu šest osad, Isernay, Corqueux, Echaubroignes, Aubiers, Saint-Aubin

a Nueil, přivedlo deset tisíc mužů. Neměli munici, u jednoho zedníka našli šedesát liber střelného prachu a s tím vytáhl La Rochejaquelein do pole. Mysleli jsme si hned, že budete někde v tomto lese, a proto jsme vás hledali."

"To vy jste přepadli modré v Herbe-en-Pail?"

"Protože byl vítr, neslyšeli zvonění na poplach. Nic netušili, lidé ve vesnici - jsou to republikáni - je dobře přijali. Dnes ráno jsme obklíčili dvorec. Modří spali, a tak jsme je vyřídili obratem ruky. Mám koně. Ráčil byste si ho vzít, pane generále ?"

"Ano."

Jakýsi sedlák přivedl bělouše, vojensky osedlaného. Markýz se vyšvihl do sedla, aniž si dal pomoci Gavardem.

"Hurá!" zvolali sedláci. Na pobřeží bretaňsko-normandském se často užívá anglických válečných zvolání, neboť lidé tu žili odpradávna ve styku s Angličany.

Gavard vojensky pozdravil a otázal se:

"Kde bude váš hlavní stan, Milosti?"

"Zpočátku v lese Fougéreském."

"Je to jeden z vašich sedmi lesů, pane markýzi."

"Potřebujeme kněze."

"Máme jednoho s sebou."

"Koho?"

"Vikáře z Chapelle-Erbrée."

"Toho znám. Navštívil ostrov Jersey."

Kněz vystoupil z řady a řekl:

"Třikrát jsem tam byl."

Markýz otočil hlavu.