Nestálí druhové

Bílý oblázku ty podél břehu,
jindy zastavuješ vlny v běhu,
že tvé bílé líce hravě máčí,
že se kolem tebe hravě stáčí,
že ti pěkné báje šepotají,
o matičce že ti povídají, -
jindy tak - však dnes jsi bledý, suchý,
dnes jsi osamělý, němý, hluchý.

"Ano, ano, tak to bývá v světě,
jediný den přátelství že zhněte!
Podlé toho, jak se přítel chová,
objeví se duše přítelova;
v zájmech vlastních jak se chová všude,
poznáš také, jakým k tobě bude.

Jedna matka nás vše uplodila,
jedna hora nás vše porodila;
oblázek mne, jejž teď vlastní tíže
k životu ustálenému víže,
drobný písek, jenž tu na dnu leží,
i tu vlnu, jež zde přes něj běží.
Dlouho žil jsem s pokrevenci svými,
až jsem seznal, že jsou vrtkavými.

Přišel včera mladík podél břehu,
v tváři plamen, v oku jakous něhu;
dlouho, dlouho na břehu zde seděl,
dlouho, dlouho v druhou stranu hleděl.
Náhle vyskočí a zařve zlostně,
dojmuloť ho jaksi přežalostně,
že dle vody kráčel druhou stranou
pěkný mladík s přerozkošnou pannou.

Jako sokol střelhbitou rychlostí
ku lodičce kvapil v divém běhu,
srazil kopnutím ji náhle s břehu,
že až bolně zaskřípěl břeh zlostí;
jeho vesla mocně zafičela,
že se voda zlostí rozsyčela;
jeho sochor mocně na dno sklesl,
že se písek zlostně k výši vznesl.

Včera zlostní, dnes zas zcela jiní -
smutno, že i k pomstě jsou tak líní!
Včera loďky hlavní nepřátelé -
dnes se loďka houpá k moři směle,
voda sama dál ji zakolíbá; -
včera mládce hlavní nepřátelé -
na břehu dnes mládec tiše dřímá,
písek nohy jeho obejímá,
vlna ve modrá ho ústa líbá!"