Kapitola 13	Kapitola XIV. 14	Kapitola XV.
	Hornblower
	Autor: Cecil Scott Forester

Hornblower se sebe setřásl společnost plukovníka Villeny, který ho nyní, když prozradil vše o své porážce, nechtěl opustit a upadl do přímo hysterické výmluvnosti. Hornblower ho proto usadil na židli u zábradlí a sám unikl dolů, do klidu své kabiny, aby se pustil znovu do studování map. Byly zde vyznačeny baterie - většina z nich pocházela z doby, ne tak vzdálené, kdy Španělsko bylo ve válečném stavu s Anglií. Baterie byly vybudovány, aby chránily pobřežní lodě, jež se plížily od baterie k baterii. Byly proto vystavěny v bodech, které byly nejen obklopeny hlubokou vodou, nýbrž poskytovaly úkryt lodím, jež zde chtěly zakotvit. V myslích stavitelů těchto ochranných bodů nikdy nevznikla myšlenka, že by pochodující pěchota mohla být napadena palbou z moře, a proto byly ponechány úseky pobřeží - jak tomu bylo u úseku v délce dvaceti mil mezi Magret a Arens de Mar - které neposkytovaly možnost zakotvení, úplně nechráněny. Od doby, kdy toto místo opustil Cochrane - to bylo asi před rokem - nemohla být postrádána žádná britská loď, která by rušila Francouze na tomto úseku.

Francouzi měli od té doby příliš mnoho starostí, než aby mohli přemýšlet o možnostech, které se mohou vyskytnout v budoucnosti. Byla zde pravděpodobnost, že zanedbali ochranná opatření - v každém případě neměli dostatek těžkých děl a vycvičených střelců, aby mohli chránit celé pobřeží. Sutherland potřebovala najít místo nejméně půl druhé míle od některé z baterií, kde byla voda dostatečně hluboká, aby mohla být pobřežní cesta ostřelována z lodních děl. Vyhnula se již dostřelu jedné baterie, jež byla poznamenána na mapě. Byla to jediná baterie, jež byla vyznačena v tomto úseku. Bylo velmi nepravděpodobné, že by Francouzi vystavěli další, protože mapa byla nejnovějšího vydání. Opustila-li Pinova kolona Malgret za svítání, musila být nyní skoro na úrovni se Sutherland. Hornblower si označil místo, které považoval instinktivně za nejvýhodnější, a vyběhl na palubu, aby zde vydal rozkazy, podle kterých by k němu Sutherland zamířila.

Jakmile ho Villena zpozoroval, vyskočil rychle ze své židle a kráčel k němu rychlými kroky. Hornblower byl však rozhodnut, že ho bude zdvořile ignorovat tím, že bude dělat, jako by celá jeho pozornost byla soustředěna na vydávání rozkazů Bushovi.

"Pane Bushi, buďte tak laskav, dejte nabít a vyvézt děla," pravil.

"Podle rozkazu, pane," odpověděl Bush.

Bush se podíval prosebně na Hornblowera. Tento poslední rozkaz, který naznačoval okamžitou akci, v něm vzbudil zvědavost. A vše, co věděl, bylo, že na palubu přišel Španělský důstojník. Co budou nyní dělat, co má Hornblower na mysli, o tom neměl ani potuchy. Hornblower si ponechával všechny své předběžné plány vždy jen pro sebe, protože kdyby zklamaly, nemohli jeho podřízení uhádnout, co chtěl udělat a do jaké míry se plány nezdařily. Ale Bush velmi často pociťoval, že jeho život je zkracován kapitánovým tajnůstkářstvím. Byl proto příjemně překvapen, že se Hornblower tentokrát rozhodl k vysvětlení. Nikdy si však neuvědomil, že Hornblowerova neobvyklá sdílnost je jen důsledkem jeho přání, aby byl ušetřen zdvořilé konversace s Villenou.

"Tam na cestě bude pochodovat francouzská kolona," pravil. "Chci vědět, můžeme-li na ni poslat pár kulí."

"Podle rozkazu, pane."

"Pošlete na kobylici zvláště dobrého muže s olovnicí."

"Podle rozkazu, pane."

Nyní, když se chtěl Hornblower konečně rozhovořit, zjistil, že je to zcela nemožné. Téměř po celé tři roky se zdržoval, aby neřekl svému zástupci zbytečného slova. A Bushovo stručné "Podle rozkazu, pane" mu nijak nepomáhalo. Aby přece jenom unikl Villenovi, přiložil Hornblower k očím teleskop a prohlížel si blížící se pobřeží s neobvyklou píli. Viděl vysoké, šedozelené hory, sklánějící se téměř až k okrajům vody. Kolem jejich úpatí se táhla cesta, zde tři metry, jinde třicet metrů nad vodou.

Když ji Hornblower pozoroval, objevil se na ní daleko vpředu tmavý bod. Hornblower sklonil teleskop, dal odpočinout očím a znovu upřel teleskop na bod. Byl to jezdec, jedoucí ve směru k nim.

Za okamžik za ním zpozoroval pohybující se skvrnu, jež na sebe upozorňovala několika záblesky ze svého středu. To byla jednotka jezdců. Zřejmě předvoj Pinovy armády. Zanedlouho bude Sutherland přímo proti nim. Hornblower odhadoval vzdálenost lodi od pobřeží. Půl míle nebo o něco málo více - to bude snadná střelba, ale ne tak lehká, jak by si byl přál.

"Hloubka devět," volal měřič s olovnicí. Hornblower věděl, že se zde bude moci přiblížit ke břehu na ještě menší vzdálenost, ovšem jen za předpokladu, že až obrátí loď a bude sledovat Pinovu armádu podél pobřeží, dostane se ta až sem. Sutherland pokračovala v jízdě k pochodující armádě a Hornblowerův mozek se zaměstnával studiem význačných bodů pevniny a míst, odkud by ji mohl nejlépe zasáhnout. Vedoucí eskadronu jezdectva bylo již zřetelně vidět. Muži jeli opatrně, s tasenými šavlemi, a dívali se na obě strany cesty, po které jeli. Ve válce, kde každá skalka a každý keř mohl skrývat střelce, rozhodnutého zabít nepřítele, byla opatrnost jistě na místě.

V určité vzdálenosti za vedoucí eskadronou zpozoroval Hornblower delší proud jezdectva a za ním opět dlouhou, předlouhou řadu bílých teček, jež mu na okamžik připomněly nohy stonožky, pohybující se současně. Pak se usmál. Byly to bílé kalhoty pěchoty, kráčející v jednotném kroku. Jakýmsi zrakovým klamem nezpozoroval ještě jejich modré kabátce proti šedému pozadí.

"Hloubka devět a půl," volal muž s olovnicí. Bude-li chtít, bude moci zajet na tomto místě se Sutherlandem ještě mnohem blíže k pobřeží. Ale v tomto okamžiku bude lépe zůstat na poloviční dostřel. Při této vzdálenosti se loď nebude zdát nepříteli tak nebezpečná. Hornblowerova mysl byla plně zaměstnána studiem reakce nepřítele na objevení se Sutherland. Přátelské mávání klobouky mužů předvoje jezdectva, který byl nyní právě naproti, dodalo mu cenné informace. Pino a jeho muži dosud nikdy nebyli ostřelováni z moře. Neměli zřejmě ještě žádných zkušeností s ničivou mocí těžkých bočních salv proti příhodnému cíli. Nádherná dvoupalubová loď s pyramidou bílých plachet byla pro ně něčím novým. Kdyby se proti nim postavila v poli armáda, dovedli by okamžitě odhadnout její schopnosti, ale s lodí se dosud nikdy neutkali. Hornblowerovo pozorování mu řeklo, že Bonapartovi generálové byli zřejmě neopatrní na životy svých mužů. Opatření, jimiž by se vyhnuli palbě ze Sutherland, by znamenaly velké potíže. Buď by armáda musila táhnout zpět do Malgretu a odtud jít vnitrozemskou cestou, nebo by se musila pustit přes hory, kde nebylo žádných stezek, aby se dostala přímo. Hornblower odhadoval, že Pino tam někde mezi dlouhou kolonou studuje nyní svým dalekohledem Sutherland a že se rozhodl riskovat palbu ze Sutherland v domnění, že se dostane dále bez vážných ztrát. Pino bude velmi zklamán, pomyslil si Hornblower. Jezdectvo v čele hlavní kolony bylo nyní právě naproti lodi. Druhý pluk se blýskal a zářil v ostrém slunci jako řeka ohně.

"To jsou kyrysnici!" vykřikl Villena po boku Hornblowerově a počal zuřivě mávat rukama. "Proč ještě nepálíte, kapitáne?"

Hornblower si uvědomil, že Villena k němu hovoří španělštinou již nejméně čtvrt hodiny, neuvědomoval si však z toho, co řekl, ani slovo. Nebude přece plýtvat překvapujícím útokem na jezdectvo, jež může rychle odcválat z dostřelu. Jeho první boční salvy musí být ušetřeny pro pomalu se pohybující pěchotu.

"Pošlete muže k dělům, pane Bushi," pravil Hornblower a v okamžiku opět zapomněl na Villenovu přítomnost. Pak zvolal na muže u kormidla: "Čárku v pravobok."

"Hloubka osm a půl," hlásil měřič hloubky.

Sutherland směřovala nyní blíže k pobřeží.

"Pane Gerarde!" zvolal Hornblower. "Zamiřte děla na cestu a nepalte dříve, dokud vám nedám znamení."

Jezdectvo bylo následováno dělostřelectvem, taženým koňskými potahy. Poskakování a kývání šestiliberních děl dokazovalo, jak špatný je povrch cesty, jedné z nejlepších silnic Španělska. Mužstvo sedělo na sedátkách a mávalo přátelsky rukama na nádhernou, přibližující se loď.

"Hloubka šest!" ozval se opět muž s olovnicí.

Hornblower se nemohl odvážit blíže.

"Čárku v levobok. Pomalu."

Loď plula pomalu vodou. Mužstvo, stojící napjatě u svých děl, tiše očekávalo, co se bude dít, a jen sladká hudba vánku v lanoví a nárazy vody o bok lodě porušovaly naprosté ticho. Nyní byli na úrovni s kolonou pěchoty, s dlouhou a hustou masou vojáků, oblečených do modrých kabátů a bílých kalhot, kráčejících mužně a jaksi neskutečně v mračnech prachu. Nad modrými kabáty bylo vidět bílé řady obličejů vojáků - každý byl otočen ke krásné lodi pod bílými plachtami, plující tiše po modré hladině. Byla to vítaná změna po únavném pochodu ve válce, která vyžadovala každodenních dlouhých pochodů. Gerard nevydal ještě rozkazy ke změně náměru. Cesta se zde vinula asi půl míle po rovině, necelých dvacet metrů nad mořskou hladinou. Hornblower přitiskl stříbrnou píšťalu ke rtům. Gerard zpozoroval tento pohyb. A ještě než mohl Hornblower zapísknout, vybuchlo prostřední dělo na hlavní palubě a o okamžik později následovala jeho příkladu celá boční salva s hroznými výbuchy. Při zpátečním nárazu se Sutherland zakymácela a bílý kouř s horkou příchutí se vznesl nad loď.

"Bože, podívejte se na to!" vykřikl Bush. Jednačtyřicet děl boční salvy a karonád úplně smetlo cestu. Padesát yardů kolony bylo rozbito na třísky. Celé zástupy byly smeteny. Ti, kdož to přežili, stáli nyní otupěli a nevěděli, co se děje. Podvozky děl zahřímaly, když děla znovu vyjela, a Sutherland poslala na pevninu svou druhou boční salvu. Nyní se objevila v koloně druhá díra, těsně za první. "Dejte jim to ještě jednou, chlapci," řval Gerard. Celá kolona stála překvapeně a hloupě očekávala třetí salvu. Dým palby byl nyní odvát až nad pevninu a rozbíjel se o skály v malé obláčky.

"Hloubka osm a tři čtvrti," volal muž u olovnice. V hloubící se vodě mohl se Hornblower opět víc přiblížit ke břehu. Když mužstvo další části kolony zpozorovalo, že ta hrozná loď se na ně neodvratně řítí, aby je zničila, rozuteklo se v panice dolů kolem cesty.

"Granáty, pane Gerarde!" vykřikl Hornblower. "Čárka v pravobok."

O něco dále po cestě se kolona ještě nerozutekla. Ti, kdož dosud stáli klidně, a ti, kdož utíkali, úplně zatarasili cestu zmítající se masou. Sutherland se k nim na rozkaz svého kapitána nelítostně přiblížila jako stroj, zastavila, děla namířila na změť na cestě a smetla svými granáty vše živé z jejího povrchu jako koště.

"Ať mě hrom vezme," řval Bush. "Tohle je něčemu naučí." Villena louskal prsty a tančil na palubě jako šašek, péro na jeho klobouku se jako by radostí kývalo a jeho ostruhy radostně zvonily.

"Hloubka sedm," volal měřič hloubky. Ale Hornblowerův zrak zachytil malý výčnělek, vykukující v blízkosti z moře, což znamenalo, že pod hladinou je skryta zrádná skála. "Připravit k otočení," zařval.

Hornblowerova mysl nyní pracovala horečně rychle - zde bylo vody dostatek, ale nedaleký výčnělek znamenal úskalí - výčnělek skály, tvrdší než okolí, který nebyl odplaven vodou a zůstal pod hladinou jako skrytá nástraha, na kterou by Sutherland mohla najet zcela bez výstrahy, mezi dvěma vrhy olovnicí. Sutherland se přitočila k větru a stála nyní otočena od břehu. Při pohledu zpět bylo možno vidět úsek cesty, který pokropila dělostřeleckými náboji. Podél cesty ležely kopy mrtvých a raněných. Mezi tou spouští stál jeden nebo dva muži. Několik se jich naklánělo nad raněnými, ale největší množství těch, kteří útok přežili, bylo nyní vidět na svahu nad cestou. Byli rozházeni po příkrých svazích a jejich bílé kalhoty se ostře odrážely od šedého pozadí.

Hornblower přelétl zrakem celé pobřeží. Za výčnělkem bude jistě opět hluboká voda, právě tak jako byla na této straně.

"Otočíme opět loď, pane Bushi," pravil.

Při pohledu na Sutherland, směřující zase k nim, rozutekli se pěšáci rychle s cesty a šplhali se divoce na svahy. Ale dělostřelecká baterie za nimi neměla takových možností k útěku. Hornblower viděl dělovody a střelce, jak sedí bezmocně na svých místech. Pak viděl velícího důstojníka, jak cválá po cestě a volá rychlými posuňky muže k akci. Kočí otočili koně do cesty a postavili děla napříč. Střelci seskočili se sedátek, odepjali děla a nakláněli se k nim ve snaze přivést je okamžitě do akce. Ale mohla baterie polních devítiliberních děl něco zmoci proti bočním salvám Sutherlandu?

"Řiďte palbu na baterie, pane Gerarde," vykřikl Hornblower.

Gerard zamával kloboukem na znamení, že porozuměl. Sutherland se pomalu a vážně otočila. Jedno dělo vystřelilo předčasně. Hornblower byl rád, že vidí, že si Gerard tuto chybu poznamenal, aby později potrestal posádku děla. Pak s pekelným hřmotem vypálila celá boční salva najednou, právě v okamžiku, kdy francouzské posádky ještě připravovaly děla a vrážely střely nabijáky do nábojových komor. Hustý oblak dýmu zamezil výhled s velitelské paluby. Nevznesl se dříve, než prvá děla s dobrými posádkami vyjela znovu nabita na palubu. Teprve tehdy odnesl vítr mračno kouře a bylo vidět těžce poškozenou baterii. Jedno dělo mělo uražené kolo a opile se naklánělo na stranu. Druhé, které dostalo zásah přímo do ústí hlavně, bylo odhozeno daleko od svého podvozku a tyčilo se osaměle k obloze. Kolem děl ležela těla mrtvých mužů a ti, kdož zbyli, stáli ohromeni záplavou kulí, jež se na ně snesla. Důstojník na koni právě seskočil se sedla, pustil koně a utíkal k nejbližšímu dělu. Hornblower viděl, jak svolává zbytek mužů kolem sebe a že je rozhodnut vystřelit alespoň jednu ránu na znamení odporu hroznému smrtícímu přívalu.

"Dejte jim ještě jednu, chlapci!" křičel Gerard a Sutherland se znovu zakolísala pod zpětným nárazem boční salvy.

Než se kouř rozptýlil, Sutherland již byla v pohybu a zanechala baterii za sebou. Hornblower ji viděl v troskách a zničenou. Další z jejích děl bylo shozeno s podvozku a v blízkosti nebylo vidět živé duše. Nyní se dostala Sutherland do úrovně s další pěchotou - zřejmě druhou divisí kolony - která se v panice rozprchla, četa za četou, jak kolem nich Sutherland jela. Mužstvo se schovávalo na svazích. Hornblower viděl, jak se jednotky rozbíhají. Věděl, že pro armádu je právě tak nebezpečné, je-li rozehnána a rozptýlena, jako je-li zničena palbou. Nerad zabíjel ty chudáky, ale jeho mužstvo bylo mnohem více rozradostněno, když vidělo, jak nepřítel padá, než aby dovedlo ocenit pouze důležitost demoralizace.

Nad cestou na svahu hory objevila se skupina jezdců. Hornblower poznal, dívaje se svým teleskopem, že mají všichni nádherné koně, jsou oblečeni v různé uniformy blyštící se zlatem a na hlavách mají klobouky s nádhernými pery. Hornblower je odhadl na štáb armády. Budou dobrým cílem, nyní když v blízkosti nebylo větší skupiny vojska. Upozornil na ně Gerarda. Gerard zamával na znamení souhlasu. Jeho dvě spojky odběhly dolů, aby ukázaly důstojníkům u děl na spodní palubě nový cíl. Gerard sám se naklonil nad nejbližší dělo a pošilhával po jeho mířidlech. Dělovodi nastavili mířidla podle rozkazů, které rozhlásil hlásnou troubou. Gerard pak ustoupil na stranu, zatáhl za provaz a celá boční salva následovala jeho příkladu.

Střely dolétly do skupiny jezdců. Muži i koně padali společně. V sedle snad nezůstal nikdo. Zničení bylo tak úplné, že Hornblower poznal, že pod půdou, na které stáli koně jezdců, byla asi tvrdá skála, jejíž úlomky měly právě takový účinek jako úlomky granátů. Byl zvědav, zda byl Pino též mezi jezdci a k svému překvapení shledal, že doufá, že Pinovi byly ustřeleny obě nohy. Pravil sám k sobě, že ještě tohoto jitra neznal Pinovo jméno, a počal se na sebe na okamžik zlobit, že cítí tak slepou nenávist k člověku jenom proto, že je to jeho protivník.

Jeden z důstojníků dále na cestě udržel své mužstvo pohromadě, stažené neohroženě do masy podél cesty a nedovolil mu, aby se rozprchlo. Tentokrát byla tvrdá disciplina jen malou výhodou. Hornblower otáčel pomalu lodí, až byla děla ve směru, a pak boční salvou rozbil spořádaný pluk v trosky. Když se kouř kolem něho rozprchl, přinutil ho ostrý úder na zábradlí k pohledu dolů, kde zahlédl uvázlou kulku z muškety. Někdo vystřelil na dlouhou vzdálenost dvou set yardů, možná že i víc, a podařilo se mu zasáhnout loď. Kulka již při dopadu neměla asi žádné síly, protože se zaryla do dřeva jen z poloviny a uchovala si svůj tvar. Byla příliš horká, než aby se jí mohl dotknout. Obalil si prsty kapesníkem, uchopil ji a klidně si s ní pohazoval; právě tak, říkal si, jako si pohazoval za svého mládí s horkými kaštany.

Kouř se rozplynul a Hornblowerovi se zjevil obraz nového ničení, které způsobil. Viděl prořídlé řady a kopy mrtvol; zdálo se mu, že zaslechl i sténání raněných. Byl rád, že se vojáci rozbíhají po svazích a že mu nedávají cil. Měl již dost zabíjení, i když Bush dosud klel rozčilením a Villena výskal po jeho boku. Jistě se brzy dostane na záď kolony - od předvoje až k zadnímu voji přece nemůže armáda zaujímat více než osm až devět mil silnice. Tato myšlenka dosud ne-vyprchala z jeho hlavy, když zpozoroval, že silnice je zde plna stojících vozů. To byly jistě povozy s armádními zavazadly. Ty nízké vozy, tažené čtyřmi koni, jsou jistě vozy s municí; za nimi se táhl pás venkovských povozů, každý z nich tažený šesti tmavohnědými voly, s jejichž čel visely ovčí kůže. Zbytek silnice zaplňovali nákladní mezci. Byly jich stovky a vypadali groteskně znetvořeni se svými těžkými náklady na hřbetech. Nebylo zde ani potuchy po lidské bytosti - kočí se jevili jako malé body, šplhající po stráních. Opustili již dříve svěřené vozy.

Kniha "Zpráva o současné válce ve Španělsku", kterou Hornblower tak poctivě studoval, zdůrazňovala ohromné potíže s dopravou při bojích v této zemi. Mezek a kůň byl právě tak cenný, snad několikrát tak cenný jako voják. Výraz Hornblowerovy tváře ztvrdl.

"Pane Gerarde!" křičel. "Nabijte děla granáty. Chci, abyste zabil ta tažná a nosná zvířata."

Ze skupiny mužů u děl, kteří zaslechli Hornblowerova slova, ozvalo se překvapené zabručení. To jim bylo podobné, těm sentimentálním bláznům: měli radost, když zabíjeli muže, a protestovali, když měli zabíjet zvířata. Polovina by z nich schválně minula cíl, kdyby k tomu měla možnost.

"Jako při cvičení. Pouze jednotlivá děla," křičel Hornblower na Gerarda.

Zvířata budou stát klidně, zatím co se po nich bude střílet, ne jako jejich páni, a mířiči nebudou mít příležitost k plýtvání se střelivem. Sutherland se pomalu pohybovala podél pobřeží a jedno dělo za druhým promluvilo. Každé z nich poslalo na břeh několik granátů na nejvyšší vzdálenost. Hornblower pozoroval, jak koně a mezkové padají, kopajíce kolem sebe. Jeden nebo dva mezci, poblázněni strachem, přeskočili na svah nad cestou a šplhali se na vršek, ztrácejíce náklady. Šest volů, zapražených k jednomu vozu, padlo najednou současnou smrti. Byli k sobě připoutáni po dvou postrojem a zůstali viset na kolenou a břichách s hlavami nataženými kupředu, jako by se modlili. Mužstvo na hlavní palubě opět počalo reptat lítostí, když vidělo výsledky své dobré střelby.

"Ticho tam!" vykřikl Gerard, který dovedl rozpoznat důležitost úkolu, nyní prováděného.

Bush zatáhl za rukáv svého kapitána a odvážil se tak přerušit jeho myšlenky návrhem.

"Když dovolíte, pane. Kdybych si vzal člun s posádkou na břeh, mohl bych spálit ty vozy a všechno tam zničit."

Hornblower zavrtěl hlavou. Bylo Bushovi podobné, že neviděl překážky svého plánu. Nepřítel utekl před děly, kterým nemůže nijak vzdorovat, ale kdyby v jejich blízkosti byla vysazena vyloďovací skupina, napadli by ji velmi ostře - ostřeji než kdy jindy - pro škody, které právě utrpěli. Bylo něco jiného vylodit malou skupinu, aby napadla padesát dělostřelců u baterie, která by se vzala naprostým překvapením, a opět něco jiného vylodit se před disciplinovanou armádou, silnou deset tisíc mužů. Slova útěchy, kterými chtěl Hornblower zahladit odmítnutí, zanikla ve výbuchu vedlejší karonády. Když Hornblower opět otevřel ústa, aby něco řekl, objevilo se na pobřeží cosi, co přerušilo jeho slova.

Kdosi stál na malém voze, který měl být právě napaden palbou, a zuřivě mával bílým kapesníkem. Hornblower se podíval dalekohledem. Zdálo se mu, že muž je důstojník v modré uniformě s červenými nárameníky. Ale když se snažil vzdát, musí vědět, že jeho vzdání nemůže být přijato, protože nemůže být provedeno. Vydává se zbytečně možnosti napadení palbou. Zdálo se, že si to nyní důstojník uvědomil. Sklonil se do vozu, pak se opět vzpřímil a stále mávaje kapesníkem, vyzdvihl někoho, kdo musel ležet u jeho nohou. Hornblower viděl, že muž visel bezvládně v důstojníkových rukou. Kolem hlavy měl bílý obvaz, jiný měl kolem paže a Hornblower si najednou uvědomil, že povozy byly ambulanční vozidla armády. Byly jistě plny nemocných a raněných ze včerejší srážky. Důstojník s kapesníkem tedy musí být lékař.

"Zastavte palbu!" vykřikl Hornblower a zahvízdal na píšťalu, avšak příliš pozdě, takže nemohl zastavit následující ránu, která byla na štěstí špatně mířena a jenom zdvihla oblak prachu s útesu pod cestou. Bylo nelogické šetřit nákladní zvířata, která mohou být pro francouzskou armádu nepostradatelná, jenom proto, aby se neublížilo zraněným mužům, kteří se mohou uzdravit a stát se opět aktivními nepřáteli. Ale byla to válečná konvence, která vznikla z absurdnosti války samé.

Za kolonou vozů byl zadní voj, ale ten byl roztroušen tak řídce po svazích, že nebyl cílem, hodným vyplýtvaného prachu a střeliva. Přišel čas k odjezdu zpět a k opětnému rozrušení hlavního voje.

"Obraťte loď, pane Bushi," pravil Hornblower, "chci se vrátit na starý směr ..."

Dostat se na starý směr nebyla lehká věc. Při první jízdě jela Sutherland po větru, nyní však měla vítr proti sobě a udržovat směr podél pobřeží znamenalo jet tak těsně s přitočenými plachtami, jak jen možno. Kdyby se chtěla vyhnout malým výběžkům, vybíhajícím z pevniny, musila by je loď objet, což by mohlo mít za následek, že se dostane do nebezpečné navigační situace, nebude-li pohyb prováděn s největší obezřetností. Musí se však udělat vše, aby byly italské jednotky rozrušeny a aby se jim dokázalo, že již nikdy nesmějí použít pobřežní cesty. Bush měl radost - jak mohl Hornblower pozorovat z jeho ostře se lesknoucích očí - že se jeho kapitán rozhodl pokračovat v úkolu a že neodjede, když přejeli jen jednou kolem celé kolony. Posádka děl na pravé straně lodi si radostně mnula ruce při pomyšlení na brzkou akci. Stála nyní skloněna nad svými děly, jichž dosud nebylo použito.

Trvalo delší dobu, než se Sutherland obrátila a dostala se opět do postavení, ze kterého mohla děla ovládat silnici. Hornblower měl radost, když viděl, jak znovu sestavené pluky se opět rozbíhají a při pohledu na svého přibližujícího se mučitele znovu se šplhají po stráních. Ale s přitočenými plachtami mohla Sutherland jet jen rychlostí sotva tří uzlů, protože jela těsně u břehu a musila počítat s vrtochy pobřeží a větru. Pěchota, která by pochodovala, jak nejrychleji dovede, mohla by se od lodi udržet na dostatečnou vzdálenost. Možná, že to italští důstojníci poznají. Hornblower musí udělat co možná nejvíce škody hned teď.

"Pane Gerarde!" zvolal a na jeho zvolání přiběhl Gerard a zastavil se se zdviženým obličejem, aby vyslechl rozkazy s velitelské paluby. "Můžete pálit jednotlivě rány na kteroukoliv větší skupinku, která toho bude hodná. Postarejte se o to, aby byla každá střela dobře mířena."

"Podle rozkazu, pane."

Na svahu hory, právě naproti nim byla namačkána skupina asi sta nebo více mužů. Gerard sám zamířil, odhadl vzdálenost a sedě ve dřepu díval se při plné elevaci děla přes mířidla. Kule narazila na skálu před skupinkou a odrazila se přímo do jejího středu. Hornblower zpozoroval v mase lidí náhlý pohyb. Skupina se hned rozprchla a ponechala za sebou dvě nebo tři ležící těla, oblečená do bílých kalhot. Při pohledu na tuto událost celá posádka děl radostně vzkřikla. Byl ihned přivolán ohňostrůjce Marsh, aby pomohl Gerardovi v této přesné střelbě. Dělo, které zamířil, zabilo několik mužů v další skupince, nad níž se objevilo cosi na tyči. Hornblower, dívaje se teleskopem zjistil, že to musí být jeden z císařských orlů, o kterých se často zmiňovaly Bonapartovy zprávy a ze kterých si tak často dělali angličtí karikaturisté legraci.

Sutherland jela nyní pomalu podél pobřeží a z jejích pravobočních děl vycházela rána za ranou. Tu a tam posádka radostně vykřikla, když byl některý ze šplhajících trpaslíků sražen se svahu. Jindy byla rána přijata s hrobovým tichem, když se neprojevily žádné její následky. Byla to velmi dobrá ukázka střelcům, jak je důležité dobře zamířit, odhadnout správně vzdálenost a odměr, i když pro válečnou loď bylo již tradiční, že hlavním úkolem střelců je rychle obsluhovat děla, protože když bojovala loď proti lodi na krátkou vzdálenost, nebylo třeba přesného zaměřování.

Nyní, když sluch nebyl ohlušován hřmotem celých salv, bylo možno zachytit po vypálení každé rány ozvěnu, odraženou od hor a vracející se od země ve zcela jiném znění, protože na ni působil horký vzduch. Bylo nesnesitelné horko. Při pohledu na muže, pijící žíznivě ze kbelíků, když je poddůstojníci pouštěli střídavě k nádobám s vodou, pomyslil si Hornblower, zda také ti chudáci, škrábající se na svazích hor v horkém slunečním světle, žízní. Obával se, že ano. Neměl sám chuť pít - byl příliš zaměstnán posloucháním vyvolávání muže u olovnice, pozorováním výsledku palby a zajišťováním, aby se Sutherland nedostala do nebezpečí.

Ať již velel zničené polní baterii dále na cestě kdokoliv, byl to jistě muž, který znal své povinnosti. Kadet Savage upozornil Hornblowera na baterii výkřikem. Tři zbývající použitelná děla byla odtažena přes cestu, zamířena na loď a v okamžiku, kdy na ně Hornblower upřel svůj dalekohled, vypálila. Fiiííuuůůů; jedna z kulí zahvízdla vysoko nad Hornblowerovou hlavou a na hlavní vrcholové plachtě lodi se objevila díra. Náraz někde vpředu naznačil, že též další střela dosáhla svého cíle. Bude trvat ještě nejméně deset minut, než bude možno vystřelit salvu Sutherlandu na baterii.

"Pane Marshi," pravil Hornblower, "obraťte přední pra-voboční děla na baterii."

"Podle rozkazu, pane."

"Pokračujte v palbě rána za ranou, pane Gerarde."

"Podle rozkazu, pane."

Pro výcvik posádky na bojující stroje bude jistě nedocenitelným výcvikem cvičná palba za nepřátelského odpovídání. Nikdo si neuvědomoval lépe než Hornblower, jaký je rozdíl ve střelbě v klidu a v palbě, kdy jste pod ostřelováním nepřítele. Přistihl se při myšlence, že jedna nebo dvě ztráty na lidských životech by byla pro nutnou zkušenost posádky velmi cenným ponaučením. Pak však tuto myšlenku s hrůzou zavrhl při vzpomínce, že vlastně mimovolně odsuzoval své vlastní muže k zmrzačení nebo smrti. Mohl by se sám stát jedním z mrtvých. Bylo velmi jednoduché oddělit duchovní a akademické teorie války od jejich lidské stránky, i když byl člověk sám v boji. Pro jeho muže tam dole nebyly malé uniformované figurky, drápající se po svazích, lidskými bytostmi, které trpí agónií horka, žízně a únavy. A ty tiché figurky, jež pokrývaly cestu, nebyly pro něho vykuchané mrtvoly, jež ještě nedávno byly otci a milenci. Při tom, co si o nich jeho mužstvo myslilo, mohli to být nanejvýš cínoví vojáčci. Ku podivu právě v tomto okamžiku, za nesnesitelného horka a v palbě, počal Hornblower myslit na lady Barbaru a její safírový přívěsek, na Marii, která nyní asi rychle přibývá na váze s dítětem pod srdcem. Setřásl ze sebe rychle všechny tyto vzpomínky - pak zjistil, že zatímco se jimi zabýval, vypálila baterie další salvu, jejíž účinek nezpozoroval.

Přední děla na pravoboku již ostřelovala baterii. Její palba asi zneklidnila francouzské dělostřelce u polních děl. Zatím však děla salvy nalézala jen zřídka cíl. Italská divise naproti nim se rozprchla a škrábala se nyní po svazích ve skupinkách nejvíce po šesti mužích. Někteří z nich se zatím dostali až na obzor. Francouzští důstojníci budou mít velmi těžkou práci, až je budou chtít opět shromáždit. Pokud bude chtít někdo dezertovat - a v knize "Zpráva o současné válce ve Španělsku" se zdůrazňoval italský sklon k dezerci - bude mít dnes skvělou příležitost.

Náraz a výkřik zdola znamenal, že jedna z kulí, vyslaných baterií, zasáhla a přinesla smrt nebo zranění, o kterém Hornblower přemýšlel. Podle vysoké tóniny hrůzy ve výkřiku bylo možno poznat, že byl zasažen jeden z mladých plavčíků. Hornblower měřil nyní palubu dlouhými kroky a se sevřenými rty si připomněl, že se ještě musí přiblížit, aby mohli proti baterii použít boční salvy. Bude ještě musit přijmout dvě další salvy nepřítele, a to čekání bylo opravdu nepříjemné. Zde je první - přelétla těsně nad hlavou se zvukem, podobným bzučení roje včel, který letí za určitým cílem. Střelci pravděpodobně správně neodhadli stále se zkracující vzdálenost. Hlavní vrcholová plachta se s praskotem roztrhla a na Bushův pokyn ihned odešla skupinka námořníků provést správku. Sutherland se nyní bude musit natočit, aby byla připravena obeplout výčnělek pobřeží a mohla se pak opět dostat kupředu.

"Pane Gerarde! Pane Gerarde, budu musit otočit loď. Buďte připraven k zahájení palby na baterii, jakmile budeme na dostřel."

"Podle rozkazu, pane."

Bush poslal lodníky k otěžím. Hooker byl vpředu a měl pod velením muže, pracující na předních plachtách. Když bylo kormidlo Sutherland otočeno, přišla loď nádherně do větru a Hornblower pozoroval teleskopem polní děla, která nyní byla vzdálena jen necelé čtvrt míle. Střelci viděli, jak se Sutherland otáčí - to viděli již dříve a jistě též věděli, že bude následovat krupobití kulí. Hornblower postřehl, jak jeden z mužů u děl utíká. Pak se k němu přidali další a šplhali se zoufale na svah nad cestou. Jiní zalehli rychle čelem k zemi - u děl zůstal jen jeden stojící muž, který divoce řval a mával rukama. Pak se Sutherland na zpětný náraz svých děl na okamžik zastavila, hustý kouř se vznesl na loď a baterii nebylo možno pozorovat. Avšak i když kouř zmizel, nebylo vidět baterii. Zůstaly z ní pouhé trosky - polámaná kola, osa, trčící vzhůru, a děla ležící převalena na zemi. To byla skutečně dobře mířená salva. Mužstvo se musilo chovat klidně jako staří námořníci.

Hornblower pak objel s lodí výběžek a pokračoval v cestě kolem pobřeží. Vpředu na cestě byl zadní voj pěšácké kolony. Vedoucí jednotka byla již asi opět seřazena na cestě v době, kdy Sutherland napadla druhou. Nyní pochodovala vpřed po cestě velmi rychlým krokem a doprovázena nízko položeným mračnem zvířeného prachu.

"Pane Bushi! Musíme se pokusit dostihnout tu kolonu."

"Podle rozkazu, pane."

Ale s přitočenými plachtami to Sutherland nešlo rychle kupředu. Čas od času, když se již zdálo, že dostihne záď kolony, musila objíždět, otočit se od pobřeží, aby nenarazila na výčnělek skály. Někdy byla od spěchající pěchoty na tak malou vzdálenost, že Hornblower mohl vidět ve svém dalekohledu bílé obličeje mužů nad modrými kabáty a pozoroval, že se muži stále otáčejí dozadu přes ramena. Tu a tam podél silnice viděl vojáky, kteří vypadli z formace, sedící na pokraji cesty s hlavami zabořenými do dlaní a muže, opírající se vyčerpaně o své muškety, dívající se na loď, plující kolem nich. Viděl muže, ležící nehybně, možná v bezvědomí, na místech, kde padli, přemoženi námahou a horkem.

Bush pobíhal podrážděně a zadýchaně po lodi a snažil se z ní dostat větší rychlost. Zaměstnal každého volného lodníka na přenášení sítí, naložených střelivem, jež bylo odnášeno se závětrné strany na stranu po větru, jiní musili uhlazovat plachty na nejlepší možný stav. A Bush klel jako pohan, když se zdálo, že se vzdálenost mezi pěchotou a lodi prodlužuje.

Hornblower byl však naprosto spokojen. Pěchotní divize, jež byla poničena takovým způsobem jako tato a jež pak byla rozehnána v panice po celé krajině na míle vzdálenosti, jejíž mužstvo bylo tak vyčerpáno, že padalo únavou po tuctech a bylo stále pronásledováno nepřítelem, tato jednotka utržila takovou ránu na svém sebevědomí, že z ní nebude po několik týdnů jednotka, schopná jakékoliv vojenské akce. Nežli se dostal na dostřel velké pobřežní baterie na odvrácené straně Arens de Mar, dal Hornblower rozkaz k ukončení stíhání - nechtěl, aby prchající nepřítel opět nabyl ducha tím, kdyby viděl, jak Sutherland utíká před palbou pobřežní baterie. A pak - odjet z dostřelu by zabralo tolik času, že by je překvapila noc, než by se opět mohli vrátit od pobřeží.

"Velmi dobře, pane Bushi, můžete obrátit loď na pravoboční úsek a zajistit děla."

Sutherland zpomalila, pak zacouvala a obrátila se na druhou stranu.

"Třikrát zdar kapitánovi," zvolal kdosi na hlavní palubě - Hornblower si nebyl jist, kdo to byl, jinak by ho byl na místě potrestal. Bouře jásotu, která následovala, úplně přehlušila kapitánův hlas, takže nemohl přerušit muže, kteří řvali až do únavy. Všichni se usmívali nadšením pro kapitána, který je vedl k pěti vítězstvím ve třech dnech. I Bush se usmíval, smál se i Gerard, stojící vedle něho na velitelské palubě. Malý Longley tančil a výskal bez ohledu na vážnost důstojníka a Hornblower stál zamračen, dívaje se na mužstvo pod sebou. Později snad bude mít radost při vzpomínce na tak spontánní projev lásky a nadšení mužstva, ale v tomto okamžiku ho to jen zlobilo a přivádělo do rozpaků.

Když nadšený křik umlkl, bylo opět slyšet hlas muže u olovnice.

"Olovnice nedosahuje dna. S touto šňůrou nelze dosáhnout dna."

Konal stále svou povinnost, která mu byla určena a bude ji konat tak dlouho, dokud nebude odvolán - to byl nejlepší důkaz disciplíny u námořnictva.

"Odvolejte toho muže, pane Bushi!" vyštěkl Hornblower, neboť byl podrážděn tím opomenutím.

"Podle rozkazu, pane," pravil Bush, dopálen, že mu mu-sila být připomínána jeho povinnost.

Slunce se nořilo do purpuru a krvavé záře a zapadalo do španělských hor s tak divokým hýřením barvami, že při pohledu na tu krásu se Hornblowerovi zarazil dech. Cítil se nyní zmaten a otupělý v reakci na nesmírnou rychlost myšlení právě uplynulých hodin. Byl tak otupělý, že si ještě nedovedl uvědomit ani svou únavu. Musí však ještě počkat, aby přijal lékařovo hlášení. Někdo byl dnes zraněn nebo zabit - Hornblower si dobře pamatoval ránu a výkřik po zásahu lodi jednou z kulí polní baterie.

Stevard z jídelny důstojníků přišel nahoru, přistoupil k Gerardovi a dotkl se prsty svého čela.

"Odpusťte, pane," pravil, "ale Tom Cribb byl zabit."

"Cože?"

"Ano, opravdu, pane. Byla mu úplně uražena hlava. Leží tam a vypadá příšerně, pane."

"Co jste to říkal?" přerušil ho Hornblower. Nepamatoval se, že by byl na palubě někdo jménem Tom Cribb - to bylo přece jméno mistra Anglie v těžké váze - nevěděl také, proč by stevard měl hlásit ztrátu muže poručíkovi.

"Tom Cribb byl zabit, pane," vysvětloval stevard. "A paní Siddonsová má střepinu ve své ... ve své zadní části, s odpuštěním, pane. Mohl jste ji odsud slyšet, jak řvala."

"Slyšel jsem ji," pravil Hornblower.

Tom Cribb a paní Siddonsová byla asi dvě prasata, náležející jídelně. To bylo pro Homblowera velkým ulehčením.

"Nyní je již v pořádku, pane. Řezník pomazal celé to místo dehtem."

A již přicházel lékař Walsh se zprávou, že během akce nedošlo k žádným ztrátám.

"Ovšem kromě prasat u žlabu, pane," dodal Walsh s gestem člověka, který si může dovolit prohodit k svému představenému žert.

"Právě jsem o nich slyšel," pravil Hornblower.

Gerard nyní mluvil se stevardem.

"Dobře!" pravil. "Můžete dát usmažit droby. A upéci kýtu. Ale snažte se, ať má pěknou chřupavou kůrku. Bude-li zase tak nedopečená, jako byla naposledy, když jsme zabili prase, zastavím vám příděl grogu. Máte přece cibuli a máte i šalvěj - a myslim, že zbylo ještě pár jablek. Šalvěj, cibule a jablková omáčka - a pamatujte si, Loughtone, nedávejte do té omáčky žádný hřebíček. Ať si říkají ostatní důstojníci co chtějí, nechci mít hřebíček v omáčce. V jablečném koláči se ještě snese, ale ne s pečeným vepřovým. A začněte s vařením ihned. Jednu kýtu můžete zanést do kuchyně mužstva a druhou můžete upéci - bude dobrá studená k snídani."

Gerard tloukl prsty jedné ruky do dlaně druhé, aby zdůraznil body, které nařizuje. V jeho obličeji bylo vidět, že má již na pečeni chuť. Hornblower si pomyslil, že když nebylo v okolí žádných žen, šetřil Gerard všechny myšlenky, které nemusil věnovat dělům, pro svůj žaludek. Muž, jehož zrak zavlhne chutí při pomyšlení na smažené drůbky a vepřovou pečeni k obědu v takovém parném červencovém dni na Středozemním moři a který se dovede těšit na snídani druhého dne, kdy dostane studenou pečenou prasečí nohu, by měl být plným právem sám tlustý jako prase. Ale Gerard byl štíhlý, hezký a elegantní. S krátkou závistí si vzpomněl Hornblower na stále vzrůstající objem svého pasu.

Plukovník Villena zatím běhal po velitelské palubě jako ztracená duše. Zřejmě žil jen pro okamžik, kdy bude moci opět promluvit - a Hornblower byl jedinou osobou na palubě, schopnou vést konverzaci ve španělštině. A co více, jako plukovník měl hodnost stejné výše jako velitel válečné lodi a mohl očekávat pohostinství v kapitánově kabině. Hornblower se rozhodl, že se raději přejí horkou vepřovou pečení, než aby musil poslouchat Villenovy řeči.

"Zdá se mi, že pro dnešní večer plánujete hostinu, pane Gerarde," pravil.

"Ano, pane."

"Byla by moje přítomnost vítána?"

"Zajisté, pane. Ovšemže ano, pane. Byli bychom velmi potěšeni a poctěni vaší návštěvou, pane."

Gerardův obličej zazářil skutečnou radostí nad tím, že bude moci hostit svého kapitána. Byla to tak upřímná radost, že zahřála Hornblowerovo srdce, i když dostával výčitky svědomí pro důvod, pro který se pozval.

"Děkuji vám, pane Gerarde. Plukovník Villena a já budeme tedy dnes večer vašimi hosty."

S trochou štěstí bude Villena posazen dostatečně daleko, aby byl on, Hornblower, ušetřen španělské konversace.

Bubeník, četař námořní pěchoty, přivedl na palubu vše, co se mohlo nazývat lodní kapelou. Byli to čtyři pištci a čtyři bubeníci námořní pěchoty. Pochodovali tam a zpět chodbou za rachotu a hřmění bubnů a pištci pískali statečně k nedohlednému obzoru:

"Naše lodi jsou dubová srdce, dobří plavčíci jsou naši muži."

Silná slova a jejich sentimentální význam zřejmě těšily posádku, ačkoliv kdybyste jinak řekl zkušenému námořníkovi, že je plavčík, velmi by se na vás rozzlobil.

Kapitola 13

Kapitola XIV. Hornblower - Obsah

Kapitola XV.

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Cecil Scott Forester Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!