Mimo města konec, kde víc dusu není,
stojí pahrb tichý, "hora utrpení".
Jenž jsi v jaře, též však ještě ve pašiji,
bídný lide, sem pojď k hoře Kalvariji!
Stál jsem na hoře té v jarní chvíli drahné,
hleděl, jak sem Slovák v zpěvných houfech táhne:
jedním vroucím dechem pomodlit se spolu,
pozpívat si spolu, ulevit si bolu.
Muž jim předříkával, druzí zpěvně za ním,
písní začali a - ukončili lkaním.
Dlouho hora lkála, je již pozatměno,
muž zve naposledy trpitele jmeno:
"Pomodlem se ještě na dušičky také,
pomocí jež nemajú zde pranijaké!"
Ustaň! - slovo k srdci žhavým uhlem sáhlo,
hrdlo mně to stáhlo, dech se palně úží -
cos to prořekl, prostý, slovenský ty muži!?
Bože, věčný bože, ták jsme milovali,
kam jsme jen tu lásku, kam ji pochovali -
posud na Kalvariji Čech Slovák dlíme -
bratr za bratra se více nemodlíme!