Kapitola 12	Kapitola XIII. 13	Kapitola XIV.
	Hornblower
	Autor: Cecil Scott Forester

Během své dlouhé cesty na jihozápad neviděla Sutherland vůbec Caligulu. Hornblower tomu ani nechtěl, dokonce se jí vyhýbal. Bylo totiž možné, že Pluto již dojela na shromaždiště. V tom případě by byly rozkazy kapitána Boltona zrušeny admirálem a Hornblower by byl zbaven dalších možností ještě před uplynutím daného času. Bylo to v hodinách temna, kdy Sutherland překročila zeměpisnou šířku mysu Bagur a za jitra se již nalézala daleko na jihozápad. Na obzoru po její pravé straně se objevilo modré pásmo katalánských hor.

Hornblower byl na palubě již od rozednění, plnou hodinu předtím, než zahlédli pevninu; na jeho rozkaz se loď otočila a stála opět přiotočena k severovýchodu. Přibližovala se současně k břehům, až mohly být z paluby pozorovány podrobnosti hornaté krajiny. Bush byl též na palubě a stál ve skupince ostatních důstojníků. Hornblower, procházející se sem a tam si byl vědom pohledů, které na něho vrhají, ale dělal, jako by jich neviděl, a jen neustále pozoroval pobřeží svým teleskopem. Věděl, že Bush a všichni ostatní myslí, že sem přijel již s pevným úmyslem a že nyní očekávají jeho rozkazy, které přivedou loď do podobných dobrodružství, jakými byly prolnuty dva minulé dny. Myslili si o něm, že je nadán ďábelským postřehem a geniálností. Rozhodně jim nechtěl připustit, jak velkou úlohu hrála v minulých akcích štěstěna, a nechtěl též připustit, že přivedl Sutherland sem, do blízkosti Barcelony jenom na základě všeobecných principů a v naději, že se tu něco naskytne.

Již nyní bylo nesnesitelné horko. Modrá obloha dostávala k východu mosazný nádech a zdálo se, že se východní vítr nijak neochladil cestou v délce čtyř set mil přes Středozemské moře z Itálie. Bylo zde horko jak v cihlové kůlně, na kterou praží slunce. Již čtvrt hodiny po ochlazení studenou vodou lodní pumpy pocítil Hornblower, že po něm tekou potůčky potu. Země, plynoucí po jejich pravém boku, se zdála úplně mrtvá. Byly zde vznešené vysoké šedozelené hory, mnohé z nich měly na vrcholku plochou čepičku z kamene s příkrými hornatými srázy. Byly zde šedé útesy, hnědé útesy a tu a tam prokukoval zlatový písek. Mezi mořem a těmito horami se táhla nejdůležitější silnice v Katalánii, spojující Barcelonu s Francií. Zde, podél této cesty by se mělo jistě něco objevit, pomyslil si Hornblower. Věděl, že ve vnitrozemí běží rovnoběžně asi ve vzdálenosti deseti mil jiná, špatná cesta mezi horami, ale té Francouzové sotva použijí z vlastní vůle. Jedním z důvodů, proč sem přijel, bylo, aby donutil Francouze opustit dobrou pobřežní silnici a používat vedlejší cesty, kde budou mít španělští partyzáni mnohem větší možnost zničit jejich konvoje. Toho může dosáhnout jenom tím, že vyvěsí britskou vlajku na dostřel od pobřeží. Byl by toho však raději dosáhl udělením ostré lekce. Nechtěl, aby jeho úder na francouzské pravé křídlo byl pouze úderem do vzduchu.

Mužstvo mylo paluby a vesele si přitom pískalo a smálo se. Bylo jistě potěšující dívat se na jejich dobrou náladu a bylo zvláště příjemné, že tato dobrá nálada vznikla nedávnými úspěchy. Hornblowerem prošla vlna uspokojení, když je tak pozoroval, ale pak, a to bylo pro něho typické, začal pochybovat, zda se mu podaří udržet vysokou morálku posádky. Dlouhé a jednotvárné křižování při blokádní službě by mohlo velmi brzy zhoršit jejich ducha. Pak odhodil všechny pochyby s rozhodným optimismem. Dosud mu šlo všechno tak dobře; jistě mu bude štěstí přát i nadále. I v tento den se jistě něco přihodí, ačkoliv jsou možnosti 100 : 1 proti. Řekl si zpupně, že žíla štěstí není dosud vyčerpána. Ať jsou naděje jedna ku stu, nebo jedna ku tisíci, dnes se jistě zase něco přihodí; jistě dostane ještě další možnost vyznamenat se.

Tam na břehu byl nad nábřežím malý hlouček bílých domků. A na pobřeží bylo vytaženo několik člunů - asi španělských rybářských člunů. Nemělo by smyslu riskovat vyslání vyloďovací skupiny, protože tu vždy byla možnost, že vesnička má francouzskou vojenskou posádku. Ty rybářské loďky jistě zásobovaly rybami francouzskou armádu, ale přesto proti nim nemohl nic dělat. Ti ubozí rybáři přece musí z něčeho žít. Kdyby se rozhodl zapálit nebo ukořistit čluny, popudil by obyvatele proti spojenecké smlouvě s Anglii a na celém světě měla Anglie spojence jenom právě ve Španělsku.

Nyní běžely po pobřeží černé tečky. Jeden z člunů vyjel na moře. To byl snad počátek dnešního dobrodružství. Hornblower cítil, jak se do jeho srdce vkrádá naděje, ba dokonce jistota. Dal si teleskop pod paži a otočil se. Kráčel pak po palubě s hlavou skloněnou a rukama sepnutýma za zády, zřejmě hluboce přemýšleje.

"Od pobřeží odrazil člun, pane," pravil Bush, dotýkaje se klobouku.

"Ano," pravil Hornblower s nezájmem.

Pokoušel se nejevit žádného rozčilení. Doufal, že jeho důstojníci nevědí, že loď sám viděl, a byl pevně rozhodnut, že nevybočí z dráhy své chůze, aby se na ni podíval.

"Jede směrem k nám, pane," dodal Bush.

"Ano," pravil opět Hornblower, dosud s líčeným nezájmem. Bude trvat nejméně deset minut, než se člun přiblíží k lodi - a jistě tak chce učinit, proč by jinak tak rychle vyjel, jakmile na břehu spatřili Sutherland? Ostatní důstojníci mohou mířit dalekohledy na loď a dohadovat se o tom, proč vlastně přijíždí. Kapitán Hornblower však bude s povýšeným nezájmem kráčet po palubě a bude čekat nevyhnutelný výkřik. Nikdo kromě něho nevěděl, jak prudce mu bije srdce. Nyní se výkřik ozval, ve vysoké tónině přes blýskající se vodu.

"Zastavte, pane Bushi," pravil Hornblower a vystoupil s umělým klidem na druhou stranu, aby vykřikl pozdrav na oplátku.

Ze člunu křičeli katalánsky. Jeho přesná znalost španělštiny - naučil se jí během dvou let, kdy byl válečným zajatcem, aby se nudou nezbláznil - a povšechná znalost francouzštiny mu umožnily porozumět, co se na něho volá, nemohl však katalánsky odpovědět. Zavolal proto španělsky.

"Ano," křičel. "Toto je britská loď."

Na jeho zvoláni se vztyčil v lodi ještě někdo jiný. Muži ve člunu byli Katalánci, v roztrhaných šatech; tento muž byl oblečen ve světle žlutou uniformu a měl vysoký klobouk s chocholem.

"Mohu přijít na palubu?" křičel španělsky. "Nesu důležité zprávy."

"Budete nám srdečně vítán," pravil Hornblower a otočil se na Bushe. "Na palubu přijde španělský důstojník, pane Bushi. Dohlédněte na to, aby byl přijat s plnými poctami."

Muž, jenž vstoupil na palubu a překvapeně se otáčel, když námořní pěchota vzdávala čest a píšťaly pískaly, byl zřejmě husar. Byl oblečen v žlutý kabát, dokonale ozdobený černí, a do žlutých kalhot s širokými pásy zlaté stuhy. Jezdecké boty se zlatými střapci vpředu a se zvonícími ostruhami na patách mu dosahovaly až ke kolenům. Přes ramena měl přehozen stříbrově šedý kabát, lemovaný černým astra-chánem, s prázdnými rukávy. Na hlavě měl husarskou čáku z černého astrachánu se stříbrošedým sáčkem, visícím z vrcholu za pštrosím perem. Ze zádi čáky mu visely zlaté šňůry, jež měl uvázány kolem krku. Táhl za sebou ohnutou šavli a kráčel k místu, kde ho Hornblower očekával.

"Dobrý den, pane," pravil s pozdravem. "Jsem plukovník José Gonzales de Villena y Danvila, z pluku Olivenzských husarů Jeho nejkatoličtějšího Veličenstva."

"Těší mne, že vás poznávám," pravil Hornblower. "A já jsem kapitán Horatio Hornblower, ze Sutherland, lodi Jeho britského Veličenstva."

"Jak plynně španělsky mluví vaše

Excelence!"

"Vaše Excelence je příliš laskavá. Těší mne, že dovedu mluvit španělsky, protože mi to umožňuje uvítat vás zde, na palubě mé lodi."

"Děkuji vám. Dostal jsem se k vám až po překonání velkých potíží. Musil jsem zdůraznit svou autoritu, abych přinutil rybáře, aby mne k vám zavezli. Obávali se, že by Francouzi mohli objevit, že se stýkají s anglickou lodí. Podívejte se! Již veslují zpět, jako by je to mělo stát život,"

"Ve vesnici tedy nyní není francouzská posádka?"

"Ne, pane, není."

Na tváři Villeny se objevil zvláštní výraz, když pronesl tato slova. Byl to mladší muž, světlé pleti, i když byl hodně opálen; měl habsburský ret (což mohlo naznačovat, že vděčí za svou vysokou hodnost v armádě poklesku jednoho ze svých ženských předků) a světlehnědé oči s přivřenými víčky. Tyto oči se setkaly s Hornblowerovými beze stopy úskočnosti. Zdálo se, že ho jen žádají, aby nepokračoval ve svém výslechu. Hornblower však tuto žádost nevyslechl - byl na vše příliš zvědav.

"Jsou tam španělské jednotky?" ptal se.

"Ne, pane."

"Ale váš pluk, plukovníku?"

"Není tam, kapitáne," řekl Villena a spěšně pokračoval. "Zprávy, které jsem vám přinesl, zní, že francouzská armáda - vlastně bych měl říci italská - pochoduje po pobřežní cestě, devět mil na sever od nás."

"Ha," zabručel Hornblower. To byla zpráva, na kterou čekal.

"Minulou noc byli v Malgret na cestě do Barcelony. Je jich asi deset tisíc a jsou z Pinovy a Lecchiovy divize italské armády."

"Jak to vše víte?"

"Je mou povinností jako důstojníka lehké kavalerie, abych to věděl," pravil Villena povýšeně.

Hornblower se podíval na Villenu a uvažoval. Jak věděl, pochodovaly Bonapartovy armády nyní již tři léta křížem krážem, na délku i na šířku celou Katalánii. Porazily Španěly v nesčetném množství bitek, ukořistily jejich pevnosti po zoufalém obléhání, ale nebyly dosud k podrobení této země blíže, než když po prvé tuto provincii zrádně napadly. Katalánci nebyli schopni překonat v poli ani podřadné Napoleonovy hordy, kterých používal na této straně Španělska - Němce, Italy, Švýcary, Poláky a všechen přívěsek jeho armády - ale současně bojovali chrabře, na každém neokupovaném kousku území sbírali čerstvé sily a zeslabovali svého protivníka neustálými pochody a protipochody, které na něm vynucovali. To však ještě nevysvětlovalo, jak se dostal španělský husarský plukovník sám do srdce barcelonského okresu, který měl být celý pod francouzskou kontrolou.

"Jak jste se tam dostal?" dožadoval se ostře.

"Byla to moje povinnost, pane," pravil Villena s vážnou povýšeností.

"Velice, lituji, ale stále tomu nerozumím, doně José. Kde je váš pluk?"

"Kapitáne ..."

"Kde je?"

"Nevím, pane."

Z mladého husara zmizela nyní veškerá povýšenost. Hleděl na Hornblowera velkýma, prosícíma očima, když se měl přiznat k své hanbě.

"Kde jste ho viděl naposledy?"

"U Tordera. Bojo-bojovali jsme tam s Pinem."

"A byli jste poraženi?"

"Ano, včera. Vraceli se zpět z Gerony a my jsme je napadli z hor, abychom je odřízli. Jejich kyrysnici nás rozbili a byli jsme rozptýleni. Můj kůň padl tam u Arens de Mar."

Náhlá vlna intuice dovolila Hornblowerovi porozumět slovům tohoto politováníhodného vyprávění. Hornblower si to dovedl vše jasně představit. Nedisciplinované hordy, sehnané na vrchu hory, bláznivé útoky, kterými byli Španělé rozprášeni do trosek a zahnáni na útěk. V každé vesničce v okruhu několika mil budou dnes ustrašení uprchlíci. Všichni uprchlí v panice. Villena jel na koni tak dlouho, až pod ním klesl, a protože měl nejlepšího koně, utekl nejdále - kdyby jeho kůň nebyl padl, byl by na něm jel ještě nyní. Soustředění francouzských sil, jež čítaly v poli deset tisíc, mělo za následek evakuaci menších vesniček, takže se Villena mohl vyhnout zajetí, ačkoliv byl mezi francouzskou polní armádou a její základnou v Barceloně.

Nyní, když se Hornblower dozvěděl, co chtěl, nebylo již nutno trvat na prozrazování Villenova neštěstí. Bude vlastně mnohem lépe, když ho povzbudí, protože pak mu bude mnohem užitečnější.

"Porážka," pravil Hornblower, "je neštěstí, se kterým se bojující muž setká dříve nebo později. Doufejme, že dosáhneme za včerejšek odplaty dnes."

"Musíme pomstit mnohem více než včerejšek," pravil Villena.

Vložil ruku do náprsní kapsy svého kabátu a vytáhl odtud kus zmačkaného papíru. Rozbalil jej. Byl to natištěný plakát. Podal jej Hornblowerovi, který se na něj podíval a přečetl jej natolik, kolik mu dovolovala jeho chabá znalost katalánštiny, ve které byl psán.

Počínal slovy: "My, Luciano Gaetano Pino, rytíř Čestné Legie, rytíř Rádu Železné Koruny Lombardské, Generál Divize, Velitel vojsk Jeho Císařské a Královské Výsosti Napoleona, Císaře Francouzů a Krále Itálie v okrese Gerona tímto nařizujeme..." Následoval velký počet paragrafů, zabývající se všemi možnými přestupky, jež si kdo mohl vymyslit proti Císařské a Královské Výsosti. Každý paragraf končil - Hornblower je přešel všechny zrakem - "bude zastřelen", "trest smrti", "bude pověšen", "bude vypáleno". Oddychl si, když se dozvěděl, že poslední trest se týká jen vesnic, jež skrývaly vzbouřence.

"Vypálili všechny vesnice v horní části země," pravil Villena. "Cesta z Figueras do Gerony - dlouhá třicet mil, pane - je vroubena šibenicemi a na každé visí oběšenec."

"Hrozné," pravil Hornblower, ale nesnažil se podporovat další rozmluvu v tom směru. Pomyslil si, kdyby nechal kteréhokoliv Španěla mluvit o utrpení Španělska, nepřestal by asi nikdy. "A říkáte, že tento Pino pochoduje nyní zpět po pobřežní cestě?"

"Ano."

"Je v blízkosti pobřeží někde hluboká voda?"

Španěl pozdvihl obočí v protestu nad touto otázkou a Hornblower si uvědomil, že nebylo správné tázat se plukovníka husarů na hloubku moře.

"Jsou zde někde baterie, jež chrání cestu před mořem?" opravil se.

"Ó, ano," pravil Villena. "Ano, slyšel jsem o nich."

"Kde?"

"Nevím přesně, pane."

Hornblower si uvědomil, že Villena nebyl schopen udat jakoukoliv topografickou informaci o kterémkoliv místě, což konečně mohl očekávat od plukovníka lehké kavalerie.

Kapitola 12

Kapitola XIII. Hornblower - Obsah

Kapitola XIV.

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Cecil Scott Forester Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!