Rubáš

Jasno v horách, jasno v dole,
paní obchází si pole.

"Což na jednom živobytí!
ze lnu může rubáš býti;

košilička dlouhá, bílá,
ráda bych ji muži šila."

Paní ví, čím srdce vadne,
ví, čím v těle krev vychladne.

Slunce jak by vyhořelo,
podzim přišel, leto mřelo.

V letě manžel postonává,
v podzim manžel dokonává.

"Nebudeš mne míti více,
pojď sem k loži, rozžži svíce.

Svět se kolem se mnou točí,
zatlač, paní, kalné oči.

Nemohu-li více žíti,
pokojně chci v hrobě shníti.

Z hedbáví mně rubáš uší,
jak se spravedlivým sluší.

Třeba dokonal já v pátek,
neválej jej do mše v svátek.

Neupřádej ve sobotu,
ať nepošleš na mne slotu,

nemohl bych shnít pak v hrobě,
smrt bys předla sama sobě."

Zvoní zvony na vše strany,
zvoní, zvoní troje hrany.

Zvoní, zvoní na vše strany:
Hladem chudí - jedem páni.

Mračno v horách, mračno v dole -
"Obohacím svaté pole."

Paní vraští bílé čelo:
"Nač by hedbáví být mělo?

Což s rubášem za novotu!
Upředeme ve sobotu, -

hotovi jsme do mše v svátek, -
aj - proč zemřel manžel v pátek!"

Dlouho, pane, nežli tobě
zroste kvítí na tvém hrobě;

dlouho, nežli tráva zroste -
a již k svatbě jedou hosté!

Jedou hosté, prach se zdvíhá -
"Strojte hody, čas ubíhá!

Ať se čistotou vše bělí,
jizba, dům i dvůr můj celý!

Aj, zde ještě lenost vaše
nechá zbytky od rubáše.

Což nám babské do povídky -
do plamenu s těmi zbytky!"

Než se paní k ohni sehne,
žhavý plamen ven vyšlehne.

Letí domem divá paní,
letí rudý plamen za ní.

A než v poplach zvony bijí,
plamen věnec svůj dovíjí;

a než k pomoci se brali,
černé kosti vyhrabali;

a než hosté se tu sjeli,
místo svatby - pohřeb měli.