O mocném reku nordická dí báje,
jenž svobody svých rodných bratří háje
poslední v boji setrval co skála,
když dávno již se bratří mysl kála.
On neustoupil, raděj zhynul v boji -
ach svobodo, jediný síly zdroji,
zdaž rekem, pro tě zhynout kdo se bojí! -
Však pádem svým povzbudil k nové síle,
a krásné, volné vzešly zase chvíle,
a národ snášel vrchy ku mohyle.
Tys větší rek, vždyť jsi Ty nešťastnější,
ač neštěstím-li, trpět pro svobodu,
a veleben být věčně od národů
a dobyt slávy věnce nejslastnější! -
Když rozhodnuta již ta strašná seč,
a bratrův část již v poutech úpěla,
a jiná v mrzké bázni ulpěla,
tu ještě šípy metals, vznášels meč.
Však padnout nebylo popřáno Tobě,
pochován být ve šírém hrdin hrobě!
Ach spoutána Ti musila být ruka,
bys Prometheova pak zažil muka:
že slunce svobody chtěls k lidu snést,
z stověkých skal spěchali řetěz splést,
a musili mít věru alpy celé,
by přikovali k nim Tvé čelo smělé!
Tě, muže činu, opěvovat spěji
ve jmenu všech, již volné písně pějí,
již jako skřivánci již přede dnem,
když lidstvo ještě sklíčeno zlým snem,
s červánky mladě ku nebi se nesem
a nový den vítáme zpěvným plesem.
V červánkách svobody my hodujeme
a světlo přede dnem již zvěstujeme,
však právě proto zdá se zpěv náš jen
přede býti ještě pouhý krásný sen.
Jen bílý den nám plné, volné slovo,
jen bílý den nám svobodný dá čin,
Tys mužem dne, Tys pronesl to slovo,
Tys vykonal ten volný, velký čin.
A je-li básník jinochem pověčným,
jsi Ty, náš Karle, věčným mužem jmín,
ne pěvcem mnou, však národem svým vděčným.
Snáž jest, jak básník mnohé zamlčovat,
obrazně vyznačit myšlének příval,
neb ku vlastnímu třeba prospěchu
jak mnohý již, své city potlačovat;
však pak bys nebyl ani Čechem býval,
kdybys byl při národa povzdechu
bojácně za němé se stěny skrýval!
Tys pravým synem toho národu,
jenž krví svou dal jiným svobodu.
Tys nebyl svobody jen apoštolem,
Tys předním svobody byl bojovníkem,
Tys byl i svatým jejím mučedníkem!
A již zde stojíme zas branným polem,
Tvůj národ, hrdino, za Tebou kráčí,
a obraz Tvůj v oblaka vznešený
nám vítězství i cestu k němu značí.
A bychom snad zde zase padnout měli,
nás neuzří víc nikdo zděšeny;
"nepopustíme!" volá národ smělý,
"nepopustíme!" třeba zhynul celý
a zmořen osudu zlým úkorem
zde rozložil se mrtvých táborem!
My neklesnem, my nezhynem,
my nejsme více sami,
a když teď znovu k předu jdem,
jde celý svět již s námi.
Již pádu více nebude,
Čech "nedejme se!" zahude
a za ním v světa chóru
zahučí píseň vzdoru!
Boj nynější jest boj již poslední,
dřívější tma již nevrátí se zpátky,
a brzy bude v záři polední
své svatodušní slavit lidstvo svátky.
Aj, lidstvo věnčí již své pyšné čelo,
jež otroctví znak věčně nésti mělo,
a korunu si posazuje svatou,
to z drahokamů věčných činů spjatou.
O blaze nám, o blaze, bratří, nám,
my vsadili již mnohý drahokam,
a věčnost Tobě, Karle, reku pravý,
Tys démant ve koruně lidstva slávy!
Stará literatura - úvod