Kapitola 14	Kapitola XV. 15	Kapitola XVI.
	Hornblower
	Autor: Cecil Scott Forester

"Osm úderů, pane," řekl Polwheal.

Hornblower se překvapeně probudil. Zdálo se mu, že nespal více než pět minut, ale ve skutečnosti spal mnohem déle než hodinu. Ležel na svém lůžku v pouhé noční košili, protože za tak nesnesitelného horka odhodil se sebe všechny pokrývky. Nyní ho bolela hlava a v ústech cítil protivnou chuť. Odešel na lůžko asi o půlnoci, ale protože měl k večeři vepřovou pečeni, pohazoval sebou a otáčel se v úmorném horku dvě nebo tři hodiny, než usnul. A nyní ho probudili ve čtyři hodiny ráno, jen proto, že musil připravit zprávu pro kapitána Boltona, nebo pro admirála, dostaví-li se. Zpráva musí být doručena při ranní schůzce. Zaúpěl únavou, a když položil nohy na podlahu, pocítil bolest ve všech kloubech. Jeho oči byly ještě skoro zalepeny a těžko je otvíral. Když si je protíral, pociťoval bolest.

Kdyby nebyl musil před Polwhealem vypadat jako stvoření, povznesené nad lidské útrapy, byl by si pořádně zívl. Uvědomil si však Polwhealovu přítomnost a okamžitě povstal, jako by se cítil úplně v pořádku. Koupel pod lodní pumpou a oholení vytvořily z této hrdinné pózy téměř skutečnost, a když počalo přes zamlžený obzor svítat, usadil se ke stolu, uřízl si nové pero, před ponořením do inkoustu je opatrně naslinil a počal psát.

"Mám čest oznámiti, že v souhlase s rozkazy kapitána Boltona ze dne 20. tohoto měsíce pokračoval jsem ."

Polwheal přinesl snídani a Hornblower soustředil pozornost na hrnek kouřící se kávy jako k povzbuzujícímu pro středku pro svou již vynechávající energii. Listoval stránkami lodního deníku, aby si osvěžil paměť. V poslední době se toho tolik přihodilo, že již vlastně zapomínal na podrobnosti akce, kterou byla ukořistěna Amelie. Zpráva musí být psána jasně, nesmí v ní být žádných Gibbonovských anti-thesí, nesmí se v ní vyjadřovat osobní city. Co však Hornblower přímo nenáviděl, byly fráze, jichž se musilo používat při sepisování kapitánských zpráv. Když zapisoval kořist, vzatou od baterií u Llanza, napsal pečlivě: "Jak jsou vyjmenovány v příloze" místo dráždivé fráze: "Per příloha," jíž bylo stereotypně používáno od doby jejího klasického použití neznámým kapitánem před necelými sto lety ve válce zvané "War of Jenkin's Ear". Musil použít slova "odebral jsem se," ačkoliv je ze srdce nenáviděl. V oficiálních zprávách námořnictvo nikdy nevyplulo, nevyjelo, nýbrž vždycky se odebíralo, právě tak jako kapitáni nikdy nenavrhovali, neradili, nedoporučovali, nýbrž vždy dávali uctivě k posouzení. Též Hornblower musil dát uctivě k posouzení, že dokud nebude vybudována u Llanza nová baterie Francouzů, bude pobřežní cesta z Francie do Španělska nejzranitelnější mezi přístavem Vendres a zálivem Rosas.

Jeho námaha se stylizováním popisu boje na Étang de Thau, blízko Cette, byla přerušena zaklepáním na dveře. Na jeho "vstupte" se objevil Longley.

"Posílá mne pan Gerard, pane. Eskadra je v dohledu z pravé strany lodi."

"Je tam též velitelská loď?" "Ano, pane."

"Dobře. Vyřiďte panu Gerardovi mé uspokojení, a aby laskavě změnil směr k eskadře."

"Dle rozkazu, pane."

Jeho zpráva tedy musí být adresována admirálovi, nikoliv kapitánu Boltonovi a musí být dokončena během následující půlhodinky. Namočil rychle pero do inkoustu počal přímo horečně psát. Popisoval akci na rozrušení divise Pino a Lecchi na pobřežní cestě mezi Malgret a Arens de Mar. Dopadlo na něho jako těžká rána, když vypočítával italské ztráty. Počet mrtvých a těžce raněných musil být nejméně pět až šest set, lehce zraněné nečítaje. Tuto část zprávy musil stylizovat velmi opatrně, jinak by byl velmi pravděpodobně podezříván ze zveličování, což bylo v očích úřadů vážným zločinem. Včera bylo zabito nebo zmrzačeno pět nebo šest set mužů, kteří by dnes byli živi a zdrávi, kdyby nebyl tak stále činným a podnikavým důstojníkem. Duševní zrak, kterým Hornblower nyní viděl svůj úspěch, dával mu dva obrázky. Viděl jednak mrtvoly, vdovy a sirotky, bídu a utrpení, a jednak figury, oblečené do bílých krátkých kalhot, stojící na úpatí hory, válející se cínové vojáčky, aritmetické propočty, zapsané na papíře. Proklel svou stále analytickou mysl současně s horkem a s nutností psát zprávy. Byl si dokonce i trochu vědom své přílišné svědomitosti, která ho po každém úspěchu uvrhovala do deprese.

Přidal ke zprávě podpis a zavolal na Polwheala. Oprašuje dosud mokrý inkoust pískem, požádal ho, aby přinesl svíčku k rozehřátí pečetního vosku. Při velkém horku se mu prsty neustále lepily k papíru. Když psal adresu: Admirálu siru P. G. Leightonovi, K. B., rozlil se mu inkoust a vpil se do mastného povrchu jako do pijavého papíru. Ale aspoň byla ta věc skončena. Vyšel na palubu, kde se již sluneční horko stávalo nesnesitelným. Mlhavost oblohy, kterou pozoroval již včera, byla dnes ještě znatelnější a na barometru ve své kabině pozoroval Hornblower stálý pokles, který vznikl před třemi dny. Beze vší pochyby přicházela bouřka a co více, bouřka, která byla již dlouho předpovídána a která bude tím prudčí, čím déle na sebe dá čekat. Obrátil se na Gerarda a dal mu rozkaz, aby pečlivě pozoroval počasí a aby zkrátil plachty, jakmile se objeví i sebenepatrnější známka nebezpečí.

"Podle rozkazu, pane," řekl Gerard.

A tam již pluly dvě další eskadry. Caligula a Pluto, se svými třemi palubami a s rudou vlajkou na vrcholu zadního stožáru, která označovala přítomnost admirála na lodi.

"Řekněte panu Marshovi, aby pozdravil admirálskou vlajku," řekl Hornblower.

Když byly vyměněny pozdravy, byl vytažen na lanoví Pluta svazek praporků.

"Zpráva pro Sutherland," četl Vincent.

"Potvrďte."

Svazek praporků byl nahrazen jiným.

"Zpráva pro Sutherland," četl opět Vincent. "Přijďte na palubu a podejte zprávu."

"Potvrďte. Pane Gerarde, dejte spustit moji bárku. Kde je plukovník Villena?"

"Ještě jsem ho ráno neviděl, pane."

"Vy tam, pane Savage, pane Longleyi. Běžte dolů a vytáhněte plukovníka Villenu z postele. Musí zde být, jakmile bude moje bárka připravena."

"Podle rozkazu, pane."

Trvalo dvě a půl minuty, než byla kapitánova bárka spuštěna na vodu, Hornblower seděl na zádi a v poslední vteřině se objevil po boku loďky i plukovník Villena. Vypadal právě tak mizerně, jak se dalo očekávat. Byl vytažen z postele dvěma briskními kadety, kteří neuměli promluvit ani slova jeho řečí, a oblékal se pak rychle za jejich neohrabané pomoci. Jeho čapka byla na křivo a kabát nesprávně zapnut, šavle se řemením dosud visela na jeho paži. Byl vstrčen do člunu nedočkavou posádkou, která nechtěla ohrozit čekáním na něho dobrou pověst lodi, když pro ně admirál volal.

Villena mrzutě dopadl na své místo vedle Hornblowera. Byl dosud ospalý a neoholen, jeho oči byly ještě právě tak zalepeny jako Hornblowerovy, když vstával. Posadil se s mumláním a klením, dosud napolo ve spánku a snažil se podvědomě dokončit svou toaletu. Mezitím se muži opřeli o vesla a loď počala klouzat po vodě. Až když se přiblížili k velitelské lodi, byl Villena schopen pořádně otevřít oči a počal i mluvit. Ale Hornblower nepovažoval za nutné být uměle zdvořilým na tak krátkou dobu. Doufal z plného srdce, že admirál pozve Villenu, aby se stal jeho hostem a mohl tak z něho dostat všechny informace o tom, co se dělo na pevnině.

Kapitán Elliott již čekal po straně lodi, aby je uvítal, když vstupovali na loď.

"Těší mne, že vás opět vidím," pravil Hornblowerovi a v odpovědi na Hornblowerovo představování zamumlal něco nesrozumitelně k Villenovi, dívaje se na jeho vyfintěnou uniformu a neoholenou bradu s nekrytým úžasem. Zřejmě se mu ulehčilo, když bylo po této formalitě a když mohl opět oslovit Hornblowera. "Admirál čeká v kabině. Buďte tak laskaví, pánové, tudy."

V kabině byl s admirálem jeho poručík, mladý Silvestr, o kterém již Hornblower slyšel jako o velmi schopném důstojníku, i když byl - jak se konečně dalo předpokládat - členem šlechtické rodiny. Leighton sám byl tohoto rána těžkopádný a mluvil pomalu. Ve stále vzrůstajícím horku mu stékaly po obou stranách brady praménky potu. On i Silvestr udělali hrdinný pokus o přivítání Villeny. Oba dva mluvili slušně francouzsky, špatně italsky, ale když dali dohromady své znalosti obou řečí a doplnili to zbytky latiny ze svých školských let, podařilo se jim dorozumět se s ním. Ale i tak to byla těžká práce. Se zřejmým ulehčením se Leighton obrátil k Hornblowerovi.

"Chci slyšet vaše hlášení, kapitáne." pravil.

"Mám je zde napsané, pane."

"Děkuji, ale rád bych slyšel o vaší činnosti ústně. Kapitán Bolton mi oznámil, že jste získal kořist. Kde jste byl?"

Hornblower počal se svým líčením - byl rád, že děj plynul tak rychle a že mohl opominout veškeré vztahy k okolnostem, za nichž opustil východoindický konvoj. Pověděl o tom, jak zajal Amelii a o slabé flotile malých lodí u Llanza. Admirálův obličej prozradil záblesk zvláštního oživení, když slyšel, že byl Hornblowerovou činností obohacen o tisíc liber, a sympaticky přikyvoval, když Hornblower vysvětlil nutnost spálit poslední kořist, které dobyl - pobřežní lodi blízko Cette. Hornblower pak opatrně předložil návrh, že by eskadra mohla být nejlépe zaměstnána tím, že by hlídkovala mezi Port Vendres a Rosas. Na tomto úseku nebylo pro francouzské lodi útočiště, díky tomu, že zničil baterii u Llanza. Mezi admirálovým obočím se objevila rýha a Hornblower se hned odchýlil od tohoto předmětu rozmluvy. Leighton zřejmě byl z druhu admirálů, kteří neradi přijímali rady od svých podřízených.

Hornblower počal rychle vyprávět o akci následujícího dne, která se odehrála dále k jihu.

"Okamžik, kapitáne," pravil Leighton. "Chcete říci, že jste předešlou noc jel na jih?"

"Ano, pane."

"Vy jste se ani nepokusil zjistit, zda velitelská loď dosud nepřijela?"

"Dal jsem rozkazy, aby se na to dával dobrý pozor, pane."

Rýha mezi admirálovým obočím byla nyní zřetelně viditelná. Admirál se vždy zlobil nad sklony svých kapitánů, kteří prováděli blokádu a snažili se vždy najít nějakou výmluvu, aby se mohli vzdálit a pracovat samostatně - i kdyby to snad dělali jenom proto, aby zvýšili svůj podíl na kořistném. Leighton byl nejen rozhodnut skončit drasticky s takovými snahami, nýbrž si byl také jist, že Hornblower opatrně zařídil svou cestu tak, aby neprojel v noci shromaždištěm.

"Kapitáne Hornblowere, jsem velmi rozzloben, že jste jednal takovýmto způsobem. Již jsem vyčinil kapitánu Boltonovi, že vám dovolil odjet, a nyní když jsem zjistil, že jste byl v tomto okolí již přede dvěma nocemi, je mi těžko vyjádřit mou zlobu. Dojel jsem na shromaždiště téhož večera, jak jsme doufali, a vaším chováním musily dvě lodi Jeho Veličenstva zahálet a čekat, až se vám usmyslí navrátit se. Prosím, abyste mi rozuměl, kapitáne Hornblowere. Jsem opravdu velmi rozzloben a budu musit svou nespokojenost hlásit admirálu, velícímu středomořským jednotkám, aby mohl učinit, co uzná za nejlepší."

"Ano, pane," řekl Hornblower. Snažil se vypadat tak zkroušeně, jak jen mohl, ale jeho zdravý úsudek mu řekl, že to nebyla věc před válečný soud. Byl kryt Boltonovými rozkazy a bylo velmi pochybné, zda Leighton uskuteční své hrozby a oznámí vše na vyšší místa.

"Prosím, pokračujte," pravil Leighton. Hornblower počal popisovat akci proti italským divisím. Podle výrazu v Leightonově tváři poznal, že admirál přikládá velmi malou důležitost morálnímu efektu, jehož bylo dosaženo. Jeho obrazotvornost nebyla zřejmě tak silná, aby mu dovolila změřit si efekt, jaký měl na Italy neslavný ústup před nezranitelným nepřítelem. Když Hornblower řekl, že Italové ztratili nejméně pět set mužů, vyměnili si Leighton se Silvestrem pohledy - zřejmě mu nevěřil. Hornblower se pak tajně rozhodl, že neřekne své mínění o tom, že Italové ztratili dalších pět set mužů na lehce zraněných a desertérech.

"Velmi zajímavé," pravil Leighton trochu neupřímně. Zaklepání na dveře kabiny a vstup Elliotta trochu uvolnil napětí.

"Počasí vypadá velmi ošklivě, pane," pravil, "myslil jsem, chce-li se kapitán Hornblower vrátit na svou loď." "Ano, ovšem," pravil Leighton, vstávaje. S paluby mohli vidět černé mraky v závětří, stoupající rychle proti větru.

"Máte právě čas," pravil Elliott, dívaje se na oblohu a Hornblower se připravoval ke vstupu do svého člunu,

"Ano, skutečně," pravil Hornblower. Jeho hlavní starostí bylo dostat se z Pluta rychleji, než někdo zjistí, že tam nechal Villenu. Ten nerozuměl anglické rozmluvě a zůstal stát na velitelské palubě. Hornblower tak mohl odejít ke své loďce, aniž si na Španěla někdo vzpomněl.

"Vpřed," pravil Hornblower dříve, než si pořádně usedl, a loďka se odlepila od Plutova boku.

Kapitola 14

Kapitola XV. Hornblower - Obsah

Kapitola XVI.

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Cecil Scott Forester Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!